Jiří Peňás - Redaktor Echo24.cz

/

Články autora

Putin, Si a Kim hovoří o nesmrtelnosti

Na vojenské přehlídce v Pekingu konverzoval Vladimir Putin s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem o nesmrtelnosti. Nešlo o filozofickou debatu, ostatně oba jsou, nebo by měli být, materialisté, ale o praktické výhledy prodloužení života fyzického těla ad infinitum. Putin pravil „Biotechnologie se neustále vyvíjejí.“ a pak dodal: „Lidské orgány lze neustále transplantovat. Čím déle žijete, tím mladším se stáváte, a můžete dokonce dosáhnout nesmrtelnosti.“ Si Ťin-pching na to pravil: „Někteří předpokládají, že v tomto století by se lidé mohli dožít sto padesáti let.“

Já už ve svém světě zůstanu

Podívejte se, jak nám krásně kvetou růže, letos jsou obzvlášť nádherné, pravil nadšeně profesor Martin Hilský, když otevřel vrátka do předzahrádky u domku nedaleko Pražského hradu. A byla to scéna přesně jak ze staré dobré Anglie, kde hovor o růžích je nejen ideální začátek konverzace, ale i vyjádřením podstaty tamější kultury a mentality. Ať už se nyní s Anglií dějí různé věci, my máme ty její nejlepší rysy jisté v profesorovi Hilském, gentlemanovi, ke kterému by mohl přijít Shakespeare a skvěle si o růžích popovídat, klidně v alžbětinském blankversu. Není vyloučeno, že se tak děje.

Srdeční hodiny v Poděbradech

Do Poděbrad přijíždí člověk s povznášejícími pocity. Jeho srdce se zde cítí být i bít jako doma, neboť Poděbrady jsou, jak známo, na srdce. To je slogan, který jsem znal už v hlubokém dětství, neboť moje milovaná infarktová babička obdržela lázně v Poděbradech, snad i vícekrát, střídala je s Luhačovicemi a já se o to její srdce velmi bál a strašně moc si přál, aby vydrželo co nejdéle, k čemuž mu měly ty Poděbrady pomoci. Jedna z několika fotografií, jež po ní zbyly, ji zachycují, jak způsobně pózuje před květinovými hodinami v lázeňském parku, kabelku přes ruku, v ní asi pítko, ze kterého usrkávala vodu z pramenů

Střepy z jednoho domu

Význam pevného místa ve vesmíru nelze docenit. V literatuře je tomu stejně: odhadem dobrá polovina prozaických děl, především románů, spočívá na základech nějakého místa, ze kterého vychází děj. Ten se kolem něj točí, vrací se do něj, postavy se nějak k němu vztahují, přicházejí, odcházejí… Ideální je samozřejmě dům, pokud možno větší, trochu třeba i tajemný, s bohatou historií, s rozličnými osudy obyvatel, kteří se nějak stýkají, potýkají, proplétají etc…

Rozostřeně sledované vlaky v Kostomlatech

Letní den ve středním Polabí byl pořád dost dlouhý, aby ho bylo možno protahovat zajížďkami a koupacími přestávkami. Takovou pozdně odpolední pauzu jsem podnikl u obce Ostrá, za níž je zaplavená díra po dolování písku, na mapě se jmenuje Jezero Ostrá, a u něj je kemp Ostrá, do něhož jsem ostře vjel. Takové letní kempy jsou fantastickým místem pro antropologické výzkumy a pozorování lidu, s nímž rád v těch chvílích splývám. Shromažďuje se tam věru jiný národ než v pražských kavárnách a redakcích.

Holka, co ji Danny potkal v Praze

Josefa Škvoreckého vždycky těšilo, když někdo nebyl hulvát a patřičnou pozornost věnoval jeho ženě Zdeně. Protože se na ni zapomínalo. Protože se třeba často říkalo: nakladatelství Josefa Škvoreckého ’68 Publishers… A ono to bylo spíš nakladatelství Zdeny Salivarové. To ona totiž doslova na koleně a v garáži vydupala ze země „podnik“, který se stal nejdůležitější kulturní institucí českého exilu a dalo by se říct, že po roce 1968 zachraňoval českou literaturu. To ona dělala všechnu tu úmornou práci, která obvykle není vidět, ale je nutná, aby knížky vyšly a pak je někdo četl.

Jak hobit Benda bojoval s komunismem

Na velkém žlutém činžovním domě v rohu pražského Karlova náměstí 18 visí ve výšce asi dvou metrů kovová pamětní deska „disidentovi a politikovi“ Václavu Bendovi, který, jak je na té desce napsáno, v tom domě žil v letech 1969 až 1999. Fasáda je zaprášená a též bronzovou Bendovu hlavu, která z té desky shlíží, pokrývá povlak času, jenž maže rysy kdysi tak výrazné. Léta se možná někdo odhodlává vzít štafle a hlavu opucovat, ale dřív, než to někdo udělal, pustila se do vydatného oprašování Bendovy hlavy novinářka a spisovatelka Alice Horáčková.

Taková okupace se jen tak nepovede

Možná se ještě dočkáme rehabilitace sovětské etc. okupace ze srpna dávného roku 1968. Hlasů, že režim nastolený okupací vlastně nebyl tak špatný, přibývá, nyní už si to nešpitají mezi sebou jen staří kolaboranti, ale dorůstá nová generace, která nezažila nejen ten historický srpen, ale ani valnou část doby po něm, přesto dochází k závěrům, že šlo o nějakou kosmetickou operaci, která „lidskou tvář“ jen tak trochu štípla, ale k prospěchu věci.

Čisté češství v Přerově nad Labem

Čelákovice jsou tak blízko od Prahy, že si tam Pražák může zajet třeba odpoledne. Proto jsem se tam nechtěl příliš zdržovat, místní muzeum v mnohokráte přestavované vodní tvrzi je stejně v přestavbě, vrátím se tam, až ho otevřou. Byl jsem tam před lety, pamatuju si, že tam měli pěkná diorámata, myslím, že se tomu tak říká, ze života labské zvířeny. Vycpané kachny a jiní vodní ptáci předstírali, že plavou po hladině z plexiskla, pod ní byly zavěšené ryby, dole raci, možná i nějaká vydra a bobr, všichni naaranžovaní jakoby realisticky, včetně hnízd s vajíčky, z kterých se nejspíš nic nevylíhne.

Slovenský Antigott

Představa, že se jednou natočí nadupaný film o Karolu Duchoňovi (1950–1985), kde bude tento „šohaj“ stylizován jako podtatranský Elvis Presley, by se generaci, jež ho zažívala v reálném čase, jevila jako poněkud bláznivá. Duchoň byl pro ni vzorný představitel tesilového popu, té nejoficiálnější a nejkoženější odrůdy socialistické popkultury, do které dobře zapadaly jeho vypjaté kantilény v národně-patetickém stylu a k jejíž prkennosti přispíval jeho bačovský zjev navlečený do krimplenu s největším možným motýlkem. Samozřejmě že tento dojem mohl být povrchní a nespravedlivý.

Kde je na Ukrajině Mnichov?

Kolem pátečního setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem na Aljašce se neodbytně vynořuje jméno města, jež je od nás nesrovnatelně blíž: Mnichov. Člověk jen s elementární znalostí historie a s elementárním citem pro spravedlnost musí jednání těch dvou mužů očekávat jaksi nedůvěřivě, s obavami, s nevolností, jež vzniká, když se připravuje a předpokládá nějaká křivda na někom třetím, na někom, koho se to týká, ale on není u stolu. Jako tehdy u stolu nebyli Češi. Mnichov je synonymem zrady a pro civilizovaný svět, který aspoň trochu ví, o co šlo, pedagogickým důkazem toho, že se zlu nemá ustupovat – a nejspíš s ním ani vyjednávat.

Letní bahno ve středním Polabí

Hned jak člověk vyleze z konečné metra na Černém Mostě, spadne z něj břemeno pražského života a s úlevou šlápne do pedálů vstříc dobrodružství a svobodě. Má před sebou asi deset dní volného pohybu, který bude určován jen jeho výdrží a možnostmi elkola. Den předtím si ho nechal zkontrolovat v servisu, kde mu doporučili, ať nejezdí po mokré trávě, neboť zadní pneumatika jevila se již dosti sjetá, ale jinak dobrý, i řetěz, jezdcovo trauma, neboť mu již dvakrát rupnul, by měl vydržet.

Polsko je jak Německo (než spáchalo sebevraždu)

Čtyřicet let jezdím do Polska, což neznamená, že ho znám podrobně a se vším všudy, ale přesto je mi asi nejbližší zemí za hranicemi, ostatní snad prominou. Kdysi dávno to byly dobrodružné cesty za svobodou, která se tam urputně vybojovávala. Byly to cesty romantické, jak to má v mládí být, skoro bez koruny či zlotého, což ale tehdy moc nevadilo. Porovnávat dvě zbídačelé socialistické země ekonomicky mě tehdy snad ani nenapadlo, o to tehdy věru nešlo. Na první pohled bylo ale jasné, že Polsko je chudá země, chudší a zaostalejší, než byla ta naše, což se projevovalo skoro ve všem: nejen v obchodech, ale snad ještě víc ve stavu domů a ulic, v děravosti silnic a chodníků, v obecné omlácenosti a omšelosti, v celkové ošuntělosti, ze které vybočovaly jen ženy. ,

Moravský Krumlov zadními vrátky

Proč zadními vrátky? Protože za těmi předními se vám postaví do cesty velký billboard zvoucí na výstavu slavného obrazového cyklu. Už dlouhý čas je Slovanská epopej v Moravském Krumlově tak medializována, že představuje to, čemu se říká synekdocha: část zde zastupuje celek, takže je to vlastně paraván zakrývající pohled na město v jeho podivuhodné rozmanitosti. Slovanská epopej, to jsou nepochybně pohádkově nádherná monumentální plátna, avšak bohužel taky oslava slavjanofilství, iniciovaného Ruskem, k jehož velikému dubisku se musejí povinně přichýlit všechny slovanské národy.

Zírání na vznešenost v éře páry

O většině věcí, které již nějakou dobu trvají, se nyní říká, že jsou post. Tak se mluví (už dlouho) o postmodernismu, o postdemokracii, o době postmediální, o době postevropské… Všechno, co už má něco za sebou, co tady nějakou dobu bylo, je ve stavu jakéhosi dojezdu, fáze, které se v medicíně říká terminální, konečná. Stále to přitom ještě existuje, možná dokonce v podobě nebývale rozbujelé, ale už je to nějak divné, přerostlé, přezrálé, překonané, prostě post.

Povadlá ňadra Evropy

Nemusí to být ani Donald Trump nebo někdo z jeho party, aby nás Evropany upozornil na úpadek našeho milého kontinentu. Evropa se evidentně nalézá v dekadentní fázi své dlouhé historie, zjevně ztrácí dech a výdrž, vadne a chřadne, pustne a churaví. Přestává stačit světu, jeho střemhlavému pádění někam, kam ona už ani nedohlédne, protože ten šílený závod ona už sama neřídí, spíš se tak plete někde u konce, ráda, že je vůbec ještě na nohou. Byla to přitom kdysi velká krasavice, které se klaněl celý svět, se kterým si ona mohla dělat, pomalu co chtěla.

Půvaby nenápadnosti v předpolí Prahy

Každé léto začínám s nadějí, že by se mi mohlo podařit naplnit zásadu Nulla dies sine natatio, tedy Ani den bez plavání, což je vodní varianta hesla, které razil, bez ohledu na následky, surrealistický spisovatel Pavel Řezníček: Nulla dies sine gaudium, tedy Ani den bez legrace. S jeho smrtí jí opravdu hodně ubylo. Principy, byť zdánlivě nenáročné, jsou však jedna věc, skutečnost věc jiná. Do plánů se připlétá mnoho rušivých vlivů, jako je počasí, povinnosti, sinice, sociální fobie, tělesné neduhy, lenost a další okolnosti provázející věk, kterému se kdysi říkalo důstojný.

Nová verze nejstarší nenávisti

O tom, co se děje v Gaze, se pomalu už i v mainstreamu píše a mluví jako o genocidě. Každou chvíli nějaký další expert pronese – že je to genocida. A samozřejmě tu genocidu páchá Izrael, který se na to zaprvé dlouho připravoval, pravděpodobně i 7. říjen 2023 byl součástí těch příprav, a zadruhé to vyplývá z jeho podstaty – a tou je jeho genocidní, rasistický a koloniální charakter. S ním ten stát vznikl, s ním se udržoval a s ním nyní vstupuje do své vrcholné fáze, kdy provádí cosi jako palestinský holocaust.

Biblické plátěné pexeso z Žitavy

Na hlavním náměstí (Markt) v Žitavě sedí člověk v cukrárně, jí zmrzlinu, kterou mu nabrala rukou poněkud neobratnou (musela ji vytlačovat palcem) ukrajinská slečna. Hledí naproti na radnici, jež je žlutá jako žito před sklizní, členitá, opatřená štíhlou věží, cimbuřím a gotickými oblouky. Má působit jako mocný středověký hrad, ale spíš vypadá jako umělecky pojatá sýpka na obilí, ale je to samozřejmě romantické devatenácté století, které se již po středověku jen nostalgicky ohlíží.

Božská míra byla neblaze překročena

Uběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu. Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce.

Román avantgardního manželství

Kunsthalle na pražském Klárově poskytuje svými tematickými výstavami dějepisné lekce z (u nás) zanedbaného oboru evropské výtvarné moderny. Loni tam nabídli opravdu objevnou retrospektivu Lucie Moholy (1894–1989, rozená Schulzová v pražské německy mluvící židovské rodině), fotografky Bauhausu a ženy (o hodně slavnějšího) Lászlóa Moholy-Nagye (1895–1946), klasika předválečné avantgardy. Výstava měla rehabilitovat umělkyni „ve stínu“ – a zároveň nabídla vysoce kvalitní vhled do slavných časů, v němž ještě šlo v umění skoro o všechno.

To pravé, co Francie potřebuje

Tragédie v Gaze bude mít pokračování v Evropě, kde se o ni nyní masochisticky přihlásila Francie. Francouzský Národní azylový soud (CNDA) v pátek udělil status uprchlíka palestinské ženě a jejímu synovi, neboť byli vystaveni násilí v důsledku izraelské operace v Gaze. Verdikt je považovaný za přelomový a může vést k tomu, že status uprchlíka tak mohou ve Francii dostat hypoteticky všichni Palestinci z Pásma Gazy, i ti, kteří jimi podle definic Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) nejsou. Tento precedent může spustit masovou migraci.

U Joviše! To jsou Jevišovice!

Jevišovice vypadají ze silnice jako fádní městečko kdekoli u nás, ale pak trochu zabočíte a najednou jste někde na Sicílii nebo možná v Kastilii, každopádně na jihu katolickém a románském, jihu vyprahlém, sluncem vyšisovaném, drsném a přitom malebném. Rozkládají se na krásně položené planině se zářezy a hlubokými žleby, kolem jsou naštěstí už zas hlavně obilná pole a borové lesíky, sem tam nějaká tůň a kapličky a boží muka u cesty. Mentálně a vizuálně je to vlastně ta nejlepší forma Moravy.

Jak se z vlků stali beránci

Rudolf Vrba (1924–2006), kterému se podařilo na jaře 1944 utéct z Osvětimi a pak ještě za války sepsat zprávu o tom, k jakému strašlivému vraždění tam dochází, mi kdysi, když jsem s ním jako mladík dělal rozhovor, řekl: „Od 8. května 1945 nebyl v Německu jediný nacista, dokonce už ani jediný antisemita tam nebyl! Já, Žid s tmavými vlasy, jsem se tam cítil bezpečněji než jinde v Evropě. Němci jako kdyby svlékli kůži a byli z nich úplně jiní lidé. Ani jeden hitlerovec, všichni Hitlera najednou hrozně nenáviděli.

Vraťme se k našim vodám!

Léto má poněkud přestávku, což je pravá chvíle na výzvu, aby se lid český a moravský, případně slezský vrátil k rybníkům, řekám, koupalištím, přehradám a tůním, prostě k vodě domácího druhu a původu. Tato země navzdory nejrůznějším poškozením stále ještě oplývá místy, kde se udržuje voda, ať již ve stavu tekoucím, či stojatém. Ne všechno zatím vyschlo, ne všude jsou sinice a nudistické pláže, které ne všem vyhovují. Absenci mořského pobřeží dostatečně nahrazují právě rybníky, které by, kdyby se svými břehy spojily, vytvořily souvislé pobřeží, byť dejme tomu nikoli písečné. Voda v rybnících přitom dosahuje podstatně lepších kvalit než mořská

Pokoj a dobro v Obděnicích

„Hele, ty jezdíš po těch kostelích, tak bys měl konečně přijet do Obděnic! To je přesně pro tebe: kostel, krásnej, snad ještě románskej, a vedle fara, už dávno opuštěná, ale v dobrým stavu, můžeš tam přespat. A sloužil tam farář Hlad, úžasná postava, hrdina, světec, znáš ho, ne? Tak to bys ho teda měl znát. Já ho taky neznal, ale udělal jsem o něm představení, takový dokumentární pásmo, tak jednou za měsíc se to dává, na té faře, to bys měl vidět. Je to tam fakt moc zajímavý, Sedlčansko, kameny, žula, lesy, kousek Husova kazatelna… Můžeš pak o tom napsat do těch svejch zápisků... nebo co to píšeš.“

Konec lidského faktoru v éře umělé inteligence

Kdysi jsem přišel s velmi vážně míněným návrhem, že by bylo dobré ke každému článku, který člověk vypotí, napsat kurzivou poznámku, jak se autor při psaní cítil a v jakém stavu ho psal. Jestli den předtím pil, a má tedy kocovinu, jestli ho bolí zuby, jestli se právě doma nepohádali... a tak dále. Dobré by byly také poznámky, jak dlouho článek psal, kolik mu věnoval příprav, zda si něco načetl, zda o tom, o čem píše, něco ví, nebo vaří z jedné vody načisto, což je, mezi námi, většinou ku prospěchu věci. A když by byl fér, jestli ho třeba opsal. Nebo aspoň kus.

Pravda paní Pohlové aneb Normální lidé „hejty“ nepíší

Pronikavost slavného výroku paní Věry Pohlové „Já bych všechny ty internety a počítače zakázala“ z roku 1999 se prokazuje po každé události, na kterou je možné mít vypjatý názor. Okamžitě se jím „všechny ty internety a počítače“ (paní Pohlová v roce 1999 ještě neznala „sociální sítě“, ale myslela je) zaplaví, okamžitě se přes ně přeleje vlna hnusu a nechutností, špinavý proud lidského kalu a zloby. A může jít o tak rozdílné skutečnosti, jako je tragická smrt slavné horolezkyně nebo obvinění kontroverzního politika ze zavrženíhodných skutků, které se měly odehrát před patnácti a snad i více lety.

Padnu v lese, přijdou srnky, stanu se pařezem

Každý kraj by měl mít svého básníka, kronikáře a poutníka. Zcela jistě ho má Vysočina, jejíž nejnovější literární dějiny jsou spjaty s Milošem Doležalem, který přitom není žádný regionální autor, ale jedna z nejčtenějších a nejrespektovanějších osobností celé české literatury. Jeho dokumentární knihy vznikají vedle poezie, poezie vedle dokumentárních knih. Miloš je spontánní a zemitý vypravěč, odkrývač zasutých vrstev a neúnavný pátrač. A také člověk s horoucím srdcem a hurónským smíchem. Vždy když ho potkám, mám pocit, jako bych se ocitl u zvonů, které právě začaly bít.

Novější články Starší články