Maciej Ruczaj - Autor je polský politolog a publicista

/

Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.

Články autora

O čipech a lidech

Mapa, která otřásla střední Evropou – rozdělení světa do tří kategorií, podle kterých se budou Spojené státy rozhodovat, kam a za jakých podmínek lze exportovat supervýkonné čipy pro vývoj umělé inteligence. Tedy technologie, která bude zřejmě klíčovým faktorem ekonomického rozvoje následujících let, a zároveň technologie, která je vnímána jako vysoce politicky citlivá. Už několik dnů mapa koluje po sociálních sítích a výrazně vstoupila do politické debaty. Jak je možné, že spolehlivý spojenec Ameriky Česko je ve stejné skupině jako „proruské“ Slovensko a Maďarsko? ptají se liberální česká média.

Půlrok dvou Donaldů

Třetího ledna zahájil premiér Donald Tusk v Národní opeře ve Varšavě půlroční předsednictví Polska Radě EU. Polsko sice představilo i obrysy svého programu, nicméně jeho relevance nemusí být valná s ohledem na to, že celá Evropa v tuto chvíli čeká na Trumpovu inauguraci 20. ledna a na témata, která nová americká administrativa na úvod nastolí.

Plynové divadlo Roberta Fica

V posledních dnech starého roku se Robertu Ficovi podařilo obrátit na Slovensko větší díl globální pozornosti, než je obvyklé. Cesta do Moskvy za Vladimirem Putinem, ostrá roztržka s ukrajinským prezidentem Zelenským na téma zastavení tranzitu ruského plynu do Evropy a konečně vize Bratislavy jako místa konání „mírových jednání“ mezi Rusy a Ukrajinci nepochybně zaujaly. V Česku – tradičně v případě slovenské politiky – vyvolaly emotivní a protikladné reakce.

Už máte lístek na Baltic Express?

15. prosince vyrazil první přímý vlak Českých drah z Prahy k Baltu – do Gdaňsku a Gdyně. Na hlavní nádraží přišli kromě cestujících i ministr dopravy Martin Kupka či zástupci polské ambasády. Denně vyjedou z Prahy k Baltu čtyři spoje, cesta bude trvat jen osm a půl hodiny. Proč ale taková sláva kvůli něčemu, co by mělo být úplně přirozené? Zaprvé, Baltic Express je symbol proměny, kterou prošel v posledních letech obraz Polska v Česku. Ještě nedávno se Polsko v obecném povědomí jevilo jako zaostalá východní země katolických fanatiků, postkomunistických tržišť s levnými výrobky a nudných planin.

Rok bojující demokracie

Je večer 5. prosince 2024. Polský premiér Donald Tusk publikuje na síti X naléhavou výzvu: „Zúčtování s PiS je příliš pomalé, protože ne všichni v koalici pochopili, že bez zúčtování nedojde k obnově republiky.“ Co se mělo další den uskutečnit tak závažného, že stálo premiérovi za razantní slova – a kritiku na adresou koaličních partnerů? Mělo se hlasovat o zbavení imunity lídra opozice Jarosława Kaczyńského.

Veřejnoprávnost v éře kmenových válek

V prosinci jsme v Česku zažili vzrušenou debatu o veřejnoprávních médiích vyvolanou legislativními změnami, které navrhl ministr kultury Martin Baxa. V této debatě slouží Polsko (pochopitelně za předchozí vlády konzervativců) a Slovensko (za současné vlády Roberta Fica) jako negativní příklad. Je fakt, že poslední kapitola úpadku veřejnoprávních médií tam začala zpochybněním či přímo zrušením koncesionářských poplatků a přechodem na přímé financování ze státního rozpočtu (mimochodem za tím stáli nikoliv zlí „populisté“, ale v Polsku první Tuskova a na Slovensku Matovičova vláda).

Pozadí boje o nejvlivnější televizi

Irský historik Charles Townshend popsal v jedné ze svých knih revoluční dobu boje za nezávislost své země jako „čas, kdy se posouvaly obzory možného“. Tato definice revoluční doby dobře sedí i na tu dnešní. Rozhodnutí rumunského ústavního soudu ve věci zrušení prvního kola prezidentských voleb bylo nepochybně takovým posunutím obzoru. Pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat. Tento týden se v Polsku objevily zprávy o plánovaném prodeji největší televizní stanice TVN. Podle neoficiálních informací médií byly ve hře o TVN, nyní patřící americké Discovery, dva subjekty – česká PPF

Hřebíky do rakve demokracie

Rumunský ústavní soud rozhodl o nutnosti opakovat první kolo prezidentských voleb. Rozhodl poté, co už výsledky prvního kola potvrdil, a v okamžiku, když už začalo (alespoň mezi krajany) hlasování v kole druhém, ve kterém se měli utkat zástupce antisystémových sil Calin Georgescu a liberálka (nicméně nepocházející ani z jedné ze dvou vládnoucích stran v zemi po roce 1989) Elena Lasconi.

Varšava a Berlín: líbánky se nekonají

Osm let platilo jako dogma, že německo-polské vztahy ovládá iracionální polská germanofobie. Komentátoři na obou stranách Odry očekávali, že spolu s volební prohrou konzervativců v Polsku a nástupem nové liberálně-levicové vlády Donalda Tuska jako mávnutím kouzelného proutku dojde k razantnímu obratu. Rok poté ovšem mezi Varšavou a Berlínem dál fouká studený vítr. Hlavní důvody? Otřesená prestiž Německa a stabilní polský růst způsobují, že se Polsko nechce vracet do role juniorního partnera, na niž si německé elity za předchozí spolupráce Tuska a Merkelové před rokem 2015 zvykly.

Abeceda polsko-českých (ne)dorozumění

Neplodná aliance. Takto se jmenoval asi před dekádou vydaný sborník o česko-polských vztazích. Pokud by se dalo ukázat na nejhorší prokletí těchto vztahů, bylo by to přesvědčení, že „vše je v pořádku“ (takže není třeba nic řešit) a „máme přece tolik společného“ (proto nemá smysl se nějak snažit o vzájemné poznávání). Mementem praxe těchto vztahů pak může být třeba stále neexistující železniční a dálniční spojení mezi dvěma největšími městy dávných zemí Koruny české – Prahou a Vratislaví.

Spása vítána s odporem

Nedávno se v polském parlamentu uskutečnila kuriózní debata. Někteří poslanci, asi ne bez souvislosti s napjatou politickou situací v regionu, si všimli, že Polsko je jedinou zemí Evropské unie, která si v oficiálním kalendáři připomíná konec války 9. května. Tedy společně se zeměmi bývalého Sovětského svazu, nikoli o den dříve, jak je tomu ve zbytku Evropy.

Starší články