Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Na Němce klatby platí

Stará dobrá Spolková republika je minulostí, pohřbilo ji nikoli sjednocení, ale Angela Merkelová a její slavný výrok z roku 2015 o tom, že to Němci zvládnou. Byly doby, kdy sledovat (západo)německé volby bylo zajímavé jen pro toho, kdo to měl rád a trochu se nudil. Soutěžily dvě masové klasické politické strany: sociální demokracie (SPD) pro dělnictvo a zaměstnance – a křesťanští demokraté a sociálové (CDU-CSU) pro střední stav, zemědělce a Bavory. Do toho pár procenty zasahovali ještě liberálové (FDP) pro intelektuály a podnikatele.

Flora řídce vysázená

Pozorovatel současné české literatury si mohl všimnout výskytu žánru, jemuž by se dalo říct „neduživá apokalypsa“. Jde o texty pochmurné až depresivní, chudokrevné ve formě i v obsahu, což ovšem je rys pozitivně vnímaný, neboť „vysátí krve“ je jaksi projevem porozumění době. Taky by se dalo mluvit o vampýrské literatuře, dobrovolně anemické a bledolící, kdy neduživost je žádoucí a spřízněnou klientelou (prořídlými řadami literárněkritických zombií) oceňovaná a žádaná.

Král Francie se zastavil v Buštěhradu

Na zastávce čeká doktor Zavadil, za kterým do Buštěhradu jezdím obdivovat jeho kaktusy. Má jich plný dvůr a plnou garáž, stojí mu na stolech a policích, na parapetech za okny i před okny. Člověk se musí v jeho domku pohybovat velmi opatrně, raději na nic nesahat a o nic se neopírat. Říkám, že jeho dům je kaktusárium, dům pichlavých okurek a bodavých květáků, a že by mohl vybírat vstupné a požádat o zápis do knihy buštěhradských pamětihodností a kuriozit.

Americký prezident v epoše Boba Dylana

Co si asi tak myslí Bob Dylan o prezidentu Trumpovi? Na to autor tohoto sloupku není schopen odpovědět. A ani to vlastně netouží vědět. Možná že se Dylan nějak i vyjádřil, ale politické proklamace umělců je dobré brát s rezervou, včetně případného vyjádření Boba Dylana. Můj soukromý odhad je, že je v téhle věci, jako v mnoha jiných, spíš nad věcí, pohlíží na ně z pozice básníka, mystika a potulného kejklíře, jenž je zároveň světovou hudební superstar, která se však nepodobá žádné jiné superstar. Dylan nikdy nebyl v pravém smyslu slova politický umělec.

Švédský střelecký model

Zdá se dosud, že masový střelec ve švédském městě Örebro (11 obětí) nenaplňuje tradiční předpoklad, že šlo o teroristu s „migračním pozadím“, předpoklad v mnoha případech přirozený, ale i pochybný. Zveřejněno zatím bylo, že 35letý muž, jenž sám zahynul, nebyl nikdy předtím trestaný, nebyl evidovaný policií ani nebyl spojen s žádným gangem. Nejspíš se tím naznačuje, že šlo o „původního“ Švéda: pořád ještě i ve Švédsku je dost rodilých Švédů schopných šílených činů.

Milionáři ve Svatém Janu pod Skalou

Nejlepší je tam přijít pěšky, vlastně sestoupit po strmé stezce od svatojanské skalní vyhlídky – a zamhouří oči, tak si může představovat, že je někde v předhůří Alp, nebo možná ještě spíš v nějakých soutěskách balkánských. Ale on je uprostřed Čech, kousek od Berouna, v centru Českého krasu, toho zvláštního geologického klenotu Bohemie.

Kronika virových roků

Je to právě pět let, co začaly nejprve z Číny přicházet zprávy o jakémsi lokálním viru, kterému se brzy dostalo globální pozornosti, jež vzápětí přešla do celoplanetární paniky. Začala doba covidová, začal „největší sociologický experiment všech dob“, jak to nazývá ve své esejistické knize Stíny v našich duších: Kronika virového šílení filozof, biolog a spisovatel Stanislav Komárek. Samozřejmě že tvrzení o „největším experimentu všech dob“ se může zdát přehnané, ale to jen tehdy, zavřeme-li oči a zapomeneme-li na ty dva roky, tedy na to, co se to vlastně během nich stalo. Obojí e přitom děje a obojí je právě na věci příznačné.

Miluj lidstvo a zapomínej na blízké

Kvůli Trumpovi jsou prouprchlické organizace, včetně těch působících v České republice, ze dne na den téměř bez peněz. Nelze pochybovat, že mnoho lidí přijalo takovou zprávu s uspokojením a možná i škodolibostí, nejeden byl možná udiven, co nám to Američané všechno platili. Ale byly a jsou nepochybně i reakce jiné, provázené rozhořčením, smutkem a lítostí, že svět, který odmítá solidaritu s těmi nejubožejšími, tedy s uprchlíky, je horší a stává se krutějším a nelítostnějším. Protože přece ty organizace pomáhající uprchlíkům jsou založeny na humanismu, na solidaritě s druhými, na altruismu.

Zkouška z judaismu v Třebíči

Třebíčskou židovskou čtvrtí se táhnou dvě podélné ulice. Kdysi měly logický název Horní a Dolní, po pětačtyřicátém je přejmenovali, teď se jedna, ta horní, jmenuje Blahoslavova, ta dolní Leopolda Pokorného, což byl třebíčský komunista, který šel bojovat do Španělska a padl v roce 1937 při obraně Madridu. Je to tedy dosti kuriózní jméno pro hlavní ulici v pravděpodobně největším zachovalém ghettu v Evropě, ale tak už u nás vypadaly dějiny. A když jsem se sympatické průvodkyně v synagoze ptal, jestli to není divné, neměl jsem pocit, že by ona na tom něco divného viděla.

Jak by se zloději zatočili Dákové

Zpráva, že se banda gaunerů v noci vloupala do Drentského muzea v holandském městě Assenu a ukradla z něj, kromě jiného, nádhernou zlatou helmu dáckého náčelníka z pátého století před Kristem, musela otřást i těmi, kdo zatím nevěděli, že něco takového existuje. Já shodou okolností věděl, neboť jsem na ten zázrak obdivně hleděl před dvěma lety v podzemních prostorách Národního historického muzea v Bukurešti. Tam se totiž přilba, nejcennější část „dáckého pokladu“, obvykle nachází: v Holandsku byl na cestách, tedy na výstavě, která se jmenovala „Dácie!“, bohužel s podtitulem „Království zlata a stříbra“.

Maminko, věšejí žebráka!

Čtyři svazky monumentálního knižního díla Popravení, které vydala společně Academia a Ústav pro studium totalitních režimů, obsahuje dohromady 266 osudů mužů (a jedné ženy), které komunistická justice poslala z politických důvodů na smrt. Každý ten případ je individuální, v něčem se liší od druhého, v něčem jsou některé třeba sporné či kontroverzní. O tom mluvíme s hlavním editorem a koordinátorem projektu, historikem Petrem Mallotou.

Nesmrtelnost prostřednictvím bratrů červů. Výstava Marka Škubala v DOXu

Kdo se neztratí v labyrintických chodbách holešovické galerie DOX (Poupětova 1, Praha 7) a dostane se do druhého poschodí, a tam ještě správně odbočí vpravo a pak vlevo, vstoupí do neobyčejného světa Marka Škubala: ocitne se na výstavě Prometheus. Marek Škubal (roč. 1986) je mistr úctyhodného řemesla sochařského, které provozuje na úrovni, jíž dosáhli naposledy velcí umělci doby J. V. Myslbeka či Augusta Rodina: ne že by potom sochaři neexistovali a sochařství zaniklo, ale ta preciznost, pečlivost, pokora, úcta k zobrazovanému objektu

Proč to dělat v Libčicích nad Vltavou

Když vystoupíte z vlaku na nádraží v Libčicích nad Vltavou, hned musíte čelit základní otázce: „Proč to děláš?“ Tou se na vás obrací neznámý autor velkého nápisu na panelové zdi oddělující koleje od městské teplárny. Její vysoký štíhlý komín je dominantou toho (donedávna) průmyslového městečka na sever od Prahy, odkud tam tím vlakem dojedete za dvacet minut. Ten nápis vám hned padne do očí, není to divoké graffiti, nýbrž písmena musel vymalovat nějaký profesionál, písmomalíř nebo umělec: třeba je to zbytek po nějaké konceptuální akci, „kontextová záležitost“, performance či něco na ten způsob.

Trump jako Julianus Apostata čili Odpadlík

Kdysi, na sklonku zanikajícího antického světa, se objevila barvitá a heroická postava císaře Juliana, kterému pak dějiny (respektive křesťanští dějepisci) daly hanlivé jméno Apostata, Odpadlík. Tento filozoficky vzdělaný a nadaný mladý císař se pokusil o nemožné: o zvrácení směřování dějin, o jejich zastavení a obrácení zpět. Pokusil se potlačit – zajímavé bylo, že nikoli násilně – křesťanství, vrátit uctívání starých antických bohů, obnovit staré římské ctnosti, které podle jeho názoru nový kult Galilejců, jak říkal křesťanství, podemílá a ničí. Dalo by se říct, že chtěl udělat Řím zase velkým, vrátit mu slávu, velikost, sebevědomí.

Porno není dokument BBC o životě zvířat

Budeme mluvit o sexu. Kdysi jsem si myslel, že o sexu se má mluvit co nejvíc a co nejotevřeněji, že to věci velmi prospívá. Nyní, když jsem trochu starší, tak už si tím nejsem tak jistý, naopak se začínám přiklánět k názoru, že se o sexu mluví až příliš a že se o něm mluví špatně. A také že když je sex všude, tak výsledek je, že mizí tam, kde být má. Ale to samozřejmě bude tím stárnutím. Přesto jsem na sebe vzal to břímě podniknout salonní výpravu do světa, bez jehož existence by tady nikdo z nás nebyl. Ani moji milí hosté: dámy Julie Gaia Poupětová, sexuální koučka, publicistka Klára Elšíková, jež vydala knihu Pacanka, a pak nestor české sexuologie – profesor Petr Weiss.

Brežněv a Dubček v pyžamu

Na internetovém vysílání ČT se objevil dokumentární film slovenského režiséra Roberta Kirchhoffa, který se jmenuje Všichni lidé budou bratři. Verš ze Schillerovy Ódy na radost (zvěčněné Beethovenovým géniem) ironicky provází život Alexandra Dubčeka a tím i dvacáté století, které se mezitím stalo něčím dávným a pomalu již nepochopitelným. Nejde o životopisný film o víc než třicet let mrtvém politikovi (a funkcionáři a symbolu), ale o filmovou esej o postupném mizení člověka v dějinách, o zanořování se jedné „ikony“ v proudu času, který je nelítostný a komický zároveň.

Na nic nečekám – prásk!

Vyprávění „romského boxera a veksláka“ Stanislava čili Standy Tišera (nar. 1957) se jmenuje Já byl frajer kluk. V knize, kterou podle jeho vyprávění zpracovala Marie Urbanová, to zazní opakovaně, jako refrén po každém přívalu historek. Ty pravidelně končí nějakým novým vítězstvím boxera Standy, který si vždy uměl poradit: „Byl jsem s každým rychle hotovej. Prásk, prásk a kopačku do držky. Jsem střízlík, musím pálit první, nejde, aby se ke mně někdo přiblížil. Na nic nečekám – prásk!“

Tichý soumrak v Lichtensteinu

Na nádraží v saském městě Glauchau stál příměstský vlak, který jel do konečné zastávky Stollberg přes městečko Lichtenstein, což mi přišlo dosti přitažlivé na to, abych do něj nastoupil. Rychle jsem si ještě koupil v automatu jízdenku, což je vždy výkon, který když zvládnu, jsem na sebe trochu pyšný. Pak jsem si sedl a vlak s asi pěti cestujícími se rozjel. Byl jsem třetí den na vánoční cestě po saském Krušnohoří, důvod bych asi těžko jednoduše vysvětloval, ale byla v tom určitě melancholie, vzpomínka na dětství>

Něco by se vládě uznat mělo

Co rozhoduje o tom, jestli je nějaká vláda úspěšná? Nejspíš veřejné mínění. Jenže to je velmi nejistá věc. Především veřejné mínění se může velmi rychle měnit. Co se před časem jevilo jako velký úspěch, nemusí za chvíli vůbec platit. A naopak. Třeba v Itálii se dosud ví, že díky Mussolinimu začaly jezdit vlaky včas. Pak zase přestaly. Vyvozovat z toho, že Mussoliniho vláda byla úspěšná, ale asi moc nejde.

Návrat racka do Čechova

Bez Čechova si už sto dvacet let nelze představit divadlo, herce a herectví a také divadelní obecenstvo. Každý, kdo do divadla nějakou dobu chodí, nutně už má několik svých Čechovů za sebou, každý také nějak tuší, o čem je řeč, když se řekne Čechov nebo čechovovský… Vždyť to víme: nic se v těch hrách neděje, jen řeči se nekonečně vedou, samovar bublá, postavy trpně snášejí život, který se kolem nich kamsi ubírá a oni s tím nemohou a ani nechtějí nic dělat.

David Lodge, mistr zadních řad

Když vám umře oblíbený spisovatel, je to vždycky důvod k napití. Nebo když to máte jako pracovní úvazek, tak k sepsání sloupku. Tím spíš, když to byl humoristický spisovatel, opravdu humoristický, což se projevuje i po jeho smrti: po ní napsala na socsíť jedna známá morální intelektuálka a pořád slavná herečka, že poté, co si v jedné jeho knize přečetla, že když měl na literární konferenci přednášku „upocený Slovan“, šel si nějaký profesor dát skotskou, tak ona sama knihu zhnuseně zaklapla a vrazila ji do zadní řady knihovny, aby se na ni nemusela dívat, protože takhle ji nikdo urážet nebude.

Dvojdomek v saské Hluchavě

Mám rád, když vystoupím z vlaku na malém nádraží a jdu za soumraku neznámým městem dlouhou prázdnou ulicí, kde se kývají pouliční lampy. A já vyhlížím první otevřený bar nebo putyku, kam bych na chvíli vešel a zkušebně jen tak nasál atmosféru. Jenže v našem světě takové předměstské podniky rychle mizí a tam, kde jsem teď byl já, zmizely už snad úplně.

Simon & Garfunkel: Příklad hodný následování

Aspoň něco pozitivního, dokonce přímo hezkého se na tom světě občas ještě stane. Tak koncem roku se prý smířili Art Garfunkel a Paul Simon, zpěváci američtí, hvězdy nedostižné velikosti, jejichž písně, Artův nebeský vokál a Paulovy melodie, se klenou nad rozbouřenými vodami životů několika generací, byť těmi posledními už si nejsme tak jistí. Ale to je jedno, třeba k tomu dorazí. Zašli si prý ti dva do restaurace v New Yorku, určitě nějaké dobré, dali si oběd, odhadoval bych něco veganského, ale to je jejich věc, pak možná víno v hodnotě více než slušné.

Jako pára nad hrnkem s vodou

Překypující umělecké nadání režiséra Jana Antonína Pitínského (nar. 1955) se projevilo v desítkách jeho divadelních inscenací vykouzlených na moravských i českých scénách od konce 80. let do současnosti. Snad vždycky nějakým způsobem překonávaly hranice mezi dramatem a literaturou, mezi slovem a imaginací. Asi by se dalo říct, že Pitínský byl (a je) básník divadla, které mu sloužilo jako místo pro uskutečňování vnitřních vizí, jejichž původ je v osobitém vyjádření nevšedního způsobu vnímaní světa a reality vůbec. To je čistě poetické, neúčelové, nedidaktické, nerealistické, nadčasové.

Jak se Jimmy Carter objevil v české poezii

V souvislosti se smrtí prezidenta Jimmyho Cartera nebyla kupodivu zatím připomenuta jeho stopa v české poezii. Samozřejmě bezděčná, nejspíš se o ní ani nedozvěděl, a kdyby ano, byl by nejspíš velmi překvapen a zaskočen. Ale pro generaci, která vyrůstala na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, šlo o docela silný zážitek, který nejde jen tak z mysli vymazat. Alespoň tedy z myslí některých. Těm to budiž zde připomenuto, ostatní nechť se poučí. Nuže byly doby, kdy se na programu Československé televize vysílaly básně. Šlo o pořad Nedělní chvilka poezie, vždy po zprávách v osm hodin večer.

Krajkové Vánoce v Kopci Svaté Anny

Annaberg je město na kopci, jak to odpovídá jeho jménu. Nad ním je ještě jeden kopec, Schreckenberg, kde v kolumbovském roce 1492 objevili prospektoři bohaté naleziště stříbrné rudy, čímž začala v tomto kraji stříbrná horečka, která si nezadala s tou zlatou na Aljašce. Nalezení stříbra dalo povstat městu, které bylo založeno o čtyři roky později. Z iniciativy saského vévody Jiřího Vousatého (Georg der Bärtige) dostalo jméno po matce Panny Marie Anně, babičce Ježíšově: a protože v symbolické řeči teologie je Ježíš zlato a Panna Maria stříbro, tak Anna porodila stříbro.

S ním je to těžký, on je pořád šťastnej

Když si zajdete ve Vídni do muzea Sigmunda Freuda, tak nejlepší pohledy, které si tam můžete koupit, jsou od Jiřího Slívy: třeba dr. Freud při psychoanalýze dr. Kafky, jenž leží ve vaně spolu s podivným broukem, na nějž chudák Franz vytřeštěně hledí. Toto spojení absurdity s humorem, vážnosti s nonsensem, starosvětské elegance s jistou naivitou, to je Slíva v čistém podání, jak ho člověk má rád a hned bezpečně pozná.

O prospěšnosti strachu

Hned na úvod svého vánočního projevu premiér Petr Fiala vyzvedl skutečnost, že v České republice slavíme vánoční svátky „v klidu a bezpečí“. A zdůraznil, že v mnoha zemích takové štěstí nemají, takže si toho máme vážit, protože to není samozřejmost. Jsou za tím prý generace lidí, kteří se o to snažili a přispívali k tomu „klidu a bezpečí“ svou prací a úsilím. Petr Fiala má pravdu, ale když se to tak vezme, něco dosti podobného by mohl, samozřejmě s trochu jinou frazeologií, pronést při novoročním projevu Gustáv Husák dejme tomu v roce 1986. Československo bylo sice zaostalou, ale klidnou a bezpečnou zemí. Hlavně díky tomu, že v ní vládl policejně-totalitní režim, který zavřel hranice, suspendoval lidská práva, potlačoval svobodu vyjadřování i svobodnou diskusi, která logicky přináší nějakou míru neklidu.

Tři zuby Karla Velikého na Karlově

Čechy byly kdysi tak zbožnou zemí, že zde žijící čeládce nestačily běžné bohoslužebné úkony, ale vylepšovala a zkrášlovala je podle svého talentu a umu. A talent český byl spojen s vroucností a muzikálností. Tak vznikly už za časů otce vlasti Karla IV. české roráty, zvláštní ranní zpívaná mše pro dobu adventní, prý unikum v celém světě křesťanském, věc nevídaná a jedinečná, Čechy milovaná, radostně pěstovaná.

Novější články Starší články