Vražda Charlieho Kirka kromě toho, že potvrdila vyhrocenou polarizaci americké veřejné debaty, názorně ukázala v Evropě opomíjenou skutečnost: záběry na stovky mladých lidí, kteří se účastnili fatálního setkání s konzervativním influencerem na univerzitě v Utahu, připomínají, že Amerika se ocitla ve zlomovém bodě posledních několik let probíhající bouřlivé debaty o sobě samé, své identitě a budoucnosti. A také, že hnutí MAGA, u nás pohrdavě redukované na „burany z Alabamy“, je prostředím, které mnoha Američanům nabízí promyšlené, ucelené a intelektuálně přitažlivé odpovědi na tyto otázky.

Za Trumpovým vzestupem je totiž vedle jeho zkušeností z byznysu také práce společenských kruhů, v nichž, jak napsal redaktor webu UnHerd James Billot, „je víc mozků a méně botoxu“, a jeho kolega James Pogue je charakterizoval jako „roztříštěnou rodinu disidentů“ a „zónu intelektuálního experimentování“. Rodina je to různorodá – najdeme v ní vlivného milovníka světa Conana Barbara, známého pod přezdívkou Bronze Age Pervert (tedy Zvrhlík z doby bronzové), nerdy ze Silicon Valley, jako je Curtis Yarvin, i spořádané katolické intelektuály, jako je profesor Patrick Deneen.

Ve střední Evropě sledujeme z pochopitelných důvodů především Trumpovu zahraniční politiku. Ta je však v jejich diskurzu zcela podřízená domácím cílům: záchraně Spojených států, které stojí na hraně civilizační katastrofy.

To, co je spojuje, je totiž diagnóza úpadku. Rozpad, Odcizená Amerika, Rozlomená republika, Poslední dny, Další občanská válka – to jsou tituly knih, které spojuje přesvědčení, že největší mocnost světa prožívá zlomový okamžik. Jde o tvrzení podložené sociologickými daty týkajícími se rapidního rozevírání nůžek mezi nejbohatšími a zbytkem společnosti, zániku střední třídy, zastavení růstu, či dokonce poklesu reálných mezd, nárůstu počtu tzv. „úmrtí ze zoufalství“, rozpadu rodinných vazeb, systematického poklesu věku dožití. Literární obraz úpadku americké nižší střední třídy představil ve své knize Americká elegie (2016) tehdy ještě neznámý J. D. Vance, dnes politický patron toho intelektuálního hemžení…

Na pokraji katastrofy

Varianty narativu úpadku jsou různé. Konzervativci víc zdůrazňují kolaps kulturní koheze – rozpadlé rodiny, nárůst sociálních patologií či drogových závislostí. Levice hovoří spíš o „pumpě bohatství“ – ekonomickém systému, který „bohatým dává ještě víc a chudým bere i to málo, co mají“. A umírnění centristé upozorňují na průvodní jev těchto změn – rostoucí politickou polarizaci, posilování okrajů a „ztenčování středu“.

V rámci národně-konzervativního hnutí ale najdeme i interpretace, které pravicovou a levicovou kritiku současné Ameriky propojují. Takovou syntézu předkládá v knize s příznačným názvem Regime Change (Změna režimu) výše zmíněný Patrick Deneen. Jde o celkové zavržení jádra liberálního projektu, tedy „pokroku skrze emancipaci“. Liberalismus chce osvobodit jednotlivce jak od sociálních omezení, které přináší rodina, církev či místní komunita, tak od těch ekonomických, aby se maximalizovala jeho možnost volby. Vlády demokratů a republikánů se po dekády lišily jen tím, kterou část emancipační rovnice zdůrazňovaly. Deneen je bez váhaní hází do jednoho pytle a nazývá prostě „levicovými a pravicovými liberály“.

Zatímco u zrodu liberálního projektu byl hlavním nepřítelem starý aristokratický řád, nyní je jím démos, jehož „předsudky a instinktivní konzervativismus“ blokují tento nekonečný proces osvobozování jednotlivce a bourání všech hranic, ekonomických a společenských. Lékem na strach a dezorientaci „obyčejného Američana“, které nutně ztráta starých jistot musela vyvolávat, měl být nekonečný růst prosperity. Jenže v okamžiku, kdy se stroj růstu zasekl, jak to ve své Elegii popisuje Vance na příkladu města Middleton v Ohiu, obyčejní Američané zůstali ponecháni svému osudu. Ztratili víru v podstatu amerického snu – tedy schopnost jednotlivce být strůjcem svého osudu.

Liberalismus nezná jiný lék na vlastní neduhy než ještě víc liberalismu, říká Deneen. Aby uskutečňoval nikdy nekončící boj za „úplnou autonomii jednotlivce“, musí paradoxně posilovat svoji kontrolu nad společností a omezovat demokratickou vůli většiny. Bouráním všech ekonomických bariér odevzdává osudy jednotlivců a komunit do rukou neosobních a nadnárodních sil globálního kapitalismu. Konzervativní příběh o rozkladu rodinných a společenských struktur a levicový příběh ze řetězu utržené globalizace ničící americký průmysl a rozšiřující propast mezi bohatými a zbytkem se propojily. Jak prohlásil Vance v jednom ze svých prvních politických rozhovorů: kulturní válka se stala i válkou třídní.

Čas ofenzivy

Z tohoto příběhu už lze vydestilovat základní předpoklady politické filozofie, kterou sdílí většina protrumpovských intelektuálů.

Zaprvé: naléhavost okamžiku. „Jsme jako pasažéři letu č. 93,“ psal už v roce 2016 další výrazný MAGA autor Michael Anton. Odkazoval tím na příběh čtvrtého uneseného letadla z 11. září 2001, v němž se cestující pokusili přemoci arabské teroristy. Platforma, kterou založil zavražděný Charlie Kirk, měla název Turning Point – Bod obratu.

Zadruhé: republikáni se ze strany „profesionálů a manažerů“ musejí stát stranou, která má ve středu zájmu „pracující Američany, zapomenuté muže a ženy z oceláren, farem a naftových polí“, jak říká Kevin Roberts, šéf vlivné Heritage Foundation. Po desetiletí byli „stranou kapitálu“, která na prvním místě stavěla ekonomiku a hospodářský růst. Vance se krátce před vstupem do politiky rétoricky ptal: „Opravdu je naše nejvyšší hodnota svobodný obchod? Opravdu chceme obětovat společné dobro ve jménu tržní logiky?“

Zatřetí: bitevním polem je široce pojatá kultura. Konzervativci si musejí vzít příklad z levice a uskutečnit vlastní „dlouhý pochod institucemi“. V jádru MAGA hnutí je na rozdíl od předchozích generací konzervativců přesvědčení o primární důležitosti „znovudobytí“ kulturního pole. „Vedeme informační válku proti levici. Je to zdola vedená guerillová válka, v níž potřebujeme blogery, autory memů, twitterové trolly, pouliční umělce, teology, dramatiky, esejisty, spisovatele, intelektuály,“ říká Anton.

Začtvrté: konzervativismus se nerovná fatalismu. Jen málo sentimentů sdílí MAGA autoři tak silně jako pohrdání „starými konzervativci“, kteří byli buď falešní, anebo bezmocní – a krok za krokem ustupovali liberální vlně. „Čas defenzivy skončil, teď je čas přejít do ofenzivy – ve školství, médiích, zákonodárství a politice,“ prohlásil Roberts. Poslední kniha, kterou vydal loni Charlie Kirk, má podtitul Jak porazit woke a zachránit Západ.

Ohnout stát podle vůle lidu

Odvěkým problémem všech revolucionářů je ovšem: jak na to? Tady přicházíme k další klíčové diagnóze stavu liberální demokracie. Jde o kritiku bezmocnosti exekutivy uvázlé v pavučině administrativního státu a nadřazenosti zpolitizované soudní moci či mezinárodních závazků. Reálná změna není možná. I když vyhrajete volby, „systém“ změnit nedokážete. Nenechá se.

A zde přichází prostor pro Trumpa. Když se díváme na lenní holdy, které prezidentovi skládají jeho podřízení, snadno můžeme přehlédnout, že vztah mezi MAGA autory a Trumpem je do velké míry pragmatické spojenectví. Trump je ten, kdo jim umožňuje měnit realitu. Nedávno to vyjádřil prezident Heritage Foundation Kevin Roberts, který Trumpa nazval „beranidlem, jímž dobýváme pevnost vládnoucí třídy“.

Mezi prvním a druhým Trumpovým obdobím vzniká konsenzus, že primární je otázka vyčištění státní správy a posílení postavení prezidenta v rámci systému. Nejdůležitější kapitola programového dokumentu Project 2025 z dílny Heritage Foundation, od něhož se Trump v kampani distancoval, a pak část autorů umístil na klíčová místa administrativy, se týká exekutivních pravomocí prezidenta. Připomíná starou „doktrínu unitární exekutivy“, která bere doslova 2. článek Ústavy USA, jenž veškerou exekutivní moc vkládá do rukou prezidenta. Realita dneška je ovšem taková, že nastupující prezident naráží na „federální byrokracii, která příliš často uskutečňuje nikoli jeho záměry, ale své vlastní plány a preference“. Úkolem Trumpa je celou tu exekutivní strukturu „ohnout před vůlí lidu“. Autor této kapitoly, Russell Vought, je nyní v Bílém domě šéfem Úřadu pro správu a rozpočet.

Uskutečňování doktríny unitární exekutivy probíhá od prvního dne druhého Trumpova období smrští exekutivních příkazů, z nichž velká část byla směřována právě na získání plné kontroly nad politikou a personálním složením vládních agentur. Jízda na hraně ústavnosti a časté odvolávání se na různé mimořádné krizové pravomoci, jako v případě deportací ilegálních migrantů, nutně generují další a další střety s justicí, která v roli „poslední obranné linie“ systému nahradila oslabené demokraty. Dlouho před volbami i Vance v rozhovoru pro Politico upozornil, že takový tvrdý střet může být nutný. Je to menší ústavní problém, než když zvolený prezident nemůže uskutečňovat své pravomoci, protože nekontroluje byrokracii, prohlásil. To druhé je totiž popření demokracie.

„Ten, kdo zachraňuje národ, neporušuje zákon,“ napsal před pár měsíci na síti X Donald Trump. „Soudci nemají právo omezovat legitimní kompetence exekutivy,“ připojil se Vance. Trump citoval Napoleona a u obou zněly ozvěny dalšího klíčového autora – právního teoretika Adriana Vermeuleho. Právě on navrhl v posledních letech nový (ač ve skutečnosti velmi starobylý) pohled na zákony, který nad změť pozitivního práva a rozhodnutí soudní moci klade ducha ústavy a koncepci společného dobra, k níž se každé rozhodnutí vlády musí vztahovat. Poukazuje na to, že je to exekutiva, která je pověřená péčí o společné dobro, a právní systém musí prezidentovi „ponechat dostatečný manévrovací prostor, aby mohl jednat, a to rychle“.

Caesar a Augustus

Trumpovi intelektuální spojenci v čele s viceprezidentem Vancem jsou nepochybně součástí širšího trendu konfliktu mezi demokratickou lidovou legitimitou a liberalismem. Jsou projevem procesů, které se týkají celého Západu, ale jsou také v tomto procesu hlavním trendsetterem.

Není pochyb, že MAGA je revoluční hnutí. „Liberalismus vyprázdnil demokracii zevnitř, ponechal jen fasádu, kterou potřebuje pro svoji legitimizaci. Je jako ten osel z pohádky, který si oblékl lví kůži,“ píše Vermeule. Před třemi lety Vance za svůj politický vzor označil Charlese de Gaulla. Nikoli kvůli jeho záchraně cti Francie za druhé světové války, nýbrž kvůli demontáži čtvrté a vybudování páté republiky – hloubkové změny ústavního systému ve jménu záchrany esence státu a národa.

Oblíbeným historickým přirovnáním pro současnou dějinnou situaci je pro mnoho MAGA intelektuálů starověká pozdní římská republika, doba zmatku a vnitřního napětí, zralá na zásadní změnu. „Potřebujeme Caesara,“ opakovali lidé tenkrát. Je Trump Julius Caesar, jehož razantní nástup vyvolal turbulentní šokovou reakci? Ta umožnila jeho nástupci Augustovi, aby opravdu udělal Řím znovu velkým – a na pozadí obnovy dávné velikosti a řádu provedl zásadní transformaci státu.