„Kapitulace“, „podvolení“, „debakl“ či „temný den Evropské unie“. To je jen výběr z depresivních titulků, které zaplavily evropská média a sociální sítě ihned poté, co americký prezident Donald Trump a předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová stvrdili na konci července stiskem ruky dohodu o nové podobě obchodních vztahů mezi Spojenými státy a Evropskou unií. Ty v součtu tvoří více než 40 procent světové ekonomiky a obývá je skoro 800 milionů v průměru nejbohatších spotřebitelů a podnikatelů světa (byť to ovšem představuje jen desetinu populace planety jako celku). Čili věru jde o hodně.

Moment, jak je tedy možné, že se ve Spojených státech začaly právě tak rychle množit texty ekonomů a komentátorů poukazující na „nerealistické sliby EU“, „nenaplnitelné závazky dohody“, její „proinflační efekty“ pro americké domácnosti a někdy dokonce – nedejbože – její „výhodnost pro EU“? To se vážně mluví o jednom a tomtéž ujednání?

Pomiňme fakt, že „dealu“ samozřejmě hlasitě tleskali oddaní věrní obou politiků – a těch má Trump řádově víc. A že povinné poděkování vyjádřili zástupci konkrétních zájmových skupin. Toť součást hry. Stejně jako demonstrativní spektakulárnost celé ceremonie konající se při příležitosti otevření nového Trumpova golfového hřiště ve skotském Aberdeenshiru. Ještě i s tou malinkou provokací, kdy byla celá paráda ozdobena vlajkami americkými a skotskými, nikoli britskými. To aby se to všechno najednou hezky prodalo, jak to umí jen on a jak mu to jeho političtí partneři často dopřávají k ukonejšení jeho ega. Též již dobře naučená část hry.

Trump je prodejní velmistr ve vytváření megalomanských názvů všeho, nač sáhl nebo kolem čeho prošel. Geniální v tom, že i jeho odpůrci jeho terminologii často z donucení přijmou za svou, protože jeho termín se jako první ujme ve veřejném prostoru.

Čili toto má být dle něj „největší dohoda v dějinách“. Inu, mají-li před ní blednout vestfálský mír po třicetileté válce, výsledky vídeňského kongresu po konečném poražení Napoleona či Versailleská mírová smlouva ukončující první světovou válku, tak věru neblednou. Ona dohoda je překvapivě slabá a nedobrá vlastně pro všechny. Ale z řady jiných důvodů, než o kterých se – zejména v evropském veřejném prostoru plném defétismu a sebemrskačství – debatuje. Probereme je v pěti bodech.

Chudák americký spotřebitel

Zaprvé, tím, kdo bude bezprostředně nejhmatatelněji trpět, je americký spotřebitel. Ten z Evropy mnohem víc dováží, než kolik naopak Evropan konzumuje z Ameriky. Koneckonců pro toto letité údajné „oškubávání Ameriky“, jak mu dost komicky říká vládce Bílého domu, vůbec celý tyátr nových obchodních dohod Spojených států se světem vzniká. K tomu se ale ještě vrátíme.

Na zhruba 70 procent veškerého exportu z EU do USA bude uvaleno clo 15 procent. O více než deset procentních bodů vyšší přirážka, než platí dnes. Tuto přirážku nezaplatí Evropané, jak tvrdí Trump, ale primárně spotřebitelé a podnikatelé v samotných Spojených státech! Clo není nic jiného než forma nepřímé daně. Pro přijatelné zjednodušení si ji každý u nás může představit prakticky jako DPH či zvláštní formu spotřební daně, vyjadřované však v procentech. Takže všichni v Americe budou nově tuto „daň ze spotřeby“ platit výrazně vyšší, zatímco Evropská unie se zavázala naopak svým fyzickým a právnickým osobám u stejného rozsahu zboží sazbu této „daně“ srazit na nulu. Opravdu tragická prohra.

Zvlášť pokrytecky znějí slova o debaklu zejména od těch evropských politiků, kteří horečně adorují Trumpa a zároveň neustále hlásají potřebu „soustředit se na zájmy vlastních obyvatel“. Jak by se asi dívali na dohodu, která by byla konstruována opačně? Kdyby von der Leyenová přivezla zvýšení tohoto speciálního odvodu pro evropské spotřebitele o deset procentních bodů a snížení na nulu naopak pro americké spotřebitele při koupi evropského zboží? Nekřičeli by právě tihle lidé nejvíc? Nebyl by to naopak útok na „životní standard a peněženky obyčejných lidí“? Přitom přesně toto Trump udělal těm svým.

Očekávání růstu inflace v Americe je dnes všudypřítomné a pohybuje se v rozmezí od jednoho do dvou procentních bodů dodatečného růstu cen a čeká se jen na míru průsaku cel uvalovaných postupně na celý svět do konečných cen (průměrná cla se po uzavřených dohodách se sedmdesáti zeměmi světa budou zvyšovat o dobrých 16 až 18 procentních bodů). To samozřejmě nemusí být jedna k jedné, jistou část mohou pohltit marže výrobců či obchodníků. Taktéž to známe z domova. Ani úpravy DPH se nepromítají do cen vždy jedna k jedné, ale princip je zcela jasný a neoddiskutovatelný.

Že je kvůli tomu – a nejen kvůli tomu, jak si ukážeme – nervózní americká centrální banka a zůstává opatrná při snižování úrokových sazeb, je jasné. Že tím štve Trumpa, který by úrokové sazby chtěl snižovat i v potenciálně proinflačním prostředí, které vytvořil, aby snížil náklady na obsluhu hrozivě rostoucího amerického dluhu, kterému svou rozpočtovou politikou pomohl, je taktéž jasné. A že v souvislosti s tím klesá ze všech měřených oblastí nejrychleji podpora Trumpa právě v oblasti boje s růstem životních nákladů a v oblasti obchodu, tudíž nepřekvapí. Uznávané dlouhodobé průzkumy Elliotta Morrise ukazují, že už ve čtyřiceti státech americké federace má Trump víc odpůrců než podporovatelů, pokud jde o jeho obchodní politiku. Jen to jaksi není u nás v EU vidět a slyšet.

Z hlediska Evropské unie je tedy chvályhodné alespoň to, že když se někdo střílí do jedné nohy a míří i na tu naši, že se nepokoušíme za každou cenu střelit se do druhé nohy sami. To je až osvícené uvažování na úrovni Komise a části členských zemí, které by jeden nečekal. Že proti němu brojí zejména instinktivně vždy protekcionistická Francie, by mělo varovat samo o sobě.

Seznam dalších trpících

Zadruhé, samozřejmě bude zprostředkovaně trpět i produkční a exportní část evropské ekonomiky. Že deglobalizace, kterou Spojené státy přijaly jako klíčovou politiku, je zásahem do samého nitra ekonomického modelu EU, je nepochybné. Už jsme o tom zde psali (viz Týdeník Echo č. 2/2024 a č. 34/2024). A to jakkoli je výše obecného cla nižší, než bylo prve avizováno, jakkoli bude část strategických produktů nově obchodována oboustranně s nulovým clem (letecký průmysl, část generik, kritické přírodní zdroje atd.) a jejich seznam se má dále rozšiřovat a jakkoli odpadl princip specifického vyššího cla pro vybrané produkty oproti clu obecnému, či dokonce sčítání cla obecného a specifického. V oblasti Čechům srozumitelného automobilového průmyslu tedy má platit obecná sazba 15 procent, nikoli původních 25 uvalených právě jen na auta (a už vůbec ne ve vzduchu visících 25 procent specifického plus 15 procent základního cla). Pouze u oceli a hliníku zůstává zvláštní celní sazba 50 procent, debatuje se navíc o pevných kvótách na dovoz obojího do USA a tato oblast zjevně bude ještě předmětem dalších těžkých jednání. Už jen tato základní sada cel bude snižovat růst domácí ekonomiky o 0,2 až 0,4 procenta letos a příští rok, což může vypadat jako marginálie, ale je to jako v roce 2026 jen tak vyhodit 30 miliard korun z okna.

Stranou zájmu politické a i části ekonomické debaty v Evropě však zůstává, že zhruba stejně velký zásah, jaký přinese průmyslu toto základní clo, už mu v mezičase doručilo posilování eura a dalších evropských měn k dolaru. Od ledna dolar oslabil k euru či koruně o 13 až 14 procent. A o tolik se výrobky z Evropy v Americe staly méně konkurenceschopné i bez cel. Přičemž toto výrazné oslabení sice na jednu stranu alespoň fouká správným směrem z pohledu obchodních cílů Trumpovy administrativy, naopak ale dále přidává k inflačním tlakům ve Spojených státech a k oprávněným obavám o cenovou stabilitu na straně americké centrální banky, o nichž jsme mluvili. Že akciový trh zůstává zatím celkem klidný, protože není mnohem hůř, utěšuje jen některé. On se dokáže velmi rychle splašit i na druhou stranu.

Zatřetí, nejspíše bude s nějakým odstupem trpět i Trump sám a jeho administrativa. Především proto, že smlouva byla doprovázena řadou bombastických příslibů ze strany Evropské unie, které jsou buď nevymahatelné, či nenaplnitelné. Toho si zejména bystřejší američtí pozorovatelé rychle povšimli. Von der Leyenová se měla zavázat k tomu, že EU investuje ve Spojených státech 600 miliard dolarů v příštích třech letech a za stejné období odtamtud přiveze energetické suroviny za 750 miliard dolarů. Evropská komise ale žádné takové vlastní peníze nemá a uvedené závazky jsou zcela jalové. S odstupem se zdá, že Komise prostě jen hrubě sečetla jakýsi objem zvažovaných investic soukromých evropských firem do roku 2028, kterým ale nemůže poroučet, a akceptovala též megalomanské číslo u nákupu komodit, jejž nemůže v nejmenším řídit, protože energetické suroviny též nakupují primárně soukromé subjekty (a pokud už národní vlády, stejně jejich peněženkou nedisponuje Komise). A navíc je tento objem dle odhadů asi třikrát větší než veškeré aktuální evropské nákupy energií v Americe – a i čistě kapacitně není nejspíš naplnitelný.

Nepřekvapí tudíž, že v tiskovém komuniké samotné Ursuly von der Leyenové se o žádných konkrétních částkách vůbec nehovoří! O nich mluví jen americká strana a příznačně ta velká kulatá čísla vyjadřuje v dolarech, nikoli v eurech! Prostě to celé vypadá jako hra slibů a dojmů. Americká strana vytváří dojem vítězství a výtečného dealu, evropská pak, že je schopna a ochotna jej naplnit. Ve schopnosti tvořit nenaplnitelné dlouhodobé závazky a k nim dávat monstrózní kulaté cenovky ostatně EU exceluje již dlouhá léta. Tohle nemohlo Komisi stát mnoho úsilí, možná se u toho evropští vyjednavači i pobavili. Jednoho napadá, zda právě tak neproběhl červnový summit NATO s velkolepými závazky v oblasti výdajů na zbrojení.

Jen jako perličku pro fajnšmekry dodejme, že z logiky platební bilance jasně plyne, že více investic do Ameriky ze zahraničí znamená tlak na větší obchodní schodky Ameriky se zahraničím. Stejně tak rostoucí rozpočtové deficity tlačí na vyšší, nikoli nižší obchodní schodky. Ale kdo by se zabýval těmito malichernostmi. Pokud Mezinárodní měnový fond už nyní predikuje zásadní oslabení růstu americké ekonomiky v krátkém i dlouhém horizontu právě v důsledku hospodářské politiky prezidenta, lze to přece ignorovat. A když domácí posel přinese špatné zprávy, lze ho vyhodit. Přesně to Trump v srpnu udělal se šéfkou Úřadu pro statistiky trhu práce Erikou McEntarferovou poté, co její úřad revidoval dolů klíčová data o počtu nově vytvořených pracovních míst.

Padá světový obchodní řád, něco si přej

Začtvrté, důležitým a zásadně negativním důsledkem této velké dohody, stejně jako dalších, které Amerika letos s obchodními partnery uzavírá, je definitivní rozmetání řádu mezinárodního obchodu, který se tvořil skoro osmdesát let. Již roku 1947 byla podepsána Všeobecná dohoda o clech a obchodu (GATT), na niž navazoval institucionalizovaný vznik Světové obchodní organizace (WTO) v roce 1995.

Pro Čechy může být zajímavé zjištění, že mezi 23 zakládajícími signatáři GATT bylo i Benešovo poválečné Československo. Byla to dohoda vesměs vítězných zemí druhé světové války, přitom ovšem dostatečně stabilizovaných a dostatečně internacionalizovaných, aby pro ně dohoda měla logiku. Takže třeba Maďarsko, Rakousko, Polsko, Německo či Itálii mezi prvními signatáři nenajdeme, Československo bylo stejně jako v případě zakládání Mezinárodního měnového fondu unikátem mezi zeměmi střední a východní Evropy. Jako země již tehdy čile produkující a exportující vědělo Československo, že vznikající nový řád světového obchodu je pro něj výhodný. Celé toto slibné dědictví pak samozřejmě zničili komunisté, jako kdeco jiného.

Základem celého systému a jeho klíčovým principem vtěleným dokonce do prvního článku dohody GATT je tzv. doložka nejvyšších výhod. Aby nedocházelo k permanentní diskriminaci a distorzím při obchodu, platí triviální pravidlo – ty nejlepší obchodní a celní podmínky, které jedna členská země klubu nabídne dalšímu členovi klubu, musí automaticky a bez dalšího nabídnout i všem ostatním. Tečka. S tímto motivačním pravidlem se cla celosvětově dostala do nástupu Trumpa na historické minimum a v podobě dnešní WTO dohoda nakonec zahrnuje přes 160 zemí světa.

Trump tuto složitou stavbu bourá a po dekádách postupného uvolňování obchodu znovu vytváří archaický systém bilaterálních dohod, které tento princip „doložky nejvyšších výhod“ záměrně ignorují. A k tomu samozřejmě dramaticky zvyšuje průměrná cla na dovozy do Ameriky (viz graf), která se dostávají na úroveň třicátých let 20. století, do doby silného amerického obchodního izolacionismu, který je dnes vnímán jako temná část americké ekonomické historie následující po velké hospodářské krizi.

Samozřejmě je to v rozporu s platným mezinárodním právem a dle mnoha právníků i s právem Spojených států, ale o legálnosti těchto kroků budou muset nakonec rozhodnout soudy mezinárodní i americké. Přijetím dohody se Spojenými státy se ovšem Evropská unie stává součástí tohoto bourání.

Pro pochopení dalekosáhlých důsledků tohoto pohybu opět poslouží příklad s DPH. Zkuste si jako spotřebitelé představit, že byste platili jinou DPH či spotřební daň na stejný produkt v Lidlu či v Kauflandu, či dokonce jinou v závislosti na tom, jestli bydlíte v Praze, nebo Brně. V takovém systému samozřejmě nemalé úsilí všichni věnují tomu, jak obcházet odlišné sazby, vyhýbat se sazbám diskriminačním či získat nějakou výhodu oproti ostatním a přechytračit je. Deklarace jiné země původu oproti té skutečné bude tím nejmenším, co bude muset kdekdo zvažovat při pohledu na své konkurenty. Tedy vše, co v relativně hladkém světě mnohostranných obchodních dohod nebylo třeba dělat.

A zapáté – ano, je fakt, že Spojené státy jako hegemon (nejen) mezinárodního obchodního systému mohou svou silou tento řád věcí měnit, jakkoli těžko na tom vidět cokoli dlouhodobě pozitivního třeba pro malé otevřené ekonomiky. A že mají i moc k podobnému chování tlačit ostatní. Ale jako v běžném světě – pokud ten nejsilnější nedodržuje dohody, ke kterým se zavázal, proč by se měl jinak chovat kdokoli jiný? Každý má pak přece dobré alibi jakoukoli dohodu nedodržet, když se to bude hodit. Někdo se nebude trápit s dodržováním třeba Pařížské dohody o klimatu, jiný zase třeba se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní. Příkladů nekonečně mnoho. V tomto kontextu pak samozřejmě spíš jako chucpe vypadá prohlášení americké hlavy státu, že jím tlačené usmíření mezi Arménií a Ázerbájdžánem „obnovuje obchod mezi těmito zeměmi“. Jeden by se dojetím rozplakal.

Z uvedených důvodů je vskutku těžké až nemožné říci, kdo dohodou mezi USA a EU takzvaně „zvítězil“ a kdo „prohrál“. Žádná dohoda v jádru nemohla být dobrá, protože pokud jdete špatným směrem a máte pro tu túru dubiózní motivy, stěží najdete způsob, jak jít správně. To vše platí i při vědomí toho, že dohoda je zatím provizorní, protože v EU ji musejí schválit členské země a v USA zřejmě může být předmětem soudního přezkumu. A že se tedy mnohé ještě může změnit.

Lze minimalizovat škody, nepůsobit si zbytečně další (například úvahami, že „vítězem“ je ten, kdo sám uvalí cla vyšší než druhá strana), pracovat na nových obchodních spojeních se zbytkem světa, odbourávat vlastní vnitřní překážky obchodu a věřit, že nový systém vysokých cel nebude platit dlouho. A soustředit se na prioritní oblasti, ne na okrajové. Vznešenější a přitom praktičtější ambici obchodní a produkční blok typu EU ani mít nemůže.

Autor je předsedou Národní rozpočtové rady a bývalým viceguvernérem ČNB.