Vládnutí Donalda Trumpa lze jistě popsat standardními metodami, takovými, jakými bývají popisovány vlády předchozích prezidentů. Trump zvítězil přesvědčivě (rozhodně ale ne s nějakou historicky mimořádnou převahou, jak s oblibou tvrdí – na to bychom se museli vrátit k Reaganovi anebo, jak se málokdy připomíná, k Nixonovi). Zvítězil s voličskou koalicí, jež popřela představu, že reprezentuje vzpouru reakčních bělochů. Posílil hlavně mezi Hispánci, černochy a mladými.

V prvním roce svého druhého období v úřadu potvrdil to, co kupodivu ukazují politologické studie – že politici v demokraciích víceméně plní sliby, s nimiž byli zvoleni. Slíbil, že nejen utěsní hranici, ale zahájí rozsáhlé deportace ilegálních imigrantů. A to udělal. Slíbil, že zavede cla. A to udělal.

To první mělo z jeho politik vždy relativně největší podporu, ale zároveň bylo vysoce polarizující – část veřejnosti byla a je vášnivě proti. Pak jsou tu lidé, kteří v principu jsou proti ilegální imigraci, ale ta syrová realita deportací se jim nelíbí. Menšina se drží ideálu „otevřených hranic“ a toho, že „žádný člověk není ilegální“. Trump nastoupil do Bílého domu s vytipovanými lidmi oddanými tomuto úkolu a od začátku neuhnul ani o píď. Měřeno čísly má tato snaha výsledky (pokud čtenář narazí na tvrzení, že Barack Obama deportoval podobné počty ilegálů, je to zavádějící informace založená na tom, jak Obamova administrativa redefinovala, co je to deportace). Ale taky má „collateral damage“ v podobě videí jednotek imigrační služby ICE, jejichž operace působí dojmem vojenské okupace, její příslušníci jsou evidentně špatně vycvičeni, stavějí na hlavu běžné standardy policejní práce, vtrhávají do obydlí nezřídka i amerických občanů a žádají po nich prokázat totožnost. Průzkumy mohou být vrtkavé, ale v době psaní tohoto článku, krátce po zabití Renée Nicol Goodové v Minnesotě agentem ICE, zaznamenala Trumpova imigrační politika v průzkumech hluboký propad.

Cla na rozdíl od imigrace takovou podporu nikdy neměla, a to ani mezi republikánskými politiky. Trump si prosadil svou a v dubnu vyhlásil svůj „den osvobození“, šokující zvýšení cel na celý svět. Když Trump v roce 2016 nečekaně vyhrál volby, musel nabrat do funkcí řadu lidí uvažujících víceméně jako tradiční republikáni, kteří byli některé jeho tendence ochotni blokovat. Tentokrát už si vybíral lidi podle loajality a nikdo takový tam není. Takže roli blokátorů musely sehrát dluhopisové trhy. Teprve neklid na nich Trumpa přiměl se trochu krotit a narýsovat cestu ke snížení cel obchodními dohodami a ad hoc výjimkami (dočkal se tak zadostiučinění Clintonův poradce James Carville, který v 90. letech prohlásil, že pokud existuje reinkarnace, chtěl by se znovuzrodit jako dluhopisový trh, protože ten zastraší každého). Takže dnes je efektivní průměrná výše amerických cel asi 17 procent.

Ekonomická katastrofa, kterou prorokovali nejhorší Trumpovi kritici, se nekonala. Inflace v USA za minulý rok dosáhla 2,7 procenta, jen o málo víc, než kolik by podle odhadů byla bez cel. Na druhou stranu cla nepřinesla efekt, který Trump a jeho našeptávači slibovali, tedy renesanci amerického průmyslu a vzestup nového trumpovského ideálu amerického muže – továrního dělníka. Počet pracujících v průmyslu dál klesal.

Standardní metodou hodnocení úspěšnosti prezidentů jsou průzkumy: podle nich je Trumpova podpora nízká a stále klesá. Podle vážené agregace průzkumů, kterou dělá statistik Nate Silver, hodnotí nyní Trumpovo úřadování kladně 42,1 procenta respondentů a záporně 55,2 procenta, je tedy o 13 procentních bodů „pod vodou“. Povolební líbánky měl krátké, odmítání převažuje nad podporou od března. Je to neoblíbenost, s níž se může měřit jen sám Trump ve svém prvním období. Jenže poslední volby, do nichž šli oba kandidáti s nadpoloviční podporou, byly v roce 2008 (Barack Obama a John McCain). Američané si čím dál tím víc musí vybírat mezi dvěma zly.

Jak řečeno, Trump si u Američanů vede nejlépe v imigrační politice. I tam se ovšem dostal nejpozději v červnu do záporných čísel, současné skóre je 43,5 procenta pro, 54 procent proti. Ve všech ostatních sférách politiky je to jen horší.

Anatomie trumpismu

Jenže to neznamená blížící se pád veškerého trumpismu, a to z toho důvodu, že demokratům Američané důvěřují pokud možno ještě míň.

Veškerá tato konvenční metrika ale nezachycuje dramatickou proměnu americké politiky, kterou Trump přivodil, ani proměnu americké civilizace samotné. Došlo k unikátnímu souběhu dvou faktorů, jenž může v lidech, jimž je souzeno v této době žít, budit až závrať. Vyčerpal se nejen celý politický řád Západu od konce studené války, ale možná i ten studenoválečný. Vyčerpala se ideologie amerického reaganovského konzervatismu. A do zdi narazila levicová ideologie emancipace, jíž už k emancipování zbyli jen kriminálníci, sexuálně úchylní a duševně nemocní. Do toho přišel Donald Trump, typ podle mnoha zakladatelských postav americké demokracie zcela nevhodný pro prezidentský úřad, aby naplnil slova Henryho Kissingera o tom, že se občas na scéně ocitnou postavy, které bezděky nasvítí konec epochy.

Některé změny, jež Trump do úřadu přinesl, mohou najít paralelu v dřívějších přelomových obdobích, jako byl například Rooseveltův New Deal. Některé mohou najít oporu u ideologů, kteří je dlouhodobě prosazovali, jako například teorie tzv. unitární exekutivy. Ale ten mocenský amalgám se nemohl zhmotnit jinak než skrze Trumpovu narcistickou osobnost.

Trump není ve svém mocenském apetitu vázán žádnými závazky a loajalita je pro něj výhradně jednosměrná záležitost. Není jistější způsob, jak se vystavit posměchu jeho fanoušků než vyslovit slova „demokratické normy“. O těch takzvaně nepsaných se vůbec nemá smysl bavit, ale on moc vážně nebere ani psané právo. Jedinou autoritou, na kterou se zatím zdráhá útočit, je Nejvyšší soud. Ty nižší to nemají jisté a právo udělovat milost používá prezident zcela bez ostychu jako nástroj k obohacení a odměňování věrných. Ke stejnému chování vede své ministerstvo spravedlnosti. Stejně transakčně si vede v mezinárodních vztazích. Katar mu věnoval letadlo, Švýcaři si vykoupili snížení cel zlatou cihlou, již Trumpovi osobně předali v Oválné pracovně. Kdo potřebuje být diskrétnější, navrhne nějakou výhodnou investici Donaldu jr. nebo Trumpovu zeti. Kdo na tohle nemá a zkouší se dovolávat sdílených hodnot, je ze hry. Někdy má dokonce Trumpova nenasytná touha po respektu nemateriální podobu, jako v případě přejmenování washingtonského koncertního sálu Kennedy Center na Trump–Kennedy Center. Pojmenování státního objektu po žijícím, úřadujícím politikovi má sotva v západním světě obdoby.

Trumpovo vládnutí je napínavým sociálním experimentem na téma, jakou míru korupce jsou občané demokracie ochotni snášet, dokud se jich osobně nedotkne a vede se jim obstojně. Ten experiment by měl být brán vážně. Je snadné zapomenout, že trumpovský extrém je mimo jiné reakcí na extrém předchozí – umrtvující proceduralismus vládnutí provázený extremistickou ideologickou kolonizací takřka všech institucí. V určitém typu lidí ta změna může uvolňovat energii. Dynamika americké ekonomiky a růst její produktivity nechávají jiné západní země daleko za sebou.

Na obzoru chaos

V každém případě je Trump tak sebestřednou a nevyzpytatelnou osobností, že bez ohledu na to, kolik po sobě nechá pojmenovat památníků, nelze definovat žádný „trumpismus“ nezávislý na jeho osobě, který ho přežije. Takže budoucnost je široce otevřená, jak na americké pravici, tak levici.

V Trumpově táboře se krčí zbytky tradičních konzervativců, pak jsou tam „technologisté“ ze Silicon Valley, kteří Trumpa podpořili ve volbách, ale nyní, zdá se, tahají za kratší konec. Ale rozhodující jsou ti, kteří se definují prostě jako „MAGA“. Nikdo neví, jestli budoucí republikánská koalice bude multirasová, jak k tomu Trump nakročil ve volbách, anebo jestli se začne víc prosazovat politika bílé identity, již nyní šíří někteří podcasteři s nesmírným vlivem. Jejich důraz na rasu vede celkem logicky k antisemitismu a podobně logická posedlost tělem je vlastně jakousi pravicovou variantou transgenderistického šílenství na levici. Člověk si vzpomene na prorocký tweet komentátora Rosse Douthata z roku 2016: „Pokud nemáte rádi náboženskou pravici, počkejte, až se setkáte s postnáboženskou pravicí.“

Jasné není ani, kdo bude u republikánů Trumpovým nástupcem. Jaksi se automaticky předpokládá, že to bude viceprezident J. D. Vance, i když Trump to nikdy neřekl.

Ale demokraté neskýtají pohled o nic víc uklidňující. Jejich stranická základna je rozdělena mezi na Trumpa fixovanou „resistance“, již lze nejlépe připodobnit k českému politickému stylu „Antibabiš“, a plnokrevné socialisty, nyní povzbuzené vítězstvím Zohrana Mamdaniho v boji o starostu New Yorku. Mají ještě jednu talentovanou političku, kongresmanku Alexandrii Ocasio-Cortezovou. Představují cestu Ameriky do třetího světa. Ale podle predikčních trhů je favoritem na demokratickou prezidentskou nominaci kalifornský guvernér Gavin Newsom. Je to postava do jisté míry trumpovská v tom smyslu, že proti němu lze vznést řadu kritik, stavem státu Kalifornie počínaje, ale má tu schopnost, že ty kritiky na něm neulpívají. Náruživě podcastuje a selektivně si osvojuje některé rozumné nápady – podpořil kalifornský zákon usnadňující stavbu bytů a postavil se proti účasti trans mužů v ženských sportech.

A konečně je tu možnost občanské války. Obě strany politického spektra prokázaly, že mají ve svých řadách dost lidí ochotných schvalovat politické násilí, pokud míří směrem, s nímž souhlasí – levice u vraždy Charlieho Kirka a ředitele newyorské zdravotní pojišťovny, pravice v případě útoku na Kapitol v roce 2021 a teď při smrti Renée Goodové. Ten Kapitol má posvěcení přímo od prezidenta; v ostatních případech nejde o nijak převládající tendenci, nové je spíš to, kolik lidí se to neostýchá říkat veřejně. Budoucnost může mít mnoho podob.