Je dobré opustit idealistickou představu o lidské touze po míru a přirozenosti světa bez válek. Opak je pravdou. Putin je v jistém smyslu pravým výplodem lidské rasy. V ní je přítomna neodolatelná a nepotlačitelná destruktivita, Freud to, jak známo, nazval kdysi „pudem k smrti“. Válka je do politiky převedená realizace lidské potřeby osvojovat si svět ničením. Psycholog James Hillman píše o válce jako o „strašlivé lásce“. Válka je totiž přirozenější stav než mír. Vždycky to tak v dějinách bylo, realistický pohled na historii ukazuje, že nikoli mír, ale válka je skutečnou náplní lidských společenství. Mír je fikce a iluze. Když státy přestanou bojovat, je to spíš čas na vydechnutí, napsal Hobbes a Clausewitz by dodal, že na válce je nejhorší, že končí mírem, protože jím končí možnosti, jak dál ji vést a kam až ji dovést. Vítězství bývá zneváženo tím, že po něm už nelze dál pokračovat tím svobodným, a tedy násilným způsobem, který k němu vedl. Po jeho uzavření nastává prázdnota, banalita „normálního“ života, nudné odklízení trosek, zpestřené nějakým stavěním pomníků a neupřímnými projevy úcty k padlým, celým tím funebrálním patosem a kýčem. Válka je naproti tomu vitální, autentická, dynamická, vzrušující a opojná. Ve válce jsou stále otevřené možnosti, nabízí mnoho variant jednání a taktizování, je stále v pohybu, v potencialitě dalšího vývoje, válka a dobývání přejí fantazii a kreativitě. Mír je naproti tomu statický, bez napětí, nudný a otravný. Libují si v něm handlíři, obchodníci, změkčilí pisálkové, bezcenní moralisté a samozřejmě zbabělci. O Putinově psychologii se toho napsalo mnoho, ale jako o změkčilém dekadentovi a naivním snílkovi nikdy. Putin je nepochybně destruktivní, patologická osobnost, ale to je v dějinách spíš výhoda. Tedy v těch dějinách, do kterých se chce zapsat on.