Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.
„Klidně si před panem prezidentem kleknu a řeknu: Prosím nejezděte, nechte to být, neoslabujte vyjednávací pozici naší země!“ Zní vám to povědomě? Ne, není to vyjádření některého z českých koaličních politiků k prezidentu Petru Pavlovi a jeho účasti na summitu NATO v Ankaře. Tato slova pronesl polský ministr zahraničí Radek Sikorski na podzim roku 2008, kdy šlo o záměr prezidenta Lecha Kaczyńského zúčastnit se Rady EU v Bruselu.
Bělorusko se na stránkách českých a světových médií neocitá příliš často. Rozhodně ne tak často, jak by si zasloužila země, která je nyní pro bezpečnostní situaci v Evropě klíčová. Tato situace se částečně změnila v posledních týdnech. Je fakt, že sled událostí, v nichž Minsk a místní diktátor Alexandr Lukašenko figurují, je opravdu pozoruhodný. Jejich vyvrcholením byla tajemná cesta Alexandra Lukašenka tento týden. Nejdříve za Vladimirem Putinem do jeho rezidence ve Valdaji, kde pobýval celé dva dny (Putin mimochodem běžně zahraniční státníky ve Valdaji nepřijímá).
O „polsko-ukrajinském míjení se“, které se zdaleka neomezuje jenom na historickou paměť, ale dotýká se aktuálních zájmů obou zemí, jsme psali obšírně už v předchozím čísle Týdeníku Echo. Od té doby se situace nezlepšila, naopak – zažili jsme další kolo eskalace, která následovala poté, co prezident Karol Nawrocki rozhodl o tom, že zbavuje Volodymyra Zelenského nejvyššího polského státního vyznamenání – Řádu bílé orlice.
Poslednímu týdnu dominovaly záběry plamenů. Nejdříve těch z Kyjeva, kde v následku ruského útoku hořela Kyjevskopečerská lávra, následně těch z Moskvy, kde ukrajinský dronový útok vedl k požáru moskevské rafinerie. Oba požáry mají společného jmenovatele: mohou být symbolem porážky klíčových bodů ruské vojenské strategie v rusko-ukrajinské válce. Ne porážky Ruska – to by bylo samozřejmě pošetilé tvrzení –, ale porážky ideologických cílů, které si na začátku stanovilo.
Rozhodnutím prezidenta Ukrajiny Volodymyra Zelenského má mít operační středisko Speciálních sil Ukrajiny známé jako „Sever“ za své patrony „hrdiny UPA“, tedy Ukrajinské povstalecké armády, nacionalistické organizace bojující za nezávislost Ukrajiny během druhé světové války a v prvních poválečných letech. Rozhodnutí vyvolalo bouřlivou reakci polských politiků a veřejnosti, která vnímá UPA prizmatem genocidní etnické čistky polského obyvatelstva na dnešní západní Ukrajině v letech 1943–1944.
Počítám, že i dnes se na přednáškách studenti politologie učí nejběžnější definici moderního státu, kterou formuloval před více než sto lety Max Weber. Stát definuje monopol na používání legitimního násilí na svém území. Jedním ze zdrojů „naší nynější krize“ je, že právě toto oficiálně nikým nezpochybňované dogma je ve skutečnosti už delší dobu iluzí. Incidenty jako právě probíhající nepokoje v Belfastu nebo o několik dnů dříve násilné „oslavy“ vítězství týmu Paris Saint Germain ve fotbalové Lize mistrů spojuje nejen téma nezvládnutého procesu budování multikulturní společnosti.
Pojem odolnost je na vzestupu i v politické debatě. Proč? Je totiž užitečnou náhražkou ctností, kterých se dnešní liberální demokracie bojí a jež se pojí se zapovězeným slovíčkem „národ“. Poslednímu číslu Echa a poslední Poradě Echa dominovalo téma odolnosti, jehož náhlý vzestup (jako vždy skvěle) popsala Tereza Matějčková. I pro politologa je nebývalé rozšíření dosud nepříliš používaného pojmu zarážející. Ještě před pár lety by ho spojoval spíše s oblastí psychologie či s nějakými příručkami z ranku „životního koučinku“, dnes hraje klíčovou roli v popisu mezinárodněpolitické a společenské reality.
Spojení „Polsko – vzorový spojenec“ se stalo jednou z nezpochybňovaných jistot zahraniční politiky Trumpovy administrativy. „Buďte takovým Polskem v Pacifiku,“ slyšeli od americké delegace před časem překvapení Tchajwanci. Tedy: Budujte vlastní obranné kapacity, nakupujte naše zbraně a nejlépe i plyn. Přesto polsko-americké vztahy v posledních dnech zažívají další dramatickou jízdu na horské dráze.
„Ústavní demokracie“ se občas používala jako alternativní (a podstatně šťastnější) označení pro „liberální demokracii“, tedy politický systém, který se vyvinul v západním světě po druhé světové válce a do aktuální fáze vývoje vstoupil po roce 1989. Název odrážel klíčový význam jednoho dokumentu – ústavy jako nevyššího zákona, definujícího rámec fungování státu a práv a povinností občanů. A také klíčovou roli jedné instituce – Ústavního soudu, který měl být strážcem dodržování ústavy.
Dnešní veřejná debata se vyznačuje – mizením debaty. Rozevírající se nůžky polarizace způsobují, že je pro členy jednotlivých táborů stále méně uvěřitelné, že by někdo mohl zastávat opačný názor, než mají oni. Souboj idejí a argumentů je tak stále častěji nahrazován hledáním skrytých motivací protivníků. Ty mohou být zištné („nechal se koupit“), konspirační („dezinformace mu vymyly mozek“), sociální („dezolát“, „XY nemůže za vaše posr… životy“) – anebo takříkajíc psychiatrické. Dlouho se zdálo, že ten poslední přístup dává automaticky výhodu té „liberální“ straně barikády.
Tento týden se v Bukurešti sešly hlavy států východního křídla NATO. Ve vypjaté atmosféře, která převládá na linii Washington – západní Evropa, byl nabídnut konstruktivní pohled vpřed. K tomu se ovšem sám region musí smířit s tím, že už není jen chráněncem té či oné velmoci, ale je schopen hrát samostatnou, „dospělou“ roli. Píše se rok 1919. Halford Mackinder, dnes považovaný za otce vědy známé jako geopolitika, patří mezi experty, kteří výrazně ovlivnili uspořádání Evropy po 1. světové válce.
I když se jubilejního desátého summitu Trojmoří v Dubrovníku zúčastnil prezident Petr Pavel, v českých médiích se na toto téma moc zpráv neobjevilo. Přitom formát, který je v Praze dost často ignorovaný, viditelně chytil na chorvatském setkání druhý dech, čehož výrazným příkladem je i skutečnost, že o organizaci dalšího setkání se přihlásilo dosud pasivní Slovensko. Spolupráce a provázanost je nejlepší cestou ven ze statusu „věčné periferie“. Střední Evropa se rozvíjela po staletí podél osy východ–západ, protože takto to vyhovovalo velkým hráčům, kteří tento region zvenčí ovládali.
Podle britského listu Financial Times prohlásil polský premiér Donald Tusk v rozhovoru, že ruský útok proti některému z členů NATO může být „otázkou měsíců, nikoli let“. Když výrok převzala média z celého světa, začal z něj vycouvávat, ale nepříliš přesvědčivě. „Slova, slova, slova.“ Slavná odpověď z Hamleta napadá člověka při sledování evropské politiky dost často. Navzdory tomu, že tvrdá realita se do mezinárodních vztahů vrací stále rychlejším tempem, se nelze ubránit dojmu, že se nůžky mezi deklaracemi a fakty rozevírají stále šířeji a mizí poslední zábrany před přechodem do fáze zcela virtuální politiky.
Výrok prezidenta Petra Pavla o „Spojených státech evropských“ jako kýženém cíli cesty našeho kontinentu dobře zvýraznil důležitý rozdíl ve vnímání státní suverenity mezi českou tradicí a ostatními sousedy z regionu. V české paměti nemá fungování v podřízené pozici v rámci větších státních celků tak jednoznačně negativní zvuk jako v případě paměti polské, maďarské, ukrajinské, či dokonce slovenské. Tedy i důraz na nezávislost je menší. Jde přitom o klíčovou debatu dneška a není podle všeho náhoda, že střední Evropa hraje v tomto kontextu dlouhodobě velmi viditelnou roli
Co spojuje Donalda Trumpa převlečeného za Ježíše, tradiční pražské orgie nenávisti směrem k Pochodu pro život a reakci Ursuly von der Leyenové na výsledky maďarských voleb? Vítejte na Západě, v němž (nejen) politika přišla o svůj základní stavební kámen – ctnost známou jako uměřenost. Západní politické myšlení má svůj prapůvod u Aristotela. Na rozdíl od svého učitele Platona řecký filozof nevěřil na uskutečňování ideálního režimu, ale v politické praxi doporučoval vyvažování a hledání rovnováhy: mezi svobodou a zodpovědnosti za obec, mezi zájmy elity a lidu.
Ve svém slavném proslovu z Letní školy Bálványos v Sedmihradsku z roku 2014, kde poprvé použil pojem „neliberální demokracie“ jako označení pro systém, který buduje, Viktor Orbán celou svoji úvahu uvedl slovy: „Žijeme v době, kdy se může stát cokoliv.“ Zdánlivě banální konstatace ve skutečnosti mířila přímo proti nejzákladnějšímu posvátnému pravidlu liberálně demokratického řádu, který Evropa vytvářela po roce 1989. Systému, který je založen na předvídatelnosti a eliminaci rizika.
Konec globalizace a liberálního světového pořádku, který ji zaštitoval, se stal jedním z hlavních motivů posledních 14 měsíců od nástupu Donalda Trumpa. Ovšem jak píše třeba Robert Kaplan i v česky nedávno vydané knize Pusté země, také průběh „konce globalizace“ potvrzuje její úspěch. Svět se zmenšil, ať už z důvodů ekonomických procesů, nebo nadvlády digitálních technologií a s nimi spojených forem komunikace. Otřesy, které kdysi byly pouze lokální povahy, prožíváme nyní všichni.
V roce 2021 se ve francouzském parlamentu objevil návrh na „prolomení zpovědního tajemství“, které samozřejmě i tato země, vybudovaná na mnohem přísnější definici rozdělení státu a církve, než je v Evropě zvykem, bez větších výhrad ctí. „Zpovědní tajemství stojí výš než právo republiky,“ odpověděl, na církevního hierarchu až překvapivě statečně a jednoznačně, předseda francouzského episkopátu. To vyvolalo bouřlivé reakce lidí, pro které v celé šíři platí „Bӧckenfӧrdeho paradox“.
Itálie pod vedením Giorgie Meloniové je na evropské poměry extrémně stabilní země. Zatímco sousední Francie více než dva roky zápasí se zablokovaným parlamentem, premiéři se střídají jako apoštolové na orloji a prezident Macron je navzdory mezinárodní aktivitě doma slabý a extrémně nepopulární, Meloniová vládne už tři roky v čele stabilní koalice a její podpora v průzkumech neklesá. Přesto minulou neděli utrpěla první výraznou prohru. Šlo o referendum týkající se změn v justici, vyžadující změny několika článků ústavy.
Demokracie je v ohrožení! Heslo, které asi nejvíc rezonuje ve veřejných i v odborných debatách o povaze a proměnách současné politiky. Od Spojených států po Slovensko a po podzimních volbách i v České republice se to hemží pojmy jako „democratic backsliding“ (regres demokracie), které označují různé formy oslabování demokratických institucí, příklon k autoritářství apod. O tom, nakolik jsou tyto obavy oprávněné, jsme hovořili s profesorem politologie Janem Holzerem, odborníkem na nedemokratické režimy a přechody k demokracii a od ní.
V českých médiích a na sociálních sítích udělala před nedávnem průvan zpráva, že se jedna poslankyně jedné z vládních stran (Gabriela Sedláčková z Motoristů) sešla se zástupci Hnutí pro život, tedy organizace usilující o změnu společenského a posléze i právního vnímání tzv. umělých interrupcí. Nechme teď stranou, že stejné osoby a stejná média, jež ve varovném, až poplašném duchu tuto zprávu šířily, zároveň vehementně (a správně) hájí právo organizací zastupujících aktivní část občanské společnosti účastnit se veřejné debaty a ovlivňovat politiku.
Zatímco svět řeší tankery v Hormuzském průlivu, v Evropě roste význam jiného mořského koridoru – Baltského moře. Do přístavu v Gdyni slavnostně vplula švédská armádní ponorka HMS Uppland typ Gotland a do Varšavy zavítala nejpočetnější švédská delegace snad od dob, kdy tyto končiny navštěvovali (i s početnými armádami) slavní švédští králové-dobyvatelé v 17. a 18. století. Spolu s králem Karlem XVI. Gustavem přijelo do Polska třeba celkem 65 zástupců švédského byznysu. Cesta končila rozhovorem s prezidentem Karolem Nawrockým symbolicky přímo na pláži v Gdaňsku.
Nová česká vláda se podle všeho rozhodla, že se spojenecké závazky a geopolitické turbulence světové a evropské politiky Prahy vůbec netýkají. V Polsku vládne naopak konsenzus, že mimořádnost okamžiku vyvolává i nutnost mimořádných opatření, která mají sloužit k posílení obranyschopnosti země. Oba tyto postoje se opírají o historické zkušenosti jednotlivých zemí: ta česká velí, že lze dějinné bouře často přežít v závětří. Polská říká, že cokoliv špatného se ve světě udá, středo-východoevropská nížina, transkontinentální dálnice mezi Asií a Evropou, nebude turbulencí ušetřena.
Asi málokdo z nás, kteří jsme se 24. února 2022 probudili do nové reality, tušil, že o čtyři roky později bude válka Ruska proti Ukrajině stále pokračovat. Teoreticky uplynulo dost času na to, abychom z největší evropské války v posledním půlstoletí vyvodili nějaká ponaučení. Přesto se často nelze ubránit dojmu, že materiálu k ponaučení nebylo pro Západ stále dost… Co by nás měla rusko-ukrajinská válka naučit – a ne vždy zatím naučila? Rusko je nepřítel. A to ještě více než před rokem 2022.
Evropská komise nedávno publikovala průzkum, jehož otázka zněla „Měla by se Evropa více sjednotit, aby mohla čelit současným globálním výzvám?“. Výsledky jsou samozřejmě příznivé: většinově přes osmdesát procent lidí tuto myšlenku podporuje. Nelze se ovšem ubránit dojmu, že jde o zjištění asi podobně relevantní, jako by bylo při otázce „Udělali byste vše pro to, aby byly vaše děti zdravé a měly se dobře?“. Jistěže ano. Průzkum doprovázela série zásadních veřejných hlasů volajících po sjednocení tváří v tvář rostoucí nestabilitě mezinárodní situace
Na začátku února oslavila první narozeniny polská internetová mediální platforma Kanál Nula (Kanał Zero) novináře a podnikatele Krzysztofa Stanowského. Proč by to mělo zajímat českého čtenáře? Zero představuje jeden z nejúspěšnějších mediálních projektů ve střední Evropě a během posledního roku výrazně zasáhlo do polské veřejné debaty a přímo do polské politiky. Jde navíc o projekt, který je zajímavou odpovědí na krizi „tradičních médií“ v éře společenské polarizace. „Generace Stanowského,“ napsal nedávno o voličích kolem třicítky deník Gazeta Wyborcza.
V obraze, který v evropském veřejném mínění vznikl a týká se přístupu Trumpovy administrativy k Rusku, je místo pro červený koberec, který rozvinul Trump pro Putina na Aljašce, ponižování ukrajinského prezidenta nebo pro mnohdy naivní výroky vyjednávače Witkoffa či samotného Trumpa o Rusku. Skvěle totiž zapadají do schématu, podle kterého se v Evropě pohled na USA vyvíjí. A samozřejmě je na tomto obrazu mnoho pravdy.
Ke starobylému a úctyhodnému umění diplomacie vždy patřila uměřenost, přesvědčení, že méně je většinou více. Mezi posvátné pilíře této uměřenosti patřilo přesvědčení, že domácí a zahraniční politika státu jsou dvě úplně odlišné disciplíny, které se hrají na odlišných hřištích, a že není radno je spojovat – ani jedním směrem. V době sociálních sítí, politiky v duchu Trumpovy „televizní show“ a ideologické války, která běží napříč Západem, jsou všechna tato stará a osvědčená pravidla nenávratně pryč.
Někdo, kdo sleduje paralelně českou a polskou veřejnou debatu, nemůže nebýt současným děním kolem sporů prezidenta a vlády poněkud pobavený. Situace jsou z hlediska rozdělení na ideologické tábory zrcadlově obrácené: v Česku prezident zastupující liberální část společnosti a politického spektra stojí proti „populistické“ vládě, v Polsku konzervativní hlava státu Karol Nawrocki čelí liberální vládní koalici Donalda Tuska. Přesto argumenty pro prezidentskou asertivitu zůstávají navlas stejné.
Každému se asi někdy za život naskytl pohled na čerstvě rozhrabané mraveniště. Organizovaný celek zasažený nečekaným šokem, v němž jednotliví mravenci zmateně pobíhají sem a tam. Tak nějak vypadá v poslední době i světová politika. A nepomohlo ani to, že minulý týden se většina světových lídrů shromáždila na jednom místě – na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu. Americká analytička Zineb Riboua popsala svůj dojem z fóra jako „biblickou babylonskou věž těsně poté, co Hospodin lidem zmátl jedinou řeč“.
