Bylo by opravdu od autora odvážné a troufalé předstírat hlubší orientaci v politických a společenských poměrech země, jako je Nepál. Ale zájem může vzbudit ledacos, a nyní ho tedy vzbudily protesty, které onu vzdálenou zemi (ale žijeme v době, kdy nic není vzdálené víc než vzdálenost nosu k obrazovce) zachvátily a vedly k vypálení vládního paláce v Káthmándú, prý jednoho z největších v Asii. Záběry (na sociálních sítích) ukazovaly, jak celý hoří. Kdo by to do těch milých Nepálců řekl?

Nepochybně je takové shrnutí velkým zjednodušením. Určitě je a bylo vše mnohem složitější, lze třeba předpokládat, že poměry v Nepálu nebudou úplně idylické, že moc je v té zemi zkorumpovaná, nevýkonná, stav ekonomiky neutěšený, úroveň sociální péče nedostatečná. Ale skutečnost, že rozbuškou protestů bylo vypnutí sociálních sítí, je výmluvná. Účinky sociálních sítí byly mnohokrát přirovnány k závislosti na těžkých opiátech, což musí při troše upřímnosti připustit i běžný uživatel, který si jinak dává pozor. Sociální sítě na jedné straně působí jako utlumovač přirozených společenských vztahů (viz fenomén incelů etc.), ale na druhé straně nesmírně vybuzují a provokují emoční procesy, které mohou snadno přeskočit do výbuchů vzteku a agrese. Mnohahodinové vysedávání u obrazovky a zírání do displejů, na nichž probíhají světodějné virtuální bitvy, tu zcela nicotné, tu zase o budoucnost planety, vede na jedné straně k pasivitě a potlačení aktivit, které ovšem, jako každé potlačení, vyvolává protitlak, který se hromadí na úrovni individuální i kolektivní. Každý asi viděl ty krátké filmy se zuřícími teenagery nebo i mladšími dětmi, kterým někdo, třeba rodič, sebral počítač a oni doslova eruptovali do stavu nezvladatelného vzteku. Tato připravenost k záchvatům, toto natlakování milionů a milionů uživatelů sociálních sítí, je stav dnešního lidstva, které se do své bublající závislosti noří každý den, sotva se probudí a otevře oči, které hned začnou mžourat do těch rychle se pohybujících plamenů, ve kterých hoří náš svět. Plamenů, které z obrazovek a displejů mobilů olizují naše duše, které jsme jim obětovali, přičemž ani netušíme komu a proč.

A je jedno, jestli do těch obrazovek zíráme na Letné, nebo v Káthmándú, kde si generace Z hrdinně vybojovala, aby se té celoplanetární sebevraždy lidstva mohla účastnit také.

Aspoň v tom nebudeme sami.