Eseje

Dobře živený veřejnoprávní mýtus

Co se stalo, když Česká televize letos v březnu po odchodu Václava Moravce narychlo nahradila jeho 22 let vysílané Otázky Nedělní debatou, v níž se moderátoři střídají? Z pohledu sledovanosti vůbec nic. Pořad dosahuje obdobných čísel, tj. přes 400 tisíc diváků, jaká měl roky Moravec, podle mnohých ikonická a skoro nenahraditelná záruka veřejnoprávnosti ČT. Sledovanost prvních tří dílů Nedělní debaty dokonce mírně překonala celoroční průměry Otázek za poslední čtyři roky.

Ženy, které nenávidí muže

V dubnu 2024 zvirálnilo video na TikToku, ve kterém osm žen odpovídá na otázku, jestli by „raději uvízly v lese s mužem, nebo s medvědem“, sedm z nich si vybralo medvěda. „Vybírám si medvěda! HEJ, MUŽI, stali jste se pro nás tak nebezpeční, že raději zkusíme štěstí s divokým medvědem! Opravdu byste měli začít poslouchat. Je mi z toho smutno! A ještě jednou: každý, kdo tvrdí, že ne všichni muži jsou takoví, je přesně ten typ muže, o kterém tu mluvíme!“ okomentovala to komička Leslie Jonesová, známá třeba z remaku Krotitelů duchů. Komentáře od dalších uživatelek se nesly v podobném duchu.

Netopit, nesvítit, nejezdit

Válka na Blízkém východě, ve které USA podpořily Izrael, vyvolala ropnou krizi s globálními důsledky. Řeč není o současném izraelsko-americkém konfliktu s Íránem, ale o jomkipurské válce z roku 1973, jež vyvolala první velký ropný šok, uvrhla Ameriku do stagflace a navždy proměnila světovou politiku. Dne 6. října 1973 Egypt a Sýrie zaútočily na Izrael. Americký prezident Richard Nixon se postavil za židovský stát a rozkázal ho vojensky zásobovat.

Úloha osobnosti v politice

Dlouhá léta jsme slýchali, že Viktor Orbán vítězí i díky „záludnému volebnímu systému“, který si „ušil pro sebe“. Byla to polopravda. Maďarský volební systém opravdu výrazně zvýhodňuje vítěze, ať už převládajícím většinovým prvkem (106 ze 199 křesel vzejde z hlasování v jednomandátových obvodech), nebo kompenzacemi v rámci poměrné složky. Dokud byl nezpochybnitelným vítězem maďarských voleb Orbánův Fidesz, tato kompozice skutečně „pracovala“ pro něj.

Jak vyhnat podvodníky z ráje

Často člověk ani přesně neví, jak se nějaké téma stane tématem dne. Jak se třeba stalo, že se současný ministr kultury Oto Klempíř hádal celý jeden den – ve sněmovně a pak na sítích – s bývalým ministrem kultury Baxou o to, zda má stát financovat „queer“ filmy. Anebo jak se třeba stalo, že byl ministr zahraničí Petr Macinka kritizován za to, že vyvíjel nátlak na Fakultu humanitních studií UK, aby zrušila jeden volitelný předmět, který byl označen za propagaci terorismu.

Hloupá válka

Války začínáme, kdy chceme, ale nekončíme, kdy chceme. Tento postřeh si před pár stoletími zapsal Niccolò Machivaelli a nejspíš je škoda, že si jej politici před dobrodružstvími v Afghánistánu, Íránu nebo na Ukrajině nečtou častěji. Blízký a Střední východ jsou v ideálním stavu, pokud se tam zrovna nic neděje, ale to je posledních asi pět tisíc let výjimečné. Je to oblast, kterou je lepší nedráždit. K vůbec nejhorším situacím dochází, když zde vyhrajete válku. To bývá důvod k těm nejvážnějším obavám, protože nepřítel nenávistnou touhu po odplatě zakódovanou do emocí, nikoli do historické paměti, bude živit celá desetiletí, ne-li staletí.

Tři povzdechy starého konzervativce

Co spojuje Donalda Trumpa převlečeného za Ježíše, tradiční pražské orgie nenávisti směrem k Pochodu pro život a reakci Ursuly von der Leyenové na výsledky maďarských voleb? Vítejte na Západě, v němž (nejen) politika přišla o svůj základní stavební kámen – ctnost známou jako uměřenost. Západní politické myšlení má svůj prapůvod u Aristotela. Na rozdíl od svého učitele Platona řecký filozof nevěřil na uskutečňování ideálního režimu, ale v politické praxi doporučoval vyvažování a hledání rovnováhy: mezi svobodou a zodpovědnosti za obec, mezi zájmy elity a lidu.

Pozdrav neznámým druhým

Jsou mezi námi tací, kteří nemají problém se na veřejnosti vykálet nebo masturbovat. Méně je těch, kteří to činí z filozofických důvodů. Takovou postavou byl řecký filozof Diogenes ze Sinópé. Vždyť proč si neulevit, když je zapotřebí? Jistě, nedělá se to. Jenže právě tím se dostáváme k otázce, kterou chtěl Diogenes svými anarchickými gesty vyvolat. Je rozlišení mezi veřejným a soukromým skutečně přirozené? Není nakonec přirozenější ulevit si tam, kde je třeba, než mluvit o veřejnosti? Možná bychom si na tuto postavu měli vzpomenout i my, zvláště v době, kdy se veřejný prostor jen hemží pojmem „veřejnost“.

Papírový tygr žije. Zatím

„Americká studna může vyschnout,“ varoval evropské spojence americký prezident. Také si stěžoval, že Evropané dělají ze „strýčka Sama hlupáka“. Nejde ale o slova Donalda Trumpa, nýbrž Dwighta Eisenhowera. Předtím, než se v roce 1953 stal prezidentem, sloužil jako první nejvyšší velitel spojeneckých sil v Evropě, tedy jako vojenská hlava NATO. Je tedy považován za jednoho z architektů Severoatlantické aliance. Přesto v roce 1952 tvrdil, že pokud bude NATO existovat ještě za deset let, znamená to, že selhalo, jelikož to bude signálem, že Evropa se ve své obranyschopnosti stala příliš závislá na USA.

Prorok paranoidního věku

Je noc, naivní hrdina přijíždí taxíkem k bráně venkovského sídla, čekají u ní dva toporně působící strážní. Řekne jim heslo, převezou ho k honosnému paláci, před ním je zaparkovaných několik rolls-royců. Vstoupí, oblékne si černou kápi a nasadí masku, v paláci je mnoho podobně oblečených hostů, mezi nimi procházejí svlečené mladé ženy. V hlavním sále pod vedením muže v červené róbě a za doprovodu sugestivní hudby probíhá jakýsi vágně okultní, snad satanistický rituál. V dalších místnostech probíhají orgie, sex obnažených krásek a zahalených hostů působí mechanicky, ani trochu smyslně, také je součástí temného rituálu.

Pod praporem Palestine Action

Ke žhářskému útoku v Pardubicích, kdy shořela hala patřící zbrojovce LPP Holding, se přihlásila skupina The Earthquake Faction. „Jsme internacionalistická podzemní síť, která se zaměřuje na klíčová místa zásadní pro sionistickou entitu. Naším cílem je jakýmikoli účinnými prostředky zničit všechny pilíře impéria zevnitř,“ stojí na internetových stránkách organizace. Tvrdí, že LPP se stala cílem skupiny, jelikož spolupracovala s izraelskou technologickou a zbrojařskou firmou Elbit Systems. Policie to vyšetřuje jako možný teroristický útok. Zatím bylo v souvislosti s útokem zatím zadrženo devět lidí (...).

Budou zase spacáky?

Po víc než čtvrtstoletí to vypadá na opakování historie. Lidé v České televizi mluví o stávce, programový ředitel Milan Fridrich je prý připraven rozbalit spací pytel, v němž naposledy spal v roce 2008 v Kábulu. Jenom ho najít. Oproti televizní krizi z přelomu let 2000 a 2001 se k novinářům navíc hodlají přidat i celé politické strany, o spacákové demonstraci rádi mluví představitelé opozice. Aktivistická hodlá být mimo jiné ODS, který byla začátkem milénia sice také v opozici, byť opozičněsmluvní, ale představa tehdejších občanských demokratů vedených Václavem Klausem bivakujících ať už na Kavčích horách, či v Poslanecké sněmovně, se jeví jako dokonale absurdní.

Není Magyar jako Maďar

Drtivá porážka pro Viktora Orbána z rukou jeho vyzyvatele Pétera Magyara nebyla až tak drtivá, pokud se díváme na procenta: oproti 52 procentům pro vítěze voleb, Pétera Magyara a stranu Tisza, urval pořád slušných 39 procent, s šesti procenty krajně pravicové strany Naše vlast to dává 45 procent hlasů. Jistěže co se počítá, jsou poslanecké mandáty. A díky Orbánem prosazeným úpravám zpřed patnácti let systém zvýhodňuje silnější stranu, tím, že mírná většina ze 199 poslanců je volena přímo, i kdyby každý jeden z nich dostal třeba dvacet procent a pořád by byl první na pásce.

O čem sní Íránci

Již přes měsíc trvá americko-izraelská válka proti Íránu a ještě o nějaký týden víc trvá v Íránu blackout internetu. I v podmínkách relativní otevřenosti je velmi obtížné pochopit, co se skutečně děje v nějaké cizí, vzdálené zemi. Veřejnost je odkázaná na pár specialistů s dlouhodobými kontakty v té zemi, kteří ovšem mohou mít svou vlastní, manipulativní agendu, anebo prostě vnímají situaci v té zemi nějak svérázně. Mohou, nemusejí – podstatné je, že to nepoznáme. A co teprve teď, kdy se z té země dostává naprosté minimum zpráv a ty nemusejí být vůbec reprezentativní.

Muellerův odkaz

„Robert Mueller právě zemřel. Skvělé, jsem rád, že je mrtvý. Už nemůže ubližovat nevinným lidem!“ napsal Donald Trump na své sociální síti Truth Social. Nebylo to poprvé, kdy Trump oslavoval smrt politického protivníka, ale i tak jeho hulvátské chování mnohé šokovalo. To, že Trump nedokáže aspoň mlčet, ukazuje na jednu z mnohých vad jeho charakteru. Ale překvapivé to není. Mueller, bývalý ředitel FBI, vedl vyšetřování údajné spolupráce Trumpovy kampaně s Ruskem. To zásadně ovlivnilo Trumpův první pobyt v Bílém domě.

Neviditelná opozice

Od sněmovních voleb to vypadá, že nebýt prezidenta Petra Pavla a demonstrací pořádaných spolkem Milion chvilek, opozice jako by pomalu ani nebyla. ODS si sice před dvěma měsíci zvolila za nového předsedu Martina Kupku, zatím o něm však příliš není slyšet a v některých průzkumech dokonce donedávna nejsilnější opoziční stranu už předstihli Starostové a nezávislí. Ani ti však nezažívají extra šťastné období, jejich šéf Vít Rakušan nedávno už počtvrté za sebou nebyl zvolen do vedení Poslanecké sněmovny.

Umění hladu

Co byl člověk člověkem, cítil hlad. Z hlediska dějin tvoří doba, v níž žije velká část světové populace v kalorickém nadbytku a častěji trpí důsledky přejídání než podvýživy, jen epizodu. Třeba italský historik Piero Camporesi ukazuje, že ještě v 16. století bylo podle kronik zapotřebí z padovských ulic každé ráno odklízet desítky vyhladovělých těl. „Jako lidé už nevypadali,“ poznamenává kronikář Giovan Battista Segni. Hlad určoval rytmus každodenního života zejména v chudých měsících před sklizní. Zásadní obrat přichází na přelomu 19. a 20. století s nástupem průmyslového zemědělství.

Čtvrtý svět

Karl Popper spolu s biologem Johnem Ecclesem rozvinuli filozofii tří světů. Za první považují svět fyzických entit, za druhý svět psychických stavů a třetí je svět teorií. Život je řešení problémů, říká Popper – lidé vymýšlejí teorie, aby s jejich pomocí řešili své problémy. Ve třetím světě platí přísný vývojový zákon o přežití teorií empirickým pozorováním nevyvrácených a o vymírání teorií empiricky vyvrácených.

V zrcadle je lhář

„Tajemství vládnutí spočívá v tom, jak spojit víru ve vlastní neomylnost se schopností učit se z minulých chyb.“ Tak zní jeden z principů, skrze něž si v dystopickém světě románu 1984 udržuje Strana moc nad obyvatelstvem. Jde o projev doublethinku, klíčového psychologického nástroje, jenž nutí své oběti věřit zjevným protimluvům (svoboda je otroctví, mír je válka atd.), čímž podlamuje jejich vůli k odporu, neboť jim tak deformuje smysl pro vnímanou realitu a důvěru ve vlastní úsudek. Stoupenci Velkého bratra v tomto ohledu vynikají (...).

Se Seanem v Kyjevě

V půli března jsem se na dva dny (plus cesta) stal válečným turistou, odjel jsem vlakem do Kyjeva. Důvodem nebyla jen zvědavost, můj otec byl v nultých letech českým velvyslancem na Ukrajině, česká ambasáda se letos rozhodla uspořádat přednášku na jeho památku a pozvala mě (až postupem doby jsem pochopil, že se ode mě nečeká jen pasivní účast, že tu přednášku mám jaksi přednést). Za tu kratinkou dobu jsem nestihl zažít či vidět nic, co by českému čtenáři mohlo přiblížit realitu války.

České míjení s Habermasem

Vtipálci tvrdili, že toho dne, v sobotu 14. 3. 2026, zemřel německý národní trenér rozumnosti. V nekrolozích, od New York Times po Le Monde, jsme se mohli dočíst, že odešel nejslavnější filozof světa. A německý týdeník Cicero přispěchal ještě s jedním titulem: prý zemřel filozof státu. Filozof státu? Naposledy se takto mluvilo o Georgu Hegelovi, který nebyl „pouhým“ myslitelem; ve své filozofii dějin formuloval princip legitimity moderních demokracií. S tím ostatně souvisí i často skloňovaný „konec dějin“. Tím se nemyslí, že by dějiny dospěly ke konci, nýbrž že byl rozpoznán jejich princip.

Zbrojím, zbrojíš, zbrojíme – zbrojení se bojíme

Ten svět byl tak krásný, že je těžké se ho vzdát. Dost obtížné je ostatně si i jen připustit, že je pryč a nejspíš se nevrátí. Madame du Barry, veřejně přiznaná milenka francouzského krále Ludvíka XV., na poslední cestě k popravišti prosila o slitování. Chtěla prodloužit svůj kdysi luxusní život aspoň o malý kousek. „Ještě chviličku, pane kate, ještě chviličku“, zněla její slavná prosba. Zhruba tak ve velké části dnešní Evropy vypadá truchlení po mizejících časech řádu globální bezpečnosti a pravidel, které často vymýšlel a tu lépe, tu hůře (a někdy vůbec) v praxi vymáhal „světový četník“ v podobě Spojených států amerických.

Velká zelená vlna

Na první pohled doplňovací volby do Dolní sněmovny britského parlamentu nepůsobí jako světodějná událost. Poslanců je 650, labouristická vláda má pohodlnou většinu 158 mandátů, nový poslanec tak stejně nemá šanci nic ovlivnit. Přesto se volby v okrsku Gorton a Denton, který leží v Manchesteru, mohou zapsat do historie jako zásadní politický přelom. Příběh začíná v únoru 2025, kdy na labouristického poslance Andrewa Gwynna prasklo, že se nevhodně vyjadřoval ve whatsappové skupině, přes kterou komunikovali labourističtí poslanci za Manchester.

Nastal čas přiznat dětem volební právo

Jen málo milníků v dějinách demokracie je tak zásadních jako postupné rozšiřování volebního práva. Cesta vedla od absolutistické vlády panovníků přes zapojení šlechty a urozených k bohatým měšťanům, od nich k nemajetným mužům, od mužů k ženám, od většinové populace k etnickým menšinám – a tak dále, krok za krokem, až k ideálu univerzálního práva volit. Ten nacházíme ve Všeobecné deklaraci lidských práv OSN z roku 1948, jejíž preambule hovoří o „nezcizitelných právech všech členů lidské rodiny“ jakožto „základu svobody, spravedlnosti a míru ve světě“.

Proti excelenci

„My nemůžeme být průměrní, kdysi to bylo v pořádku, ale dnes už ne,“ poznamenal ekonom Jan Švejnar v pořadu Události, komentáře z 11. března 2026. Dodal, že je třeba zdůrazňovat špičkovost a excelenci, jinak budeme ekonomicky zaostávat. To je nepochybně pravda a v následujícím nemíním s uznávaným ekonomem polemizovat; na rovině ekonomiky má ostatně pravdu. Jenže jakmile se tento princip stane dominantní perspektivou, z níž hodnotíme sebe i druhé, snadno se promění v princip umrtvující, možná nakonec i pro samu ekonomiku.

Írán ve 20. století. Trochu jiná historie

Proč se USA tak snadno ocitly ve válce s Íránem? Standardní výčet neuralgických bodů, které cestu k probíhající válce mají vysvětlit, je tento: 1953 a pád íránského premiéra Mosaddeka, rok 1979, na jeho začátku náboženská revoluce a na konci drama zajatých amerických diplomatů v Teheránu. Pak je tu rok 1983 a krvavý útok Hizballáhu na příslušníky americké námořní pěchoty v Bejrútu, po roce 2003 kampaň šíitských proíránských milic proti americkým okupačním vojskům v Iráku. USA evidují v Iráku na pět tisíc padlých.

Blíží se Orbánův konec?

Bývala to rodinka jako z reklamy. Nebo z netflixového thrilleru, kde navzdory idylickým kulisám od počátku víte, že se už brzy stane něco velmi špatného. Ona krásná štíhlá brunetka, on fešák atletického vzhledu. A jejich tři roztomilí blonďatí chlapci. Sloužili jako důkaz, že konzervativci nepožadují návrat žen do kuchyní. Naopak, byl to on, kdo ustoupil do pozadí a pečoval o děti, aby si jeho žena budovala kariéru, nejprve jako maďarská státní sekretářka pro EU, pak ministryně spravedlnosti.

Děkujeme, končíte

Je to častý jev ve druhém funkčním období dominantních politiků, jako jsou americký prezident Donald Trump nebo maďarský premiér Viktor Orbán. Teď k němu má nakročeno i premiér Andrej Babiš. A sice: hned od začátku mnohem pragmatičtěji a ostřeji prosazovat cíle (a dosahovat jich), které během prvního funkčního období kolikrát působily komplikovaně až nereálně. V případě Trumpa to byla krátce po volbách řada prezidentských výnosů, u Orbána například přepracování maďarské ústavy. Babiš teď podobnou taktiku nasadil, aby se v úřadech a klíčových státních či polostátních firmách snáz mohl zbavit lidí, s nimiž není spokojen.

Když už se navzájem nepotřebujeme

V čase nebývale tuhé zimy se v závětří k sobě tiskne několik dikobrazů. Vzájemně se mezi sebou pokouší uchovat to málo tepla, co ještě mají, ovšem čím těsněji se snaží přimknout, tím více svými ostny bodá jeden druhého. Žádný se nemůže odvrátit úplně, protože by umrznul, pročež ustavičně přešlapují a hledají tu správnou vzdálenost, chyceni mezi dvěma zly, která musí vyvažovat a trpět, aby vůbec přežili. Krátkým podobenstvím o mrznoucích dikobrazech nastiňuje v polovině 19. století Arthur Schopenhauer svůj pesimistický pohled na lidské společenství.

Hledání červené linie

Co to je vlastně bezpečnost umělé inteligence? My laici si nejčastěji ze střípků diskuse, jež jsme dokázali pochytit, představujeme, že to je hrozba, že AI se osamostatní a všechny nás zotročí nebo zničí svět. To je jeden pól těch představ – nebezpečí totální a apokalyptické. Případně si pomáháme analogiemi s tím, co známe. S terorismem – co když AI pro někoho vyrobí biologické nebo chemické zbraně? Na druhém pólu pak máme takové banální, ale chytlavé epizody, jako když Muskova AI začne svlékat lidi na fotografiích donaha.

Zpět na hlavní stranu