Zatímco komunismus patří do muzea a liberalismus se potácí v krizi, fašismus se v dalších a dalších varovných textech jeví jako síla na vzestupu. Nejde přitom už jen o některými komentátory od středu doleva oblíbený argumentační faul „reductio ad Hitlerum“. Stále častěji se v poslední době stává fašismus pojmem, který je prezentován jako klíč k popisu politické reality dneška.

Britský historik Roger Griffin, jeden z nejvýznamnějších odborníků na meziválečný fašismus, příznačně popisoval, jak se účastnil konference s názvem Podstata fašismu, v níž jednotliví účastníci onu podstatu popsali každý odlišným, často zcela protikladným způsobem. Fašismus se totiž neopírá o koherentní teorii a „svaté knihy“ svých zakladatelů, nýbrž o mýtus, symbol a emoce. Mimo jiné i to umožnilo, že jsme v západní veřejné debatě posledních let poměrně rychle přešli od fáze „varování před návratem fašismu“ na základě příběhů z první poloviny 20. století do fáze „hledání podob fašismu dnes“.

Pro dnešního člověka Západu je fašismus (na rozdíl od komunismu) z pochopitelných důvodů synonymem absolutního zla. Není tedy divu, že tento špatně uchopitelný a přitom smrtelně nebezpečný nepřítel vyvolává pozdvižení. „Každá epocha má svůj fašismus,“ napsal židovský spisovatel a přeživší holocaustu Primo Levi. Renesanci dnes zažívá esej Umberta Eca Věčný fašismus, v němž nabádá, že „musíme zůstat ostražití“, neboť „věčný fašismus je pořad nablízku“ a může se „vrátit v těch nejnevinnějších převlecích“. Úkolem západního intelektuála je pak „odhalovat ho a ukazovat na veškeré jeho nové formy – každý den, na každém místě zeměkoule“.

Toto poslání se v posledních osmdesáti letech opakovaně zvrhávalo v ostrakizaci každého politika či myslitele napravo od středu. Často bylo navíc záhadně poplatné zájmům Kremlu. Nicméně zatímco během studené války šlo o specializaci některých proudů západní levice, nyní se žánr „protifašistického vigilantismu“ dostal do liberálního mainstreamu. Dobrým příkladem tohoto žánru může být kniha nizozemské novinářky Rosan Smitsové Dit is fascisme (Toto je fašismus, 2025, zatím jen nizozemsky, ale kromě anglického vydání se chystá i české). Na jejím základě nedávno napsal pro Deník Referendum článek s titulkem Světem obchází fašismus / Z jeho deseti projevů plyne, že ČR není výjimkou politolog a poradce prezidenta republiky Jiří Pehe, v němž spolu s autorkou vyjmenovává deset pravidel definujících dnešní fašismus (ve skutečnosti je Smitsová přebírá z knihy Jasona Stanleyho z roku 2022 Jak funguje fašismus, ale to je vedlejší).

Argumenty Stanleyho, Smitsové a Peheho pochopitelně slouží vcelku transparentně artikulovanému účelu: odhalení „fašistického únosu demokracie“, který chystá v USA hnutí MAGA a v Evropě jeho spojenci z řad „populistických“ kritiků liberalismu. Každé z deseti pravidel ilustrují na příkladech ze světa tzv. „populistické nové pravice“, třeba v podobě pokusů o vytvoření neliberální demokracie. Když se ovšem podíváme na druhou stranu barikády dnešního boje o duši Západu, zjistíme, že ve stejném vývojovém stadiu je i dvojče neliberální demokracie – nedemokratický liberalismus.

Jak poznat fašistu

„Každý fašista používá propagandu k narušení veřejné debaty a podněcování pocitu, že čelíme nepříteli,“ tvrdí Pehe/Smitsová/Stanley. Vnímání demokratické soutěže jako apokalyptického střetu dobra a zla je ovšem každodenností napříč ideovým spektrem dnešních západních společností. „Každé volby mají nyní existenční význam,“ napsala nedávno výrazná postava liberální žurnalistiky Anne Applebaumová. O tom, že politika je apokalyptické střetnutí dobra a zla, se dovídáme od liberálních lídrů od Kalifornie po Slovensko. „Ukázali jsme celému světu, že lze porazit krajní pravici. Miliony Nizozemců řekly Ne politice nenávisti a strachu,“ vykřikoval lídr nizozemské D66 loni v listopadu po volebním vítězství. Předseda polské liberální Občanské platformy Donald Tusk po vítězství nad konzervativci z Práva a spravedlnosti zas přirovnal svůj úkol k norimberskému tribunálu. Jeden z nejvýznamnějších kritiků liberalismu v USA, Patrick Deneen, dnešní politickou debatu shrnul následovně: „Obě strany naší žabomyší války budují svoji pozici tak, že druhou stranu prezentují jako existenční hrozbu, a tím jsou zároveň osvobozeny od reflexe vlastních nedokonalostí.“

„Každý fašista staví na mýtu slavné minulosti,“ pokračuje Rosan Smitsová ve své příručce pro rozeznávání fašismu a dokládá to samozřejmě Trumpovým heslem Make America Great Again. Nepochybně, historický fašismus stojí a padá s mýtem znovuzrození, které následuje po období úpadku. Všeobjímající pocit krize je však opět společným rysem obou znepřátelených táborů. „Mnozí si pamatují časy, kdy pro nalezení dobré práce stačilo zastavit se v blízké továrně nebo v podniku v centru města. Pokud jste těžce pracovali, měli jste šanci na slušně placenou práci na celý život. Tento svět je pryč a je to bolestivé.“ To neřekl Donald Trump, je to projev Baracka Obamy z roku 2011, citovaný v knize Zlomená republika izraelsko-amerického konzervativního publicisty Yuvala Levina, který americkou politiku jak zprava, tak zleva charakterizuje jako „oslepenou nostalgii“. Ztracený zlatý věk nemusí nutně znamenat návrat do křesťanského středověku, pro Američany je to „boomerská“ Amerika poválečné prosperity, pro středoevropské liberální intelektuály ztracená idyla devadesátých let, „konce dějin“ a ideologického monopolu jejich pohledu na svět („Bojujeme za to, aby bylo tak, jak bylo tehdy,“ prohlásila v kontextu polských voleb režisérka Agnieszka Hollandová). Liberálové totiž, jak píše Levin, vnímají současnou krizi nikoli jako období tranzice, ale jako aberaci, odchylku, po které nastane návrat ke ztracené „normalitě“.

„Fašismus záměrně podkopává nezávislé myslitele“ a „bojuje s žurnalisty, protože se bojí kritického a nezávislého myšlení“ – tak zní další charakteristika. Té asi nelze nic vytknout – kromě toho, že má pramálo společného se světem identitární žurnalistiky dneška, v níž jsou novináři součástí bojujících táborů a mýtus objektivity slouží maximálně jako nástroj k získávání převahy nad protivníkem. K tomu můžeme přidat stále větší sklon současného liberalismu k budování dogmatického systému, kde se kritika nepřipouští, o němž varovně psaly takové veličiny liberální politické filozofie jako John Gray nebo Ivan Krastev. Druhý jmenovaný v souvislosti s veřejnou debatou ve střední Evropě mluvil o tom, že „komunistickou ortodoxii“ nahradila „ortodoxie liberální“. Když před několika lety publikoval James Pogue z amerického popkulturního měsíčníku Vanity Fair sondu do světa MAGA intelektuálů, uznale prohlásil, že v něm nachází „mnohem větší sklon ke kritickému intelektuálnímu experimentování“ než kdekoli v liberálním mainstreamu.

„Každý fašismus ničí pravdu. Ztráta sdílené reality totiž otvírá cestu propagandistickému stroji,“ čteme dále u Peheho/Smitsové/Stanleyho. Už zmiňovaný John Gray v hořkém komentáři po Trumpově druhém volebním vítězství použil podobnou frázi – „ztráta kontaktu s realitou“ –, ovšem ve vztahu k liberalismu. Liberálové podle něho „uvěřili vlastním pohádkám“ na téma kultury, rasy nebo pohlaví, a uvedli tak svou ideologii do stavu „chronické kognitivní disonance“. Koneckonců v poslední době můžeme čím dál častěji sledovat různé západní instituce, jak pomalu ustupují z některých nerealistických klimatických cílů nebo iracionálních genderových politik – aniž by ovšem uznaly, že varovné hlasy byly od začátku oprávněné.

S tím souvisí i další údajný rys dnešního fašismu, tedy práce s „paranoidním viděním světa“ a „konspiracemi“. Opět, nepatří snad ke standardnímu repertoáru dnešního liberálního mainstreamu právě i interpretování všech pro něj negativních společenských a politických jevů jako výsledků ruské dezinformační mašinerie? Nežije náhodou v přesvědčení, že krizi liberální demokracie lze vyřešit lepším vzděláváním a lepší kontrolou algoritmů sociálních sítí?

A konečně: jak podle Jiřího Peheho / Rosan Smitsové poznat fašistu? „Staví tradiční venkov proti zkaženému a kosmopolitnímu městu“, „podporuje rigidní pojetí genderových rolí“, „mluví o rodině a tradici“ a „chce měnit sociální hierarchii tím, že omezuje práva menšin“. I tady by samozřejmě šlo najít pěkné příklady zrcadlení vlastních postojů – stačí vzpomenout populární narativy jako „vzdělaná a úspěšná Praha versus dezoláti“ či „Česko A versus Česko B“ (platí i pro Slovensko). Především však tato „hodnotová sada“ dobře ukazuje základní problém perspektivy: pro dnešní liberální mainstream jsou výdobytky jeho velmi nedávných revolucí (dosažené přitom často velmi agresivní politickou a ideologickou ofenzivou) nedotknutelné, a kdokoli by je chtěl zpochybnit či podobně asertivně obhajovat vlastní světonázor, je nebezpečným agresorem.

Dvě podoby téhož

Příručka pro rozeznávání dnešního fašismu se tak jeví především jako jen další podoba mainstreamového pokrytectví, jež slouží k likvidaci názorové konkurence tím, že ji vytlačí za okraj seriózní debaty a najde pro ni vhodnou, dostatečně hrozivou nálepku, tentokrát ono děsivé slovo na „f“.

To je ale jen jedna rovina problému. Netvoří nakonec neliberální demokracie a nedemokratický liberalismus v dnešní politické realitě nerozlučná dvojčata, která za svůj růst vděčí právě neřízené polarizační spirále, jejímž palivem je démonizace druhé strany? V posledku je totiž stále častěji zjevné, že oba tábory jsou ochotné sáhnout po „mimořádných prostředcích“ mimo prostor právního řádu. Italský filozof Giorgio Agamben už před patnácti lety poukazoval na to, jak si postupně zvykáme na „normalizaci stavu výjimky“ jako základního principu našich politických systémů. Vládnutí pomocí dekretů je stejné poznávací znamení tak odlišných politiků, jakými jsou Donald Trump a Emmanuel Macron. Odvolávání se na „pozastavení práv a svobod“ ve jménu řešení „výjimečného stavu“ má v praxi podobné následky, nezávisle na tom, zda jako teoretický podklad použijeme na nové pravici módního Carla Schmitta, nebo jeho obdobu na druhé straně barikády, tvůrce koncepce „militantní (liberální) demokracie“ Karla Loewensteina.

Spirála polarizace je reálný problém, přičemž obě strany ji roztáčejí čím dál víc, aniž tuší, kam až může konflikt vygradovat. Pokud budeme fašismus chápat jako určitou prapůvodní revoluční sílu „kreativní destrukce“, pohrdající slabostí a pravidly a naopak oslavující čirou moc, může se ukázat, že ve světě, který jsme vytvořili, právě toto cesta nejvíc odpovídá duchu doby. Postmodernismus s jeho relativizací všeho a koncem „velkých vyprávění“ měl vést do postdějinného ráje bez silných identit, v němž si každý (klidně i několikrát za den) zvolí, kým chce být. Ve skutečnosti to vypadá, že přece jen platí stará pravda, že když zrelativizujeme všechny normy a zesměšníme všechna „velká vyprávění“, jediným reálným principem, který dokáže organizovat lidskou společnost, nakonec bude hrubá síla a instinktivní vymezení „my versus oni“. Dětmi tohoto staronového světa jsou „populisté“ ve stejné míře jako „liberálové“.