Podle mezinárodních průzkumů patří Češi mezi dvacet až padesát nejšťastnějších národů světa, ale něco tady nehraje. Stále častěji se potkávám s psychiatry, kteří jsou zahlceni novými pacienty, se středoškolskými učiteli, kteří říkají, že u nich se sebepoškozuje asi pětina dětí, a už víckrát se mi stalo, že mi byla s povzdechem položena otázka: U nás v práci snad nikdo není šťastný, co se s námi stalo?

Řekl bych, že být šťastný se bere jako důkaz úspěšnosti a stává se bez ohledu na to, jak se cítíme, „společenskou povinností amerického typu“. Statistika nejspíš nelže, ale my lžeme statistikům. Můžeme si stěžovat na covid, válku, nejisté poměry, ale něco základního se vytrácí. Snad to je pocit zakotvení v nějaké víceméně stabilní sociální síti, obyčejný klidný rozhovor s přáteli a tváří v tvář sdílení společného osudu. Nelze v jednom článku a ani v jedné knize rozebrat pocit spokojeného života, ale můžeme jeho jednu fasetu, snad základní, nasvítit pohledem starým skoro dva tisíce let.

Hřích proti radosti

Dřív jsme se na staletí propracovávané koncepty například buddhistické či křesťanské monastické tradice dívali jako na součást určité víry či ideologie, ale dnes rozeznáváme jejich praktický základ. Pokud totiž mnichovi šlo o spásu či vyvanutí, nejprve musel ozdravit a uspořádat vlastní duši a teprve potom mohl jít některou ze vznešených cest. Západní psychiatr léčí lidi, aby byli zdraví, ale v mnišské komunitě je duševní zdraví teprve předstupněm k dalšímu duchovnímu životu. Není cílem, ale nezbytným úvodem. Celé generace duchovních rádců mezi Japonskem, Čínou, Indií, Persií i křesťanským západem sice zanechávaly vznešené myšlenky, ale v každodenním životě řešily praktické, ekonomické a psychologické otázky.

Akédie je slovo, které se začalo používat v mnišských komunitách severní Afriky a Malé Asie v prvních staletích naší éry, ale v nedávné době zažívá návrat, protože je stále víc sociálních pracovníků (a do této kategorie snad můžeme zahrnout nejenom psychology, ale třeba i zesnulého papeže Františka) považuje za znak doby. V mnišské tradici představovala rozmrzelost na pokraji občasného zoufalství, kdy člověku vlastní život ani okolní svět nedává smysl. Cítí se vyhořelý a vnitřně rozbitý. Schází mu spokojenost. Přestává zažívat radost. A protože nic nemá smysl, tak přelétává od práce k práci, od místa k místu, hledá tady a zas jinde. Nesoustředí se na to, co má dělat, a tak si na něj partner či zaměstnavatel stěžuje, že pro samou rozladěnost a neklidnou nevrlost neplní povinnosti a ještě kolem sebe šíří nenaplněnou náladu, která sice není úplně depresivní, ale je v ní něco rozkladného. Pamatuji doby, kdy se lidé cítili „vyhořele“ až někdy v důchodu, ale dnes to potkává třicátníky.

Akédie nejvíc přepadala mnichy mezi 10. a 14. hodinou, a proto se jí říkalo „polední démon“. Představovala jeden z hlavních nedostatků, kterým se říkalo dnes málo populárním slovem neřest. Jejich seznam se během věků měnil, ale patřila mezi ně například přehnaná sexualita, láska k penězům, hněv a pýcha, ale také vytrvalý a neodbytný smutek. To je možná důležité si uvědomit, až zas začneme smutnit nad politickou reprezentací, stavem světa či přírody a budeme to považovat za ctnost. Přepadala mnichy uprostřed dne, který se vlekl. Mnich pak chodil od ničeho k ničemu, díval se z okna, přemýšlel, kam by měl odejít, a lamentoval nad těžkostmi života. Tomáš Akvinský považoval takové chování, zvlášť pokud trvalo dlouho a vracelo se, za hřích proti radosti. Raně křesťanští filozofové je vnímali jako nenávist k vlastnímu životu, manuální práci a místu, kde žijeme. Akédie pro ně představovala jemný a nenápadný způsob, jak si rozvrátit život a zadusit rozum. Oslabuje všechny naše dobré stránky, jako je kreativita, rozumnost a vztahy k lidem, a proto byla považována za základní nectnost.

Deset tisíc mnichů

Myšlenka akédie byla ve 4. století popsána v gnostické trilogii mnicha Evagria, který zemřel v roce 399. Evagrios putoval z Malé Asie do Jeruzaléma a odtud do mnišských komunit v deltě Nilu. Teprve od roku 1964 začali zejména francouzští, švýcarští a polští archeologové odkrývat dnes dávno opuštěná severoegyptská místa, jako byla Nitria, kde žilo až deset tisíc mnichů, či nedaleká, rovněž rozsáhlá Kellia. V dnešní době, kdy ve většině českých klášterů nežije víc než dvanáct či patnáct mnichů, je obtížné si představit soubor klášterů s tisíci mnichy, kteří se věnují třeba zemědělství či výrobě keramiky a k udržení takto velkých komplexů potřebují své obchodníky, manažery a bankéře. Přijímají mnichy, teology a filozofy zdaleka, ale také misiemi či prostým šířením rukopisů ovlivňují okolní svět od Malé Asie, Arménie přes Mongolsko až do Číny. Je až nepochopitelné, jak moc jsme se upnuli na egyptské pyramidy a přehlédli tento propracovaný duchovní svět.

Oblast Kellia u Alexandrie můžeme nazvat mnišským státem. Na poušti se viditelně do dálky rýsují čtvercové základy stovek klášterů a dalších objektů, kterých je zde na ploše 125 km² asi 1500. Jde jak o jednoduché poustevny, tak větší, složitě strukturované ruiny klášterů s freskami a nápisy na stěnách. Pokud jste někdy byli okouzleni tibetskými kláštery, tak vězte, že v Egyptě zhruba mezi 4. a 9. stoletím existovaly podobné, ale mnohonásobně větší instituce. Jen v Bílém klášteře sv. Šenute bývalo před vypleněním celé klášterní federace v knihovně uchováváno asi tisíc rukopisných knih, z nichž většina obsahovala 200 až 300 stran. Dnes se zachovala sotva desetina tohoto pracně obnovovaného bohatství. Další klášterní komplexy se vykytovaly podél středomořského pobřeží, zejména v tehdy úrodném Tunisku až do Turecka a odtud jako ostrovy a ostrůvky směřovaly dál do Arménie a Gruzie. Dnes zůstala jediná, částečně samostatná „mnišská republika“ na řeckém poloostrově Athos.

Jeden z žáků athoské církevní školy, kterého zde označím jen zkratkou J., mi vyprávěl, jak nerozuměl fyzice, a tak požádal svého představeného, aby mohl navštívit sousední klášter, který byl znám jako centrum vzdělanosti. Učitel, na kterého se obrátil, musel rovněž požádat svého představeného, zda smí mluvit o záležitostech hmotného, fyzikálního světa, a když svolení obdržel, tak s rozzářeným zrakem celé odpoledne líčil krásy fyziky a ani slovem nepřipomněl, že v tomto oboru a pod jiným jménem se kdysi stal spoludržitelem Nobelovy ceny. Umíme si představit, že zatímco v klášterech vždy působili specialisté na právo, ekonomiku či širší politické vztahy, v současných klášterech existují vzdělané skupiny sledující například klimatické změny či vývoj kapitalismu. Snad ještě víc to platí pro východní církve žijící ve složitých a nejistých životních podmínkách.

Srdce roztržené na dva kusy

Staré mnišské traktáty se dnes dají číst jen obtížně, protože to, co my vnímáme jako ničivé či narušující síly v člověku, mnichové v prvních stoletích označovali jako „démony“. A bylo jich doopravdy hodně, takže vnitřní svět mnicha se stával bojištěm, ve kterém se děsivé síly potkávaly s těmi andělskými, ale neznám dnes člověka, který by chtěl takto náročný život žít. Pozdější mnišství už opatrně hovoří o pokušeních. Myšlenky, které dnes označujeme jako křesťanské, se v prvních stoletích rozvíjely jako směs postojů pocházejících z místních starých tradic, helénské filozofie a různých, často židovských škol.

Akédie v nich vystupuje jako nedbalost a sklíčenost, jako srdce, které se stalo obětí vlastního smutku, je sevřené a nemůže se dál rozvíjet. V syrské tradici se hovořilo o srdci rozštěpeném, doslova roztrženém na dvě části, ale to by v dnešní době spíš odpovídalo nějaké kolektivní akédii projevující se tím, že svět a jeho země se rozdělují na dvě zhruba stejně velké, ale nesmiřitelné části. Konfliktní těkání mezi nimi vede ke ztrátě energie, životní orientace a tím k rozkladu osobního i komunitního života. Mniši vypozorovali, že taková duše pak touží po něčem, čeho nemůže dosáhnout, a stává se proto frustrovanou a agresivní. V praktickém životě se to projevovalo tak, že mnich si neustále přál vyměnit svoji celu za nějakou jinou, znevažoval manuální práci a měl tendenci stát se dozorcem nad ostatními mnichy, kteří by ji vykonávali za něj.

Ale ukazovala se ještě jedna vlastnost. Takový člověk ztratil energii i důvod, aby ostatní něčím potěšil. Dnes za negativní vlastnosti považujeme třeba podvody či krádeže, ale tradičně mezi ně patřilo i to, že pro ostatní neděláme to dobré, co udělat můžeme. Svět mnišské komunity (ale i náš současný svět) byl natolik obtížný, že nestačilo jen plnit své povinnosti, ale bylo zapotřebí se podpírat navzájem. Někdy stačí úsměv, laskavost, drobná pomoc, kterou se vytváří tmel společnosti; srdce roztržené na dva kusy potom nebojuje, ale srůstá. Politické strany ve svých programech vysvětlují, že nebudou krást a podvádět, ale málokdy uvažují o tom, jak lidi potěšit. Samotná povinnost je totiž málo.

Vyhánění démona

Léčba akédie se považovala za jednu z nejobtížnějších. Mnich byl požádán, aby neopouštěl svoji celu, v našem dnešním životě bychom řekli, že je zapotřebí, aby lidé setrvávali na svém místě a ve své rodině. Další důležitou procedurou bylo zavedení denního pracovního režimu, aby se předešlo „neklidu z nepořádku a zahálky“. Časté byly půsty, což dnes můžeme brát třeba jen jako několikahodinový půst od počítače či mobilního telefonu. Jako součást léčby se očekávala i nějaká práce pro komunitu, o které se věřilo, že je propojena tolika neviditelnými pouty, že nejenom nemoc, ale i vyléčení jednoho člověka má vliv i na ostatní. Jan Kasián, významný praktický teolog 5. století, říká lapidárně: „Zkušenost dokazuje, že náporům akédie se nelze vyhnout únikem, ale lze je přemoci vytrvalým odporem.“