Česká republika bude mít konečně po více než dvou měsících od voleb novou vládu. Byť to nebylo do týdne od uzavření uren, jak si přál vítěz hlasování Andrej Babiše (ANO), je to nezpochybnitelně dobrou zprávou pro všechny. Žijeme totiž v demokratickém zřízení a voliči rozhodli tímto způsobem. Ať jste příznivci, či odpůrci nového kabinetu, měl by dostat možnost řídit zemi, případná kritika bude namístě, až když bude něco dělat špatně. To ostatně uznává i většina opozice. Vláda by pravděpodobně měla být uvedena do úřadu v pondělí 15. či v úterý 16. prosince – vzhledem k tomu, že ve středu 17. prosince se již Babiš chce účastnit Rady EU, protože zde bude projednávána další zelená legislativa a šéf ANO chce jejímu odsouhlasení bránit. Předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura (SPD) zároveň řekl, že hlasovat o důvěře nechá s největší pravděpodobností 13. ledna. O nadpoloviční počet hlasů si musí kabinet přijít říct do třiceti dnů od jmenování, což nevychází, pokud by měla být vláda jmenována dříve než v pondělí.

Proces každopádně odstartoval jmenováním premiérem, ke kterému s téměř stoprocentní jistotou došlo v úterý (tedy po uzávěrce tohoto vydání), jak stanovil prezident Petr Pavel. Jakýkoli další odklad poté, co šéf nejsilnějšího subjektu oznámil řešení svého střetu zájmů, by byl nejen naschválem, ale také otevřeným vyhlášením války – koaliční představitelé dávali zřetelně najevo, že pohár trpělivosti je naplněn bezezbytku. Babiš přitom trpělivý byl, neboť pochopil, že nic jiného než vstřícnost ke kýženému výsledku nepovede. A to i za cenu toho, že jeho koaliční partneři, a dokonce i značná část voličů nového kabinetu by volila daleko ostřejší postup vůči hlavě státu, která se rozhodla testovat limity svých pravomocí. Jaký úspěch si za tento riskantní postup prezident připsal? Lze tvrdit, že donutil Babiše oznámit řešení jeho střetu zájmů veřejně, protože v případě dohody jen mezi čtyřma očima by mu nevěřil. Tvářit se ale, že bez prezidentovy interference by k žádnému řešení nedošlo, je poněkud naivní ve chvíli, kdy šéf ANO dlouhodobě říkal, že problém vyřeší, a dle představeného konceptu na něm museli jeho právníci pracovat delší dobu. „Čistě právně se to riziko nesmazalo, ale posunulo se do úplně jiné roviny, protože danou záležitost budeme zkoumat na základě konkrétní situace v budoucnosti,“ zhodnotil pro Echo představené řešení vedoucí Katedry obchodního práva Právnické fakulty Univerzity Karlovy Bohumil Havel.

Úspěšná sázka na konsenzus

Neagresivní strategie Babišovi přinesla ovoce: je prvním premiérem v historii České republiky, který to dotáhl do této pozice podruhé, byť s pauzou na jedno období. Pokud někoho překvapil Babišův emotivní projev ve sněmovně na mimořádné schůzi svolané opozicí k řešení střetu zájmů, kde se šéf ANO dokonce rozplakal, nenechte se zmást. Expremiér mluvil v souvislosti se svými dětmi emotivně již v minulosti a jeho okolí podle zdrojů Echa hovoří jasně: Je ještě víc v ráži než obvykle a hodlá vylepšit svůj politický odkaz, který mu dle jeho slov pokazila covidová pandemie. Pokud Babiš ve funkci vydrží zhruba rok, předběhne, co se doby s mandátem týče, prvního předsedu vlády ČR Václava Klause, dosavadního rekordmana se svými více než 1800 dny v úřadu.

A z role rozvážného bude moci těžit i do budoucna – pokud ji udrží –, neboť krátkozrakých chyb se zatím dopouštějí jeho koaliční partneři. Nezahrnutí opozice na oficiální cestě třetího nejvyššího činitele Okamury na Slovensko zavání stejnou arogancí, kterou předvedla na začátku svého mandátu dosluhující vláda. Pokud se na tradičně první cestu k sousedům, s nimiž jsme kdysi tvořili jeden stát, vydala bývalá předsedkyně sněmovny Markéta Pekarová Adamová také bez opozice, je to příležitost k projevení vstřícnosti, nikoli k pomstě ve stylu oko za oko. A je jasné, že projevit velkorysost je o to těžší, když se Okamurova předchůdkyně – například při své cestě na Tchaj-wan v roce 2023 – na účet SPD vyjadřovala slovy, že „o účast někoho z hnutí neměla zájem“. O to víc je ale potřeba.

Do očí bijící jsou i zkušenosti a kompetence kandidátů na ministry navržených od ANO ve srovnání s těmi zastupujícími další subjekty. Těch se totiž vesměs týkaly všechny dosud ve veřejném prostoru probírané kontroverze. Důvod je nasnadě: návrat nečiní jen Babiš, ale i jeho kolegové: z osmi lidí, kteří brzy převezmou resorty, jich pět sedělo již v minulé vládě. Faktická znalost ministerstva, která dokáže zlomit případný odpor úředníků, je přitom zcela klíčová a není náhodou, že z Fialova kabinetu bývají nejlépe hodnoceni – když vezmeme v potaz odvedenou práci, nikoli osobní kauzy – ti politici, kteří na ministerské židli již seděli, jmenovitě Marian Jurečka (KDU-ČSL) či Pavel Blažek (ODS). Technokracie moci ale může být zároveň i tou největší překážkou: pokud víte, jak na to, máloco vás dokáže zabrzdit.

Babišův comeback je srovnatelný s tím, který v minulém roce předvedl prezident USA Donald Trump, k němuž býval Babiš často přirovnáván. To nejen z hlediska důrazu na národní hrdost a suverenitu, ale též s ohledem na bohatství. Zatímco v roce 2019, kdy si Babiš s Trumpem potřásl rukou v Bílém domě, bylo premiérovo jmění vyšší než to prezidentovo (Babišovy v přepočtu 3,5 miliardy dolarů versus Trumpových 3,1 miliardy), nyní je tomu – i s ohledem na rozdílnou úpravu střetu zájmů v USA a v ČR – naopak. Trump od svého nástupu do Oválné pracovny navýšil dle časopisu Forbes své jmění z 4,3 miliardy dolarů v roce 2024 na letošních 7,3 miliardy. Babiš se svého dekády budovaného impéria naopak rozhodl vzdát, byť živořit jistě nebude. Veřejným slibem národu de facto učinil jistou formu závěti, neboť majetek dostanou až jeho děti, což je – pokud nechceme z politiky vylučovat ty, kdo jsou úspěšní v byznysu – naprosto legitimní. Ostatně vstup podnikatelů do mnohdy ideově mdlého a neakčního prostředí zatuchlých stranických sekretariátů je víc než žádoucí.

Troublemaker z garáže

Nedořešeným bodem zůstává už jen nominant na ministra životního prostředí Filip Turek (Motoristé sobě). Ten se jako jediný nesetkal v rámci konzultací s hlavou státu, neboť se mu zhoršil fyzický stav a kvůli vyhřezlé ploténce skončil v nemocnici, s hrozbou operace. Situace působí poněkud nešťastně vzhledem k tomu, že šéf strany Petr Macinka původně žádal, aby Turek, u něhož se řešily v posledních týdnech různé kontroverze, byl na Hradě přijat přednostně a mohl pochybnosti kolem své osoby nejvyššímu ústavnímu činiteli vysvětlit. To prezident neakceptoval a naopak si nechal bývalého europoslance až na samý konec. I politická reprezentace je ale složena jen ze smrtelníků. Turek ve své autobiografické knize vydané v minulém roce zmiňuje dlouhodobé potíže se zády v souvislosti s obdobím, kdy aktivně závodil a musel svou urostlou postavu soukat do malého vozu. Není tedy rozhodně namístě se situaci vysmívat. A to i přesto, že u politiků není neobvyklé, že odchod z funkce zdůvodní zdravotními potížemi. Většina veřejnosti totiž ctí soukromí, a případný neúspěch či nevýraznost politika ve funkci tak mohou být přijaty shovívavěji.

Kauza Turek však už přerostla v něco více než jen drobnou vadu na kráse, která se vyřeší tzv. za pochodu, na což Babiš dosud spoléhal. Vzhledem k tomu, že mítink s prezidentem v brzké době asi neproběhne, lze předpokládat, že vláda bude jmenována bez Turka. Vedením ministerstva životního prostředí tak pravděpodobně bude pověřen jeho stranický šéf Macinka, a to až do doby, než se situace vyřeší. V minulosti takto například předseda ČSSD Jan Hamáček vedl resort zahraničí kvůli výhradám prezidenta Miloše Zemana vůči europoslanci Miroslavu Pochemu. Ten se nakonec členem vlády nestal a jeho místo zaujal Pocheho někdejší asistent Tomáš Petříček (ČSSD), který z europoslance učinil alespoň svého poradce. Podobného úspěchu tedy pravděpodobně dosáhne i Pavel. A to i přesto, že ve chvíli, kdy bude Babiš jmenován, by prezident měl podle názoru většiny ústavních právníků jeho návrhům vyhovět.

Podstatnou proměnou prošla i nálada veřejnosti: i dříve byl Turek vnímán jako pobuřující a rozdělující osobnost, zároveň byl ale pro část společnosti hvězdou a hlasem racionality. To ostatně dovedlo Motoristy sobě i do sněmovny. Mediální pokrytí každého jeho výroku v posledních dvou měsících ovšem přineslo únavu jeho osobou i jeho někdejších příznivců. Dle dat Kantaru navíc Turka jako ministra odmítá i více než polovina voličů ANO. Dalším pomyslným hřebíčkem do rakve bylo vyjádření jeho stranického kolegy, budoucího ministra sportu Borise Šťastného, který v diskusi ČT na přímou otázku, zda by Motoristé sobě potopili koalici, kdyby se Turek ministrem nestal, odpověděl, že ve vládě být chtějí a podepsali přece koaliční smlouvu. Může tak jít o první náznak ústupu.

Pokud tedy nebylo dosud jasné, jaké zakončení prezident pro rozehranou partii zvolí, respektive jaký obchod uskuteční, tak nyní začíná být zřejmé, že jeho triumfem by nemělo být nic víc než odmítnutí daného kandidáta, které později bude prezentovat jako odolání tváří v tvář hrozbě. Otázkou je, zda nešlo o Pyrrhovo vítězství vzhledem k tomu, že 40letý „kluk“ žádnou reálnou hrozbu nepředstavoval a naopak mohl být pro prezidenta v mnoha ohledech tvárný. Nelze opomenout ani fakt, že pro Pavla hlasovalo přes 3,3 milionu voličů, a to z obou táborů pomyslného společenského příkopu. Pokud by si souboj za dva roky zopakoval tváří v tvář s Babišem, mohl by Pavel být reprezentantem pouze jednoho z pólů. A ten sněmovní volby prohrál.