Narodil se v roce 1983 v polské Poznani. Studoval politologii a anglistiku na Karlově univerzitě v Praze. Publicista a diplomat spjatý se středoevropským prostorem. V letech 2016-2023 ředitel Polského institutu v Praze, poté velvyslanec Polska na Slovensku. Autor a editor řady publikací z oblasti historie a politického myšlení v češtině a polštině. Stálý spolupracovník Echo24, revue Kontexty a slovenského deníku Postoj. Je Senior Fellow v pražském Centru transatlantických studií.
„Příběh druhé světové války nás má spojovat, nikoli rozdělovat,“ hřímal během oslav osvobození Bratislavy slovenský premiér Robert Fico. Ve skutečnosti byl jeho projev jedním z mnoha příkladů toho, že 2. světová válka představuje i 80 let od jejího ukončení významnou dělicí čáru, která prochází napříč Evropou, ale i napříč řadou společností.
Slovní spojení „injekce do srdce roztokem kyseliny“ má v polské kultuře velmi jasné konotace: byl to jeden z postupů likvidace vězňů používaných Němci v koncentračních a vyhlazovacích táborech jako Auschwitz-Birkenau. Nyní se tato otřesná představa stala symbolem další kapitoly sporu o pravidla umělého ukončování těhotenství. V sobotu ulicemi Prahy prošel Pochod pro život – největší tuzemská akce ochránců života před narozením. Neobešla se samozřejmě bez kontramanifestací a patřičně vyhrocených reakcí – diskuse na téma ochrany života před narozením / umělého přerušování těhotenství vždy doprovázejí velké emoce.ukončování těhotenství.
Polsko jede! Polský zázrak! Předehnali nás, za peníze z EU postavili dálnice! A my? Rozhledny. V českých médiích se to podobnými zprávami poslední dobou jen hemží, na příkladu Polska se ukazuje česká stagnace a zaostávání. Kde se toto zaujetí pro až sebemrskačské srovnávání vzalo a je vůbec opodstatněné? Samozřejmě je důvodem k radosti, že Češi konečně opouštějí svůj dlouhodobě zakořeněný pohled na Poláky plný historických předsudků, stereotypů, ignorance a despektu a začínají objevovat bohatou polskou historii, krásnou přírodou, gastronomii – a také bezprecedentní ekonomické úspěchy posledních tří desetiletí.
Tento článek, i když napsaný a odevzdaný editorům ve znamení tmy Velkého pátku, je publikovaný během samotné Velké noci, o půlnoci z Bílé soboty na Velikonoční neděli. Nesluší se, s takovým termínem publikace, psát o ničem jiném, než je právě „ta vpravdě blahodárná noc“. Jen málo lidí si dokázalo tak trefně utahovat z katolicismu jako irský modernista James Joyce. Ale i ten zarputilý proticírkevní bojovník jednou za rok vyrážel inkognito na večerní velikonoční liturgii „uvidět ty nejzákladnější věci – zrození ohně, zrození vody a vítězství světla nad tmou“, jak sám říkával.
Je to už patnáct let od leteckého neštěstí, kdy se u ruského Smolensku zřítil polský vládní speciál s prezidentem Lechem Kaczyńským, jeho manželkou, posledním exilovým prezidentem Polska Ryszardem Kaczorowským a více než 90 zástupci politiky, státní správy, armády, církve a občanské společnosti. Symboliku katastrofy podtrhoval cíl cesty – pietní místo u Katyně, kde Sověti povraždili tisíce představitelů polských elit. Smolensk je stejně tak mobilizačním prostředkem pro radikální jádro liberálního tábora.
Příčinou „naší nynější krize“, projevující se růstem polarizace a vzestupem „populistů“, jsou sociální sítě a dezinformace, které tyto napomáhají šířit. Z této odvážné teze, kterou by před deseti lety podepsali asi jen největší fanoušci devadesátkového filmu Spiknutí s Melem Gibsonem, je dnes tisíckrát opakované dogma. Dogma užitečné, protože namísto zamyšlení se nad nutností změn, které by demokratickým společnostem vrátily stabilitu, definuje viníka a z jeho vymýcení dělá recept na návrat ke starým dobrým časům. Jak tedy s tímto zlem našich časů bojovat?
Polský prezident Andrzej Duda podepsal vládní návrh zákona, který umožňuje pozastavit za určitých podmínek právo na azyl na území Polska. Na základě zákona vláda okamžitě uvedla do provozu nařízení, které tento režim zavádí na 60 dnů na hranicích s Běloruskem. Zákon není zaměřený proti ilegální migraci jako takové, ale týká se specifické situace, kdy běloruský režim (pravděpodobně ve spolupráci s Moskvou) cíleně organizuje migrační toky ze zemí globálního Jihu se snahou destabilizovat sousední země (terčem podobných hybridních operací byla i Litva, Lotyško a Finsko).
„Bidenova vláda pustila do země miliony lidí, mnozí jsou zločinci nejhoršího typu. Čelíme invazi, je to v podstatě válka,“ vysvětlil Donald Trump, proč jeho administrativa používá pro zdůvodnění deportace ilegálních migrantů zákon o nepřátelských cizincích během válečného konfliktu (Alien Enemies Act) z roku 1798. Jistě, drogové kartely z Latinské Ameriky představují pro USA společenský a bezpečnostní problém, nicméně je otázka, zda lze nazvat tento stav válkou. Zpochybnil to i federální soud a vyzval k zastavení vyhoštění členů venezuelského gangu do středoamerického Salvadoru.
Fenomén beneficí a veřejných sbírek na podporu „těch chudáků statečných Poláků“ patřil mezi zajímavosti kulturního života Paříže třicátých let 19. století. Polští exulanti utíkající do Francie po ruském potlačení velkého listopadového povstání zpočátku reagovali na tu vlnu soucitu s vděkem a pohnutím. Časem pochopili, že gesty, slovy a soucitem to končí. Západoevropští panovníci neměli žádný zájem riskovat kvůli nim vztahy s Petrohradem. Ukrajinci se do pozice bezmocných vyhnanců zatím nedostali, protože jejich stát stále bojuje o přežití.
Když celý svět rozebíral každý detail konfrontace Zelenského s Trumpem a Vancem v Oválné pracovně, polský historik Łukasz Adamski připomněl záznam jednání Winstona Churchilla s polským exilovým premiérem Stanisławem Mikołajczykem ze začátku roku 1944. Úkolem Churchilla bylo přimět Mikołajczyka, aby přijal podmínky z Jalty, tedy mj. odevzdání poloviny teritoria předválečného Polska Sovětskému svazu. Rozhovor z roku 1944 místy až neuvěřitelným způsobem připomíná stále čerstvou scénu z Oválné pracovny; dokonce i Trumpovo „nemáte žádné karty“ tam zaznělo z Churchillových úst téměř doslova.
Kdybych mírně parafrázoval a aktualizoval jeden meziválečný sprostý polský vtip: pokud by někdo vynalezl auto poháněné morálním pobouřením, Praha by se v posledním měsíci stála bezemisním městem. Česká veřejná debata na zahraničněpolitická témata se vždy vyznačuje velkou mírou „morálního absolutismu“, jak se sluší na potomky husitů, nicméně reakce na aktuální šokující vývoj vztahů mezi USA, EU, Ukrajinou a Ruskem rozhodně předčila většinu dřívějších.
Kdybychom vybírali dosavadní evropské slovo letošního roku, byl by to „budíček“. Hrozba amerického odchodu z pozice garanta evropské bezpečnosti, či dokonce „aliance USA–Rusko“ způsobila záchvat paniky, ale také volání po evropské emancipaci. Budíčků Evropě zvonilo už hodně, před J. D. Vancem na mnichovské bezpečnostní konferenci byl Putinův projev z roku 2007, kde definoval ruské imperiální ambice, nebo projev Roberta Gatese (Obamova tajemníka pro obranu) z roku 2011
Rumunská publicistka a křesťanská aktivistka Anca Maria Cernea popsala kdysi příběh, který se odehrál v roce 2008 v moldavském Kišiněvu. Zničehonic tam vznikla ruskojazyčná organizace za práva LGBT, která zorganizovala pochod Duha u Dněstru. Pochod, jak se dalo předpokládat, byl brutálně rozprášen bojůvkami, které vznikly pod ochranou místní pravoslavné církve, samozřejmě podléhající Moskevskému patriarchátu. Do třetice, Moldavsko za nedostatečnou ochranu menšin kvůli tomu napadl na evropských fórech britský poslanec Mike Hancock, jehož politickou kariéru o několik let později zastavilo obvinění ze špionáže pro Rusko.
Známe to všichni. Mobilní operátor namísto toho, aby nám dovolil vybrat si služby na míru, prodává „výhodné“ balíčky, takže když chceme volání zdarma do zahraničí, dostaneme i dvacet sportovních televizních kanálů. Ale kdybychom místo nich požadovali Netflix a HBO, neuspěli bychom, protože ty zase jdou dohromady jen s neomezenými daty. Ve zrychlené éře sociálních sítí fungují stejné předpřipravené názorové sety stále víc i ve veřejném prostoru. Před třemi lety jsem v jednom rozhovoru zmínil, že hrdinná ukrajinská obrana proti obrovské přesile nám může znovu zpřítomnit vlastenecký a rytířský étos
Většina vyjádření zástupců nové americké administrativy vyvolává v Evropě, včetně Česka, dost živelné reakce. A to i přesto, že jde zatím spíše o kakofonii občas protichůdných výroků než harmonický sborový zpěv. K řeči viceprezidenta J. D. Vance na mnichovské bezpečnostní konferenci se už vyjádřili snad všichni. Naopak zcela zapadl v Česku jiný Vanceův výrok: před 14 dny v rozhovoru pro Fox News hájil Trumpovu migrační politiku odvoláním se na katolickou doktrínu „řádu lásky“, tedy ordo caritatis.
Seznámili se už dávno, je to přes dvě stě let. Ze začátku jejich vztahu nikdo moc šanci nedával, ovšem po druhé světové válce to už vypadalo, že spolu zůstanou navěky, jako by dokonale splynuli v jedinou bytost. Ale idyla skončila. Manželská krize je v plném proudu a je vcelku jedno, jestli dříve začal toxický manžel – liberalismus – týrat svou ženu demokracii, nebo nejprve ona začala flirtovat s „populisty“.
Mnohakilometrové kolony, hory odpadků podél cest, zoufalí řidiči osobních vozů i kamionů, narušený život obyvatel pohraničních oblastí. Takový obraz polsko-německé hranice, který všem připomněl realitu z dob před vstupem do EU, popsal tento týden v lokálním tisku maršálek (hejtman) západopolského Lubušského vojvodství. Zástupce samosprávy se v dopise obrátil i na německou ministryni vnitra Nancy Fraserovou: „Jde o popření ideje svobodného pohybu, která je základem EU,“ napsal. Proč se zabývat takovou lokální šarvátkou? Protože se z ní stává pravidlo.
„Nechť soudcokracie zvítězí nad demokracií,“ zněl titulek, kterým se před rokem Deník N vztahoval k možnému soudnímu zastavení Trumpovy kandidatury. „Není jisté, že voliči Trumpa zastaví, proto by bylo lepší, kdyby to udělaly soudy,“ pokračoval text. Šlo o pořád ještě vzácný okamžik upřímnosti. V západním světě je demokracie stále ještě fetišem, i když, jak píše polský filozof Michał Kuź, „stále více připomíná náboženské dogma – může se uctívat, ale běda tomu, kdo by ji chtěl moc zkoumat“. Proměňuje se totiž vnitřní chápání demokracie, v níž „vůle lidu“, projevená volební aktem, je stále více vnímána jako hrozba,
Začala oficiální kampaň před polskými prezidentskými volbami. První kolo bylo vyhlášeno na 18. května, kandidáti musí nyní shromáždit sto tisíc podpisů nezbytných pro registraci. Vedle německého volebního klání budou klíčovou evropskou politickou událostí první poloviny roku. Podaří se liberálům zakončit proces „dobývání státu“ z rukou konzervativců? Polsko je stejně jako Česko parlamentní demokracií. Nicméně reliktem mocenských ambicí Lecha Wałęsy je velmi silné prezidentské veto,
Mapa, která otřásla střední Evropou – rozdělení světa do tří kategorií, podle kterých se budou Spojené státy rozhodovat, kam a za jakých podmínek lze exportovat supervýkonné čipy pro vývoj umělé inteligence. Tedy technologie, která bude zřejmě klíčovým faktorem ekonomického rozvoje následujících let, a zároveň technologie, která je vnímána jako vysoce politicky citlivá. Už několik dnů mapa koluje po sociálních sítích a výrazně vstoupila do politické debaty. Jak je možné, že spolehlivý spojenec Ameriky Česko je ve stejné skupině jako „proruské“ Slovensko a Maďarsko? ptají se liberální česká média.
Třetího ledna zahájil premiér Donald Tusk v Národní opeře ve Varšavě půlroční předsednictví Polska Radě EU. Polsko sice představilo i obrysy svého programu, nicméně jeho relevance nemusí být valná s ohledem na to, že celá Evropa v tuto chvíli čeká na Trumpovu inauguraci 20. ledna a na témata, která nová americká administrativa na úvod nastolí. Mimochodem, představení polského předsednictví na zasedání Evropského parlamentu proběhne o den později. Tyto dva okamžiky mohou významně napovědět, jakým směrem se bude ubírat Západ v následujících měsících.
V posledních dnech starého roku se Robertu Ficovi podařilo obrátit na Slovensko větší díl globální pozornosti, než je obvyklé. Cesta do Moskvy za Vladimirem Putinem, ostrá roztržka s ukrajinským prezidentem Zelenským na téma zastavení tranzitu ruského plynu do Evropy a konečně vize Bratislavy jako místa konání „mírových jednání“ mezi Rusy a Ukrajinci nepochybně zaujaly. V Česku – tradičně v případě slovenské politiky – vyvolaly emotivní a protikladné reakce.
15. prosince vyrazil první přímý vlak Českých drah z Prahy k Baltu – do Gdaňsku a Gdyně. Na hlavní nádraží přišli kromě cestujících i ministr dopravy Martin Kupka či zástupci polské ambasády. Denně vyjedou z Prahy k Baltu čtyři spoje, cesta bude trvat jen osm a půl hodiny. Proč ale taková sláva kvůli něčemu, co by mělo být úplně přirozené? Zaprvé, Baltic Express je symbol proměny, kterou prošel v posledních letech obraz Polska v Česku. Ještě nedávno se Polsko v obecném povědomí jevilo jako zaostalá východní země katolických fanatiků, postkomunistických tržišť s levnými výrobky a nudných planin.
Je večer 5. prosince 2024. Polský premiér Donald Tusk publikuje na síti X naléhavou výzvu: „Zúčtování s PiS je příliš pomalé, protože ne všichni v koalici pochopili, že bez zúčtování nedojde k obnově republiky.“ Co se mělo další den uskutečnit tak závažného, že stálo premiérovi za razantní slova – a kritiku na adresou koaličních partnerů? Mělo se hlasovat o zbavení imunity lídra opozice Jarosława Kaczyńského.
V prosinci jsme v Česku zažili vzrušenou debatu o veřejnoprávních médiích vyvolanou legislativními změnami, které navrhl ministr kultury Martin Baxa. V této debatě slouží Polsko (pochopitelně za předchozí vlády konzervativců) a Slovensko (za současné vlády Roberta Fica) jako negativní příklad. Je fakt, že poslední kapitola úpadku veřejnoprávních médií tam začala zpochybněním či přímo zrušením koncesionářských poplatků a přechodem na přímé financování ze státního rozpočtu (mimochodem za tím stáli nikoliv zlí „populisté“, ale v Polsku první Tuskova a na Slovensku Matovičova vláda).
Irský historik Charles Townshend popsal v jedné ze svých knih revoluční dobu boje za nezávislost své země jako „čas, kdy se posouvaly obzory možného“. Tato definice revoluční doby dobře sedí i na tu dnešní. Rozhodnutí rumunského ústavního soudu ve věci zrušení prvního kola prezidentských voleb bylo nepochybně takovým posunutím obzoru. Pokračování na sebe nenechalo dlouho čekat. Tento týden se v Polsku objevily zprávy o plánovaném prodeji největší televizní stanice TVN. Podle neoficiálních informací médií byly ve hře o TVN, nyní patřící americké Discovery, dva subjekty – česká PPF
Rumunský ústavní soud rozhodl o nutnosti opakovat první kolo prezidentských voleb. Rozhodl poté, co už výsledky prvního kola potvrdil, a v okamžiku, když už začalo (alespoň mezi krajany) hlasování v kole druhém, ve kterém se měli utkat zástupce antisystémových sil Calin Georgescu a liberálka (nicméně nepocházející ani z jedné ze dvou vládnoucích stran v zemi po roce 1989) Elena Lasconi.
Osm let platilo jako dogma, že německo-polské vztahy ovládá iracionální polská germanofobie. Komentátoři na obou stranách Odry očekávali, že spolu s volební prohrou konzervativců v Polsku a nástupem nové liberálně-levicové vlády Donalda Tuska jako mávnutím kouzelného proutku dojde k razantnímu obratu. Rok poté ovšem mezi Varšavou a Berlínem dál fouká studený vítr. Hlavní důvody? Otřesená prestiž Německa a stabilní polský růst způsobují, že se Polsko nechce vracet do role juniorního partnera, na niž si německé elity za předchozí spolupráce Tuska a Merkelové před rokem 2015 zvykly.
Muzeum paměti XX. století pořádá již V. ročník filmového festivalu Nezlomní a obětovaní v pražském kině Atlas od 5. do 8. listopadu. Letos je program věnován 35. výročí sametové revoluce v Československu a ostatních státech sovětského bloku. Program a vstupenky naleznete na stránkách kina Atlas.
Neplodná aliance. Takto se jmenoval asi před dekádou vydaný sborník o česko-polských vztazích. Pokud by se dalo ukázat na nejhorší prokletí těchto vztahů, bylo by to přesvědčení, že „vše je v pořádku“ (takže není třeba nic řešit) a „máme přece tolik společného“ (proto nemá smysl se nějak snažit o vzájemné poznávání). Mementem praxe těchto vztahů pak může být třeba stále neexistující železniční a dálniční spojení mezi dvěma největšími městy dávných zemí Koruny české – Prahou a Vratislaví.
