„A přece se točí!“ Zvolání, jež z úst Galilea Galilei pravděpodobně nikdy nezaznělo, se stalo symbolem nezlomného vědeckého ducha, prahnoucího po pravdě tváří v tvář tmářství církevního dogmatismu. Osvícenský mýtus neposkvrněné vědy, která vzdoruje mocenskému útlaku a pověrčivosti, přežil staletí a promítá se i do dnešních diskusí o dezinformacích a roli expertů ve společnosti. Jenže ani zde, ani u Galilea to není úplně tak přímočaré, jak se traduje. Galileo se sice stal obětí inkvizičního procesu, ale nemalou vinu na tom nesli jeho učení kolegové – aristotelovští profesoři, jimž zkoumání toskánského vědce bořilo světonázor a kteří si na něj u církve stěžovali.

Odpor začal již při jeho působení na Univerzitě v Pise, kde mu proto roku 1591 neprodloužili angažmá. Zlovolná opozice nabírala různé podoby – od slepého odmítání jeho závěrů s odkazem na Aristotelovu autoritu až po obviňování, že vědomě šíří bludy. Někteří dokonce tvrdili, že zakřivené sklo hvězdářského dalekohledu zkresluje vidění a že se nechal oklamat obyčejnými optickými iluzemi. „Můj drahý Keplere,“ napsal Galileo svému spojenci v srpnu 1610 do Prahy, „kéž bychom se mohli zasmát pozoruhodné tuposti prostého stáda. Co říkáte na přední filozofy této akademie, již jsou zatvrzelí jako zmije a odmítají pohlédnout na planety, Měsíc či teleskop – přestože jsem jim tu možnost nabídl svobodně a opakovaně, snad už tisíckrát?“

Když o tři roky později publikoval spis o slunečních skvrnách, kde se poprvé v tisku přihlásil ke koperníkovské astronomii, dostali jeho nepřátelé do rukou novou munici – mohli do sporu zatáhnout náboženství a nařknout Galilea z toho, že podporuje názory odporující Bibli. To se zprvu nedařilo, odpůrce za útoky dokonce pokáral sám florentský arcibiskup. Později se však našli kněží, kteří stížnost vyslyšeli a poslali římské inkvizici podnět k vyšetřování. Zbytek příběhu je známý. „V cestě nestál jen náboženský konzervatismus, ale i ješitnost celé intelektuální tradice, která byla přesvědčena, že dokáže vysvětlit úplnost všehomíra jediným velkolepým plánem,“ konstatoval americký historik Stillman Drake, jenž o Galileovi napsal více než tucet knih.

K případu se předloni vrátil odborný článek s názvem Prosociální motivy jsou základem vědecké cenzury ze strany vědců – autoři zde tvrdí, že ani v současnosti není největším ohrožením svobodného zkoumání represe ze strany moci, ale pokoutný nátlak zevnitř akademické obce, který je veden ve jménu vyššího dobra a mnohdy se maskuje jako legitimní kritika nebo ochrana proti lživým a nebezpečným informacím. Text má relativně krátký rozsah (sedm stran bez literatury) a je pod ním podepsáno osmatřicet vědců, z nichž mnozí patří mezi akademické celebrity: například slavná výzkumnice falešných vzpomínek Elizabeth Loftusová, harvardský kognitivní vědec Steven Pinker nebo lingvista z Kolumbijské univerzity John McWhorter. Lze diskutovat o tom, zda by autoři hrozbu označili za skutečně „největší“ i letos, poté, co Donald Trump dosti nevybíravě zahájil své tažení proti univerzitám, nicméně i tak stojí jejich teze za pozornost.

Místo faktů moralizování

Ústředním principem vědecké metody je důraz na fakta a logickou soudržnost argumentu namísto spoléhání na autoritu, tradici či prestiž. Věda ve své čisté podobě je proto radikálním počinem, jenž se nutně bude dostávat do konfliktu s jinými institucemi, neboť zpochybňuje posvátná přesvědčení a podkopává sdílené představy, na nichž podle mnohých stojí společenský soulad. Behaviorální vědkyně Cory Clarková, hlavní autorka článku, uvádí, že se ale věda v posledních letech potýká se vzrůstajícím problémem politizace a moralizování, což podemílá její důvěryhodnost. Vědci se staví do role mravních arbitrů a netýká se to jen vystupování na veřejnosti, ale i vnitřního rozhodování o tom, co by se mělo odborně zkoumat a publikovat.

V moderní éře nejde o nový jev. Když na konci čtyřicátých let přišel Alfred Kinsey s výzkumem lidské sexuality ve studii Sexuální chování lidského samce (později se věnoval i lidským samicím), chtěli mnozí vědci jeho práci potlačit. Motivací pro cenzuru nebyla autoritářská snaha o kontrolu, ale spíše znepokojení ohledně toho, jaký dopad má publikace na tzv. zranitelné skupiny. „Především psychologové by měli rozeznat, že tato kniha již teď působí zhoubně na mládež a na snadno ovlivnitelné a slabé jedince: ti ji nadšeně čtou a rozebírají – stejně jako různé pokleslé, laciné popularizace – a navzájem si ji půjčují,“ napsal jeden z kritiků.

Mohlo by se zdát, že akademická cenzura je dnes vzácnější než v minulosti, kdy věda neměla takový vliv. Clarková a kolegové ovšem poukazují na to, že logika věci může vést k přesně opačnému závěru: věda hraje ve světě mnohem důležitější roli, její výstupy jsou veřejně dostupné, a právě proto jsou i pohnutky k potlačování určitých oblastí výzkumu výraznější, zejména pokud jsou vnímány jako škodlivé pro společnost. Problém najdeme především u citlivých témat, jako je pozitivní diskriminace menšin nebo vrozené rozdíly mezi muži a ženami – ostatně i u otázek týkajících se samotné binarity pohlaví či sociálních vlivů na vzestup transgenderové identity. Velice ošemetné je také zkoumat kladné aspekty koloniálního dědictví. Situaci utužuje skutečnost, že prostředí na univerzitách, zvláště ve společenských vědách, je ideologicky téměř jednolité, naprostá většina akademiků se hlásí k levicově-liberální orientaci.

V roce 2020 byla například z prestižního žurnálu Nature Communications stažena studie, která ukázala, že juniorní ženy vědkyně mají v průměru horší kariérní výsledky, pokud je mentorují jiné ženy. Šetření se zakládalo na analýze mnoha případů akademické spolupráce a mělo potenciálně důležité důsledky do praxe – univerzitní politika totiž často cíleně propagovala stejnopohlavní mentorování se záměrem zvýšit podíl žen ve výzkumu, a to výsledky rozporovaly. Editoři časopisu obdrželi mnoho rozhořčených reakcí a následně se omluvili za možnou újmu, kterou článek způsobil, a přislíbili posílit podporu diverzity, rovnosti a inkluze.

Podle Clarkové ale většina útoků neprobíhá takto otevřeně a forma cenzury je spíše měkká. Výzkumníci se zdráhají „problematické“ hypotézy vůbec vyslovovat ze strachu, že by poté museli čelit ostrakizaci a reputačním výpadům od svých kolegů. To se na první pohled může jevit jako zbabělá výmluva, ovšem stojí za připomenutí, že úspěch v akademické sféře závisí na schopnosti publikovat odborné výstupy, jež jsou schvalovány procesem peer-review, kde záleží nejenom na kvalitě práce, ale do velké míry také na libovůli recenzentů. Podobně funguje i systém grantů, na nichž jsou vědci existenčně závislí. Navíc heterodoxní akademikové mají proč se bát. Z průzkumů ve Spojených státech, v Británii a Kanadě vyplývá, že až čtvrtina vědců podporuje postih za reportování kontroverzních výsledků – u doktorandů je to téměř dvojnásobek, což naznačuje, že stav se bude do budoucna ještě zhoršovat tím, jak méně tolerantní generace začne obsazovat prominentní místa.

Pro vaše dobro

Nejde však jen o společenské vědy, podobnou dynamiku lze očekávat i v jiných oblastech, kde se věda střetává s veřejným zájmem a vzniká prostor pro morálně motivované škrcení odborné diskuse ve jménu ochrany veřejnosti. A těžko si představit dramatičtější ilustraci než kontext kolem covidu-19, kde šlo o životy, jak bylo ostatně mnohokrát zdůrazňováno. V prvním roce pandemie bylo například zcela tabu hovořit o tom, že virus unikl z laboratoře, a mnozí vědci byli označováni za konspirační teoretiky, pokud tuto možnost zmínili.

Ačkoli se debata posléze rozvolnila, ještě loni v září vyšel v časopise Journal of Virology článek, který nabádá odborníky, aby hypotézu nepodporovali, nemají-li naprosto přesvědčivé důkazy. „Diskurz vedl nepřiměřeně velkou část veřejnosti k přesvědčení, že pandemický virus vzešel z čínské laboratoře. Tato nepodložená tvrzení jsou nebezpečná,“ píší autoři s vysvětlením, že verze laboratorního původu živí protivědecké nálady ve společnosti, podkopává důvěru ve výzkumnou komunitu a oslabuje budoucí pandemickou připravenost. Původ viru není jediným tématem, kde se objevuje argument „společenského nebezpečí“ – obavy o důvěru se často skloňují i v souvislosti s debatami o možných vedlejších účincích očkování proti covidu-19.

Důvěra ve vědu skutečně klesá. Sama Clarková však tvrdí, že za tím nestojí ani tak nezodpovědná komunikace neověřených domněnek, jako spíš povětšinou oprávněný dojem, že odborné výstupy ovlivňuje politizace a že vědci překračují svou roli a vstupují na pole morálky, kde se nezaobírají jen tím, jak se věci mají, ale i tím, jak by se podle nich měly mít a co by si o nich veřejnost měla myslet. Projevy podlomené důvěry ze strany veřejnosti často vyvolávají defenzivní reakce a vedou jen k dalším mravním apelům, aby lidé následovali „vědecký konsenzus“, čímž se roztáčí začarovaný kruh, který nedůvěru dále prohlubuje – zvláště pokud platí, že v jádru problému je právě moralizování. Ve svém důsledku to může skončit sebenaplňujícím se proroctvím, kdy se frustrovaná veřejnost začne obracet na politické zástupce, aby ve věci zjednali pořádek, což má potenciál vědu jako takovou skutečně ohrozit. Vývoj ve Spojených státech je v tomto ohledu odstrašujícím varováním.

Clarková nabádá k tomu, aby se vědci nenechávali strhnout momentálními impulzy a praktikovali větší sebekázeň. Ke kontroverzním otázkám by se měli stavět věcně a s odstupem – i za cenu, že to s sebou ponese riziko krátkodobé újmy nebo společenského nepochopení. To je stále lepší než trvalé podkopání reputace a ohrožení nenahraditelné role, kterou věda hraje při hledání pravdy. „Věda není autoritářská – je poradní. Neříká lidem, co by si měli přát – říká jim, jak toho dosáhnout. Přikazovat lidem, aby ‚věřili vědě!‘, nebude tak účinné jako jim ukázat, že vědě důvěřovat mohou, a to poskytováním vysoce kvalitních informací a zdrženlivostí u postojů v sociálně-politických otázkách, které zahrnují složité a subjektivní hodnotové kompromisy,“ dodává.