Maciej Ruczaj - Autor je polský politolog a publicista

/

Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.

Články autora

Slova mají důsledky: potíže polských liberálů

Polské město Pabianice. Masové setkání příznivců liberálně-levicové koalice s premiérem Donaldem Tuskem. Napjatá atmosféra, v níž vzduchem létá volání po tom, aby vláda nedopustila jmenování nového prezidenta, jímž se stal kandidát konzervativců Karol Nawrocki. Premiér, viditelně v defenzivě, vysvětluje, že nelze znova přepočítat všechny hlasy z voleb konaných 1. června. „Kdo by je měl počítat? No kdo?“ ptá se nakonec zoufale. „Policie!“ je slyšet z davu. „Opravdu chcete žít ve státě, kde vítěze voleb vyhlašuje policie?“ ptá se Tusk.

Konfederace: Pravice pro generaci Z?

Kralují na TikToku, i když mluví o národu a vlastenectví, oslovují sekularizované voliče, i když mají v programu přísnou ochranu života před narozením a zákaz „ideologie LGBT“, získávají podporu na venkově a v menších městech, i když namísto sociálního státu navrhují americký mýtus o soběstačnosti. V těchto dnech zorganizovali v několika desítkách polských měst demonstrace proti migraci, kterých si všiml na svých sociálních sítích dokonce i Donald Trump. Strana Konfederace – aktuálně nejvýraznější projev polské generace Z.

Cyril, Metoděj a postkolonialismus

Kardinál Dominik Duka je pro svoje specifické propojení erudice a prostořekosti vděčným objektem pobouření uživatelů sociálních sítí, především z tzv. levicově liberální bubliny. Nejinak tomu bylo i tento týden při příležitosti jeho vystoupení na tradiční cyrilometodějské bohoslužbě ve slovenské Nitře. Duka se na úvod omluvil za „poučování“ na téma „demokracie a svobody“, kterého se Slovensku dostává od některých Čechů. Což na jedné straně potěšilo slovenského premiéra Roberta Fica, který svoji verzi cyrilometodějského narativu přednesl později večer na hradě Devín, a na straně druhé vzbudilo vlnu nevole u velké části české „virtuální veřejnosti“.

Hranice naší výdrže: migrace a dominový efekt

Před deseti lety, když vrcholila migrační krize, jejímž symbolem se stala německá kancléřka Angela Merkelová se svým heslem „Zvládneme to“, se mohlo zdát, že se nám před očima mění klíčová složka definice státu. Všichni, kteří poukazovali na to, že stát nemůže reálně fungovat bez možnosti kontroly těch, kteří vstupují na jeho teritorium, byli označovaní za – v lepším případě – staromilce, kteří nestíhají držet krok s dobou, v horším za nebezpečné fašisty. Dnes Evropou v chápání vlastních hranic prochází mohutná reakční vlna, která by se dala shrnout heslem „Získejme kontrolu zpět“.

Andrzej Duda – prezident Polska jagellonského a atlantického

Polský prezident Andrzej Duda přijíždí do Prahy na rozlučkovou návštěvu jen měsíc před koncem svého desetiletého působení v roli hlavy státu. Když se k jeho prezidentství vyjádřil před pár týdny český týdeník Respekt, dozvěděli jsme se už z titulku, že „Dudova ostuda konečně skončí“. Poslední roky, hlavně doba od zahájení ruské invaze na Ukrajinu, znamenají pro evropský liberální mediální mainstream výrazné přehodnocení řady základních postojů – vůči Rusku, bezpečnosti, geopolitice.

Hrátky se sirkami v muničním skladu

Podle čerstvých zjištění mezinárodní sítě V-Dem má Polsko nejvyšší index polarizace společnosti v Evropě (mimochodem, česká společnost nedosahuje ani poloviny polské hodnoty a může se pochlubit výrazně nejnižším výsledkem z celé V4). S tímto zjištěním zajímavě souzní dění v zemi, kde v posledních týdnech, po vítězství kandidáta konzervativců Karola Nawrockého, sílí psychóza vzájemné nedůvěry obou politických táborů. Klíčovou roli v tom hraje premiér Donald Tusk a největší z vládních koaličních stran, Občanská koalice.

Vzhůru psanci této země

„Pravicová internacionála zbrojí a chystá se k boji. Demokratické síly tomu nemohou jen trpně přihlížet,“ napsala nedávno v německém Tageszeitung analytička Zsusanna Végh. Internacionála je slovo neodmyslitelně spjaté s dějinami evropského socialistického a komunistického hnutí. Vyjadřovalo nejhlubší podstatu marxismu, nezpochybnitelného dítěte osvícenství – přesvědčení o univerzálním charakteru klíčových „zákonů vývoje“ lidské společnosti. Jelikož se tyto zákonitosti týkají lidstva jako celku, přirozeným elementem mezinárodní politiky se stala také spolupráce stran reprezentujících „dělnickou třídu“.

Dilemata pravého středu

Tento týden hlasuje slovenská Národní rada o návrhu na změnu ústavy. Podle nové úpravy by měla být v základním právu zakotvena svrchovanost Slovenska v kulturně-etických otázkách (proti nadřazenosti práva EU), uznání (pouze) dvou pohlaví a zřejmě i několik dílčích otázek z oblasti rodinné politiky, například zákaz surogátního mateřství (finální znění úpravy po debatě v parlamentu nebylo v době uzávěrky čísla ještě známé). Změna ústavy je nápad vládního Smeru premiéra Roberta Fica, nicméně k úspěchu potřebuje na své straně i opoziční poslance z řad Křesťansko-demokratického hnutí (KDH).

Slova a činy hegemona

Poslední dny přinesly další zrychlení mezinárodněpolitických turbulencí, tentokrát kvůli izraelskému preventivnímu útoku na Írán. Vláda Benjamina Netanjahua s drsnou efektivitou už dva roky likviduje jednotlivé součásti nepřátelského obklíčení Izraele a dospěla k samotné hlavě hydry, tedy režimu ajatolláhů. Na tuto brutální efektivitu si asi musíme ve světě léta Páně 2025 začít zvykat – stejně jako na skutečnost, že turbulence mezinárodního řádu zřejmě otevřou stavidla dalších lokálních konfliktů, protože teď přišel ten správný čas vyřizovat účty a chytat příležitosti.

Proč byla v Polsku opět „konzervativní“ většina

Pohled na titulky některých českých médií a některé reakce na sociálních sítích po překvapivém vítězství Karola Nawrockého v polských prezidentských volbách byl často dost hororový. Prý zvítězila temná venkovská masa, která se v životě nepodívala dál než do vedlejší vesnice, hlavu má vymytou katolickými faráři a ze závisti hledí na úspěšné a kosmopolitní obyvatele velkých měst, kteří – řečeno s klasikem – přece nemohou za jejich pos*ané životy. Zajímavé bylo i to, že nikdo moc nezkoumal zjevný nesoulad mezi obdivnými články o „polském ekonomickém zázraku“.

Proč Varšava už nedůvěřuje Kyjevu

Minulou neděli to na polské síti X chvíli vypadalo jako během prvních dvou let po ruské invazi na Ukrajinu. Většina komentujících oslavovala „husarský“ (nebo spíše kozácký) kousek ukrajinských tajných služeb – operaci Pavučina. Záběry hořících ruských strategických bombardérů nemohou polské oko nepotěšit. Tento záblesk dávných časů však nemohl překrýt skutečnost, že ve stejný den, kdy vrcholily prezidentské volby, různá míra nedůvěry vůči Kyjevu a kritiky ukrajinské diplomacie patřila do hlavního proudu, nikoliv na okraj debaty.

Proti všem

„Rafał Trzaskowski jede do prezidentského paláce po široké dálnici,“ psala na podzim levicová polská revue Krytyka Polityczna. Po emotivním závěru kampaně a dramatické nedělní volební noci můžeme říct, že dálnice nebyla dost široká. Prezidentem Polska byl zvolen Trzaskowského konzervativní soupeř Karol Nawrocki. Jak se stalo, že relativně zkušeného politika, který jen těsně prohrál volby v roce 2020, a byl tedy postavou všeobecně známou, porazil soupeř, kterého ještě před půl rokem většina voličů neznala?

Polští voliči mezi Washingtonem a Bruselem

V poslední době je jedním z nejviditelnějších důsledků globalizace stírání bariér mezi domácí a zahraniční politikou. Na jedné straně jsou zahraničněpolitická rozhodnutí stále častěji podřízena čistě domácím okolnostem. Na straně druhé je zdrženlivost ve vnějším „vměšování se“ do volebních rozhodnutí občanů cizích státu, která kdysi patřila mezi základní diplomatické ctnosti, také tatam.

Není vměšování jako vměšování aneb Bukurešť ve Varšavě

Opakované rumunské prezidentské volby skončily – alespoň pro většinu evropských médií – happy endem. „Moskva prohrála v Rumunsku“ – radovaly se české sociální sítě. Nechme teď stranou, že lze o poraženém kandidátovi Georgi Simionovi říct ledacos kontroverzního, ovšem nikoliv to, že je „proruský“. Rumunské volby nám zanechaly dvojí „odkaz“, který daleko přesahuje význam jejich konečných výsledků. Zaprvé, klíčový faktor mobilizace. Ve druhém kole rozhodlo nejen to, že většina voličů jiných kandidátů se sešikovala za Nicusorem Danem, ale především do voleb šlo o 12 procent více lidí.

Polsko volí prezidenta

V neděli 18. května jdou Poláci volit v prvním kole prezidentské volby. Nakonec to vypadá, že Poláky bude ve druhém kole za 14 dnů čekat tradiční střetnutí liberálů s konzervativci – varšavského primátora Rafała Trzaskowského za Občanskou koalici premiéra Donalda Tuska a šéfa Ústavu národní paměti Karola Nawrockého za Právo a spravedlnost. V posledních průzkumech se podpora pro Trzaskowského pohybuje v rozmezí 29–36 procent. Jeho hlavní soupeř Karol Nawrocki z konzervativního Práva a spravedlnosti by mohl získat 23–29 procent hlasů. Polské průzkumy jsou pověstné svojí nespolehlivostí

Summit Trojmoří – nová střední Evropa?

Ve Varšavě se konal desátý summit Iniciativy Trojmoří. Tento nový formát regionální spolupráce ve střední a východní Evropě je nejvýraznějším mezinárodněpolitickým odkazem končícího polského prezidenta Andrzeje Dudy. Jak poznamenal jeden z účastníků: „Nevím, zda v této konkrétní podobě Iniciativa přežije, ale všichni teď už zcela přirozeně uvažujeme v trojmořských kategoriích.“ Iniciativa zahrnuje 12 čleů EU, od Estonska až po Řecko, a i přidružené země, jež se chtějí formátu účastnit, i když nejsou členy EU. Letos se k Ukrajině a Moldavsku připojila i Černá Hora a Albánie.

Neprošli. A co z toho vyplývá

O minulou sobotu zablokovaném Pochodu pro život v Praze se toho už řeklo a napsalo dost. Je dobře, že navzdory původním snahám celou věc přejít jako nepodstatnou šarvátku (např. reportáž ve zprávách na ČT v den pochodu) a díky několika odhodlaným jedincům se z toho stala diskutovaná kauza. Nebudu se zde vracet k podstatě sporu o právo na život od početí (i když je dobře, že to přispělo ke zviditelnění jednoho z nejvíce tabuizovaných témat v české veřejné debatě) ani k podstatě pražské „kauzy“, tedy otázce hranice práva na svobodu projevu.

Není osvobození jako osvobození

„Příběh druhé světové války nás má spojovat, nikoli rozdělovat,“ hřímal během oslav osvobození Bratislavy slovenský premiér Robert Fico. Ve skutečnosti byl jeho projev jedním z mnoha příkladů toho, že 2. světová válka představuje i 80 let od jejího ukončení významnou dělicí čáru, která prochází napříč Evropou, ale i napříč řadou společností. Jsou různé konce 2. světové války. Ten americký a západoevropský, jehož obrazem jsou nadšené davy na londýnském Trafalgar Square během oslav „Victory Day“, správný hollywoodský příběh války dobra se zlem ukončený happy endem.

Injekce přímo do srdce

Slovní spojení „injekce do srdce roztokem kyseliny“ má v polské kultuře velmi jasné konotace: byl to jeden z postupů likvidace vězňů používaných Němci v koncentračních a vyhlazovacích táborech jako Auschwitz-Birkenau. Nyní se tato otřesná představa stala symbolem další kapitoly sporu o pravidla umělého ukončování těhotenství. V sobotu ulicemi Prahy prošel Pochod pro život – největší tuzemská akce ochránců života před narozením. Neobešla se samozřejmě bez kontramanifestací a patřičně vyhrocených reakcí – diskuse na téma ochrany života před narozením / umělého přerušování těhotenství vždy doprovázejí velké emoce.ukončování těhotenství.

České sebebičování Polskem

Polsko jede! Polský zázrak! Předehnali nás, za peníze z EU postavili dálnice! A my? Rozhledny. V českých médiích se to podobnými zprávami poslední dobou jen hemží, na příkladu Polska se ukazuje česká stagnace a zaostávání. Kde se toto zaujetí pro až sebemrskačské srovnávání vzalo a je vůbec opodstatněné? Samozřejmě je důvodem k radosti, že Češi konečně opouštějí svůj dlouhodobě zakořeněný pohled na Poláky plný historických předsudků, stereotypů, ignorance a despektu a začínají objevovat bohatou polskou historii, krásnou přírodou, gastronomii – a také bezprecedentní ekonomické úspěchy posledních tří desetiletí.

Co nám přinesla tato noc

Tento článek, i když napsaný a odevzdaný editorům ve znamení tmy Velkého pátku, je publikovaný během samotné Velké noci, o půlnoci z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Nesluší se, s takovým termínem publikace, psát o ničem jiném, než je právě „ta vpravdě blahodárná noc“. Jen málo lidí si dokázalo tak trefně utahovat z katolicismu jako irský modernista James Joyce. Ale i ten zarputilý proticírkevní bojovník jednou za rok vyrážel inkognito na večerní velikonoční liturgii „uvidět ty nejzákladnější věci – zrození ohně, zrození vody a vítězství světla nad tmou“, jak sám říkával.

Lech Kaczyński – oběť resetu a státu z dřevotřísky

Je to už patnáct let od leteckého neštěstí, kdy se u ruského Smolensku zřítil polský vládní speciál s prezidentem Lechem Kaczyńským, jeho manželkou, posledním exilovým prezidentem Polska Ryszardem Kaczorowským a více než 90 zástupci politiky, státní správy, armády, církve a občanské společnosti. Symboliku katastrofy podtrhoval cíl cesty – pietní místo u Katyně, kde Sověti povraždili tisíce představitelů polských elit. Smolensk je stejně tak mobilizačním prostředkem pro radikální jádro liberálního tábora.

Když se z elfů stávají skřeti

Příčinou „naší nynější krize“, projevující se růstem polarizace a vzestupem „populistů“, jsou sociální sítě a dezinformace, které tyto napomáhají šířit. Z této odvážné teze, kterou by před deseti lety podepsali asi jen největší fanoušci devadesátkového filmu Spiknutí s Melem Gibsonem, je dnes tisíckrát opakované dogma. Dogma užitečné, protože namísto zamyšlení se nad nutností změn, které by demokratickým společnostem vrátily stabilitu, definuje viníka a z jeho vymýcení dělá recept na návrat ke starým dobrým časům. Jak tedy s tímto zlem našich časů bojovat?

Nový mainstream v otázce migrace

Polský prezident Andrzej Duda podepsal vládní návrh zákona, který umožňuje pozastavit za určitých podmínek právo na azyl na území Polska. Na základě zákona vláda okamžitě uvedla do provozu nařízení, které tento režim zavádí na 60 dnů na hranicích s Běloruskem. Zákon není zaměřený proti ilegální migraci jako takové, ale týká se specifické situace, kdy běloruský režim (pravděpodobně ve spolupráci s Moskvou) cíleně organizuje migrační toky ze zemí globálního Jihu se snahou destabilizovat sousední země (terčem podobných hybridních operací byla i Litva, Lotyško a Finsko).

Demokracie výjimečného stavu

„Bidenova vláda pustila do země miliony lidí, mnozí jsou zločinci nejhoršího typu. Čelíme invazi, je to v podstatě válka,“ vysvětlil Donald Trump, proč jeho administrativa používá pro zdůvodnění deportace ilegálních migrantů zákon o nepřátelských cizincích během válečného konfliktu (Alien Enemies Act) z roku 1798. Jistě, drogové kartely z Latinské Ameriky představují pro USA společenský a bezpečnostní problém, nicméně je otázka, zda lze nazvat tento stav válkou. Zpochybnil to i federální soud a vyzval k zastavení vyhoštění členů venezuelského gangu do středoamerického Salvadoru.

Jak může vypadat ukrajinské vítězství?

Fenomén beneficí a veřejných sbírek na podporu „těch chudáků statečných Poláků“ patřil mezi zajímavosti kulturního života Paříže třicátých let 19. století. Polští exulanti utíkající do Francie po ruském potlačení velkého listopadového povstání zpočátku reagovali na tu vlnu soucitu s vděkem a pohnutím. Časem pochopili, že gesty, slovy a soucitem to končí. Západoevropští panovníci neměli žádný zájem riskovat kvůli nim vztahy s Petrohradem. Ukrajinci se do pozice bezmocných vyhnanců zatím nedostali, protože jejich stát stále bojuje o přežití.

Na východním křídle neklid

Když celý svět rozebíral každý detail konfrontace Zelenského s Trumpem a Vancem v Oválné pracovně, polský historik Łukasz Adamski připomněl záznam jednání Winstona Churchilla s polským exilovým premiérem Stanisławem Mikołajczykem ze začátku roku 1944. Úkolem Churchilla bylo přimět Mikołajczyka, aby přijal podmínky z Jalty, tedy mj. odevzdání poloviny teritoria předválečného Polska Sovětskému svazu. Rozhovor z roku 1944 místy až neuvěřitelným způsobem připomíná stále čerstvou scénu z Oválné pracovny; dokonce i Trumpovo „nemáte žádné karty“ tam zaznělo z Churchillových úst téměř doslova.

Proč se Polsko nehrne do první linie?

Kdybych mírně parafrázoval a aktualizoval jeden meziválečný sprostý polský vtip: pokud by někdo vynalezl auto poháněné morálním pobouřením, Praha by se v posledním měsíci stála bezemisním městem. Česká veřejná debata na zahraničněpolitická témata se vždy vyznačuje velkou mírou „morálního absolutismu“, jak se sluší na potomky husitů, nicméně reakce na aktuální šokující vývoj vztahů mezi USA, EU, Ukrajinou a Ruskem rozhodně předčila většinu dřívějších.

Čína nám do našich hodnot mluvit nebude

Kdybychom vybírali dosavadní evropské slovo letošního roku, byl by to „budíček“. Hrozba amerického odchodu z pozice garanta evropské bezpečnosti, či dokonce „aliance USA–Rusko“ způsobila záchvat paniky, ale také volání po evropské emancipaci. Budíčků Evropě zvonilo už hodně, před J. D. Vancem na mnichovské bezpečnostní konferenci byl Putinův projev z roku 2007, kde definoval ruské imperiální ambice, nebo projev Roberta Gatese (Obamova tajemníka pro obranu) z roku 2011

Starší články