Brát prázdniny jako čas okurkové pohody, kterou si nenecháme kazit žádnými závažnými tématy, bylo v českém prostředí dlouho příjemným zvykem. Jenže tyhle pořádky už neplatí poslední tři roky, kdy dennodenně sledujeme zprávy z válek na Ukrajině a v Gaze. Nepřetržitě jsme zahlcováni novými informacemi, fotografiemi dalších mrtvých a materiálních zkáz i analýzami bojů, jaké Evropa zdánlivě dlouho nepamatuje. Jenže úplná novinka to není – jen jsme zapomněli, že podobné zprávy a obrazy k nám proudily před třiceti lety z Balkánu, kdy na prostoru bývalé Jugoslávie vypuklo postupně několik válek.

Ostatně v červenci a srpnu jsme si připomněli dvě děsivá kulatá výročí: ony tři dekády uplynuly zaprvé od genocidy v bosenské Srebrenici, což byl do ukrajinské Buči patrně největší a nejodpornější masakr v Evropě od druhé světové války, a zadruhé od chorvatské operace Bouře, která ukončila čtyřletou válku (rozumějme pouze tu chorvatskou) za cenu vyhnání dvou set tisíc chorvatských Srbů ze země během několika dní.

Proto lidé na Balkáně prázdniny nevnímají jako čas oddechu, právě naopak – červenec a srpen jsou měsíci určenými pro posilování nacionálních vášní mezi nadále znepřátelenými národy. V průběhu let se reprezentacím nástupnických zemí bývalé Jugoslávie osvědčilo využívat výročí válečných zločinů k odvracení pozornosti nespokojených obyvatel od vnitřních problémů jednotlivých republik. Bohužel to i po takové době spolehlivě funguje; v setrvale nestabilním regionu dokonce i na ty generace, které války devadesátých let nezažily.

Srebrenica: masakr, nebo genocida?

Připomínka genocidy v Srebrenici připadá na 11. července. Bosně a Hercegovině se v tu dobu aspoň jednou za rok dostává světové pozornosti, obvykle doprovázené ustáleným posteskem, že situace v zemi je napjatá až vyhrocená. Hlubší vhled do aktuálního dění zpravidla ovšem chybí. Neříká se dostatečně ani to, že političtí představitelé Srbů dlouhodobě odmítají uznat tento nechutný okamžik svých dějin za genocidu a vyvraždění víc než osmi tisíc bosňáckých čili muslimských mužů a chlapců zlehčují. Nepopírají, že k němu došlo, ale k jeho popisu volí vyviňující se slovník. Obvykle tvrdí, že šlo o masakr vyvolaný předešlými akcemi armády Bosny a Hercegoviny. Setrvalý odpor srbských politiků a valné části srbské veřejnosti převzít odpovědnost za svůj zločin je ještě intenzivnější po přijetí rezoluce o Srebrenici, jejíž přípravu koordinovaly Německo a Rwanda a kterou loni v květnu schválilo Valné shromáždění OSN. Rezoluce oficiálně označuje události z července 1995 za genocidu a 11. červenec ustavuje za Mezinárodní den reflexe a připomínání genocidy ve Srebrenici.

Co na takový text Srbové? Ještě před hlasováním prezident Srbska Aleksandar Vučić a prezident Republiky srbské (tedy jedné ze dvou územních a správních částí Bosny a Hercegoviny) Milorad Dodik překroutili vyznění rezoluce tak, že jejím cílem prý bylo označit za genocidní celý srbský národ. Silný mediální vliv obou prezidentů rozšířil tento nesmysl mezi srbské obyvatelstvo, a tak znovu upevnil pozici obou lídrů coby ochránců velkého srbského národa. Jenže co bylo loni, letos neplatí. Proti Vučićově autokratickému a mafiánskému režimu už od 1. listopadu, tedy deset měsíců, protestuje významná část srbské veřejnosti. Dlouho pokojné a nenásilné protesty studentů, formulované od začátku jako požadavek vyšetřit smrt šestnácti lidí, které zabila spadlá střecha na čerstvě zrekonstruovaném hlavním železničním nádraží v Novém Sadu, v posledních týdnech přerostly v krvavé střety s provokujícími podporovateli vládnoucí strany srbského prezidenta.

Jestliže se zdá, že nekonečná vláda Vučiće a jeho lidí se po jedenácti letech chýlí ke konci (dopadnout to samozřejmě může všelijak), Milorad Dodik už má „pád“ za sebou. Zjednodušme to, protože podrobné vysvětlení by zabralo mnoho místa: 1. srpna byl prezident za nerespektování zákonů odsouzen na rok vězení a k šestiletému zákazu výkonu politických funkcí. To mu však nezabránilo odjet do Bělehradu, aby tam s Vučićem 4. srpna oslavil druhé výše zmíněné výročí. Tedy událost podobného významu jako Srebrenica, u nás i jinde na Západě však relativně neznámou, protože mediálně opomíjenou. A sice výročí vojenské operace Bouře, při níž Chorvatsko opustily fakticky naráz statisíce tamních Srbů.

O chorvatském válečném konfliktu i jeho epilogu v Česku píšeme, mluvíme a víme méně než o válce v Bosně a Hercegovině. Je to s podivem, protože český národ pojí k jaderskému regionu silné historické vazby. Vždyť Češi patřili k prvním turistům, kteří začali do Chorvatska hromadně přijíždět na dovolenou, sotva se přestalo střílet. Podle statistik navštívilo tuto zemi ještě v létě 2023 víc než milion Čechů. Úbytek zájmu o dlouhodobě nejžádanější a nejvyhledávanější dovolenkovou destinaci je však právě od předloňska zřejmý: pojí se s razantním oteplováním Jadranu a také s chorvatským přijetím eura, které přineslo skokový nárůst cen. Celkově ale platí, že Češi za poslední tři dekády značně přispěli ke zlepšení ekonomiky země kdysi zbídačené válkou. To Chorvati Čechům nezapomněli, mají nás rádi, takže bychom si u nich na návštěvě mohli leccos dovolit. Třeba ptát se na nepopulární věci. Přesto se bráníme vědět a vidět něco víc, než jak vypadají dalmatské pláže.

A tak většina českých turistů v Chorvatsku nemá o válce, která v zemi nedávno proběhla, ponětí. Nanejvýš si ti starší vzpomenou na ostřelování Dubrovníku, ale jinak není důvod kazit si prázdninovou pohodu složitou historií. Tím nám možná ale uniká to podstatné: že právě balkánské války devadesátých let a přístup mezinárodního společenství k jejich řešení položily základy pro napadení Ukrajiny Ruskem.

Tisíc let ve víru etnonacionalismu

Nevraživost mezi Srby a Chorvaty sahá až do 11. století a souvisí mimo jiné s tím, že první jmenovaný národ vyznává východní křesťanství, zatímco druhý západní. Ke konfliktům mezi oběma národy docházelo opakovaně, zásadní eskalaci ale přinesla druhá půlka 19. století, s níž se pojí snaha Slovanů vytvářet své národní státy. V rámci Rakouska-Uherska a osmanské říše, pod niž spadalo Srbsko, proto mezi chorvatskými i srbskými vzdělanci vznikaly plány na vytvoření států, které by na jednom území spojily jinak roztroušené příslušníky jednotlivých národů. Tyto teorie o „Velkém Srbsku“ a „Velkém Chorvatsku“ mají své zastánce dodnes, přestože se opakovaně ukázaly být živnou půdou tragického etnonacionalismu.

Na základě těchto velikášských idejí každopádně po první světové válce vzniklo Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Už tehdy na chorvatské straně panovala nespokojenost s centralismem v Bělehradě a volalo se po osamostatnění Chorvatska. K tomu došlo až během druhé světové války, kdy po invazi mocností Osy na Balkán vznikl v roce 1941 Nezávislý stát Chorvatsko vedený fašistickou organizací ustašovců. Jejich režim proslul brutalitou, která údajně šokovala i zástupce nacistického Německa. V rámci strategie vytvořit etnicky čisté Velké Chorvatsko se ustašovci snažili eliminovat především Romy a Srby, kteří před válkou tvořili až třicet procent chorvatské populace. Ustašovský režim za čtyři roky své existence povraždil mezi čtvrt a půl milionem Srbů a dalších několik set tisíc jich vyhnal na území Bosny a Hercegoviny a Srbska. Leč Srbové jim nemají co vyčítat: měli své četnické hnutí, které neváhalo kolaborovat s nacisty a soustavně vraždilo Chorvaty. Právě zločiny ustašovců a četniků byly jednou z hlavních příčin dění v letech devadesátých, kdy žilo ještě mnoho těch, kteří si válečné běsnění pamatovali (jinými slovy: vydržet Jugoslávie o třicet let déle, možná by k další řeži nedošlo, neboť mladší generace už by netrpěly druhoválečnými úzkostmi).

Po osvobození Chorvatska v květnu 1945 došlo k obnovení Jugoslávie, k moci se dostali komunističtí partyzáni v čele s Josipem Brozem Titem. Ti až do rozpadu státu v devadesátých letech potlačovali nacionalismus a společnost organizovali nikoli přes etnické nebo náboženské klíče, nýbrž přes komunistickou ideologii. Díky roztržce Tita se Stalinem na sklonku čtyřicátých let se navíc Jugoslávii podařilo dosáhnout neutrality, která vedla k silné mezinárodní pozici. Tito se svými spolupracovníky vybudoval stabilní a respektovaný socialistický multinárodnostní stát.

Ekonomická krize, jež zemi postihla koncem sedmdesátých let, nicméně vedla k nové nespokojenosti jednotlivých národů a k jejich nové touze posílit svou pozici ve federaci. Nelibost způsobovaly hlavně centralizace moci v Bělehradě a nevyvážená ekonomická situace svazových republik a jejich neúměrné participování na fungování celku. Nespokojenost sílila především v bohatších republikách Chorvatska a Slovinska. Po smrti Tita v roce 1980 proto do politického prostoru začaly znovu pronikat nacionalistické narativy, což vedlo k úspěchům Slobodana Miloševiće a Franja Tudjmana. Oba tito původně komunističtí politici (i když Tudjman byl dvakrát režimem vězněn, takže byl vnímán jako disident) záhy pochopili, že dlouho potlačovaný nacionalismus se díky mizerné hospodářské situaci stane vhodným prostředkem k prosazení vlastních mocenských cílů…

Na jiné startovní čáře

Oficiálně války devadesátých let vypukly kvůli přání čtyř jugoslávských republik (Slovinska, Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Makedonie) vystoupit z federace. Federální vedení v čele se Slobodanem Miloševićem pokusy o rozpad státu odmítalo a na jednostranná vyhlašování nezávislostí reagovalo nasazováním armády. Z hlediska státu logicky, jelikož tehdejší svazová ústava (velmi komplikovaný dokument – říká se, že to byla nejsložitější ústava na světě) nic takového nepovolovala. Pro vystoupení z federace bylo nutné jednomyslné schválení představitelů všech federativních republik včetně obou autonomních oblastí Kosova a Vojvodiny. Rozložení sil v předsednictvu však bylo na straně Srbů, takže tento požadavek slovinští a chorvatští zástupci prosadit nemohli. Špatná ekonomická situace země v kombinaci se vzrůstající nacionalistickou rétorikou politiky nakonec dovedly Slovinsko s Chorvatskem k vyvolání referend o samostatnosti a k jednostranným vyhlášením nezávislostí.

Ve Slovinsku vše proběhlo rychle: federace sice nasadila armádu, ale bylo to spíš pro forma. Zemi nikdo držet nechtěl, takže boje byly krátké – trvaly deset dní. Slovinsko totiž bylo národnostně homogenní, mluvilo jiným jazykem, nemělo větší spory o hranice. Situace v Chorvatsku byla složitější: žilo v něm ohromné množství Srbů, kteří byli ústavou považováni za jeden z konstitutivních národů socialistické chorvatské republiky. To se změnilo přijetím nové ústavy na konci roku 1990, na jejímž základě chorvatští Srbové téměř okamžitě vyhlásili autonomní oblast Republika Srbská Krajina. Srbské obavy z možného opakování scénářů druhé světové války byly umocněny nahrávkami vrcholných chorvatských představitelů z přelomu let 1990 a 1991, na nichž ministr obrany Martin Špegelj a ministr vnitra Josip Boljkovac hovořili o nutnosti okamžitě vyřešit srbskou otázku v Chorvatsku.

V mixu s Miloševićovou propagandou, označující Srby za oběti secesionistických snah chorvatských fašistů, se Srbové v Chorvatsku radikalizovali a připravovali na ozbrojené střety. Když k nim došlo, přišla chorvatským Srbům na pomoc Jugoslávská lidová armáda, spadající pod srbské velení. Začala divoká fáze války, Chorvaté se otevřeně hlásili k odkazu ustašovců, srbská strana zas oživila vzpomínky na četniky. Běžně docházelo na obou stranách k etnickým čistkám, prokazatelně větší však zpočátku páchali Srbové. Rétoricky to přitom byl složitý konflikt, jelikož argument obou stran dával smysl: Srbové chránili svou menšinu, Chorvaté bojovali za nezávislost. Spor ukončila operace Bouře v srpnu 1995, kdy chorvatské síly během čtyř dnů Srbskou Krajinu skoro kompletně vyčistily od Srbů. Oficiální počty obětí uvádí každá strana jiné, svědectví ale vypovídají, že postup Chorvatů byl brutální. Většina krajinských Srbů proto z obavy o život raději využila nabídky odejít z domoviny svých předků, především do Srbska a na Kosovo. Za čtyři dny zmizelo ze země dvě stě tisíc lidí. Chorvatsko Bouři slaví jako konec války za nezávislost a má ji za důležitý státní svátek. To přirozeně jitří Srby – obzvlášť ty, kteří si tímto odsunem prošli.

Oslavy výročí tak stejně jako v případě genocidy v Srebrenici vyvolávají emoce, kterých rádi využívají vládnoucí populisté. K letošním kulatinám například proběhl v Záhřebu obrovský koncert populárního chorvatského klerofašistického zpěváka Marka Perkoviće Thompsona, kterého se zúčastnilo skoro půl milionu lidí (tj. osmina chorvatské populace). Kromě všudypřítomných fašistických symbolů a scénografie neochuzující diváky o obrazy dronů znázorňujících Panenku Marii došlo i na davové skandování ustašovského fašistického pozdravu „Za dom spremni“ (Pro vlast připraveni). Tato nevídaná akce doložila, že východní Evropa a Balkán zůstávají stranou západní pozornosti, protože v EU se téměř obešla bez politických i mediálních komentářů. Zato pro skomírající režim prezidenta Vučiće šlo ovšem o skvělou příležitost, jak přiživit nacionalismus svých podporovatelů.

Hrozí nová válka?

Situace na západním Balkánu je napjatá. Srbský prezident Vučić ve svém tažení proti vzbouřenému srbskému národu takřka denně označuje demonstranty za ustašovce a teroristy. Bosenský prezident Dodik vyhrožuje odtržením Republiky srbské od Bosny a Hercegoviny. Thompsonův koncert legitimizoval odkaz ustašovského hnutí v chorvatské společnosti. Tento koktejl vede k napětí, které je i na balkánské poměry vysoké. Olej do ohně přilil i současný chorvatský vyslanec pro vstup Srbska do Evropské unie Tonino Picula, který výročí Bouře oslavil na sociálních sítích fotografií, na níž v uniformě chorvatské armády drží v ruce kalašnikov. Atmosféra mezi politiky zjevně houstne. Přestože o vypuknutí nových bojů v této oblasti se mluví léta, momentální rozpoložení je opravdu nebývalé. Dlouholetí lídři Srbů Vučić s Dodikem opakovaně prokázali, že krize jsou s to řešit především radikální cestou. Nyní jsou oba v pozici, kdy by jim mezinárodní konflikt mohl pomoci udržet se u moci.

Navíc z vlivových operací v Srbsku i Republice srbské je dlouhodobě podezříváno Rusko, ostatně Vučić s Dodikem se netají blízkým vztahem s Vladimirem Putinem. Podle informací nezávislých organizací Ruská federace intenzivně ovlivňuje volby i veřejná mínění v obou zemích. Je veřejným tajemstvím, že prezidenti Vučić a Dodik využívají služeb placených maskovaných násilníků, takže jakýkoli incident v tak citlivé atmosféře by skutečně mohl vést k novému konfliktu mezi historicky znesvářenými zeměmi.

Naše pozornost je teď upřena na Ukrajinu a Gazu, přesto bychom se měli dobře dívat také balkánským směrem a výročí tamních válek nepřecházet s přezíravým nezájmem jako dávnou historii, která se nás netýká – zrovna okurková sezona nabízí pro informování o aktuálním dění na Balkáně prostoru dost. Tak jenom abychom jednou nebyli nepříjemně překvapeni.