Je to jedna z ikonických fotek Margaret Thatcherové. Britská premiérka na ní, celá v bílém, vykukuje z věže tanku Challenger. Přestože má nasazené ochranné brýle, vypadá velmi přísně. Vlevo od ní vlaje britská vlajka. Thatcherové se podařilo něco, o čem si většina politiků může nechat jen zdát – vyfotit se s vojenskou technikou a nevypadat u toho trapně.

Snímek je z návštěvy britských jednotek v Západním Německu v roce 1986. O dva roky později se Thatcherovou pokusil napodobit demokratický kandidát na prezidenta Mike Dukakis, když sedl do tanku Abrams. Výsledek byl natolik rozpačitý, že nejspíše pomohl Dukakisovi prohrát volby. Když se v roce 2021 britská ministryně zahraničí Liz Trussová nechala také vyfotit v tanku, nikdo nepochyboval, že je to součást její kampaně za převzetí Konzervativní strany. Nyní se o vyvolání ducha Thatcherové pokusila současná lídryně konzervativců Kemi Badenochová, i když ta se vyfotila pouze v obrněném transportéru.

Badenochové by se rozhodně hodilo, kdyby na ní aspoň trocha z odkazu Thatcherové ulpěla. Konzervativní strana se nachází v hluboké krizi. Nejenže partaj před rokem utrpěla jednu z nejhorších volebních porážek ve své historii, ale hlavně musí čelit novému vyzyvateli na pravici. Reform UK se podařilo prorazit do parlamentu, letos vyhrát komunální volby a momentálně s 29 procenty vévodí průzkumům. Její šéf Nigel Farage se přitom taktéž hlásí k odkazu Thatcherové. Považuje ji za svůj politický vzor a nepochybuje o tom, že kdyby byla stále naživu, podpořila by jeho.

Thatcherová je na samém vrcholu britského konzervativního panteonu. Převyšuje ji jen Winston Churchill. Jako válečný premiér ale není příliš vhodný k napodobování. To Thatcherová, která se nastěhovala do Downing Street 10 uprostřed hluboké krize, v době, kdy Spojené království bylo považováno za „nemocného muže Evropy“, a předala ho jako rostoucí a optimistickou zemi, je lepším vzorem v době míru.

Tento rok navíc přináší trojí výročí spojené s Thatcherovou. V únoru to bylo 50 let od doby, co nastoupila do čela Konzervativní strany. V říjnu to bude 100 let od jejího narození. A v listopadu 25 let od jejího konce v premiérském křesle. Jaká tedy doopravdy byla Železná lady?

Margaret Robertsová se narodila 13. října 1925 v městečku Grantham do rodiny Alfreda Robertse. Rodina bydlela nad obchodem s potravinami, který provozovala. Alfred taktéž působil jako metodistický kazatel a později jako člen místního zastupitelstva. Krátce byl i starostou Granthamu. Byl celoživotní klasický liberál vyznávající osobní zodpovědnost a řádné hospodaření. Matka Beatrice byla praktickou ženou v domácnosti. Margaret ještě měla o čtyři roky starší sestru Muriel.

Později byly popsány celé stohy knih snažících se analyzovat, kde a jak se zrodil thatcherismus, kteří myslitelé, kolegové, knihy a události měli na budoucí premiérku největší vliv. Pravda je, že rodištěm thatcherismu je právě Grantham. „Všechny mé představy o životě, individuální odpovědnosti, péči o bližní, vlastenectví, sebekázni, právu a pořádku se utvořily právě v malém městečku v Midlands,“ prohlásila Thatcherová později v jednom rozhovoru.

Jako ambiciózní a chytrá dívka získala Margaret Robertsová místo na místní grammar school (britský ekvivalent gymnázia), odkud pokračovala na Oxfordskou univerzitu, kde vystudovala chemii. Později údajně byla pyšnější na fakt, že se stala první premiérkou s titulem z přírodních věd, než na to, že byla první ženou v úřadě. Její pravou vášní ale byla vždy politika. Kde se vzala, nevíme, možná ji inspirovala politická kariéra jejího otce. V době studií na Oxfordu se angažovala v univerzitním konzervativním spolku, a dokonce se stala jeho předsedkyní.

Po ukončení studia v roce 1947 pokračovala v působení pro Konzervativní stranu, sbírala konexe a budovala si pověst chytré a pracovité ženy. Když se uvolnilo místo v parlamentním okrsku Dartford v Kentu, dostala nabídku, zda by nechtěla kandidovat. Byl to přelomový moment v jejím životě. Zaprvé vstoupila do aktivní politiky, zadruhé na večeři pořádané v únoru 1949 dartfordskými konzervativci potkala místního podnikatele Denise Thatchera. Nebyla to úplně láska na první pohled. „Nepříliš atraktivní bytost – velmi zdrženlivý, ale docela milý,“ popsala svůj první dojem sestře Muriel, ale vztah se vyvíjel rychle. V prosinci 1951 se vzali.

Zlodějka mléka

Denis Thatcher je klíčovou postavou v kariéře své ženy. Úspěšně řídil rodinnou firmu, kterou v roce 1965 prodal v přepočtu za dnešních 13 milionů liber – a pokračoval v jejím vedení. Přesto mu nevadilo hrát na veřejnosti druhé housle. Když o manželce mluvil, tituloval ji jako „boss“. Feministky Denise Thatcherové nikdy neodpustily. Tvrdí, že bez jeho peněz by nikdy neměla prostředky na to, stát se političkou, tím pádem jsou její úspěchy jaksi neplatné.

Ve volbách v roce 1950 Thatcherová podle očekávání neuspěla, Dartford byl labouristická bašta, to se opakovalo i v roce 1951. V srpnu 1953 porodila dvojčata Marka a Carol, v témže roce vystudovala práva. Volby v roce 1955 vynechala, aby se mohla starat o děti, ale v dubnu 1958 se stala konzervativní kandidátkou v pravicovém okrsku Finchley a v roce 1959 byla zvolena do parlamentu. Finchley reprezentovala do konce své politické kariéry.

V Dolní sněmovně udělala relativně rychlou kariéru a v roce 1970 se stala ministryní školství ve vládě Edwarda Heatha. Heathova administrativa je občas považována za jakýsi „thatcherismus nanečisto“. Po druhé světové válce se dostali k moci labouristé, kteří zavedli rozsáhlé sociální reformy, znárodnili 20 procent ekonomiky, hlavně těžký průmysl, železnice, těžbu uhlí, ocelářství, založili systém státního zdravotnictví a vůbec posunuli zemi směrem k socialismu. Stále to ale byli demokraté. Majitelé znárodněných odvětví dostali řádně zaplaceno a Británie se stala věrným spojencem USA v boji proti komunismu. Když se konzervativci v roce 1951 vrátili k moci, systém zavedený labouristy, až na drobné úpravy, zachovali. Zrodil se takzvaný poválečný konsenzus.

Ten nějakou dobu fungoval skvěle. V roce 1957 tak premiér Harold Macmillan mohl slavně vyhlásit, že „většina lidí se nikdy neměla tak dobře“. V 60. letech se „swingující“ Londýn stal středem světové módy a kultury. USA musely čelit „britské invazi“ popových a rockových kapel. V roce 1965 minišaty britské modelky Jean Shrimptonové pobouřily australské Melbourne, což je považováno za moment začátku masové popularity minisukně.

Ke konci 60. let ale britská ekonomika začala mít zjevné problémy. Heath vyhrál volby se slibem, že to napraví. Stát měl přestat subvencovat prodělečná odvětví, volný trh měl dostat šanci, moc odborů měla být zlomena. Thatcherová v rámci Heathových úsporných opatření například zrušila mléko na školách zdarma. Za to si vysloužila přezdívku „zlodějka mléka“. Jinak byla věrnou a průměrnou členkou vlády. Slib přestat dotovat bankrotující firmy Heath ale porušil při první příležitosti a místo toho odbory zlomily Heatha. Dvojí stávka horníků, v roce 1973 a 1974, donutila premiéra vyhlásit stav nouze a kvůli nedostatku elektřiny zavést třídenní pracovní týden. Nakonec vyhlásil předčasné volby, které měly odpovědět na otázku, kdo vládne Británii. Bohužel pro Heatha odpověď byla, že ne on.

Přestože čtyři roky Heathovy vlády byly fiaskem, odmítal vyvodit zodpovědnost a odstoupit z čela Konzervativní strany. V partaji tak začala doutnat rebelie, zvláště na pravém křídle, podle kterého Heath promarnil příležitost. Do čela se postavil Keith Joseph, bývalý ministr sociálních služeb a zastánce tržních reforem. Nebylo tajemstvím, že se chystá Heatha vyzvat na souboj. Pak ale udělal zásadní přešlap – v projevu prohlásil, že chudé ženy by neměly mít tolik dětí. „Rovnováha naší lidské populace je ohrožena,“ řekl. Následné pobouření ho donutilo kandidaturu na šéfa strany stáhnout. „Pokud nebudeš kandidovat ty, budu kandidovat já, protože někdo, kdo reprezentuje náš názor, kandidovat musí,“ řekla mu jeho blízká spojenkyně a pravá ruka Margaret Thatcherová. Heath Thatcherovou, tehdy považovanou v rámci strany za lehkou váhu, podcenil a ta ho senzačně 11. února 1975 sesadila.

Mezitím krize v Británii pokračovala. Inflace v roce 1975 vystoupala na 26 procent, bez práce se ocitlo přes 1,5 milionu lidí, vláda musela potupně požádat Mezinárodní měnový fond o půjčku, uvolněný rock byl vystřídán naštvaným punkem. Jedna okolnost ale hrála ve prospěch vládnoucích labouristů – dokázali se dohodnout s odbory. Toto křehké příměří skončilo ke konci roku 1978, kdy odboráři napříč odvětvími začali požadovat velký růst mezd. Začala „zima nespokojenosti“. Stávkovali řidiči náklaďáků, stávkoval nemocniční personál, v Liverpoolu stávkovali hrobníci, města kvůli stávce popelářů zavalily hromady odpadků. Vypadalo to, že Británie je na hranici naprostého kolapsu. Dne 28. března 1979 labouristická vláda padla o jediný hlas a konzervativci vyhráli následující volby. Thatcheristická revoluce začala.

Thatcherová zvítězila díky slibu napravit Británii. K tomu bylo potřeba zlomit poválečný konsenzus, zprivatizovat státem vlastněná odvětví, deregulovat ekonomiku, umenšit moc odborů, zároveň prosadit právo a pořádek a být asertivní v zahraniční politice.

Mít plán a držet kurz

Legenda o Thatcherové je legenda o Železné lady – touto přezdívkou ji jako první obdařili Sověti –, která silou vůle protlačila bolavé a nutné reformy a křičící a ječící Británii dotáhla k prosperitě. Legenda je částečně pravdivá. Ale často se nedoceňují dva faktory.

Zaprvé: Thatcherová měla plán. Od druhé světové války v Británii vyrostl alternativní svět pravicových intelektuálů, kteří se sdružovali hlavně v think-tancích Institute of Economic Affairs a Centre for Policy Studies a četli ekonomy Miltona Friedmana a Friedricha von Hayeka. Mnoho z nich se stalo spolupracovníky a poradci premiérky. V ekonomice se rozhodli soustředit na zkrocení inflace, i za cenu růstu nezaměstnanosti. Zvolili k tomu v té době novou teorii monetarismu, podle které je inflace hlavně záležitostí peněžní zásoby. O snížení inflace se tak vláda snažila pomocí škrtů a dočasného zvyšování hlavně nepřímých daní (k velkému snížení daní vláda Thatcherové přistoupila až v roce 1984). Zpočátku se zdálo, že to nefunguje. Inflace byla na 15 procentech a ekonomika v recesi. Thatcherová a její ministr financí Geoffrey Howe byli pod obřím tlakem změnit kurz. Na stranické konferenci v roce 1980 ale Thatcherová prohlásila, že „dáma se neotáčí“. Rozpočet v roce 1981 se stal součástí thatcheristické mytologie. Přes veškerou kritiku pokračoval v nastaveném kurzu. V otevřeném dopisu pro deník The Times ho 364 ekonomů přitom zkritizovalo s tím, že „nemá opodstatnění v ekonomické teorii“ a „ohrožuje politickou a sociální stabilitu“ Británie. Byl to ale přesně ten moment, kdy se situace začala prudce zlepšovat. Další rok inflace klesla na 5,4 procenta a dále padala, skončila recese a ekonomika začala prudce růst – v roce 1983 o 4,2 procenta. Léčba zabrala. Experti se mýlili.

A zadruhé: Thatcherová byla velmi zdatná politička. Přesně věděla, kam až může zajít. Když jí navrhli privatizaci zdravotnického systému, odmítla to jako politickou sebevraždu. Jednou z nejslavnějších událostí jejího premiérství je roční stávka horníků v letech 1984 až 1985, jejíž porážka znamenala konec odborů jako politické síly v Británii. Málo se ale ví, že v roce 1981 horníkům ustoupila, když vyhlásili záměr jít do stávky. Věděla, že vláda není připravená. Zároveň byla zdatná komunikátorka, která se vyžívala ve slovních soubojích v Dolní sněmovně a dokázala své myšlenky vysvětlit veřejnosti. Nikdy nebyla úplně oblíbená, ale vždy byla respektovaná, díky čemuž třikrát za sebou vyhrála volby.

Opravdu populární byla pouze dvakrát. Poprvé v roce 1982. Tehdy si nepopulární vojenská junta v Argentině rozhodla zvýšit oblíbenost malou úspěšnou válkou a obsadila britské Falklandy. Generálové v Buenos Aires si mysleli, že Británie nebude o kamenité souostroví v jižním Atlantiku, kde žilo nějakých 1800 lidí a asi půl milionu ovcí, bojovat. Což by nejspíše byla pravda u jakéhokoli jiného premiéra – Thatcherová ale vyslala flotilu, aby ostrovy získala zpátky. Vítězná válka vrátila zkoušené Británii hrdost a sebevědomí.

Podruhé vystoupala na vrchol popularity, když se ji v roce 1984 pokusili zabít teroristé z IRA během konference v Brightonu. Thatcherová vyvázla bez zranění, ale bomba zabila pět lidí.

Mezitím reformy pokračovaly. Státní podniky byly postupně z velké části privatizovány. Privatizace obecních bytů patřila k vůbec nejpopulárnějším krokům Thatcherové. Londýnské City, centrum britského finančnictví, zažilo „velký třesk“, masivní deregulaci.

V zahraniční politice byla Thatcherová jasně antikomunistická a blízká americkému prezidentu Ronaldu Reaganovi. Zároveň to byla ona, kdo prohlásil, že Michail Gorbačov je muž, „se kterým můžeme dělat byznys“. Na summitech Evropského společenství, předchůdce Evropské unie, byla věčným kritikem, který tvrdě bojoval za britské zájmy, k nelibosti svých kolegů. Jejím největším vítězstvím na tomto poli byl takzvaný britský rabat, mechanismus, podle kterého se část příspěvků do společného rozpočtu vracela zpátky Británii. Ten zůstal v platnosti až do brexitu.

Nová lady v nedohlednu

Její politický konec nastal v listopadu 1990. Svým způsobem se stala příliš úspěšnou. Odbory byly zlomeny, sovětský blok se rozpadl, ekonomika byla liberalizována, staré bitvy vybojovány. Na nových výzvách se thatcheristé nedokázali shodnout. Premiérka byla s postupem času také čím dál tím autoritářštější a nesnesitelnější. V březnu vypukly rozsáhlé nepokoje kvůli nepopulární reformě lokálních daní. Co ale Thatcherové nakonec zlomilo vaz, byla otázka společné Evropy.

Thatcherová zpočátku byla podporovatelkou evropské integrace, považovala ji hlavně za zónu volného obchodu. Jak se ale Evropské společenství měnilo čím dál více v nadnárodní instituci, její odpor narůstal. „Nepodařilo se nám úspěšně posunout hranice státu v Británii, jen aby byly znovu zavedeny na evropské úrovni, kde evropský superstát z Bruselu uplatňuje novou dominanci,“ prohlásila v roce 1988 v Bruggách v projevu, který se stal jakýmsi manifestem konzervativního euroskepticismu. Ne všichni ale tyto názory sdíleli. Kvůli sporům o Evropu z vlády odešli dva její nejbližší a nejvěrnější spolupracovníci: Geoffrey Howe, v té době ministr zahraničí, a jeho nástupce na ministerstvu financí Dominic Lawson. Howe poté v parlamentu v podstatě vyzval, aby se ji někdo pokusil svrhnout. Výzvu přijal Michael Heseltine, její dlouhodobý vnitrostranický soupeř. V klání o lídra strany Thatcherová získala 55 procent hlasů, o čtyři méně, než bylo potřeba k vítězství v prvním kole. Raději rezignovala, než aby oslabená pokračovala. Ještě ale stihla zařídit, aby úřad po ní zdědil John Major, a ne zrádce Heseltine. Od té doby konzervativci hledají novou Thatcherovou.

Ta originální stále glosovala politiku, ale na přelomu tisíciletí začala mít zdravotní problémy. V roce 2005 její dcera Carol oznámila, že trpí demencí. Zemřela v roce 2013.

John Major senzačně vyhrál volby v roce 1992, aby se následujících pět let v úřadě trápil. Nakonec se opravdovým dědicem Thatcherové stal až Tony Blair. Když v roce 1997 zvítězil a labouristé se po 23 letech vrátili do vlády, akceptoval reformy Thatcherové a tím založil politiku nového konsenzu.

A dnes – kdo je nositelem thatcherismu? Farage, nebo Badenochová? Ve skutečnosti ani jeden. Recept na neduhy Británie v roce 2025 musí být jiný než v roce 1979. Ale Farageovi i Badenochové chybí kvality, které z Thatcherové dělaly tak efektivní političku. Byla umanutá, nesmírně pracovitá, ale dokázala taktizovat a uměla si poradit. Farage umí dobře mluvit, ale více než být v parlamentu ho baví vystupovat v televizi. O Badenochové se šušká, že je líná a nečte své materiály. Britská pravice si na novou Thatcherovou ještě počká.