Otázka, zda je únosné, aby se Filip Turek stal ministrem, pro mě byla vyčerpávajícím způsobem zodpovězena letos na jaře. Na serveru Page Not Found byly tehdy v textu Apoleny Rychlíkové publikovány maily, které z Turkovy adresy dostala jeho někdejší partnerka, která na něj koncem loňského roku podala trestní oznámení kvůli domácímu násilí.

V citacích z těch mailů Turek násilí připouští a omlouvá se za ně, zveřejněné úryvky jsou psány manipulativní a emocionálně vyděračskou dikcí. Po jejich vydání toho od Turka i jeho strany zaznělo velice mnoho, slova „nepsal jsem to“ ale nikoli. Hypotetickou možnost tvrdit, že ty sentence byly vytrženy z kontextu, a doložit to Turek taky nevyužil. Pro mě tím byla věc uzavřená, samozřejmě je mi jasné, že to „pro mě“ nemusí být směrodatné pro ostatní.

A zjevně není. Je tu další a asi ještě vyhrocenější kolo „turkovského diskurzu“, jež odstartoval Deník N zveřejněním údajných smazaných poslancových postů a komentářů na facebooku z posledních několika let (ty nejstarší by měly pocházet z roku 2009, nejnovější z roku 2021). Jistě mezi nimi jsou slova extrémně pobuřující, zároveň se nedá říct, že by zveřejněné posty nějak zásadně měnily, co už je o Filipu Turkovi známo, ukazovaly postavu Filipa Turka v novém světle. V reakci na text v Deníku N se taky objevila nebo byla připomenuta jiná poslancova vyjádření na internetu, která smazána nebyla, a jejich pravost se tudíž nedá zpochybnit způsobem, který Turek a jeho strana vůči Deníku N zvolili.

Turek tu svoji historii popisuje romantizujícím způsobem – drsný kluk z Jižního Města, který na sobě pracoval a vyšvihl se. Stala se z něj, slovy předsedy Motoristů Petra Macinky, ikonická postava. Té „ikoničnosti“ dosáhl na internetu, kde se choval jako ostatní influenceři různého typu. Vytvořil nějakou svou veřejnou personu, dalo by se říct, že pro sebe vymyslel roli (ale ne v tom smyslu, jakým roli hraje herec), svou osobní značku. Hyperbolickou figuru na hraně karikatury, mladý muž, který má rád drahá auta a hraje si na führera, vyžívá se v překračování hranic všeho možného typu – společensky přijatelného vyjadřování, dovolené rychlosti na silnici…

Za součást té značky je možné brát jak řeči o Orlím hnízdě, tak i kamarádění se s Ivanem Jonákem, usvědčeným vrahem a také symbolem určitého životního stylu. Ta postava byla vytvářená taky s ohledem na publikum, které často oceňuje krajnosti – vliv mezi influencerem a jeho diváky proudí oboustranně, nedá se říct, že jeden ovlivňuje druhé, je to vzájemné. Člověka a jeho roli také nejde striktně oddělit, nedá se přesně říct, kde končí performance a začíná tzv. autenticita. Člověk, který si vytvoří nějakou personu, ji nejenom předvádí, v nějaké míře se jí také stává, nějakým způsobem ji internalizuje. Zároveň se ta role ve své přiznané umělosti stává jaksi bezpečnějším vyjádřením toho, co v sobě beztak má.

Stejně je těžké určit, kde v Turkových postech končí karikatura, jejímž smyslem je komično, a kde se z ironie stává jakési alibi, jímž je možné zneškodnit kritiku ze strany těch, kdo by vyjádření brali doslovně. Co se o Turkově performanci říct dá, je, že moc vtipná nebyla. Poslancovi obhájci argumentují tím, že Filip Turek byl odkojený Českou sodou. V tom případě si od toho vzoru přejal jen tendenci jít do krajnosti, kterou jen zesílil a aplikoval monotónním způsobem. Už ne vtip, schopnost zkratky, schopnost překvapit, něco nečekaně vypointovat. Na Turkově personě nebylo víc než právě ten extrém. Že Filipa Turka a s ním i jeho publikum tahle poloha bavila tak dlouho, o nich cosi vypovídá.

Strana Motoristů se spojila s touhle formou „ikoničnosti“, docela se jí to vyplatilo. Teď se jen ukáže, jak velké a trvalé ty zisky budou. Filip Turek není nějak unikátní figura, pro on-line prostředí je spíš typický – ne ideologií, ale tím konstruováním sebe jako postavy. V tom smyslu může být to, co se kolem něj dnes děje, předzvěstí věcí příštích.