„Pravicová internacionála zbrojí a chystá se k boji. Demokratické síly tomu nemohou jen trpně přihlížet,“ napsala nedávno v německém Tageszeitung analytička Zsusanna Végh. Internacionála je slovo neodmyslitelně spjaté s dějinami evropského socialistického a komunistického hnutí. Vyjadřovalo nejhlubší podstatu marxismu, nezpochybnitelného dítěte osvícenství – přesvědčení o univerzálním charakteru klíčových „zákonů vývoje“ lidské společnosti. Jelikož se tyto zákonitosti týkají lidstva jako celku, přirozeným elementem mezinárodní politiky se stala také spolupráce stran reprezentujících „dělnickou třídu“.

Liberalismus – další z dětí osvícenství – má v sobě zabudované stejné univerzalistické přesvědčení, společně se stejnou vírou v pokrok lidských dějin. Ve své pozdní podobě, kterou známe z posledních desetiletí, je pak neodmyslitelně spojován s ideou a procesem globalizace. I když to nedeklaruje tak otevřeně, staví na (jak píše francouzská filozofka Chantal Delsolová) „likvidaci partikulárních identit na ideji světa bez hranic, v němž se vše může stát zbožím a který umožňuje neomezenou mobilitu všemi směry“.

Opakem globalistického liberalismu jako poslední kapitoly dějin osvícenecké ideje univerzálního pokroku jsou v naší době hnutí, která bývají označována jako „lokalistická“ či „suverenistická“. Z definice jsou opakem myšlenky „internacionály“, ze své konzervativní genealogie čerpají příklon k tomu, co je partikulární a organické – spíše než abstraktní a všeobecné. Tato hnutí mají v ekonomice sklony k protekcionismu (i když existuje i libertariánský suverenismus), v hodnotové sféře zdůrazňují vlastní kulturní dědictví (ač o něm v sekularizované době mají často dost vágní povědomí) a v mezinárodní politice se staví nedůvěřivě k nadnárodním organizacím a ve všech pádech skloňují národní zájmy.

Jak napsal pro deník Rzeczpospolita významný polský komentátor Piotr Skwieciński, v posledních letech, a obzvláště v posledních měsících, fenomén internacionalizace politického života začíná zahrnovat celé politické spektrum. Strany fungující v jednotlivých zemích se stávají stále více součástí mezinárodních politických táborů a dotýká se to i suverenistické/lokalistické strany barikády, která by teoreticky měla být s koncepcí „internacionály“ v rozporu.

„Rýsuje se nový pocit zdravé sounáležitosti evropských národů a solidarity v odporu vůči nápadům eurokratů,“ tweetoval nedávno lídr polské strany Konfederace Krzysztof Bosak. Zarážející je už počet akcí, které se v poslední době konají s cílem integrovat a propojovat prostředí nové „suverenistické“ revolty proti liberalismu: od londýnského ARC přes stále početnější „národní“ mutace americké republikánské konference CPAC (jen v posledním měsíci se konaly v polském Řešově a v Budapešti). Tomuto zrychlení samozřejmě pomohlo Trumpovo vítězství, i když bychom neměli zapomínat na roli Viktora Orbána, který je snad jediným evropským státníkem z řad nové pravice, jenž v poslední dekádě důsledně budoval mosty mezi různými intelektuálními prostředími evropské pravice a zároveň důsledně „zaváděl do oběhu“ nový jazyk zachycující proměňující se politickou realitu.

Milovníci konspiračních teorií samozřejmě budou v tomto pohybu na pravé straně spektra poukazovat na vliv ruské dezinformační války proti Západu. Že Kremlu konvenuje rostoucí vnitřní napětí a politická křehkost evropských společností, je jasné, nicméně Rusko (jako mozkomorové z Harryho Pottera) může svoji propagandistickou mašinerii živit jen strachy a konflikty, které už v našich společnostech existují.

Když se podíváme na poslední volební mapy USA, Polska či z prvního kola francouzských voleb, vidíme souvislé jednobarevné moře, z něhož jako izolované ostrůvky „globalistického“ tábora sem tam vyčnívají převážně jen větší města. O světě, v němž dozrává „vzpoura davu“, píšou nespočetní autoři, ať už kladou důraz na fenomén rozevírání nůžek mezi bohatými a zbytkem, na zánik střední třídy, „nadprodukci elit“, které kvůli zablokovanému systému nejsou schopny získané vzdělání a aspirace proměnit na společenskou a materiální stabilizaci, nebo poukazují na rostoucí propast mezi „somewheres“ a „everywheres“ – kosmopolitními světoobčany a lidmi lokálně „zakořeněnými“. Politickým projevem této vzpoury je fenomén nových „suverenistických“ stran, případně evoluce starých konzervativců (průkopníky jsou američtí republikáni či maďarský Fidesz). Cílem je oslovit voliče, které jejich socioekonomický „třídní“ profil dosud předurčoval spíše k „tradiční“ levici.

„Trvá konzervativní, nebo spíše antiestablishmentová revoluce,“ napsal před několika dny Tomasz Grzywaczewski, polský novinář působící v USA, k tématu paralel mezi americkými a polskými prezidentskými volbami. „Frontová linie probíhá mezi široce pojatým lidem a establishmentem bránícím své pozice. Co je nejpodstatnější – tento boj se dnes vede po celém světě, od USA po Rumunsko. (…) Svět se dívá i na nás a čeká na výsledek tohoto klání, protože ten ovlivní i další bitevní pole v rámci naší civilizace.“

Pro tento popis situace je příznačné, že aspiruje na univerzálnost, přesně jako kdysi marxismus. Vykresluje celý Západ jako jedno bojiště, v němž se vedou jednotlivé bitvy stejné války. Dokonce i navazuje de facto na myšlenku třídní podstaty tohoto univerzálního konfliktu. A vytváří tedy i dvě univerzální bojující armády.

Ve stejný den, kdy se objevil tweet Grzywaczewského, napsala v The Atlantic Anne Applebaumová, významná americká autorka a manželka polského ministra zahraničí Sikorského, v návaznosti na výsledek prezidentské volby v Polsku o konfliktu mezi „vracejícím se diskurzem nacionalismu krve a půdy“ a světem liberální demokracie, který se odehrává na celém Západě. „Takhle už na dlouho budou vypadat každé volby. Nevypadá to, že bychom se měli vrátit do světa, kde středolevice a středopravice soupeří v tématu daňových sazeb a rozpočtu. Argumenty z oblasti ekonomiky a konkrétních politik nemají takovou váhu jako hlubší kulturní rozdíly. Proto jsou nyní každé volby existenciální.“

V této reakci z druhé strany globální barikády je patrné podobně dualistické a podobně apokalyptické chápání současného vývoje. Když jsou každé volby „existenciální“, pak – můžeme si domyslet – i prostředky vedoucí k cíli je třeba přizpůsobit logice „výjimečného stavu“ (právě v těchto dnech rodinný známý Sikorských-Applebaumových, bývalý lídr krajní pravice a nyní člověk pro speciální úkoly liberálního tábora Roman Giertych řídí dezinformační operaci snažící se zpochybnit výsledek polských voleb). Příznačná je ale i definice nepřítele. Označení „nacionalismus krve a půdy“ má jasné nacistické konotace, vrací se tedy starý dobrý strašák levice dvacátého století, argument ad Hitlerum. A umožňuje druhou stranu charakterizovat nikoli jako novou sílu, ale jen další „vyhřeznutí“ iracionálních (o kulturní rozdíly a jiné „temné instinkty“ opřených) sil v rámci lidské společnosti, jež se osvícenství ještě nepodařilo zcela vymýtit. Vytěsnění možnosti, že současná „vzpoura davu“ může být prostě jen výsledkem nové socioekonomické a geopolitické reality, na niž je potřeba hledat i nové odpovědi, je stále nejčastější reakcí globalistického tábora.

Dnes se ovšem zdá, že tato strategie vylučování soupeře z debatního pole přestává fungovat. Fungovala, dokud na druhé straně stáli „tradiční“ konzervativci, kteří se – opět slovy Chantal Delsolové – dožadovali pouze „lepšího promyšlení a drobných korektur“ a zpomalení, nikoli zastavení „nezastavitelného vichru pokroku“. Delsolová – v návaznosti na zkušenost se vzestupem Národní fronty – poukazuje na to, že snahy o „permanentní exkomunikaci“ konzervativních názorů z veřejného prostoru nakonec vedly k tomu, že jejich místo obsadily strany „bez intelektuálního zázemí“, které přitahují lidi „dostatečně brutální nebo omezené, aby jim stav dlouhodobé ostrakizace nejen nevadil, ale byl naopak důvodem k hrdosti“. Vedlejším důsledkem je pak preference vládnutí „pomocí charismatu“ spíše než pokusů o „změnu systému“, tak jak to vidíme ve stále rozpačitější podobě v Trumpových USA.

Čeká nás tedy se suverenisty návrat k „vestfálskému“ světu národních států? Polský filozof Michał Kuź, který jako jeden z prvních ve střední Evropě použil koncept proměny osy základních politických štěpení z tradičního liberalismus versus konzervativismus nebo svobodný trh versus socialismus na globalismus versus lokalismus, popisuje nově vznikající mocenskou realitu západního světa spíše termínem „nový středověk“. Produkt modernity, národní stát, je stále více oslabovaný jak zdola, tak shora – tlakem nadnárodního globalizovaného kapitálu a mezinárodních organizací. Ve středověku byla autorita panovníka rozmělňována odzdola mocí aristokracie a autonomií různých náboženských či profesních komunit a zvenčí autoritou církve a císaře. Taková mocenská struktura připomíná spíše pavučinu než pyramidu. I dnes v politickém životě působí významné síly, jež disponují většími prostředky a lepšími instrumenty politického boje než oficiální politické strany (v poslední době například „vyrábění“ veřejného mínění pomocí finančních prostředků zvenčí pod pláštíkem podpory občanské společnosti), a míra, v níž zvolení zástupci suveréna, tedy lidu, mohou reálně určovat směřování státu, se tak stále zmenšuje. Paradoxně i suverenistické hnutí, které se situuje coby obhájce starého řádu modernity s klíčovou rolí národního státu, je ve skutečnosti součástí stejného pohybu. „Síťování“ antisystémových stran je odvrácenou tváří jejich slabosti – často připomínají spíše selské rebelie předmoderní doby, jejichž „emoční intenzita“ se pojila s totální politickou neefektivitou. I když suverenisté ve volbách zvítězí, rozložení sil jim nedává možnost prosazení vlastní vize proti síti mocných aktérů – od byrokratické struktury přes nevládní sektor až k mezinárodním organizacím. Protisystémová „internacionála“ je zároveň také reakcí na skutečnost, že nová politická štěpení éry globalizace vznikají napříč západním světem a podle všeho už ani nepotřebují rámec národního státu. Táhnou nás tak globalisté a lokalisté všech zemí ve společném tanci vzhůru do nového středověku?