Pohled na titulky některých českých médií a některé reakce na sociálních sítích po překvapivém vítězství Karola Nawrockého v polských prezidentských volbách byl často dost hororový. Prý zvítězila temná venkovská masa, která se v životě nepodívala dál než do vedlejší vesnice, hlavu má vymytou katolickými faráři a ze závisti hledí na úspěšné a kosmopolitní obyvatele velkých měst, kteří – řečeno s klasikem – přece nemohou za jejich pos*ané životy.

Zajímavé bylo i to, že nikdo moc nezkoumal zjevný nesoulad mezi obdivnými články o „polském ekonomickém zázraku“, které plní česká média v posledních letech, a tímto obrazem. Ti zkoumavější mezi českými komentátory polského dění se maximálně pokoušeli reaktivovat staré dělení na Polsko A a Polsko B, Polsko vítězů a Polsko poražených. Přitom jeden a druhý jev, polský ekonomický vzestup a vítězství Nawrockého, souvisí možná více, než se na první pohled zdá.

Rozevírající se nůžky kulturní války

Před deseti lety si guru polské mladé levice Sławomir Sierakowski povzdechl, že „v Polsku nebude nikdy levicová většina, dokud neporazíme katolickou církev“. Od té doby v zemi ukazatele sekularizace, hlavně u mladších generací, vystřelily raketově nahoru a počty tzv. dominicantes, tedy pravidelně praktikujících katolíků, klesly až ke třiceti procentům. Nicméně výzkumy ukazují, že právě aktivní účast na náboženských praktikách je nejspolehlivějším faktorem rozhodujícím o politické preferenci. Vysvětluje i propastný rozdíl mezi venkovem na severozápadě země, v polských „Sudetech“, tedy územích připojených k Polsku až v roce 1945, která prožila kolektivizaci a jiné průvodní jevy komunistického „vytváření nového člověka“, a tradičnějším světem drobných, ale nezávislých zemědělců na jihovýchodě země, v bývalé rakouské Haliči. Tím, co tyto oblasti odlišuje, není primárně životní úroveň, nýbrž právě intenzita náboženských praktik, jakož i vztah k období komunismu či národním vlasteneckým tradicím.

Je příznačné, že před dvaceti lety taková hodnotová propast mezi voliči Občanské platformy a Práva a spravedlnosti neexistovala. Liberálové se hlásili ke křesťanským hodnotám – a v rámci Tuskovy strany fungovalo silné „katolické“ křídlo. Tyto časy jsou pryč, vyhrocující se „kulturní válka“, způsobená unášením liberalismu směrem ke stále užší a dogmatické vizi člověka a společnosti, postupně vede ke stále jednoznačnějšímu rozdělení na tomto hodnotovém základě.

To však nevysvětluje, proč se v poslední dekádě volební mapa Polska postupně proměňuje a konzervativci stále hlouběji „pronikají“ do území a společenských skupin (mladí voliči do 40 let), které dosud patřily k liberálním baštám. Dobrou pomůckou pro vysvětlení této proměny je… aktuálně vrcholící chřestová sezona.

Polská revoluce důstojnosti

Chřest není tradiční součástí polské kulinářské tradice. Přesto je ve veřejné debatě důležitým symbolem. Po celá léta odkazoval na hlavní hnací sílu polského kapitalismu – velmi mobilní a levnou pracovní sílu, která je kvůli příslibu ekonomického zlepšení ochotna podstoupit hodně.

Třeba stěhovat se za prací do zahraničí či pracovat v různých formách švarcsystému a v podstatě bez jakékoliv ochranné sítě sociálního systému.

Sbírat chřest jezdily v sezoně desetitisíce lidí – samozřejmě do Německa, kde patří mezi oblíbené pochoutky. Před několika lety však německými médii prošla vlna alarmujících článků, jejichž hlavním posláním bylo: „Poláci už nechtějí sbírat náš chřest.“

Hlavním důvodem byl „sociální obrat“ v politice polské konzervativní pravice, jehož symbolem jsou plošné rodinné sociální dávky na každé dítě. Tento na první pohled drobný krok znamenal revoluci v dosud velmi neoliberálním přístupu polského státu. Poprvé od začátku transformace část voličů pocítila, že se setrvalý růst polského HDP může projevit i v jejich soukromých životech. Podle sociologů přinesla rodinná dávka PiS další jasné volební vítězství v roce 2019 a umožnila výrazné posílení i ve společenských skupinách a oblastech, kde vazba na náboženské či vlastenecké tradice nebyla tak silná.

Po rodinné dávce následovaly další kroky – výrazné zvýšení minimální mzdy a minimální hodinové sazby nebo vyrovnávání regionálních rozdílů pomocí státních investic. Ač byla konzervativní vláda v těchto záležitostech často chaotická a realita ne vždy stíhala za velkolepými plány, dosáhla výrazného převratu v polské společnosti, která spolu s materiálním vzestupem získala také větší sebevědomí.

Hlavní obětí tohoto rostoucího sebevědomí je představa „věčné periferie“, která bude donekonečna „dohánět“ západní Evropu, a kvůli tomu musí se spokojit s rolí politického junior partnera, ekonomického subdodavatele německého průmyslu a zdroje levné pracovní síly. Proč by Gdaňsk, spíše než Rostock, neměl být hlavním přístavem na Baltu? začali se ptát Poláci. Proč bychom nemohli vybudovat letiště, které bude konkurovat Berlínu? Proč bychom nemohli jít vlastní cestou v energetice, postavit konečně jaderné elektrárny, i když si to Německo nepřeje? Proč bychom nemohli mít vlastní značku elektromobilů? Proč bychom nemohli stvořit vlastní projekt regionální spolupráce (Trojmoří) spíše než věčně myslet na to, jak se vetřít ke stolu, kde jednají „staré“ velmoci?

Opět – konzervativci většinu z těch projektů nedokázali dotáhnout, nicméně otázky, které položili, se naprosto přesně trefily do nové společenské nálady a rezonovaly i po nástupu nové levicově liberální sněmovní většiny. Třeba na obranu zmíněného Centrálního komunikačního hubu u Varšavy vystoupila proti plánům Tuskovy vlády na značné omezení projektu široká společenská koalice zdaleka přesahující řady současné opozici.

Konec „mýtu Západu“

Svoji roli v procesu tvarování „konzervativní“ většiny sehrála nikoliv „neznalost světa“, ale naopak velmi důvěrná známost západní Evropy, která značně přesahovala dlouhý víkend v Paříži či dovolenou v Alpách. Díky milionům Poláků, kteří především od vstupu do EU masově vyrazili na Západ do práce, byl nakonec další obětí rostoucího polského sebevědomí mýtus Západu jako vytouženého cíle našeho snažení. Nahradila ho realita západní Evropy poznaná na vlastní kůži, která kromě nepochybných benefitů vyšších platů, rozsáhlých sociálních systémů a pohodlnějšího života s sebou nesla i nezvládnutý projekt „multikulturní společnosti“, dogmatickou klimatickou politiku, kterou mnozí Poláci vnímají jako hrozbu pro čerstvě získaný relativní blahobyt, nebo až komicky zastaralou německou byrokracii.

Varšava či Vratislav se najednou pro velkou část lidí jeví jako podstatně bezpečnější a příjemnější místa pro život než Barcelona nebo Brusel. Namísto všeobecného hesla „Chceme být jako západní Evropa“ se stále častěji na první místo dostává „Nechceme opakovat jejich chyby“.

Spolu s rostoucím sebevědomím ztratil na přesvědčovací síle taky hlavní prostředek, který po dekády používala liberální elita k usměrňování společnosti: stud. Mytické evropanství, na něž měli Poláci aspirovat, vyžadovalo zbavování se svých stydlivých lokálních a zastaralých předsudků. Mediální titulky typu „V Le Monde o nás napsali špatně – to je hrozná ostuda“ výrazně ztrácejí na působnosti. Paternalistický kazatelský tón mainstreamových autorit, jejichž symbolem je bývalý disident Adam Michnik a jeho deník Gazeta Wyborcza, zní v uších Poláků stále častěji jako hlas minulosti.

V době sociálních sítí se k voličům dostávaly i podstatně méně kazatelské výrazy frustrace všemožných zástupců kulturních, akademických či profesních elit, hluboce znechucených svými spoluobčany. Neúspěšně maskované pohrdání vlastní společností, které opakovaně vyhřezlo na povrch i během současné kampaně, bylo podle všeho jedním z důvodů konečné převahy kandidáta PiS. Symbolem přístupu liberální elity k voličům se pár dnů před volbami stal pytel brambor, které milionářka a poslankyně Občanské platformy Kinga Gajewska odvezla v rámci kampaně do domu sociální péče pro seniory (a nechala se se zmateným seniorem a oním pytlem brambor vítězoslavně vyfotit).

Liberalismus strachu

V devadesátých letech se říkávalo, že zatímco západoevropský liberalismus vznikl ze strachu před absolutní moci panovníka, ten polský má ve svém jádru strach před vlastní společností, a proto se ji snaží co nejrychleji převychovat. Nakonec se ovšem zdá, že zatímco „svěřenci“ dospívají, „vychovatelé“ ustrnuli ve světě před „koncem konce dějin“, s utkvělou představou své země jako periferie pomalu směřující k vysněnému evropskému ráji, jehož vidina na obzoru musí být pro většinu postačující motivace.