Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.
V obraze, který v evropském veřejném mínění vznikl a týká se přístupu Trumpovy administrativy k Rusku, je místo pro červený koberec, který rozvinul Trump pro Putina na Aljašce, ponižování ukrajinského prezidenta nebo pro mnohdy naivní výroky vyjednávače Witkoffa či samotného Trumpa o Rusku. Skvěle totiž zapadají do schématu, podle kterého se v Evropě pohled na USA vyvíjí. A samozřejmě je na tomto obrazu mnoho pravdy.
Ke starobylému a úctyhodnému umění diplomacie vždy patřila uměřenost, přesvědčení, že méně je většinou více. Mezi posvátné pilíře této uměřenosti patřilo přesvědčení, že domácí a zahraniční politika státu jsou dvě úplně odlišné disciplíny, které se hrají na odlišných hřištích, a že není radno je spojovat – ani jedním směrem. V době sociálních sítí, politiky v duchu Trumpovy „televizní show“ a ideologické války, která běží napříč Západem, jsou všechna tato stará a osvědčená pravidla nenávratně pryč.
Někdo, kdo sleduje paralelně českou a polskou veřejnou debatu, nemůže nebýt současným děním kolem sporů prezidenta a vlády poněkud pobavený. Situace jsou z hlediska rozdělení na ideologické tábory zrcadlově obrácené: v Česku prezident zastupující liberální část společnosti a politického spektra stojí proti „populistické“ vládě, v Polsku konzervativní hlava státu Karol Nawrocki čelí liberální vládní koalici Donalda Tuska. Přesto argumenty pro prezidentskou asertivitu zůstávají navlas stejné.
Každému se asi někdy za život naskytl pohled na čerstvě rozhrabané mraveniště. Organizovaný celek zasažený nečekaným šokem, v němž jednotliví mravenci zmateně pobíhají sem a tam. Tak nějak vypadá v poslední době i světová politika. A nepomohlo ani to, že minulý týden se většina světových lídrů shromáždila na jednom místě – na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu. Americká analytička Zineb Riboua popsala svůj dojem z fóra jako „biblickou babylonskou věž těsně poté, co Hospodin lidem zmátl jedinou řeč“.
V úterý večer a ve středu dopoledne se české sociální sítě nacházely ve stavu extáze. Mohl za to kanadský premiér Mark Carney a jeho projev v Davosu, který vybudoval kolem slavného Havlova podobenství o zelináři, jenž „žije ve lži“, z eseje Moc bezmocných. Kdyby se jednalo jen o českou/středoevropskou reakci, mohli bychom pokrčit rameny a svést ji na postkoloniální komplex, který i více než 35 let po pádu komunismu nutí mnohé z nás propadat v úžas, že nějaký „velký bílý muž ze Západu“ cituje „našeho“ Havla, navíc na Světovém fóru v Davosu.
Evropský internet plní (notabene vytvořené americkou nebo čínskou AI) filmy, na nichž hrdinští polární medvědi, lego vojáčci nebo sněhuláci pod vlajkou EU hájí dánskou kolonii před imperiálními choutkami Spojených států Donalda Trumpa. Dvě čísla z posledních dnů mohla v tomto kontextu obzvláště zaujmout. Na jedné straně přes 60 procent Němců deklaruje, že by EU měla v případě potřeby v Grónsku vojensky zasáhnout proti americké invazi. Na straně druhé je podle posledního výstupu Gallupova institutu jen 23 procent Němců ochotno bránit svou zemi v případě konfliktu. Implicitně – konfliktu s Ruskem.
Rok 2026 začal sérií událostí, které názorně ukázaly, že změny ve světě akcelerují. „Zatčení“ venezuelského diktátora Madura, „zatčení“ tankeru Marinera z ruské stínové flotily mezi Islandem a Velkou Británií a konečně nová vlna amerického tlaku na Dánsko v otázce Grónska mají společný jmenovatel. V souladu s před měsícem publikovanou Národní bezpečnostní strategií Spojené státy nejen potvrzují svoji hegemonii na západní polokouli, ale celkově se nevzdávají pozice světové supervelmoci. Řečeno filmovým jazykem: Mají zbraně a nebojí se je použít.
Rok 2026 začal sérií událostí, které názorně předvedly, že změny ve světě akcelerují. „Zatčení“ venezuelského diktátora Maudra, „zatčení“ tankeru Marinera z ruské stínové flotily mezi Islandem a Velkou Británií a konečně nová vlna amerického tlaku na Dánsko v otázce Grónska mají společného jmenovatele. V souladu s Národní bezpečnostní strategií, publikovanou před měsícem, Spojené státy nejenže potvrzují svoji hegemonii na západní polokouli, ale celkově se nevzdávají pozice světové supervelmoci. Řečeno filmovým jazykem, „mají zbraně a nebojí se je použít“.
Zatímco komunismus patří do muzea a liberalismus se potácí v krizi, fašismus se v dalších a dalších varovných textech jeví jako síla na vzestupu. Nejde přitom už jen o některými komentátory od středu doleva oblíbený argumentační faul „reductio ad Hitlerum“. Stále častěji se v poslední době stává fašismus pojmem, který je prezentován jako klíč k popisu politické reality dneška. Pro dnešního člověka Západu je fašismus (na rozdíl od komunismu) z pochopitelných důvodů synonymem absolutního zla. Není tedy divu, že tento špatně uchopitelný a přitom smrtelně nebezpečný nepřítel vyvolává pozdvižení.
Záběry, na nichž si účastníci silvestrovské zábavy v klubu ve švýcarské Crans-Montaně točí na mobily počínající požár, který je za pár chvilek možná připraví o život, mají v sobě něco tragicky symbolického. Žijeme na kontinentu, který zapomněl na základní sebezáchovné instinkty, protože má pocit, že se mu nic zlého stát nemůže. Stejně jako jsme vytěsnili smrt za nemocniční zdi, snažili jsme se vytěsnit nebezpečí a riziko v mezinárodních vztazích. A odmítáme vzít na vědomí, že s jedním a druhým je třeba počítat a zařídit se podle toho.
Adam Michnik patří do úzké skupiny intelektuálů ze střední Evropy, kterým se dostalo uznání v celém západním světě. Bývalý disident, jeden z nepochybných symbolů boje s komunismem a následně zakladatel „nejvlivnějšího deníku mezi Labem a Volhou“, jak se kdysi dávno (v dobách, kdy tisk měl vliv na realitu) říkalo jeho listu Gazeta Wyborcza. Adam Michnik je (nebo spíš byl pro několik generací) ve své vlasti velmi polarizující osobností. Jak pro své příznivce, tak odpůrce byl klíčovou postavou polských dějin po roce 1989
V kauze rozhodnutí Soudního dvora EU o polském Ústavním soudu jde o polský Ústavní soud až v úplně poslední řadě. Mnohem podstatnější jsou obecné dopady rozhodnutí, které představují další krok v rámci zrychlujícího trendu centralizace Unie. Ve čtvrtek 18. prosince Soudní dvůr EU vydal rozsudek ve věci stížnosti, kterou Evropská komise podala v roce 2023 na rozhodnutí polského Ústavního soudu z roku 2021. V něm – řečeno ve velké zkratce – potvrzoval nadřazenost polské ústavy předpisům EU.
„Umění klamat je staré jako Rusko samo,“ píše francouzský historik Alain Besançon ve své slavné knize Svatá Rus. První západní „objevitelé“ ruské duše – de Custine nebo Michelet – považovali „lež za fundamentální vlastnost ruské reality“. Jedním z klíčových rozměrů tohoto umění je „naprosto mistrovská schopnost klamat cizince“ (to je markýz de Custine, první polovina 19. století). Samozřejmě toto „klamání“ není nutně vědomou taktikou – může prostě jen pramenit z toho, že máme co do činění s jinou civilizací, v níž zdánlivě podobná slova mají často jiný význam a jiné konotace.
Odpověď na otázku položenou v titulku byla v české veřejné debatě z úst zástupců budoucí koalice slyšet v posledních měsících opakovaně – přece „Fialova vláda“. Nechme teď stranou, nakolik se toto obvinění opírá o realitu. V posledním týdnu příslovečné „vidle“ do visegrádské spolupráce totiž hodil někdo jiný, její dlouholetý rétorický podporovatel Viktor Orbán. Maďarský premiér se v posledních měsících k „reaktivaci V4“ vracel opakovaně. Nejdříve v souvislosti s polskými prezidentskými volbami, kdy přivítal vítězství konzervativce Karola Nawrockého (...).
Historici si pamatují, že dnešní Evropská unie vznikala jako Společenství uhlí a oceli. Uhlí jsme se vzdali, ocel se už také musí spíš dovážet. Místo toho máme ale Soudní dvůr EU, který v sehraném duetu s Evropskou komisí buduje perpetuum mobile nového mocenského pořádku. Když vstupovaly země střední Evropy v roce 2004 do Evropské unie, jedním z oblíbených motivů liberálních komentátorů byl výsměch konzervativcům, kteří projevovali obavy z možného využití evropských institucí k prosazování kulturních změn třeba v oblasti rodiny.
Česko a část Slovenska slavily 17. listopadu další výročí pádu komunismu. Přesně o den později v Polsku proběhla malá, ale v něčem symbolická změna. Přesně po dvaceti letech se do jedné ze tří nejvyšších ústavních funkcí vrátil autentický představitel někdejší komunistické nomenklatury. Włodzimierz Czarzasty, lídr strany Nová levice, se ujal funkce předsedy Sejmu, tedy dolní komory parlamentu. Není to žádná novinka – stalo se tak na základě koaliční smlouvy, kterou stávající vládní sestava uzavřela po volbách z podzimu 2023.
Varšava 11. listopadu už tradičně oslavila Svátek nezávislosti – připomínku návratu státu na mapu Evropy v roce 1918 – obřím Pochodem nezávislosti, kterého se zřejmě zúčastnilo přes 200 tisíc lidí (v Polsku jsou i data předmětem tvrdého politického boje, takže čísly uváděnými varšavskou radnicí ani organizátory se moc nemá smysl zabývat). Pochod nezávislosti je už léta jedním z nejvýraznějších projevů občanské společnosti v Polsku: od začátku organizovaný mimo dosah stranických centrál a státních institucí, vždy byl projektem angažovaných jednotlivců a spolků.
Na otázky po kondici Visegrádské skupiny (V4) několik let autor tohoto textu odpovídal, že je v umělém spánku. Slabě dýchá, ale další známky života nevykazuje. Pak dodával, že jde o stav vážný, nicméně dočasný, neznamená smrt a dává možnost návratu. Ovšem těch, kteří jako zesnulý kardinál Dominik Duka dál věřili ve smysl navazovat na společné dědictví střední Evropy, bylo stále méně. Najednou se o Visegrádu opět mluví. Není to už jen téma pro jeho zarputilé liberální odpůrce, kteří neustávají v kampani za český „V4-exit“, neboť považují skupinu za symbol zpátečnictví a geopolitické reorientace na východ.
Je rok 1985. Cyrilometodějské slavnosti na Velehradě ukazují nečekaně, že čeští a slovenští katolíci jsou stále společenskou silou, se kterou je nutno počítat. Václav Benda píše esej Co dál po Velehradě, v němž volá po větší aktivizaci katolíků pro společenskou a politickou změnu. Za Dominikem Dukou přichází věřící znepokojení Bendovým textem: bojí se zbytečných obětí a utrpení, které takové volání může přinést. „Benda po nás chce, abychom vzali do ruky meč“ – stěžovali si. „Benda chce kout meče?"– reagoval Duka.
„Středopravicový program se sociální kontrolkou na konzervativním půdorysu je hotov,“ prohlásil před několika dny Karel Havlíček o nově vznikající české vládní koalici. Na mnoha místech sklidil posměch. „Kočkopes“, „vnitřně rozporný blábol“ a „politická poezie“ – šlo na toto téma číst na sociálních sítích. Jenže ve skutečnosti to byl právě Havlíček, kdo svou definicí docela přesně vystihl zrychlující se proměnu politického spektra v celém západním světě.
Český zájem o příčiny obrovského civilizačního skoku, který v posledních dvou dekádách předvedlo Polsko, neuvadá. Ovšem v tomto hledání se jen vzácně hovoří o faktoru, který byl možná tím nejpodstatnějším. A který se také může stát počátkem konce polského příběhu nejdelšího období ekonomického růstu v Evropě posledního půlstoletí. Demografie je v tuto chvíli v polské debatě jedním z hlavních témat. Podle v létě zveřejněných výsledků Eurostatu mělo Polsko v roce 2024 největší záporný přirozený přírůstek na kontinentu.
V Česku skládají vládu Babiš, Motoristé a SPD, Francie se svíjí už rok v křečích naprostého zablokování politického systému, v Británii nebo Německu průzkumům poprvé v poválečných dějinách vévodí „populisté“. V Polsku je Tuskova vláda, která měla být liberální naději na zvrácení trendu „neliberální vzpoury“, po dvou letech vládnutí negativně hodnocena značnou většinou společnosti a propadá se do marasmu. Mezitím v bublině „expertní komunity“ a v dalších hradech a věžích ze slonoviny liberalismu trvá diskuse, jak „čelit nepříznivým vyhlídkám“ pomoci budování „demokratické resilience“.
Až zarážející je zarputilost, s jakou německé orgány činné v trestním řízení jdou po (údajných) pachatelích útoku na Nord Stream. „Právní stát znamená, že právo platí pro všechny stejně, nezávisle na tom, zda někdo osobně souhlasí nebo nesouhlasí s nějakým trestným činem spáchaným v některém z členských států EU.“ Tato slova napsal na síť X současný německý velvyslanec v Polsku Miguel Berger. Navázal tak na živou diskusi, která provází soudní řízení probíhající ve Varšavě ve věci Volodymyra Žuravlova – ukrajinského potápěče, který je podezřelý z členství ve skupině, která před skoro třemi lety podnikla v Baltském moři útok na plynovod Nord Stream.
Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny, znělo jedno z hesel sametové revoluce a prvních svobodných voleb v Československu. Odborníci na tzv. tranzitologii, tedy teorii přechodů k demokracii, se většinou shodují, že jedním z klíčových rysů revoluce roku 1989 ve střední Evropě bylo, že šlo o „revoluci bez ideologie“, bez jednotného světonázoru. Typickým projevem této nepřítomnosti monopolního světonázoru byl vznik „deštníkových“ organizací, zastřešujících pestré názorové spektrum, které měly po svém vítězství velmi krátký život.
„Pokud další raketa nebo letoun naruší bez povolení náš prostor a my je sestřelíme, nechoďte sem kňučet,“ pronesl na Valném shromáždění OSN na adresu Ruska polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Projev reagoval na sérii incidentů narušení vzdušného prostoru zemí NATO ruskými drony (Polsko) a stíhačkami (Estonsko a naposledy i Lotyšsko). Sikorského projev, tradičně rétoricky skvělý a nediplomaticky přímý, získal okamžitě obrovskou pozornost a – stejně tradičně – probudil i nadšení početných příznivců asertivnějšího přístupu k ruským provokacím.
Vražda Charlieho Kirka kromě toho, že potvrdila vyhrocenou polarizaci americké veřejné debaty, názorně ukázala v Evropě opomíjenou skutečnost: záběry na stovky mladých lidí, kteří se účastnili fatálního setkání s konzervativním influencerem na univerzitě v Utahu, připomínají, že Amerika se ocitla ve zlomovém bodě posledních několik let probíhající bouřlivé debaty o sobě samé, své identitě a budoucnosti. A také, že hnutí MAGA, u nás pohrdavě redukované na „burany z Alabamy“, je prostředím, které mnoha Američanům nabízí promyšlené, ucelené a intelektuálně přitažlivé odpovědi na tyto otázky.
Smrt amerického konzervativního křesťanského aktivisty Charlieho Kirka se stala globální událostí. Intenzita, s jakou zasáhla i českou debatu, mnohé iritovala. Asi i proto, že byla důkazem, že v posledních letech se poměr sil v kulturní válce vedené napříč veřejným prostorem západních společností začal vyrovnávat. Už i tzv. konzervativní tábor je schopen vybojovat všeobecnou pozornost pro „svého“ mučedníka.
Nejdříve návštěva prezidenta Karola Nawrockého v Bílém domě, ujištění o americké vojenské podpoře a pozvánka na G20. A přesně o týden později dosud největší průnik ruských dronů do polského vzdušného prostoru. Tyto dvě události spojuje nejen zářijové datum, ale hlavně kletba polské zeměpisné polohy. Polská úporná snaha o pojištění americké přítomností v regionu, jejímž projevem je Nawrockého cesta, je přímým následkem trvalého pocitu ohrožení, který se zhmotnil tento týden prostřednictvím 19 ruských dronů na polském nebi, těsně před začátkem rusko-běloruských vojenských cvičení Západ.
Začátek září je čas, kdy rodiče, znavení začátkem školního kolotoče, sahají po večerech spíše po pokleslejších typech relaxace. A tak došlo i u nás na repete netflixovského retro hororu Stranger Things. V jedné ze scén tohoto díla, odehrávajícího se v časech Reaganovy Ameriky, hledá jeden z náctiletých protagonistů vhodné přirovnání pro nestvůru z jiné dimenze, která chce zničit svět. „Jsou jako Němci za války,“ říká. „Nacisté – ne Němci,“ opraví ho sborově jeho parťáci.
Už je to 45 let. 30. srpna 1980 na baltském pobřeží, v Gdaňsku a ve Štětíně, došlo k uzavření dohody mezi stávkujícími dělníky a režimem. Totalitní režim poprvé podepsal se svým „lidem“ nějakou formu smlouvy, povolil vznik samostatných odborů – Solidarity. A vzhledem k tomu, že poskytnutí statusu nezávislých politických subjektů jde přímo proti logice totalitního státu, začal tímto i středoevropský „počátek konce komunismu“.
