Mojmír Hampl - předseda NRR a člen NERV

/

Články autora

„Největší deal v dějinách“ – to jako vážně?

„Kapitulace“, „podvolení“, „debakl“ či „temný den Evropské unie“. To je jen výběr z depresivních titulků, které zaplavily evropská média a sociální sítě ihned poté, co americký prezident Donald Trump a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová stvrdili na konci července stiskem ruky dohodu o nové podobě obchodních vztahů mezi USA a EU. Ty v součtu tvoří více než 40 procent světové ekonomiky a obývá je skoro 800 milionů v průměru nejbohatších spotřebitelů a podnikatelů světa. Čili věru jde o hodně.

Omyly o jedné mimořádné dani

Markéta Malá opakovaně píše (naposledy viz Co způsobil strašáček, č. 20/2025) s neskrývaným despektem o tzv. windfall tax, tedy domácí verzi „daně z neočekávaných zisků“. Umí psát dobře, často vášnivě. Proto její texty rád čtu. Přesto, nebo právě proto bych jí i čtenářům rád nabídl pár protiargumentů k zamyšlení. Jako člověk oprávněně spojovaný s myšlenkou tohoto typu dočasného zdanění v časech energetické a cenové krize v Česku nejsem nestranný – jen pokaždé smutný, když nezaznívají.

Demise ekonomické vědy

Ten konflikt je tak obrovský, že je obtížné jeho rozměry běžnými slovy přiblížit. Na jedné straně je supermocný muž. Nejvlivnější a nejsledovanější politik planety, který jako asi jako jediný volený zástupce lidu dokáže předčít všechny celebrity popkultury ve schopnosti strhávat na sebe veškerou světovou pozornost, aniž by musel nejprve násilně zemřít (ano, od takové tragédie byl kousek, to je ale jiný příběh). Na politika obdivuhodný výkon svého druhu. V rukou drží tabulku, která už dostala jeho jméno, a má našlápnuto vstoupit s ní do dějin.

Bude to Dra(g)hý

Bývalý italský premiér, někdejší šéf Evropské centrální banky a prominentní člen panevropského establishmentu se svým týmem vydal v září očekávanou zprávu o ekonomickém stavu Evropské unie, jejích temných vyhlídkách bez změny dosavadního kurzu, doplněnou o sadu doporučení nabízejících sedmadvacítce novou zářnou budoucnost. Napříč kontinentem se rozběhla o tomto megareportu mohutná diskuse, v níž převažuje přesvědčení, že popis aktuální malátné reality je celkem věrný a volání „Houstone, máme problém“ vypadá při pohledu na všechny přístroje ukazující dráhu letu EU jako zcela oprávněné.

Spojené státy jako zhrzená a zrazená velmoc?

Z konstatování, že Spojené státy jsou politicky a společensky hluboce rozdělené, se dávno stala celosvětově přijímaná rutinní pravda. Často doplňovaná poznámkou zasvěcených, že míra tohoto rozštěpení Ameriky se spíš zvyšuje. Příkopy jsou postupem času hlubší, neporozumění obou hlavních politických a ideových táborů – zhmotněných do dua klíčových politických stran – zásadnější, intenzita nesvornosti silnější, možnost dohody na čemkoli obtížnější. Tento text se nechce věnovat analýze toho, jak, proč a kdy přesně toto „rozpojení země“ vzniklo.

Ekonomové, kde jste?

Až se jednou budou psát dějiny globalizace, klíčové místo v nich bude zaujímat rok 2022. Právě v jeho druhé půli byl v USA schválen a prezidentem Joem Bidenem podepsán tzv. Inflation Reduction Act (IRA), který v roce 2023 postupně začal vcházet v život. A teprve se zpožděním si významná část pozorovatelů ekonomického dění uvědomila jeho dlouhodobé fundamentální důsledky pro celý svět. V případě IRA nejde jen o komicky nepřesný až ironický název této rozsáhlé legislativy, neboť o snižování inflace v něm v nejmenším nejde, to spíš o ochranářství, daňové pobídky, přímou podporu amerického průmyslu a též částečně cenové stropy či dotace, to vše zabaleno do hávu boje s klimatickou změnou.

Co přijde po globalizaci?

Ty vůbec nejlepší věci často zažíváme, aniž si to uvědomujeme. Je celkem pravděpodobné, že právě s tímto pocitem se budeme za několik let dívat na tři mimořádné dekády vývoje vyspělého světa od pádu železné opony do nástupu covidu-19. Prožili jsme skutečně zlaté časy globalizace, rozvoje mezinárodního obchodu, otvírání hranic a bourání závor, volného pohybu lidí i kapitálu, celosvětové dělby práce a vtahování další a další pracovní síly do procesu tvorby celosvětového bohatství.

Proč se to zase pokazilo?

Člověk sledující zblízka evropské dění zažívá nutně při pohledu na dnešní energetickou krizi pocit déjà vu. Tak už je to zase tady! Jen v jiné oblasti, na jiném trhu. Pokolikáté už. Co vlastně? Inu, upřímné zděšení obyvatel, podnikatelů a politiků ze zhroucení něčeho, co doteď nevnímali a neřešili, protože to dlouho fungovalo hezky, spořádaně a celkem levně. Jako právě dodávky energetických surovin na integrovaném evropském trhu. Když se ceny nebo dodávky něčeho rychle a bez varování zcela vymknou z kloubů, začíná boj na úrovni jednotlivých států, kdo zasáhne dřív či silněji.

Jaké ekonomické oběti přinese útok na Ukrajinu?

Už řecký dramatik Aischylos si všiml, že první obětí každé války je pravda. Německý kancléř Bismarck ono antické poznání se svým typickým cynickým nadhledem a brilantním pozorovacím talentem rozšířil a okořenil: „Nikdy se tolik nelže jako za války, před volbami a po lovu.“ Svět se věru moc nemění. Ale pokud pro tuto chvíli necháme stranou oběti nejstrašnější (ty na životech, zdraví a lidské důstojnosti), je bohužel hned druhou obětí každého ozbrojeného konfliktu ekonomika a veřejné finance. To je smutné zejména pro vyspělý svět.

Trump bourá Obamovo dědictví

Donald Trump hraje v tuto chvíli několik asijských partií najednou. Jednak se pokouší zbavit Korejský poloostrov jaderných zbraní. Zatím neúspěšně, jak víme. Kromě toho chce ale také uzavřít jakýsi nový obchodní pakt s Čínou. Obojí je pro nás jako Evropu důležité. První pro naši bezpečnost, druhé pro naše peněženky.

Potupná cesta do eurozóny

Bulharsko znají Češi nejspíš jako příjemnou destinaci pro letní dovolenou. Někteří našinci si tam vyzkoušeli i zimní lyžování. A zájemci o svět byznysu zase asi sledují investiční dobrodružství domácích firem tamtéž (ČEZ, PPF). Avšak nejen laici, ale ani mnozí ekonomičtí fajnšmekři si nevšimli, že letošní prázdniny přinesly veledůležitou zprávu, která nečekaně spojila do jednoho příběhu tuto balkánskou zemi, euro a naši republiku. A vlastně i další země Evropské unie, které nemají na zavedení společné měny vyjednanou trvalou výjimku.

Eurodebata v Česku – popadesáté a pořád znovu

A je to zase tady. Téma eura se po čase dostalo do centra domácí veřejné diskuse. Na první pohled těžko pochopit proč. Ovšem jedno specificky české vysvětlení to přece jen má. Jelikož debaty o věcech světových i evropských bývají u nás zhusta právě od dění ve světě a v Evropě dobře izolované a jsou vedeny toliko pro domácí publikum a jako účinný nástroj našeho vzájemného nálepkování se, bude tomu asi tak i tentokrát. Zatímco tedy Němci zoufale přemýšlejí, jak učinit projekt eura alespoň trochu atraktivním pro nějakou stabilní neeurovou zemi, část domácí elity znenadání mimo čas a prostor uvažuje o společné měně jaksi spontánně.

Obrana centrální banky

Ve vyspělém světě se stalo rozšířenou módou paušálně kritizovat centrální banky. Hlavní linie útoku je zhruba tato: centrální banky jsou po roce 2008 extrémně aktivistické, dělají toho příliš a jejich činy mají nadmíru škodlivé dopady na ekonomiku. Tento příběh je paradoxně podobně populární i mezi jinak nesmiřitelnými ideovými odpůrci, třeba libertariány a neomarxisty. Přitom jde často jen o nepochopení podstaty měnové politiky a stávajícího peněžního systému. Centrální banky v něm usilují o dlouhodobou cenovou stabilitu. To je zhruba totéž jako snaha lékaře udržet optimální teplotu těla pacienta. Nedopustit jeho přehřívání, ale ani podchlazování.

Starší články