Darmouthský experiment s jizvou není tak profláknutý jako Stanfordův vězeňský nebo Calhounův dystopický myší; proto není na škodu si ho v souvislosti s volební tlačenkou žen političek připomenout. Pokus v roce 1980 provedl psycholog z americké Dartmouth College (New Hampshire, škola je v Ivy League) Robert Kleck. Rozdělil skupinu asi padesáti vysokoškolských studentů na dvě poloviny s tím, že se budou účastnit průzkumu k tomu, jak náš vzhled ovlivňuje mezilidskou komunikaci.

Studenti si měli pohovořit se členy jeho týmu na běžná témata, jako je studium nebo společenský život, ale první skupině maskér nejprve nanesl na obličej výraznou jizvu; tu si studenti dokonce mohli (museli) dobře prohlédnout v zrcadle. A teď to začíná být zajímavé. Těsně předtím, než rozhovory začaly, maskér účastníkům jizvu (pod záminkou, že ji ještě trochu doladí) naopak tajně smyl. Studenti se tedy domnívali, že jsou zohyzdění, ale ve skutečnosti vypadali úplně normálně. Výsledky vlastně nepřekvapí.

Kleck do svého experimentu pozval jak mladé muže, tak mladé ženy. Z dostupných zdrojů není zřejmé, zda či které pohlaví trpělo odmítáním „kvůli jizvě“ více. Když ale o pět let později záležitost v nějaké formě opakoval (tentokrát se jednalo o reakce na vlastní „znetvořené“ fotografie na fotografiích), ženy reagovaly výrazně prudčeji. To nepřekvapí rozhodně. Nejsme stejní. Stejní být nemáme. A teď je dobrý moment si uvědomit, jak mocně fenomén domnělého „ženského chudinkovství“ zakořenil ve veřejném prostoru. Nejsou to muži, kteří uvěřili feministickému pojetí rodiny jako souboji o moc, ne jako spolupráce založené na přirozené a výhodné komplementaci. To ženy přijaly, že jsou a vždycky byly bezmocné chudinky, znevýhodněné oběti diskriminace. Že na sobě „mají jizvu“. Ostatně, teď se to bude i povinně vyučovat ve škole.

Není urážlivější způsob, jak dostat (Proč vlastně dostat? Jsou nějakým předmětem, nějakou pračkou nebo pytlem cementu, který je třeba někam namáhavě dostávat?) ženy do politiky, než je uměle. Dveře do parlamentu (ani nikam jinam) přece nemůže otevírat příslušnost k demografické skupině (věk některých je ještě další tragédie; a ne, není potřeba počkat, jak si povedou, už ochota rozhodovat o jiných bez vlastní životní zkušenosti potvrzuje ego velikosti vzducholodi, ale ani molekulu soudnosti). Volby nejsou workshop diverzity a inkluze. Ale když se v rozhovoru pro Forbes opováží ekonomka Zuzana Havránková, nejmladší profesorka z FSV UK, prohlásit, že je načase přestat protežovat ženy, neboť podmínky jsou stejné pro obě pohlaví, případně pro ženy lehce lepší, a jak je toto protežování ponižující a paternalistické, je oheň na střeše. Kroužkovačům se povedla jedna věc: že si nějaká část žen teď tu neexistující jizvu hýčká ještě víc.