Každé léto začínám s nadějí, že by se mi mohlo podařit naplnit zásadu Nulla dies sine natatio, tedy Ani den plavání, což je vodní varianta hesla, které razil, bez ohledu na následky, surrealistický spisovatel Pavel Řezníček: Nulla dies sine gaudium, tedy Ani den bez legrace. S jeho smrtí jí opravdu hodně ubylo.

Principy, byť zdánlivě nenáročné, jsou však jedna věc, skutečnost věc jiná. Do plánů se připlétá mnoho rušivých vlivů, jako je počasí, povinnosti, sinice, sociální fobie, tělesné neduhy, lenost a další okolnosti provázející věk, kterému se kdysi říkalo důstojný. Takže nakonec je takový jedinec rád, když své tělo noří do koupací vody aspoň jednou týdně, neboť taková je realita života, která bývá vždy něčím trochu jiným než vysněné zásady.

Přesto se o jejich naplnění snažím. Mým ideálem ovšem není jen pouhé namáčení se v jakékoli vodě, ale její řekněme kreativní výběr. Mám například touhu během příštích let tělesně poznat každou únosnou koupací vodu v okruhu řekněme dvaceti třiceti kilometrů kolem centrální Prahy, tedy v dosahu městské hromadné dopravy, případně kola, v mém případě již elektrického. Tento plán naplňuji již několik sezon, byť ne systematicky, spíš namátkově a nahodile, přesto s jistou důsledností. Je to však věc spíš privátní, ne pokaždé vhodná k uveřejnění, neboť by čtenářstvo nahlíželo do autorových zálib příliš důvěrně. Ne každý osobní objev a ne každou privátní rozkoš je třeba sdílet s ostatními, natož je předkládat tzv. veřejnosti, která se jich může zmocnit, čímž zmizí jejich kouzlo. Hodnota mnoha věcí je v jejich skrytosti či nenápadnosti, která zveřejněním vyprchá. Naštěstí tyto zápisky z cest do přilehlého okolí mají omezenou působnost, jak už se autor mnohokrát přesvědčil, takže snad se nestane nic, čeho by pak bylo možné litovat, když tu prozradím, že jedno z mých oblíbených míst pro naplňování letního závazku je koupaliště ve, a teď pozor, neposlouchejte, Středoklukách!

Ano, v té vesnici v postagrárním a postindustriálním předpolí Prahy, na půli cesty do Kladna, v krajině sprašových polí a náhorních plošin, které si oblíbil již lid neolitický a do nástupu moderní doby tu byla oáza klidu a místo úniku lepších vrstev pražských, šlechticů, měšťanů a prelátů, na idylický venkov. Dnes je to krajina hangárů, plechových krabic, nájezdových komunikací a developerských osad, nad nimiž co chvíli zahučí létající jelita plná lidského prejtu. Ten se do těch kovových střev láduje na nedaleko se rozkládajícím turistickém masokombinátu Letiště Václava Havla, aby byl vyprsknut v nějaké hromadné turistické destinaci stovky, tisíce kilometrů vzdálené. Vesnice, které tu stále ještě zůstaly, jsou neúprosně vtahovány do trychtýře Prahy, jež je opatřuje svými výměšky, kterými je stravuje kousek po kousku a proměňuje v suburbánní kaši, jak tomu říká doktor Sádlo. Ale navzdory tomu všemu se tu najdou faty morgány starého světa, ostrůvky pozitivní deviace, jak tomu říkal inženýr Zeman, kterým zůstal zachován ještě nějaký lidský rozměr, ještě nějaký zbytek historie a důstojnosti, něco obyčejného a účelného, díky čemuž tam může být člověku docela příjemně. Třeba na tom koupališti ve Středoklukách. Dokonce tam ani neřve „hudba“. Zatím.

Ale ještě než tam spočineme, zmíním se o sousední vesnici Tuchoměřice, která leží těsně za hranicemi velké Prahy. V ní jsem se neplánovaně ocitl, když jsem cestou do Středokluk zatočil za Přední Kopaninou někam jinam, než mi vnucovala navigace, a dojel jsem tedy do Tuchoměřic, obce, na jejímž okraji jsem překvapeně zůstal zírat na monumentální stavbu, rozkládající se na návrší nad místem jinak dost obyčejným. Těleso masivní barokní budovy bylo umístěno tak, aby se jevilo jako základna ke kostelu, který vystupoval do popředí a tvořil jakousi předsíň areálu velkolepé kompozice. Ta by slušela jakémukoli většímu městu a neztratila by se ani v Praze. Jde o bývalou jezuitskou rezidenci s kostelem sv. Víta, původně tvrz a pak zámek, jehož poslední světský majitel, Ota z Vartenberka, ho v roce 1625 přenechal pražským jezuitům. Ti sem o čtyřicet let později, v časech jezuitského „temna“, povolali mladého stavitele Giovanniho Domenica Orsiho, jenž jim navrhl kostel, který „svou pádností, skladbou i vrstvením do jednotlivých plánů je plně zakořeněn v římské architektuře přelomu 16. a 17. století“, což píše Richard Biegel v knize Barokní architektura v Čechách.

Mně se také jevil kostel ideálně zakotven na místě, ke kterému jsem dojel, zakotvil velocipéd a po krátkém vydýchání vešel do kavárny, jež nabízela své služby hned vedle něj. Jmenovala se Nebe na zemi a jevila známky velmi vkusného vedení. To jsem ocenil přiměřenou objednávkou, se kterou jsem se pak posadil na terasu, kousek od kostelního portálu s jezuitským znakem, v němž se proplétala písmena IHS, In hoc signo… V tomto znamení... zvítězíš. Nebo také Iesum Habemus Socium, Ježíš je náš společník… Jezuité toto místo využívali jako řekněme rekreační objekt, zotavovnu či sanatorium. Zvlášť v době moru se takové refugium na venkově hodilo. V roce 1680, to epidemie skoro vylidnila Prahu, se sem na morové prázdniny za Prahou uchýlila celá studentská kolej v Klementinu. Po (hanebném) zrušení jezuitského řádu roku 1773 to sloužilo různým účelům, kostel zůstal farní, pak tady o nemocné pečovaly sestry boromejky a po roce 1948 sem motolská nemocnice ukládala lidi, kterým již nebylo jak pomoci, čili byla z toho eldéenka, což je eufemismus pro moribundus. To už se budovy, jako v tom státě všechno, rozpadaly, a když to už bylo neúnosné, zrušila se i ta nemocnice, to bylo těsně před převratem. Pak to další léta pustlo dál a dál, na té terase jsem si uvědomil, že jsem tady asi před třiceti lety byl, bylo to zcela zchátralé a smutné jako skoro všechno. Teď je to jiné: od konce devadesátých let se tady usídlila křesťanská komunita Chemin Neuf, což je místo v Lyonu, po kterém se ta komunita jmenuje. A ta se v těch barokních zdech věnuje péči a rozvoji různého druhu a zaměření, duchovním cvičením a meditacím, modlitbám a rozjímání. A také se stará o rezidenci a kostel, sbírá na to peníze, a když nějaké má, vrazí je do stavení. Je to společenství mezinárodní a smíšené, muži i ženy, ovšem s podmínkou celibátu, což lze zajisté pochopit – snad i dodržet.

Šel jsem stavení obhlédnout, dvůr se mi jevil uklizenější, než obvykle takové barokní dvory u nás jsou. Kolem prošel starší pár, muž a žena, v nichž bych díky bílé košili muže a pěkným šatům ženy neodhadoval domorodce. Byli asi mého věku, tedy s celibátem si již nějak poradit nejspíš uměli, ale samozřejmě je to na nich, že ano. Vrátil jsem se pak na terasu, ještě chvíli to příjemné místo vychutnával, místo, kde jezuité nabírali síly a jiným zas docházely a loučili se se životem.

Byl čas vydat se do Středokluk. To jméno neznamená, že jde o kluky středního vzrůstu, vykládá se buď jako „ves, kde se střídají nezkopané pozemky“, nebo „ves vzniklá na středním nezkopaném pozemku“. Vesnice je narušená dobou, ale na některých místech zbytkově pěkná. Barokní kostel svatého Prokopa mají také od jezuitů, což souvisí s těmi Tuchoměřicemi. Je tak velký, že je raději zavřený. Stojí na návrší, kolem je hřbitovní zeď, dole nádrž se žabincem, který budí dojem čehosi hastrmanského. Koupaliště je na severní straně obce a je v ideálním poměru oprýskanosti a péče. Koryto bazénu tvoří poctivý beton, voda je dokonale čistá, aspoň minulý týden byla. O tom mě začal ubezpečovat mladý muž, který se o to staral. Možná si myslel, že jsem nějaký kontrolor nebo hygienik na cestách, takže mě vodil kolem bazénu a stále opakoval, že velmi dbá na péhá vody, že to pravidelně měří a hodnoty jsou vždy kolem sedmi, když prší, tak to trochu kolísá, pak přilévá chlor, ale jen malinko, asi jak maggi do polévky. Přikyvoval jsem a říkal, že voda je opravdu průzračná, uklidňoval jsem ho, že ji tady pamatuji mnohem zelenější, a ani ta by mě neodradila od toho, abych se do ní ponořil. Což jsem za chvíli udělal. Ještě se sem vrátíme.