Tento týden měla slovenská Národní rada hlasovat o návrhu na změnu ústavy (hlasování o novelo bylo nakonec odloženo na září). Podle nové úpravy by měla být v základním právu zakotvena svrchovanost Slovenska v kulturně-etických otázkách (proti nadřazenosti práva EU), uznání (pouze) dvou pohlaví a zřejmě i několik dílčích otázek z oblasti rodinné politiky, například zákaz surogátního mateřství (finální znění úpravy po debatě v parlamentu nebylo v době uzávěrky čísla ještě známé).

Změna ústavy je nápad vládního Smeru premiéra Roberta Fica, nicméně k úspěchu potřebuje na své straně i opoziční poslance z řad Křesťansko-demokratického hnutí (KDH). Proč je slovenská kauza, nezávisle na tom, jak nakonec hlasování dopadne, zajímavá? Demonstruje několik trendů, které nyní můžeme pozorovat napříč západními společnostmi.

V první řadě jde samozřejmě o politicky atraktivní a aktuální téma kulturně-hodnotové rebelie proti současnému liberálnímu pohledu na člověka a rodinu. Akcelerace změn v této oblasti, jejichž původcem bylo tzv. woke hnutí, nepřekvapivě vyvolala protireakci. Co je ale podstatné – nyní už nejde pouze o protireakci pod praporem tradičního umírněného konzervativismu vycházejícího z antické filozofie a křesťanské etiky. Jeho političtí zástupci, nejrůznější strany pravého středu, od britských toryů po německou CDU, totiž pole obrany hodnotových pozic vyklidili téměř bez boje, přestože změny navrhované levicí měly už doslova revoluční parametry, než že by jen požadovaly nevyhnutelnou evoluci společnosti v čase (tedy myšlenku umírněným konzervativcům blízkou). Slovo „revoluce“ není ani trochu přehnané – všimněme si, že například svrchovanost členských států v „kulturně-etických otázkách“ je teoreticky stále zaručená stávajícími evropskými smlouvami, nicméně v podmínkách „progresivní bouře“ oficiální dokumenty už proměny mocensko-ideologické reality nestíhají reflektovat.

Tématu obrany tradičních hodnot, kterého se pravý střed sám vzdal, se tak mohla chopit různorodá koalice antisystémových stran a hnutí. Převážně je spojována s pravicí, nicméně v zemi stižené těžkou postkomunistickou nostalgií jako Slovensko si o tuto roli mohl říct i starý sociální demokrat (s komunistickými kořeny) a mocenský pragmatik Fico. Stačilo k názvu Smer – sociální demokracie přidat ještě slovo „slovenská“, postavit se do pozice obránce svrchovanosti včetně „národně-kulturního dědictví“ a vyhlásit budování „hráze proti progresivismu“. Ovšem s diskurzem, který spíš než k Edmundu Burkovi odkazuje k zemitému táboru „selského rozumu“.

Slovenské KDH se od rodiny křesťanských demokratických stran (včetně české KDU-ČSL) vždy odlišovalo serióznějším přístupem ke kulturně-etickým otázkám, ve kterých se mohlo opírat o relativní konzervativní konsenzus velké části společnosti. Na druhé straně v rámci základního štěpení slovenské politické scény patřilo vždy k táboru liberálně-demokratickému (oproti Mečiarovu autoritářství), proevropskému (oproti slovenským nacionalistům s jejich tíhnutím k Rusku) a ekonomicky středopravicovému (oproti Ficově sociální demokracii s postkomunistickým nádechem). Zkrátka tradiční strana evropského pravého středu, byť s lokálními specifiky.

Vyostření „kulturní války“, ať už v etických otázkách, nebo třeba v otázce „budování multikulturní společnosti“, v jehož zápalu došlo k razantnímu zúžení v rámci mainstreamu přípustných ideologických pozic, však postavilo strany pravého středu před dilema. Zůstat v mainstreamu (a tedy akceptovat jeho posun doleva a vznik nových liberálních dogmat), nebo narýsovat někde v hodnotových otázkách červenou čáru, kterou by neměla revoluce překročit?

Zkušenosti západních stran pravého středu jsou jednoznačné – kapitulace před woke revolucí znamená postupné oslabování etablovaných stran a růst alternativ z řad nové pravice. Tento vývoj kopírují strany od Británie po Rakousko či Německo. Teprve pod vlivem těchto proher začíná nesmělý obrat doprava, jehož symbolem mohou být třeba nová lídryně toryů Kemi Badenochová či Merzův zvrat v migrační politice.

Tuto lekci postupného pádu stran pravého středu v západní Evropě se KHD rozhodlo reflektovat a na Ficovu nabídku „konstruktivní spolupráce“ na finální podobě novelizace ústavy kývlo, přičemž prosadilo i vlastní úpravy. Ovšem tímto přístupem si ve vypjatých slovenských poměrech ihned vysloužilo smršť obvinění ze „zrady jednotné fronty odporu vůči Ficovu atentátu na liberální demokracii“ a z „touhy stát se kolaborantským přívěskem Smeru“. Podle kritiků se KDH rozhodlo „pošpinit spoluprací se zlem pro realizaci dílčích stranických zájmů“.

Na tato obvinění reagovala europoslankyně za KDH Miriam Lexmannová tvrzením, že právě díky tomuto kroku může KDH dosáhnout „vykostění“ Smeru, jinak řečeno oslovení voličů, kteří se v současném apokalyptickém štěpení na proevropské liberály a proruské národovce a konzervativce řídí instinktivním odporem k progresivní hodnotové revoluci. Šlo o reakci na slova Roberta Fica, už rok podobně vyhrožujícího „vykostěním“ KDH, tedy převzetím té části jeho voličů, kterým se nelíbí jeho protificovská koalice s progresivisty. V podstatě lze říct, že jde o vyvození závěrů z krachu taktiky „ustupování směrem do (stále se doleva posunujícího) středu“. Zároveň je to také pokus opustit pojetí demokratické politiky jako manichejského střetu dobra a zla, jenž dnes ovládá Evropu a v němž pro konzervativce starého typu zjevně není místo.

Když se o narušení „požární zdi“ mezi mainstreamem a antisystémem jen náznakem pokusil Friedrich Merz společným hlasováním s AfD v otázce ilegální migrace, dostal okamžitě varování v podobě mediálních útoků, demonstrací a nakonec zřejmě i prohraného prvního hlasování o důvěře. Zda KDH ve svém odhodlání vydrží, nebo si nakonec najde nějaký politicky přesvědčivý důvod, jak ze spolupráce s Ficovou vládou v této záležitosti couvnout, teprve uvidíme. A jestli obsahují tyto příběhy i nějaká ponaučení pro českou politiku, nechám na reflexi vážených čtenářů…