Donald Trump chce Nobelovu cenu míru. „Prezident již ukončil konflikty mezi Thajskem a Kambodžou, Izraelem a Íránem, Rwandou a Demokratickou republikou Kongo, Indií a Pákistánem, Srbskem a Kosovem a Egyptem a Etiopií. To znamená, že prezident Trump během svých šesti měsíců ve funkci zprostředkoval v průměru asi jednu mírovou dohodu nebo příměří za měsíc. Je nejvyšší čas, aby prezident Trump obdržel Nobelovu cenu míru,“ prohlásila tisková mluvčí Bílého domu Karoline Leavittová při brífinku pro novináře krátce po ukončení palby mezi Thajskem a Kambodžou. Republikáni tak již o Trumpovi rádi mluví jako o „vrchním mírotvůrci“ (peacemaker-in-chief) v aluzi na jeho ústavní roli vrchního velitele ozbrojených sil (commander-in-chief).

Mnozí Trumpovo mírové snažení zpochybňují. Upozorňují, že v některých případech není jasné, nakolik byla klíčová role Spojených států. To se týká třeba nedávné indicko-pákistánské přestřelky, kdy si Američané nárokují zásluhy za zprostředkování příměří, jiné zdroje ale tvrdí, že to bylo plodem bilaterálních jednání mezi Dillí a Islámábádem. V případě egyptsko-etiopského a kosovsko-srbského napětí dokonce nejsou známé žádné nové dohody. Na druhou stranu, minulý pátek ve Washingtonu uzavřená mírová dohoda mezi Arménií a Ázerbájdžánem, jež ukončila dlouholetý spor o Náhorní Karabach, je nezpochybnitelným úspěchem Trumpovy diplomacie; Nobelovky byly uděleny i za menší zásluhy.

Sám Trump je přitom k tomu, že by ocenění někdy získal, skeptický. „Ne, Nobelovu cenu míru nedostanu, ať udělám cokoli, včetně Ruska/Ukrajiny a Izraele/Íránu, ať už budou výsledky jakékoli,“ napsal na svou sociální síť Truth Social v červnu. Pokud se ale cena pro Trumpa někdy vůbec dostane na program jednání Nobelova výboru, bude právě za ukončení jedné ze dvou momentálně probíhajících válek, jež poutají pozornost celého světa. Na vyřešení obou má Trump eminentní zájem, ale úspěch mu dosud unikal.

Aljašská naděje

V případě rusko-ukrajinské války se ale v posledních dnech daly věci do pohybu. Minulou středu odjel do Moskvy Trumpův zvláštní vyslanec Steve Witkoff a tři hodiny tam jednal s Vladimirem Putinem. Výsledkem je rámcový návrh na příměří a shoda na summitu Trump–Putin. Ten proběhne v pátek 15. srpna na Aljašce. To je jediné, co momentálně můžeme říct s jistotou.

Posun ve vyjednáváních je výsledkem Trumpova ultimáta Moskvě. Rozezlen ruskou neochotou jakkoli seriózně jednat o příměří, naopak bombardování ukrajinských měst se jen stupňovalo, vyhlásil, že Putin má padesát dnů na ukončení své agrese, nebo přijdou tvrdé sankce. Později tuto lhůtu zkrátil na deset dnů – vypršela minulý pátek. Hlavní zbraní proti Putinovi měla být vysoká cla na země kupující ruské energie, hlavně ropu. Její prodej tvoří velkou část ruských příjmů a uvalené embargo může mít zničující efekt na ruskou ekonomiku. Na Indii kvůli tomu již minulou středu uvalil 50procentní clo, jež má ale začít platit za 21 dnů. Zbytek světa se zatím tomuto vyhnul. Washington demonstroval svou zlobu i vysláním dvou jaderných ponorek blíže k Rusku.

Ochota Ruska k vyjednávání má tak dvě vysvětlení. Americký tlak zafungoval a Putin je ochotný zasednout k negociacím, aby se těmto sankcím vyhnul. Druhé vysvětlení je, že je to celé pouze ruská hra o čas. Putin se tváří, že je svolný k vyjednávání, dokonce učinil nějaké ústupky, aby Trump neuvalil svůj slíbený trest. V následných jednáních mu nepůjde ani tak o ukončení bojů, ale o to, aby vinu za jejich selhání svalil na Ukrajince a tím obrátil Trumpův hněv na ně. Počítá s tím, že Trumpova honba za Nobelovkou a snaha být světovým mírotvůrcem mu v tom pomůže.

Mezitím do médií proudí nejrůznější protichůdné úniky ohledně toho, co se na Aljašce chystá. Jedna z rovin vyjednávání totiž probíhá mezi „jestřáby“ a „holubicemi“ uvnitř samotné administrativy. Tak musíme chápat postupné zveřejnění informace, že Američané trvají na účasti Volodymyra Zelenského na summitu, následované zprávou, že to není jejich podmínka, na to navazují sdělení, že Washington hledá způsob, jak ukrajinského prezidenta do summitu nějakým způsobem zapojit, zakončená vyjádřením, že jeho účast by nebyla konstruktivní, ale Američané vyvíjejí snahu, aby se s Putinem setkal někdy poté. Jedná se o veřejné projevy vnitřního boje o to, jak moc mají být Spojené státy na Rusko tvrdé.

Zmatky nešikovného idiota

Dopátrání se důsledků návrhu na příměří komplikují navíc nejasnosti, co Witkoff vlastně z Moskvy přivezl. Zmatený je i Witkoff sám. Prvotní informace po jeho příjezdu z Kremlu nasvědčovaly, že Rusové jsou ochotni se stáhnout ze Záporožské a Chersonské oblasti, tedy z dalších ukrajinských regionů, které ovládají pouze částečně. To by byl překvapivě obří ústupek z ruské strany. Nejspíše právě na to Trump narážel, když mluvil o „výměně území“ jako součásti mírového plánu. Německý deník Bild ale přišel se zprávou, že Witkoff Putinův návrh špatně pochopil. Ruský vládce nenabízel vyklizení Chersonu a Záporoží, naopak požadoval, aby se odtamtud stáhli Ukrajinci. To potvrzuje i Wall Street Journal, který zase popisuje, že během tří telefonátů se spojenci se Witkoffova verze ohledně toho, jaké jsou Putinovy požadavky, třikrát změnila.

Steve Witkoff je jednoznačně nejslabším článkem amerického mírového úsilí. Původním povoláním investor do nemovitostí bez diplomatických zkušeností, Witkoffův vyjednávací styl budí pozdvižení. S Putinem jedná o samotě, bez obvyklého týmu poradců. Dokonce využívá služeb Rusy poskytnutého tlumočníka, ne svého vlastního. „Milý člověk, ale nešikovný zasraný idiot,“ charakterizoval anonymně člen první Trumpovy administrativy Witkoffa pro deník New York Post.

Nicméně obrysy ruského návrhu se zdají být následující, alespoň podle zpravodajství deníku The Wall Street Journal: zmražení války na současné frontové linii. Ukrajinská armáda vyklidí Doněckou oblast. Protiruské sankce budou zrušeny. Na oplátku Rusko schválí zákon, že proti Ukrajině již nepoužije sílu. Zdá se, že Putin také již nevyžaduje změnu režimu v Kyjevě, demilitarizaci Ukrajiny a konec západní podpory.

Je tu řada nevyjasněných detailů. Například vše nasvědčuje tomu, že Putin chce mezinárodní uznání svého záboru. A i když Ukrajinci naznačují, že jsou ochotni akceptovat de facto ruskou kontrolu nad částí svého území, akceptace de iure je pro ně nepředstavitelná a zakazuje ji ukrajinská ústava. V tom mají podporu Evropanů a nejspíše i velké části zbytku světa. Jednalo by se o porušení konsenzu, jenž se ustálil po druhé světové válce, že změny hranic násilím jsou nepřípustné.

Nepřípustná je rovněž evakuace Doněcku a jeho předání Rusku. Moskva by tím nejen získala bez boje region, který zatím ovládá zhruba ze dvou třetin, ale také se tam nachází klíčové pevnosti, které zatím Rusové nebyli schopni překonat. Dále je již jen nechráněný střed Ukrajiny. Komentátoři tento požadavek přirovnávají k Mnichovské dohodě v tom smyslu, že Československo se tehdy postoupením Sudet hitlerovskému Německu vzdalo i svého pracně budovaného pohraničního opevnění.

Na koho to hodit

Na Aljašce se bude vyjednávat ve dvou rovinách. V té první půjde o samotné ukončení bojů. Tato rovina nevypadá příliš nadějně. Pravda je, že Putin nemá momentálně důvod přistupovat na jakékoli příměří, jelikož věří, že vyhrává. Jeho armády postupují pomalu, ale stabilně. Rusko za to platí děsivou cenu. „Právě jsem se dozvěděl, že tento měsíc zemřelo téměř dvacet tisíc ruských vojáků v absurdní válce s Ukrajinou. Od začátku roku Rusko ztratilo 112 500 vojáků. To je spousta zbytečných ÚMRTÍ!“ postoval Trump 1. srpna. Podle některých odhadů na Ukrajině padlo okolo 250 tisíc Rusů. Ruská ekonomika také nemůže válečnou mašinerii pohánět donekonečna. Nejspíše nehrozí kolaps, jenž by donutil Moskvu ukončit agresi, ale zhoršení životních standardů pro běžné Rusy ano, což by mohlo vést i k růstu nespokojenosti. Vládce Kremlu ale počítá s tím, že vydrží válku vést déle než Ukrajina, nehledě na to, kolik životů to bude stát. Proto nelze čekat, že výrazně sleví ze svých válečných cílů, především ovládnutí východní Ukrajiny.

Ukrajina na tom není dobře. Má nedostatek mužů, pomalu ustupuje a k tomu se přidává domácí nespokojenost se Zelenským – zvláště po jeho politické chybě, kdy nejdříve rozpustil protikorupční orgány, aby rozhodnutí po protestech zase zrušil. Kyjev má násobně menší ztráty, v únoru Zelenskyj přiznal přes 45 tisíc mrtvých. „Ukrajina však také utrpěla velké ztráty. Od 1. ledna 2025 ztratila přibližně osm tisíc vojáků, a to bez započítání pohřešovaných,“ napsal Trump ve stejném postu, ve kterém zmiňoval ruské padlé. Analytici tato čísla považují za důvěryhodná, ale právě s přihlédnutím k tomu, že v nich nejsou zahrnuti pohřešovaní, kteří jsou z velké části nejspíše mrtví. Odhady pravého počtu ukrajinských padlých se tak pohybují mezi šedesáti a sto tisíci. Zároveň ale ani Ukrajina není před naprostým kolapsem. Není tak divu, že nechce odevzdat území, kam ještě nevkročila noha ruského vojáka. Taktéž chce nějaké garance, že se Moskva nerozhodne za pár let pro další pokus. Pokud ale má mít nějakou šanci ustát ruský nápor, potřebuje pomoc Západu. A zde se dostáváme k druhé rovině vyjednávání.

Pokud na Aljašce opravdu dojde k zásadnímu průlomu, Rusové i Ukrajinci se budou snažit hodit na sebe vzájemně vinu za selhání vyjednávání. Hlavním cílem Putina bude poštvat Trumpa proti Zelenskému a nalomit západní spojenectví. Stav, který panoval na začátku roku, kdy Washington silně tlačil na Kyjev, byl pro Moskvu ideální.

Ukrajina chce tomuto čelit. Existují nadějné náznaky, že Trumpova administrativa nepřistupuje k Rusku už tak naivně jako na začátku. Sobotní schůzka v Londýně mezi Ukrajinci, Evropany a Američany podle všeho byla konstruktivní. Viceprezident J. D. Vance, který rozhodně nepatří mezi přátele Kyjeva, zmínil, že USA stále zvažují uvalení sekundárních sankcí na Čínu.

V pátek uvidíme, jestli Trump kývne na cokoli, nebo se zachová jako Reagan v Reykjavíku a raději odejde, než aby přijal špatnou dohodu, anebo se projeví jako diplomatický génius a opravdu zařídí mír na Ukrajině.