Nervydrásající scéna se o dušičkové neděli odehrála v pražské zoo na horní stanici lanovky. Nezletilý návštěvník západní provenience se netroufal nalodit, jakmile zjistil, že ho na sedačce nad trojským kopečkem nebude jistit ani hydraulické rameno, ani bezpečnostní tyč, ba dokonce ani autopás.

„Ale tam je jenom řetízek!“ kvílelo předpubertální dítě a bázlivě nechávalo projet jedno bonparově vyvedené sedátko za druhým, čímž ovšem před lanovkou vyrobilo zátku, jež se kvapem prodlužovala.

Bylo to opravdu velmi krásné, až na to, že to nikam nevedlo, a nejenže to nevedlo kýženým směrem k chlapcovu usednutí na sedačku lanovky, ale dokonce to nevedlo ani ven ze stanice, neboť syn nechtěl ani tam, ani tam. O to to nechtěl intenzivněji. Maminka ho ale k ničemu nutit nebude, aby ho doživotně nepoškodila.

Fronta již mručela tak, že z výběhu odpovídali medvědi. Zezdola z údolí zatím vyjížděly děti české, o polovinu mladší, mávaly kamarádovi obtíženému břemenem volby a vesele kymácely nožičkama. Když už to vypadalo, že jinoch bude davem defenestrován do supí voliéry, zakročila drsná teta z Východu, se slovy „Be a man!“ ho posadila do sedačky a odeslala vstříc zející propasti. Provoz mohl být obnoven.

Týden v Praze se dvěma francouzskými školáky byl pro vlastní rodičovství mimořádným přínosem. Nikdy bych netušila, kolikrát lze použít slovo „traumatizující“, aniž by člověk reálně cokoli traumatizujícího podnikal. Návštěva kostnice – dobře; tam snad lze ještě obavu z případných psychologických následků pochopit (byť den předtím strávily obě školní děti v halloweenských kostýmech a maskách tak realistických, tak znepokojivých, že proti tomu jsou lustry z hnátů šňůrky z jablonecké bižuterie). Kde se ale vzala nejistota z návštěvy středověkého dolu? Průlez havířskou šachtou sice můžeme vnímat jako metaforu ke zrodu porodních traumat, ale tohle děti, které ještě předevčírem věřily, že je přinesl čáp, nezajímalo.

Dokonce ani případné zhroucení chodeb z důvodu zanedbané statiky nemohlo být důvodem apriorní paniky jejich rodičů. Na hroucení jsou zvyklí z vlastní země, a to v rozměrech, které by v Kutné Hoře mohlo způsobit leda zemětřesení.

Nápad vzít rodinu do lezeckého areálu Vltavanů v pražských Modřanech, kde se mládež může samostatně A BEZ ZAJIŠTĚNÍ prohánět na lanových prolejzačkách po vzoru opic, JEN NA VLASTNÍ ODPOVĚDNOST, vzal přirozeně zasvé. Dětství obou rodičů (jinak zcela příčetní čtyřicátníci) už neformovala otázka: Co se na tom dá naučit?, ale: Je to bezpečné?, respektive: Nehrozí zde ani minimální riziko, ani teď, ani později?

Dva aktuální texty v Echu (Zničí ženy civilizaci? Ondřeje Šmigola a rozhovor Adama Růžičky s expertkou na svobodu projevu Natalií Alkiviadou) se dotkly feminizace všech vrstev společnosti. Ženy mají sklon minimalizovat riziko, rochnit se v emocích a hledat konsenzus za každou cenu, i výsledku navzdory. S rostoucím počtem žen v rozhodujících pravomocích a bez mužské oponentury (ostatně jak oponovat, mají-li mladí muži dnes méně testosteronu než důchodci?) se veřejný prostor stává chráněnou dílnou. Současné pojetí výchovy, jak se praktikuje minimálně ve Francii, mi téma podezřele připomnělo.

Vzhledem k našemu obsedantnímu dohánění Západu ale „kde jsou oni, budeme i my“, když lehce upravíme dušičkové přirovnání. Tuhle jsem v autobuse náhodně zaslechla nějakou maminku, jak si stěžuje jiné mamince: „Člověk od rána jen přemejšlí, kde s těma dětma zase co udělal špatně.“ Obě maminky vypadaly dost zničeně.