„Pamatujete si na starou africkou pravdu, kterou tak rád opakuji? Je jedno, jestli se sloni bijí nebo spolu mají sex, vždy trpí tráva. Ať jednání slonů 15. srpna dopadne jakkoli, trpět bude tráva, v tomto případě Ukrajina.“ Tato slova, která pronesl milovník neotřelých přirovnání, slovenský premiér Robert Fico, na svém facebookovém profilu, vyvolala pochopitelnou ostrou reakci ukrajinského ministerstva zahraničí a sérii rituálních odsouzení. A také mnoho nadšených výkřiků ze strany „tábora míru za každou cenu“, který si liboval v tom, že „konečně někdo popsal věci tak, jak jsou“.

Nechme teď ovšem stranou otázku příčin a hodnocení rusko-ukrajinské války (a také setkání z 15. srpna). Zamysleme se nad jiným rozměrem výroku slovenského lídra, který se netýká jen Ukrajiny, ale celé středo-východní Evropy. Závěry, které z něj můžeme vyvodit, jsou totiž jasné: všichni jak tady jsme, v prostoru mezi „Berlínem a Moskvou“, jsme tráva.

O několik dnů později, právě onoho 15. srpna, kdy mělo dojít k setkání v Anchorage, na oslavách výročí tzv. Zázraku u Visly, tedy vítězství armády čerstvě vzniknuvšího polského státu nad bolševiky v roce 1920, nově zvolený polský prezident Karol Nawrocki, zcela určitě nevědomky, Ficovi odpověděl: „Rusko není neporazitelné… Svobodu nelze koupit ani prodat… Ruský imperialismus lze porazit aliancí svobodných národů… V srpnu 1920 se ve společnosti narodil duch vítězů, připravených bojovat. K tomu, abychom byli samostatní, tehdy i dnes, potřebujeme silnou armádu opřenou o silnou ekonomiku.“

Samozřejmě dějiny našeho regionu přinášejí stovky příkladů potvrzujících spíše vizi slovenského premiéra. V očích „mocenských center“, ať už těch na západ, nebo na východ od nás, se vždy jednalo o „prázdný prostor“, „amorfní hmotu“, kterou cizí ruce musejí vytvarovat do takové podoby, jaká jí aktuálně vyhovuje. Americký historik Larry Wolff popisuje „vynalezení východní Evropy“ ve spisech osvíceneckých autorů, ve kterých náš region je takovým „bližším Orientem“, méně zajímavým, ale stejně odlišným, zaostalým a neuspořádaným, vyžadujícím otcovskou ruku – milující, ale pokud je potřeba, tak i tvrdou. Reálná politika za představou nezaostávala, vzpomeňme na „zakládající vraždu“ koncertu velmocí, tedy likvidaci koncem 18. století polsko-litevské Rzeczpospolité nebo „mírovou“ předehru k 2. světové válce – mnichovskou dohodu.

Typickou reakcí elit „kolonizovaných“ národů na dlouhodobý vztah podřízenosti a perifernosti je přijetí pohledu kolonizátora za svůj. Polský filozof Marek Cichocki to nazývá „teorií jezevčíka“: „Když držíte psa celý život pod postelí, nakonec z něj vždy bude jezevčík.“ Uznáváme automaticky, že jedinou cestou rozvoje je cesta „napodobovat a nedráždit“. Stydíme se za vlastní minulost a vlastní tradice, protože jde o tradici poražených a slabých. Přizpůsobit se znamená přežít. Pozice subdodavatele v ekonomice je také výhodnější než riskovat na vlastní pěst. V tomto přístupu je velká dávka realismu. Tento přístup nám po roce 1989 pomohl dostat se tam, kde jsme. Předtím – třeba na zmíněném Slovensku – pomohl společnosti vykonat civilizační skok do průmyslové éry v dobách komunismu.

Zůstává ovšem otázka, zda tento přístup lze uplatňovat v situaci, kdy dochází k tektonickým pohybům jak geopolitických, tak ekonomických světových desek. Ukrajinci se před třemi lety museli rozhodnout: Jsme jen tráva? Ani mezi nimi tato mentalita nechyběla a nechybí, ale jako celek dokázali, že jsou národním společenstvím s velkou vnitřní silou. Navzdory tomu, co řekl před pár dny jiný rádoby silný muž střední Evropy, Viktor Orbán, Ukrajina neprohrála. Válka se totiž nevede o ten či onen střípek ukrajinského území. O hranici u Pokrovsku nebo u Dnipra. Jediným od začátku deklarovaným cílem je zničení ukrajinské státnosti a národní odlišnosti. A tento cíl Moskvy je stále v nedohlednu.

Samozřejmě, není to zadarmo. Snad Polsko, Slovensko či Česko nebudou muset platit tak velkou cenu jako poslední tři roky Ukrajina. Snad Ukrajina nebude tuto cenu platit marně, jako ji třeba v srpnu 1944 během Varšavského povstání platilo Polsko. Na to není záruka. Tak či onak, model „pasivní periferie“ pro náš region přestává fungovat a bez mentální změny se nepohneme dál.