V sobotu 17. května letošního roku zaparkoval pětadvacetiletý Guy Edward Bartkus svůj stříbrný sedan za reprodukční klinikou v americkém Palm Springs. Krátce nato odpálil v autě nálož, čímž zabil sebe, zranil čtyři kolemjdoucí a zdevastoval budovu kliniky. O dva týdny později byl zatčen Bartkusův komplic Daniel Park, jenž pachateli předtím dodal víc než sto kilo dusičnanu amonného k výrobě výbušniny. Na konci června ve vazbě spáchal sebevraždu.

Ačkoli podle tamní policie šlo o největší bombový útok v historii jižní Kalifornie, v kontextu současných válek, konfliktů a násilí všude po světě případ brzy bez větší pozornosti zapadl. Incident se ovšem přece jen něčím vymyká. Nebylo náhodou, že se cílem stala právě reprodukční klinika – oba muže totiž spojoval ideologický motiv vycházející z filozofie antinatalismu: z přesvědčení, že život je ze své podstaty plný bolesti a utrpení a přivádět děti na svět je nemorální.

V době globálního úpadku porodnosti se přitom vede debata spíš o tom, jak mít potomků více, ne méně. Mnoha zemím se však obyvatelstvo „rozrodit“ dlouhodobě nedaří a není zřejmé, jak problém řešit. Snad i proto stojí za zamyšlení perspektiva „ďáblova advokáta“, podle něhož o žádný problém ve skutečnosti nejde a bude jedině dobře, pokud lidstvo vyhyne.

Antinatalismus je třeba odlišovat od jiných apelů na to, aby se lidé nerozmnožovali. Nepatří sem například americký biolog Paul Ehrlich, který od šedesátých let prosazuje omezování porodnosti z pragmatických důvodů. Tehdy varoval před nekontrolovaným demografickým růstem a předvídal, že v následujících dekádách pomřou stovky milionů lidí následkem hladomoru. „Bitvu o nakrmení celého lidstva jsme prohráli,“ prohlásil. Mnoho let se mu dostávalo značné pozornosti, se svou tezí obrážel diskusní pořady a radil, aby se rodičovství prezentovalo jako nebezpečný luxus, který si lidstvo nemůže dovolit. Doporučoval vyšší zdanění za každé narozené dítě, širokou dostupnost interrupce ve zdravotnictví a finanční pobídky pro dobrovolnou sterilizaci. Navrhoval také, aby v televizi byly reklamy proti plození, podobně jako proti kouření, a aby státní regulátor médiím zakázal vykreslovat početné rodiny v příznivém světle. Pokud by ani toto nefungovalo, měl se podle něho zákonem stanovit horní limit pro přípustný počet ratolestí – neposlušné rodiče by pak posílal do vězení.

Ehrlich je dnes považován za učebnicový příklad sýčkujícího odborníka, který se ve svých předpovědích tragicky mýlí. Navíc takového, jenž se nedokáže ze svých omylů poučit – nehnula s ním ani zelená revoluce v zemědělství, jež začala v souběhu s jeho tažením a tezi o nenasytitelnosti lidstva kategoricky vyvrátila. Ještě předloni v rozhovoru pro 60 minutes stál za svým a věštil zkázu. Ehrlichova kampaň mimochodem nebyla bez následků, neboť inspirovala neomalthusiánskou paniku druhé poloviny 20. století, která v řadě rozvojových zemí vedla k drastickým opatřením. Politika jednoho dítěte v Číně byla důsledkem obav z přelidnění a stejně tak tomu bylo i v Indii na konci sedmdesátých let, kde byly miliony mužů podrobeny nucené vasektomii.

Nicméně přes všechny argumentační nedostatky se nedá Ehrlichovi vytknout, že by svou iniciativu zakládal na inherentním odporu vůči životu jako takovému. Jeho dramatická varování vycházela z předpokladů o stavu planetárních zdrojů, jejichž vyčerpání podle něho hrozilo, pokud by se nepřistoupilo na radikální změny. S trochou shovívavosti se dá tedy říct, že jeho záměrem bylo život zachovat, byť způsobem, který razantně limitoval jeho přirozený vznik. A v tomto ohledu se liší právě od příznivců antinatalismu, pro něž je problematická sama lidská existence – bez ohledu na okolnosti.

Nevýhody existence

Asi nejvýznamnějším představitelem antinatalismu je současný jihoafrický filozof David Benatar, který svou ústřední tezi představil na konci devadesátých let v článku s příznačným názvem „Proč je lepší nikdy neexistovat“; o deset let později ji rozvedl v knize, která v češtině vyšla pod názvem Nebýt či být: O utrpení, které přináší příchod na tento svět (Dybbuk, 2013).

Základní tvrzení vychází z tzv. argumentu asymetrie mezi potěchou a utrpením v kontextu existence a neexistence. Benatar uvažuje následovně: je dobré, zažíváme-li potěchu, a špatné, pokud trpíme; nepřítomnost utrpení bychom též označili za stav, který je dobrý, zatímco absence potěchy nutně špatná není – jde spíš o stav neutrální. Nu a pokud existujeme, pak zažíváme obojí – plusy i minusy. A pokud neexistujeme, pak tento kalkul vychází na jedno plus a jeden neutrál. Přechod z neexistence na existenci tedy podle Benatara vždy způsobuje újmu, a je proto radno upřednostnit, aby k existenci vůbec nedocházelo, a nový život na svět nepřivádět.

Mohli bychom ale namítnout, že v životě přece potěcha převažuje nad utrpením, a proto stojí za to existovat. Ostatně to by o svém životě řekla většina lidí. Benatar odpovídá, že to je pouhá iluze, která neodpovídá empirické realitě. Lidská mysl nás přirozeně vede k tomu, abychom si pamatovali spíš to dobré a to zlé přehlíželi – tato tendence je v psychologii známa jako pozitivní zkreslení neboli Pollyannin princip, pojmenovaný podle postavy z románu od Eleanory H. Porterové o osiřelé dívce, která srší optimismem a navzdory svému osudu neztrácí dobrou náladu. Fakt, že na strasti existence zapomínáme, ale neznamená, že v našich životech nepřevládají.

Benatar uvádí, že ve skutečnosti je potenciál pro utrpení mnohem větší než pro potěchu. I ty nejlepší životy jsou plné strádání a všechny neúprosně vedou k útrapám degenerativního stáří, na jehož konci čeká smrt. Převahu utrpení nad potěchou si můžeme názorně doložit jednoduchým myšlenkovým experimentem. Představíme-li si nejlepší možný prožitek, ať už niterný pocit radosti, vrchol estetického cítění, či orgastickou slast, zjistíme, že jde o stavy dočasné a dosažitelné, jež však brzy vyprchají, protože si na ně zvykáme – tento jev se nazývá hédonická adaptace.

Naopak máme-li si představit to nejhorší, co by nás mohlo potkat, musíme naznat, že hloubka případné trýzně nemá dna. Život nezná chronickou potěchu, ale zná chronickou bolest. A jen málokdo by byl ochoten podstoupit hodinu nesnesitelného mučení výměnou za hodinu vrcholného prožitku rozkoše. Bolest hraje prim. Je to další asymetrie, která vede Benatara k přesvědčení, že je lepší neexistovat a nemít děti, jež by na světě jen dál trpěly. Nemluvě o tom, že příčinou mnohého utrpení lidí jsou často jiní lidé, a neplozením se tak vyhneme významnému zdroji soužení ve světě.

Proč se nezabít

Antinatalismus se nebojí vydat logickým směrem argumentu a dojít k závěru, že by bylo nejlepší, kdyby lidstvo co nejdřív skončilo. Mnozí v šokující dedukci vidí skrytou nenávist k člověku, ale Benatar se brání a konstatuje, že za jeho tezí stojí nikoli mizantropie, nýbrž filantropie – motivací je soucitné odstranění újmy, k níž by nedocházelo, pakliže bychom nebyli.

Poukazuje navíc na paralely, jež lze spatřovat i v jiných tradicích, například v buddhismu. Ten za nejvyšší metu duchovního úsilí považuje nirvánu – což není stav slastné blaženosti, za nějž je často nesprávně považována, ale eliminace veškeré touhy a rozetnutí nekonečného cyklu útrap. Buddhisté věří, že stavu lze dosáhnout v průběhu života, ale Benatar po vzoru Arthura Schopenhauera, notorického pesimisty, nesouhlasí. Upřednostnění neexistence je v tomto ohledu zkratkou k témuž cíli.

Nabízí se otázka, proč tedy osmapadesátiletý filozof se svou existencí stále pokračuje, když si tak rezolutně vyhodnotil, jak strastiplná záležitost to je. Benatar tvrdí, že z logiky věci nevyplývá, že bychom měli spáchat sebevraždu – řečeno technicky, že antinatalismus neimplikuje promortalismus. Ačkoli je podle něj příchod na svět vždy škodlivý, v momentě, kdy už tu jsme, máme morální povinnost přičinit se ve snaze utrpení druhých zmírňovat, což je lepší než se zabít. Navíc sebevražda způsobuje bolest lidem okolo nás, což je přesně to, čemu se snaží jeho filozofie vyhnout.

Nutno podotknout, že v tomto bodě není Benatar příliš přesvědčivý, a to ani když přistoupíme na předpoklady myšlenkového směru. Ostatně když popisuje kýžený konec lidstva, tak sám přiznává, že život posledních lidí bude plný bolesti, neboť se zhroutí společenské struktury a nebude nikdo, kdo by se staral o staré a nemocné, zajišťoval jim jídlo a bezpečí, nikdo, kdo by umírající těšil a těla zesnulých pohřbíval. To je podle něho nutno heroicky přetrpět ve jménu konečného osvobození. Pokud je však ochoten smířit se s takovýmto koncem, tak proč se kvůli přidané újmě zdráhá, když jde o proaktivní snahu eliminovat život existující již teď?

To je ostatně nejtemnější část této filozofie. Navzdory proklamacím o opaku totiž ve svém negativistickém jádru svádí ke smrti. Na to mimo jiné upozorňuje v nedávném článku Elizabeth Sullivan-Bissettová z univerzity v Birminghamu, která vyvozuje, že promortalismus je nutným důsledkem antinatalistického východiska. „Pokud má Benatar pravdu o tísnivé situaci, v níž se nacházíme, bylo by pro většinu lidí lepší vrátit se tam, odkud přišli,“ konstatuje eufemisticky. Není snadné obhajovat principiální zastavení propagace života, aby to zároveň nevedlo k ospravedlňování propagace smrti. A nelze se divit, že si to tak interpretovali i mladíci z Palm Springs.

Antinatalismus představuje extrémně provokativní perspektivu, která fascinuje svou důmyslnou argumentační konstrukcí. Je však nepravděpodobné, že by došlo k širšímu přijetí teze, jak tomu bylo u výzev k neplození Paula Ehrlicha. Většina z nás závěry odmítne jako zjevně nepřijatelné. A právě v tom lze spatřovat i jisté pozitivum této filozofie. Můžeme ji brát jako sofistikovaný důkaz sporem, jenž připomíná, že život není pouze otázka minimalizaci bolesti; obsahuje vertikálu či hlubší smysl, pro nějž stojí za to útrapy existence snášet. Neúprosnost antinatalistické logiky také ukazuje, že v debatách o nastartování porodnosti nám zřejmě osa potěchy a utrpení nebude stačit. Jsme připraveni mluvit o rozměru, který naše soužení přesahuje? A umíme to vůbec ještě?