Maciej Ruczaj - Autor je polský politolog a publicista

/

Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.

Články autora

Odvrácená tvář „polského zázraku“

Český zájem o příčiny obrovského civilizačního skoku, který v posledních dvou dekádách předvedlo Polsko, neuvadá. Ovšem v tomto hledání se jen vzácně hovoří o faktoru, který byl možná tím nejpodstatnějším. A který se také může stát počátkem konce polského příběhu nejdelšího období ekonomického růstu v Evropě posledního půlstoletí. Demografie je v tuto chvíli v polské debatě jedním z hlavních témat. Podle v létě zveřejněných výsledků Eurostatu mělo Polsko v roce 2024 největší záporný přirozený přírůstek na kontinentu.

Ponaučení se (zatím) nekoná

V Česku skládají vládu Babiš, Motoristé a SPD, Francie se svíjí už rok v křečích naprostého zablokování politického systému, v Británii nebo Německu průzkumům poprvé v poválečných dějinách vévodí „populisté“. V Polsku je Tuskova vláda, která měla být liberální naději na zvrácení trendu „neliberální vzpoury“, po dvou letech vládnutí negativně hodnocena značnou většinou společnosti a propadá se do marasmu. Mezitím v bublině „expertní komunity“ a v dalších hradech a věžích ze slonoviny liberalismu trvá diskuse, jak „čelit nepříznivým vyhlídkám“ pomoci budování „demokratické resilience“.

Byl Nord Stream legitimní cíl?

Až zarážející je zarputilost, s jakou německé orgány činné v trestním řízení jdou po (údajných) pachatelích útoku na Nord Stream. „Právní stát znamená, že právo platí pro všechny stejně, nezávisle na tom, zda někdo osobně souhlasí nebo nesouhlasí s nějakým trestným činem spáchaným v některém z členských států EU.“ Tato slova napsal na síť X současný německý velvyslanec v Polsku Miguel Berger. Navázal tak na živou diskusi, která provází soudní řízení probíhající ve Varšavě ve věci Volodymyra Žuravlova – ukrajinského potápěče, který je podezřelý z členství ve skupině, která před skoro třemi lety podnikla v Baltském moři útok na plynovod Nord Stream.

Mentalita Občanského fóra v éře polarizace

Strany jsou pro straníky, Občanské fórum je pro všechny, znělo jedno z hesel sametové revoluce a prvních svobodných voleb v Československu. Odborníci na tzv. tranzitologii, tedy teorii přechodů k demokracii, se většinou shodují, že jedním z klíčových rysů revoluce roku 1989 ve střední Evropě bylo, že šlo o „revoluci bez ideologie“, bez jednotného světonázoru. Typickým projevem této nepřítomnosti monopolního světonázoru byl vznik „deštníkových“ organizací, zastřešujících pestré názorové spektrum, které měly po svém vítězství velmi krátký život.

Sestřelovat, či nesestřelovat – toť otázka

„Pokud další raketa nebo letoun naruší bez povolení náš prostor a my je sestřelíme, nechoďte sem kňučet,“ pronesl na Valném shromáždění OSN na adresu Ruska polský ministr zahraničí Radosław Sikorski. Projev reagoval na sérii incidentů narušení vzdušného prostoru zemí NATO ruskými drony (Polsko) a stíhačkami (Estonsko a naposledy i Lotyšsko). Sikorského projev, tradičně rétoricky skvělý a nediplomaticky přímý, získal okamžitě obrovskou pozornost a – stejně tradičně – probudil i nadšení početných příznivců asertivnějšího přístupu k ruským provokacím.

Trump jako beranidlo

Vražda Charlieho Kirka kromě toho, že potvrdila vyhrocenou polarizaci americké veřejné debaty, názorně ukázala v Evropě opomíjenou skutečnost: záběry na stovky mladých lidí, kteří se účastnili fatálního setkání s konzervativním influencerem na univerzitě v Utahu, připomínají, že Amerika se ocitla ve zlomovém bodě posledních několik let probíhající bouřlivé debaty o sobě samé, své identitě a budoucnosti. A také, že hnutí MAGA, u nás pohrdavě redukované na „burany z Alabamy“, je prostředím, které mnoha Američanům nabízí promyšlené, ucelené a intelektuálně přitažlivé odpovědi na tyto otázky.

Charlie Kirk mezi Valhalou a Týnským chrámem

Smrt amerického konzervativního křesťanského aktivisty Charlieho Kirka se stala globální událostí. Intenzita, s jakou zasáhla i českou debatu, mnohé iritovala. Asi i proto, že byla důkazem, že v posledních letech se poměr sil v kulturní válce vedené napříč veřejným prostorem západních společností začal vyrovnávat. Už i tzv. konzervativní tábor je schopen vybojovat všeobecnou pozornost pro „svého“ mučedníka.

Prolomit prokletí geografie

Nejdříve návštěva prezidenta Karola Nawrockého v Bílém domě, ujištění o americké vojenské podpoře a pozvánka na G20. A přesně o týden později dosud největší průnik ruských dronů do polského vzdušného prostoru. Tyto dvě události spojuje nejen zářijové datum, ale hlavně kletba polské zeměpisné polohy. Polská úporná snaha o pojištění americké přítomností v regionu, jejímž projevem je Nawrockého cesta, je přímým následkem trvalého pocitu ohrožení, který se zhmotnil tento týden prostřednictvím 19 ruských dronů na polském nebi, těsně před začátkem rusko-běloruských vojenských cvičení Západ.

Strkanice v globální frontě obětí

Začátek září je čas, kdy rodiče, znavení začátkem školního kolotoče, sahají po večerech spíše po pokleslejších typech relaxace. A tak došlo i u nás na repete netflixovského retro hororu Stranger Things. V jedné ze scén tohoto díla, odehrávajícího se v časech Reaganovy Ameriky, hledá jeden z náctiletých protagonistů vhodné přirovnání pro nestvůru z jiné dimenze, která chce zničit svět. „Jsou jako Němci za války,“ říká. „Nacisté – ne Němci,“ opraví ho sborově jeho parťáci.

Solidarita mezi globalismem a lokalismem

Už je to 45 let. 30. srpna 1980 na baltském pobřeží, v Gdaňsku a ve Štětíně, došlo k uzavření dohody mezi stávkujícími dělníky a režimem. Totalitní režim poprvé podepsal se svým „lidem“ nějakou formu smlouvy, povolil vznik samostatných odborů – Solidarity. A vzhledem k tomu, že poskytnutí statusu nezávislých politických subjektů jde přímo proti logice totalitního státu, začal tímto i středoevropský „počátek konce komunismu“.

Toxický plán obnovy

Polsko platí v Česku za zemi, která obzvlášť efektivně dokázala investovat prostředky získané z evropských fondů. Věta „oni postavili dálnice, my jsme stavěli rozhledny“ je už téměř klišé. Obrovská aféra vztahující se k čerpání prostředků z tzv. Plánu obnovy, jež se prohnala polskými médii (a zaujala i ta zahraniční), má šanci tímto stereotypem otřást. Jde nicméně o hodně specifickou část evropských prostředků, odlišnou od standardních kohezních (sloužících k vyrovnávání rozdílů mezi regiony EU) či zemědělských fondů, které pomohly polským zemědělcům nejen přežít vstup do Unie, ale taky dominovat na regionálním trhu.

Nový šerif ve městě

Karol Nawrocki, kandidát polské konzervativní opozice, se 6. srpna ujal funkce hlavy státu. V českých komentářích se to jen hemžilo hodnoceními typu, že zvítězil „neznámý historik vytažený [lídrem konzervativců] Kaczynským z klobouku“, „boxer ze sídliště“ či „bývalý fotbalový chuligán s podivnou minulostí“. Nechme teď stranou, že většina těchto mediálních odsudků padala na základě chatrně vyargumentovaných článků polských provládních médií v době vrcholící kampaně, i tak se ale výhra Nawrockého nesnadno vysvětluje. Zmíněné handicapy se nakonec ukázaly jako přednosti.

Jsme tráva? O slonech a střední Evropě

„Pamatujete si na starou africkou pravdu, kterou tak rád opakuji? Je jedno, jestli se sloni bijí nebo spolu mají sex, vždy trpí tráva. Ať jednání slonů 15. srpna dopadne jakkoli, trpět bude tráva, v tomto případě Ukrajina.“ Tato slova, která pronesl milovník neotřelých přirovnání, slovenský premiér Robert Fico, na svém facebookovém profilu, vyvolala pochopitelnou ostrou reakci ukrajinského ministerstva zahraničí a sérii rituálních odsouzení. A také mnoho nadšených výkřiků ze strany „tábora míru za každou cenu“, který si liboval v tom, že „konečně někdo popsal věci tak, jak jsou“.

Ufňukaná maskulinita

Otázka „proč se nerodí dětí“ patří v českých médiích mezi hlavní témata posledních týdnů. A je to samozřejmě dobře, protože těžko budeme hledat téma závažnější. Na druhé straně se nelze ubránit pocitu, že je to trochu hit okurkové sezony, na předvolebních billboardech odkazy na něj nenajdeme, pokud tedy k pokusům řešení této krize nepočítáme uzákonění eutanazie navrhované STAN. Je zajímavé, že vlna zájmu o příčiny celozápadního demografického propadu se objevuje paralelně s narůstajícím zájmem o vzestup fenoménu „manosféry“ a „návratu toxické maskulinity“.

Slova mají důsledky: potíže polských liberálů

Polské město Pabianice. Masové setkání příznivců liberálně-levicové koalice s premiérem Donaldem Tuskem. Napjatá atmosféra, v níž vzduchem létá volání po tom, aby vláda nedopustila jmenování nového prezidenta, jímž se stal kandidát konzervativců Karol Nawrocki. Premiér, viditelně v defenzivě, vysvětluje, že nelze znova přepočítat všechny hlasy z voleb konaných 1. června. „Kdo by je měl počítat? No kdo?“ ptá se nakonec zoufale. „Policie!“ je slyšet z davu. „Opravdu chcete žít ve státě, kde vítěze voleb vyhlašuje policie?“ ptá se Tusk.

Konfederace: Pravice pro generaci Z?

Kralují na TikToku, i když mluví o národu a vlastenectví, oslovují sekularizované voliče, i když mají v programu přísnou ochranu života před narozením a zákaz „ideologie LGBT“, získávají podporu na venkově a v menších městech, i když namísto sociálního státu navrhují americký mýtus o soběstačnosti. V těchto dnech zorganizovali v několika desítkách polských měst demonstrace proti migraci, kterých si všiml na svých sociálních sítích dokonce i Donald Trump. Strana Konfederace – aktuálně nejvýraznější projev polské generace Z.

Cyril, Metoděj a postkolonialismus

Kardinál Dominik Duka je pro svoje specifické propojení erudice a prostořekosti vděčným objektem pobouření uživatelů sociálních sítí, především z tzv. levicově liberální bubliny. Nejinak tomu bylo i tento týden při příležitosti jeho vystoupení na tradiční cyrilometodějské bohoslužbě ve slovenské Nitře. Duka se na úvod omluvil za „poučování“ na téma „demokracie a svobody“, kterého se Slovensku dostává od některých Čechů. Což na jedné straně potěšilo slovenského premiéra Roberta Fica, který svoji verzi cyrilometodějského narativu přednesl později večer na hradě Devín, a na straně druhé vzbudilo vlnu nevole u velké části české „virtuální veřejnosti“.

Hranice naší výdrže: migrace a dominový efekt

Před deseti lety, když vrcholila migrační krize, jejímž symbolem se stala německá kancléřka Angela Merkelová se svým heslem „Zvládneme to“, se mohlo zdát, že se nám před očima mění klíčová složka definice státu. Všichni, kteří poukazovali na to, že stát nemůže reálně fungovat bez možnosti kontroly těch, kteří vstupují na jeho teritorium, byli označovaní za – v lepším případě – staromilce, kteří nestíhají držet krok s dobou, v horším za nebezpečné fašisty. Dnes Evropou v chápání vlastních hranic prochází mohutná reakční vlna, která by se dala shrnout heslem „Získejme kontrolu zpět“.

Andrzej Duda – prezident Polska jagellonského a atlantického

Polský prezident Andrzej Duda přijíždí do Prahy na rozlučkovou návštěvu jen měsíc před koncem svého desetiletého působení v roli hlavy státu. Když se k jeho prezidentství vyjádřil před pár týdny český týdeník Respekt, dozvěděli jsme se už z titulku, že „Dudova ostuda konečně skončí“. Poslední roky, hlavně doba od zahájení ruské invaze na Ukrajinu, znamenají pro evropský liberální mediální mainstream výrazné přehodnocení řady základních postojů – vůči Rusku, bezpečnosti, geopolitice.

Hrátky se sirkami v muničním skladu

Podle čerstvých zjištění mezinárodní sítě V-Dem má Polsko nejvyšší index polarizace společnosti v Evropě (mimochodem, česká společnost nedosahuje ani poloviny polské hodnoty a může se pochlubit výrazně nejnižším výsledkem z celé V4). S tímto zjištěním zajímavě souzní dění v zemi, kde v posledních týdnech, po vítězství kandidáta konzervativců Karola Nawrockého, sílí psychóza vzájemné nedůvěry obou politických táborů. Klíčovou roli v tom hraje premiér Donald Tusk a největší z vládních koaličních stran, Občanská koalice.

Vzhůru psanci této země

„Pravicová internacionála zbrojí a chystá se k boji. Demokratické síly tomu nemohou jen trpně přihlížet,“ napsala nedávno v německém Tageszeitung analytička Zsusanna Végh. Internacionála je slovo neodmyslitelně spjaté s dějinami evropského socialistického a komunistického hnutí. Vyjadřovalo nejhlubší podstatu marxismu, nezpochybnitelného dítěte osvícenství – přesvědčení o univerzálním charakteru klíčových „zákonů vývoje“ lidské společnosti. Jelikož se tyto zákonitosti týkají lidstva jako celku, přirozeným elementem mezinárodní politiky se stala také spolupráce stran reprezentujících „dělnickou třídu“.

Dilemata pravého středu

Tento týden hlasuje slovenská Národní rada o návrhu na změnu ústavy. Podle nové úpravy by měla být v základním právu zakotvena svrchovanost Slovenska v kulturně-etických otázkách (proti nadřazenosti práva EU), uznání (pouze) dvou pohlaví a zřejmě i několik dílčích otázek z oblasti rodinné politiky, například zákaz surogátního mateřství (finální znění úpravy po debatě v parlamentu nebylo v době uzávěrky čísla ještě známé). Změna ústavy je nápad vládního Smeru premiéra Roberta Fica, nicméně k úspěchu potřebuje na své straně i opoziční poslance z řad Křesťansko-demokratického hnutí (KDH).

Slova a činy hegemona

Poslední dny přinesly další zrychlení mezinárodněpolitických turbulencí, tentokrát kvůli izraelskému preventivnímu útoku na Írán. Vláda Benjamina Netanjahua s drsnou efektivitou už dva roky likviduje jednotlivé součásti nepřátelského obklíčení Izraele a dospěla k samotné hlavě hydry, tedy režimu ajatolláhů. Na tuto brutální efektivitu si asi musíme ve světě léta Páně 2025 začít zvykat – stejně jako na skutečnost, že turbulence mezinárodního řádu zřejmě otevřou stavidla dalších lokálních konfliktů, protože teď přišel ten správný čas vyřizovat účty a chytat příležitosti.

Proč byla v Polsku opět „konzervativní“ většina

Pohled na titulky některých českých médií a některé reakce na sociálních sítích po překvapivém vítězství Karola Nawrockého v polských prezidentských volbách byl často dost hororový. Prý zvítězila temná venkovská masa, která se v životě nepodívala dál než do vedlejší vesnice, hlavu má vymytou katolickými faráři a ze závisti hledí na úspěšné a kosmopolitní obyvatele velkých měst, kteří – řečeno s klasikem – přece nemohou za jejich pos*ané životy. Zajímavé bylo i to, že nikdo moc nezkoumal zjevný nesoulad mezi obdivnými články o „polském ekonomickém zázraku“.

Proč Varšava už nedůvěřuje Kyjevu

Minulou neděli to na polské síti X chvíli vypadalo jako během prvních dvou let po ruské invazi na Ukrajinu. Většina komentujících oslavovala „husarský“ (nebo spíše kozácký) kousek ukrajinských tajných služeb – operaci Pavučina. Záběry hořících ruských strategických bombardérů nemohou polské oko nepotěšit. Tento záblesk dávných časů však nemohl překrýt skutečnost, že ve stejný den, kdy vrcholily prezidentské volby, různá míra nedůvěry vůči Kyjevu a kritiky ukrajinské diplomacie patřila do hlavního proudu, nikoliv na okraj debaty.

Proti všem

„Rafał Trzaskowski jede do prezidentského paláce po široké dálnici,“ psala na podzim levicová polská revue Krytyka Polityczna. Po emotivním závěru kampaně a dramatické nedělní volební noci můžeme říct, že dálnice nebyla dost široká. Prezidentem Polska byl zvolen Trzaskowského konzervativní soupeř Karol Nawrocki. Jak se stalo, že relativně zkušeného politika, který jen těsně prohrál volby v roce 2020, a byl tedy postavou všeobecně známou, porazil soupeř, kterého ještě před půl rokem většina voličů neznala?

Polští voliči mezi Washingtonem a Bruselem

V poslední době je jedním z nejviditelnějších důsledků globalizace stírání bariér mezi domácí a zahraniční politikou. Na jedné straně jsou zahraničněpolitická rozhodnutí stále častěji podřízena čistě domácím okolnostem. Na straně druhé je zdrženlivost ve vnějším „vměšování se“ do volebních rozhodnutí občanů cizích státu, která kdysi patřila mezi základní diplomatické ctnosti, také tatam.

Není vměšování jako vměšování aneb Bukurešť ve Varšavě

Opakované rumunské prezidentské volby skončily – alespoň pro většinu evropských médií – happy endem. „Moskva prohrála v Rumunsku“ – radovaly se české sociální sítě. Nechme teď stranou, že lze o poraženém kandidátovi Georgi Simionovi říct ledacos kontroverzního, ovšem nikoliv to, že je „proruský“. Rumunské volby nám zanechaly dvojí „odkaz“, který daleko přesahuje význam jejich konečných výsledků. Zaprvé, klíčový faktor mobilizace. Ve druhém kole rozhodlo nejen to, že většina voličů jiných kandidátů se sešikovala za Nicusorem Danem, ale především do voleb šlo o 12 procent více lidí.

Polsko volí prezidenta

V neděli 18. května jdou Poláci volit v prvním kole prezidentské volby. Nakonec to vypadá, že Poláky bude ve druhém kole za 14 dnů čekat tradiční střetnutí liberálů s konzervativci – varšavského primátora Rafała Trzaskowského za Občanskou koalici premiéra Donalda Tuska a šéfa Ústavu národní paměti Karola Nawrockého za Právo a spravedlnost. V posledních průzkumech se podpora pro Trzaskowského pohybuje v rozmezí 29–36 procent. Jeho hlavní soupeř Karol Nawrocki z konzervativního Práva a spravedlnosti by mohl získat 23–29 procent hlasů. Polské průzkumy jsou pověstné svojí nespolehlivostí

Starší články