„Mami, kdybys hrála v německém fekálním pornu, řekla bys mi to?“ ujišťoval se svého času nezapomenutelný Cartman ve filmu South Park: Peklo na Zemi. Jasné odpovědi se nedočkal, ale beztak věděl, jak se věci mají. Pro hlavní hrdiny seriálu, kterým je věčných deset let, nebyla návštěva „zakázaných“ stránek žádným problémem. Stačilo odkliknout dialog potvrzující, že jsou plnoletí.

Tímto způsobem se na lechtivé portály dostávala více než jedna generace mládežníků, včetně těch, kterým je dnes kolem čtyřicítky. V posledních pár letech se ale vůči této svobodě bez hranic zvedá v politické sféře stále větší odpor, a to zleva i zprava. Restriktivní zákonné normy schvalují jednotlivé státy i nadnárodní organizace jako Evropská unie. Jejich podstatou je obvykle nutnost prokázat svoji identitu, v měkčím případě jenom zletilost vzdálenému serveru předtím, než k „citlivému“ obsahu přistoupíte. Přičemž pod pojem „citlivý“ se kromě hanbatostí leckdy zahrnují i politicky extrémní témata, texty o anorexii nebo sebepoškozování.

Jde opravdu jenom o ochranu dětí, nebo je taková legislativa zamýšlena coby pohodlná vstupní branka k rozsáhlejší kontrole výměny informací na internetu? Lze vymyslet řešení, která by neohrožovala soukromí uživatelů a přitom zajišťovala to, co zajišťovat mají? A kde přesně stojí zájmy velkých digitálních platforem?

Wikipedie u soudu

Co se „sledování lidí pro jejich vlastní dobro“ týče, málokterý západní stát si postupem času vyvinul tak vlezlé a agresivní mechanismy jako dříve svobodomyslná Velká Británie. Ať jsou zrovna u moci labouristé, nebo toryové, pomyslné šrouby ostrovní politiky jako by znaly jen jeden směr – přitáhnout víc a těsněji.

Britský zákon o bezpečnosti na internetu, Online Safety Act, byl přijat roku 2023, ale řada jeho ustanovení vstoupila v platnost teprve letos, čímž se otevřela obří plechovka s červy a etiketou „tak jsme to sice nemysleli, ale stejně to tak asi je“. Pravomoc kategorizovat jednotlivé služby patří regulačnímu úřadu Ofcom, který ale nemá úplně jasno v tom, jak je třídit. Nejvyšší kategorie 1 podléhá nejtvrdším regulacím a v případě jejího nesplnění hrozí příslušným webům pokuty až ve výši deseti procent jejich světového obratu.

Právě obava, že bude zařazena do první kategorie, vedla celosvětovou dobrovolnickou encyklopedii Wikipedie k tomu, že se obrátila na soud. Na Wikipedii se porůznu vyskytují obrázky i videa, která do pornografického žánru spadají – například Debbie Does Dallas, film z roku 1978, který z poněkud obskurních právních důvodů není chráněn copyrightem. Wikipedie není uzpůsobená tomu, aby třídila svoje materiály podle obscénnosti, a její poměrně svobodný a decentralizovaný charakter jí neumožňuje takový striktní dohled zavést. Proto velmi stojí o to, aby do kategorie 1 nespadla – a v případě, že se tak stane, zvažuje i odchod z Británie jako takové. Tím by se ostrovní království zařadilo po bok Číny, Severní Koreje a Myanmaru, jediných tří států světa, kde se na Wikipedii dlouhodobě nedostanete.

Soud bohužel nepřinesl žádné rozuzlení a nepřiřkl Wikipedii ochranu před takovým osudem, i když vyzdvihl její hodnotu pro lidstvo. Konečné rozhodnutí o její klasifikaci je tedy na Ofcomu, a ten se nejspíše rozhodne až příští rok.

Úlevu by Britům mohlo přinést potenciální vítězství Farageovy strany Reform UK v příštích volbách. Strana se netají tím, že by Online Safety Act opět zrušila. Nejbližší volby ve Spojeném království se ovšem budou konat až v létě 2029. A do té doby se může změnit mnohé, včetně politických preferencí národa.

Když byla Ursula pouhou ministryní

Ursula von der Leyenová, současná předsedkyně Evropské komise, je posledním pozůstatkem starého merkelovského systému ve vysoké politice. Není příliš velkým tajemstvím, že bývalá německá kancléřka, velmi zručná při zákulisním vyjednávání, prosadila svoji chráněnkyni a spojenkyni do nejvyššího evropského úřadu tak trochu za odměnu. Ve svém rodném Německu už přitom tehdy byla von der Leyenová spojována spíše s různými negativními jevy, včetně korupce.

Jednou z přezdívek, kterou se von der Leyenová sama nechlubí, je „Zensursula“, cenzurní Uršula, která vznikla roku 2009 coby reakce na její snahy zřídit celoněmecký firewall. Tehdy byla spolkovou ministryní pro rodinné záležitosti a její návrh směřoval opět k potlačení určitých pornografických stránek. Nakonec neuspěla, odpor německé veřejnosti byl příliš silný.

Není příliš překvapivé, že poté, co se von der Leyenová přestěhovala do Bruselu, snaží se o totéž v podstatně větším, kontinentálním rozsahu. Evropská komise pod jejím vedením produkuje jeden restriktivní návrh za druhým. Těžká bitva o tzv. „Chat Control“ (návrh legislativy, která má v rámci boje proti on-line sexuálnímu zneužívání dětí umožnit sledování komunikace uživatelů digitálních platforem – pozn. red.), odehrávající se už poněkolikáté, skončila prozatím kompromisem neuspokojivým pro všechny strany. K vyslovenému narušování kryptografie sociálních sítí, komunikačních aplikací či cloudových úložišť podle něj nemá docházet, ale rozsah různých vágně definovaných povinností je natolik nejasný, že ve skeptických pozorovatelích vyvolává zneklidnění. Další bitva se nejspíš odehraje v Evropském parlamentu, jehož poslanci už jsou celé měsíce bombardováni dotazy svých voličů na téma digitálních svobod.

Součástí těchto nových plánů Evropské unie je také prokazování identity na internetu. Konkrétní podoba tohoto záměru ještě není zcela jasná. Největší „jestřábi“ by rádi viděli osobní identifikaci jednotlivců při přístupu ke každé službě, skrze kterou se může šířit závadný obsah – jinými slovy, k naprosto každé službě. O podobném systému uvažovalo roku 2024 například Španělsko, ale i tam narazil tento záměr na prudký odpor obyvatelstva, stejně jako kdysi v Německu pod kuratelou von der Leyenové. I kdyby šlo „jenom“ o porno, a ne třeba o přístup k běžnému e-mailu, málokdo má chuť nahrávat svůj naskenovaný občanský průkaz do nějaké cizí databáze, jež může být za pár měsíců vykradena a prodána na černém trhu k dalšímu zneužití.

Opatrnější účastníci politické debaty se proto obracejí k možnosti, která je teoreticky reálná a matematicky solidní, ale v praxi zatím nebyla dostatečně vyzkoušena. Jde o kryptografický způsob prokázání věku, jehož základem mají být takzvané důkazy s nulovou znalostí.

Vím, ale neřeknu

Důkazy s nulovou znalostí (prakticky známější spíš pod svým anglickým názvem zero knowledge proofs) jsou velmi specifickou třídou algoritmů, která umožňuje digitálně prokázat nějakou skutečnost tak, aby se přitom neprozradily další detaily.

Toto „prozrazení-neprozrazení“ může být pro laiky obtížně pochopitelné, takže si pomozme nematematickou analogií. Představme si například alchymistu, který tvrdí, že vynalezl elixír mládí, ale odmítá prozradit recept na jeho výrobu. Jak může dokázat, že je to pravda? Třeba tak, že jej podá každému starci, který k němu přijde na návštěvu; odcházejí-li pak z jeho domu samí mladíci, je patrné, že nelže. Ale o složení elixíru samotného ani o jeho výrobním postupu se tím nic neprozradilo.

Podobné „kejkle“ lze provádět i v algebře, i když podstatně méně srozumitelným způsobem. Mohly by posloužit coby základ systému, který by neohrožoval soukromí jednotlivých uživatelů, ale přitom by s rozumnou mírou jistoty prokázal jejich plnoletost. Aspoň teoreticky.

Praxe je – jak to tak bývá – plná minových polí. Konkrétní implementace kryptografických algoritmů jsou plné chyb, které vesměs nemají nic společného s jejich matematickou podstatou. Spíše jde o programátorské chyby nebo nedomyšlené způsoby aplikace algoritmů, které lze s dostatkem vychytralosti nějak obejít či zneužít. Kvalitní, „na bojišti ostřílené“ softwarové knihovny jsou vzácné a v případě důkazů s nulovou znalostí vlastně ani neexistují.

Čímž se dostáváme k překážce, která je dost zásadní: i kdyby se politici napříč západním světem shodli na tom, že budou chránit naše soukromí pomocí tohoto typu algoritmů, jak můžeme těm programům a jejich poskytovatelům věřit? Koneckonců vesměs půjde o velké firmy, které mají svoje vlastní motivace a zájmy – a anonymita uživatelů k nim obvykle nepatří.

Oddělit zrno od plev – a lidi od robotů

Právě technologičtí giganti jako Google nebo Facebook jsou z tohoto hlediska v pořádném střetu zájmů. Jejich obchodní aktivity se vesměs točí kolem prodeje reklamy a nejhorším problémem, kterému poslední dobou čelí, je přemnožení robotů na internetu. Roboti (čili „boti“, protože dvě slabiky jsou zjevně v dnešní době příliš rozvláčné) se mnohdy snaží tvářit jako lidé, ať už jim jde o cokoli (třeba o předvolební agitaci). Ale jako lidé se nechovají, zejména pak zaručeně nekoupí žádný produkt, který se jim velké firmy snaží prodat. Coby konzumenti reklamy jsou bezcenní – a zadavatelé té reklamy to dobře vědí.

Právě obtížnost rozeznat lidi od robotů je pro digitální giganty zásadním oříškem a povinná identifikace lidí na internetu by jim pomohla. Jejich motivace naše soukromí chránit je naopak nulová: čím více toho o nás vědí, tím (pro ně) lépe. Zde se bohužel zájmy velkých firem a vysokých politiků sbližují natolik, že jejich vzájemné spolupráci a jejich produktům nelze věřit.

Do toho všeho ovšem vstupují i čistě lidské motivace a konflikty. Těžko očekávat například od Elona Muska, že se bude bez námitek podřizovat nějakým ediktům z Bruselu. Ostatně vztahy mezi USA, kde sídlí valná většina digitálních firem, a Evropou dnes beztak všeobecně nejsou moc dobré. Na konečnou podobu on-line identity a toho, kde se bude aplikovat, si tak nejspíš budeme muset nějakou dobu počkat.