Většina Britů se domnívá, že jejich země nevzkvétá. Podle průzkumu think-tanku More in Common si jen 9 % Britů myslí, že Spojené království je v dobrém stavu, 52 % se domnívá, že je na tom špatně, ale ne hůř než v ostatních těžkých obdobích, a 39 % míní, že je na tom hůř než v minulosti.

Makroekonomická čísla dávají pesimistům za pravdu. Od finanční krize v roce 2008 Spojené království stagnuje. Mezi roky 1993 a 2007 britský HDP rostl v průměru o 3 % ročně, poté o 1,5 %. Na začátku roku 2024 byl HDP Británie zhruba o 28 % menší, než kdyby pokračoval trend před finanční krizí. Růst reálných mezd v podstatě neexistuje. Mezi lety 2010 a 2024 se průměrná týdenní mzda zvýšila jen o 16 liber. Další ukazatele jsou podobně nedobré. Životní úroveň se zvýšila minimálně, letos ukončilo činnost nejvíc firem za 20 let, na čekací listině systému státního zdravotnictví NHS je 7,36 milionu lidí. Velká Británie má šestý nejvyšší dluh, pátý nejvyšší deficit a třetí nejvyšší náklady na půjčky mezi vyspělými ekonomikami.

Jedním z hlavních viníků tohoto tragického stavu je naprosto mizerná produktivita. Zatímco před finanční krizí britský výkon za hodinu rostl v průměru o 1,9 % ročně, od té doby je to pouze 0,4 %. Mezi lety 2009 a 2023 se britská produktivita zvedla jen asi o 7 %, v dekádě před krizí to bylo 21 %. Proč tomu tak je, je jednou ze záhad Albionu. Dokonce se pro to vžilo označení „hádanka britské produktivity“.

Připočítejme k tomu neklid v ulicích. Je to právě rok od protiimigračních bouří a rabování, které vypuklo poté, co sedmnáctiletý Axel Rudakubana ubodal tři malé holčičky v Southportu.

Toto léto sice nedochází k násilnostem, ale protiimigrační protesty pokračují. Epicentrem je Bell Hotel v Eppingu, předměstí Londýna. Rozkřiklo se, že v něm údajně pobývá etiopský migrant, jenž prý sexuálně obtěžoval čtrnáctiletou dívku jen osm dnů poté, co se vylodil.

Opravdový skandál nastal, když k hotelu dorazili demonstranti na podporu migrantů, kteří se s jejich odpůrci porvali. Ukázalo se totiž, že na místo je eskortovala přímo policie. Ta to navíc původně popírala, než uvedla, že „má povinnost usnadnit svobodu shromažďování“.

Migrace jako největší problém

Právě migraci mnozí považují za největší problém současné Británie. Lidé dlouhodobě chtějí její omezení. Byl to hlavní důvod vítězství brexitu. „Jediným způsobem, jak znovu získat kontrolu nad imigrací, je hlasovat pro odchod,“ tvrdil Boris Johnson, hlavní tvář brexitové kampaně a pozdější premiér.

A přesto příliv migrantů neustále pokračoval. Bylo to právě za Johnsona, kdy počet migrantů vystřelil prudce nahoru. V roce končícím červnem 2021 byla čistá imigrace, tedy počet příchozích minus počet odchozích, 484 000. V dalším roce to bylo 768 000. V roce 2023 padl absolutní rekord – 906 000. Loni klesla na 431 000, ale stále je nad předbrexitovou úrovní, kdy se pohybovala mezi 200 a 300 tisíci.

Politici dobře vědí, že veřejnost si přeje méně imigrace. Člověk by očekával, že aspoň jedna z politických stran se to pokusí využít. Zde ale přichází do akce tlak všemožných zavedených institucí, hlavně státní správy, kolektivně známých jako „blob“. Britští ministři rotují relativně často, rekonstrukce vlády je oblíbeným způsobem premiérů, jak si udržovat kontrolu nad stranou – loajální kolegové jsou povyšováni, rivalové degradováni. Připočítejme k tomu skandály a změny předsedů vlád samých, které také jsou záminkou k prostřídání ministrů. Výsledkem je nikdy nekončící hra škatulata, hejbejte se. Mezi lety 1974 a 2023 vydržel ministr v úřadě průměrně 2,1 roku. Po brexitu, tedy od roku 2019, je to osm měsíců. Navíc všichni ministři jsou zároveň členy parlamentu. Musejí docházet na hlasování, věnovat se partajním záležitostem, vést kampaň a starat se o svůj okrsek. Málokterý ministr má dostatek času zcela pochopit svůj resort. Jsou odkázáni na stálou byrokracii.

Britská státní služba se pyšní svou profesionalitou a apolitičností. Ve skutečnosti je o dost liberálnější než zbytek společnosti. Například Gus O’Donnell, její šéf v letech 2005 až 2011, ke konci svého angažmá prohlásil: „Když jsem pracoval na ministerstvu financí, prosazoval jsem co nejotevřenější přístup k imigraci... Myslím si, že mou úlohou je maximalizovat globální blahobyt, nikoli národní blahobyt.“ Byrokracie je navíc přirozeně proti reformám a změnám zavedených postupů, zvlášť pokud se týkají jí.

Obstrukce státní správy

To vše vede k nepochopitelným obstrukcím ze strany státní správy. Příklady nalezneme v pamětech Roryho Stewarta. Ten patřil k liberálnímu křídlu Konzervativní strany a střídal nejrůznější náměstkovské a ministerské pozice.

Stewart popisuje, že když byl náměstkem ministra pro mezinárodní rozvoj, jeho podřízení mu přinesli plán financování syrských radnic. Stewart plán zablokoval. Všiml si, že místní samosprávy určené k financování leží na územích ovládaných islamisty, je tudíž velká šance, že britské peníze skončí u teroristů. Další den však Stewarta navštívila delegace výše postavených úředníků a informovala ho, že nemá pravomoc plán vetovat. Sice ho mohl podepsat a schválit, ale nemohl ho zrušit. Stewart se tedy začal pídit po tom, kdo tuto pravomoc má. Následovalo až komické kolečko, Stewart oslovil britského velvyslance pro Sýrii, americké speciální síly, nejvyššího státního úředníka na MZV, šéfa MI6, zvláštního vyslance USA pro Irák a Sýrii Bretta McGurka a další. Po třech měsících těchto průtahů se Stewart konečně dověděl, že jediný, kdo má pravomoc projekt stopnout, je premiérka Theresa Mayová. Po dalších peripetiích, kdy se snažil premiérce doručit oficiální dopis doporučující zastavení projektu a jeho podřízení mu tuto radu z dopisu několikrát vyškrtli a nejspíš nikdy nedoručili, za ním přišel ředitel sekce zodpovědné za Blízký východ. Informoval ho, že jeden z beneficientů britské pomoci Sýrii byl natočen na akci pořádané al-Káidou. Doporučuje tedy projekt zastavit. I když nikdo nepřiznal Stewartovu snahu ukončit financování teroristů od samého začátku, po této epizodě tok peněz konečně ustal.

Na podobné byrokratické peklo narazil, když se jako náměstek pro věznice snažil zavést rentgenové prohlídky dozorců kvůli podezření, že pašují kontraband. Jeho úředníci vedli proti plánu dlouhou opotřebovávací válku. Tvrdili, že proti budou bachařské odbory, že to odporuje lidským právům, bude to stát příliš mnoho peněz a tak podobně.

Každý čtvrtý je postižený

Pak jsou tu neziskovky, které působí jako lobbingové a nátlakové skupiny. V březnu vyšla šokující zpráva, že čtvrtina všech Britů je oficiálně postižená, 48 % z toho mentálně. Prudký nárůst postižení nastal po covidové pandemii. Ministr zdravotnictví Wes Streeting prohlásil, že je tu problém „přediagnostikování“ mentálních chorob. Proti tomu se okamžitě ozvaly neziskovky s tím, že existují „velmi reálné důvody, proč se problémy s duševním zdravím zvyšují“. Řešením má být zlepšení mentální péče.

Pokud obstrukce státní správy a tlaky neziskovek působily i v případě migrační politiky, nelze se divit, že se nikam nepohnula. Hranice mezi státní správou a neziskovým sektorem je tenká – vedoucí byrokrati po odchodu ze státních služeb často míří do správních rad neziskových organizací. Přidejme aktivistické soudce, kteří úspěšně blokují deportace, a tlak byznysu, který si přeje levnou pracovní sílu – a není divu, že uvedení migračních reforem je téměř nemožné.

Neměli bychom ale vinu házet pouze na „blob“. Britský parlament je teoreticky jeden z nejmocnějších na planetě, díky principu parlamentní suverenity. Parlament je nejvyšší právní autoritou a může vytvářet nebo rušit jakékoli zákony. Soudy nemohou jeho legislativu zrušit. Při svých reformách není svázaný žádnou ústavou a může postupovat velmi rychle. Období vlády Margaret Thatcherové, která čelila jiným, ale podobně závažným problémům, ukazuje, že rozhodná vláda dokáže prosadit zásadní změny. Donald Trump v USA také čelí mnohým institucionálním tlakům, přesto ve svém druhém období postupuje neobvykle rychle.

Pravda je, že i konzervativní politici jsou v mnoha otázkách nalevo od svých voličů. Část se zase bojí jít proti liberální bublině vytvářené částí médií, sociálními sítěmi a neziskovkami. A je třeba přiznat, že další jsou prostě hloupí.

Přílišná migrace sice rozbíjí britskou společnost, a i když k ekonomickým problémům přispívá, není primárním viníkem. Není jím ani brexit. Ale spíš neschopnost britského státu. Schvalovací proces jakékoli stavby v Británii je naprostá hrůza. Výsledkem je bytová krize a nedostačující základní infrastruktura. Ostrov proslavený tím, že tam neustále prší, má v létě nedostatek vody, jelikož se nepostavila jediná nová nádrž od roku 1992. Schvalovací proces nového tunelu pod Temží stál 300 milionů liber a vyprodukoval 350 tisíc stran dokumentů – a to se ještě nezačalo kopat. To je jeden z důvodů britské mizerné produktivity.

Dalším obřím problémem je štědrý systém zvyšování penzí, který si Británie stěží může dovolit. Podle některých odhadů se systém do jedenácti let stane neufinancovatelným.

Což nás dostává k poslednímu viníkovi britského marasmu – a tím je volič. Žádná vláda si netroufne na reformu penzí, jelikož senioři jsou klíčovým elektorátem. Všichni se shodnou, že je třeba stavět byty a velké infrastrukturní projekty, ale nikdo nechce, aby se stavělo u něho za domem. Nejrůznější státní regulace a intervence mají rovněž většinovou podporu Britů. Voliči podporují přísnější pravidla pro pronajímatele, odpovědnost zaměstnavatelů za blaho zaměstnanců, zákaz reklamy na nezdravé potraviny a mnohé další.

Odtud pramení i známá neliberálnost britských úřadů, projevující se omezováním svobody projevu na internetu, rozsáhlým sledováním pomocí kamer nebo třeba drakonickými zákazy nožů. Vedoucí představitelé státu nedokážou řešit příčiny, snaží se zmírnit důsledky.

Kombinací všeho zmíněného vzniká spirála úpadku. Nikdo neví, jak ji zastavit.