Proč zadními vrátky? Protože za těmi předními se vám postaví do cesty velký billboard zvoucí na výstavu slavného obrazového cyklu. Už dlouhý čas je Slovanská epopej v Moravském Krumlově tak medializována, že představuje to, čemu se říká synekdocha: část zde zastupuje celek, takže je to vlastně paraván zakrývající pohled na město v jeho podivuhodné rozmanitosti. Slovanská epopej, to jsou nepochybně pohádkově nádherná monumentální plátna, avšak bohužel taky oslava slavjanofilství, iniciovaného Ruskem, k jehož velikému dubisku se musejí povinně přichýlit všechny slovanské národy. Pokud tak neučiní, následuje „normalizace“ anebo „speciální vojenská operace“.

Těmi zadními vrátky buďtež zde Durdice, malá vesnička vložená do větší vesnice, Rakšic, které jsou zas co městská část vloženy do Moravského Krumlova. Už třicet roků bydlím v Durdicích, jsem tady nepochybně doma, ale zároveň se stále cítím Brňanem, občanem svého rodného města, a moje dvojdomoví mi poskytuje možnost uvidět ledasco, co cizinci unikne. Ale nečekejte žádný podrobný místopis, jen malou osobní procházku místem i časem.

Z Durdic vykročme do Boroviček, lesoparku, který je malým arboretem krumlovských dřevin i oázou v tropickém létě. Na lesopark navazuje Husova ulice, z níž odbočíme nahoru do sídliště, které má poněkud nenápaditý název Sídliště a je v lokalitě bývalé Zachráněné čtvrti. Proč Zachráněné? V roce 1945 Krumlov vybombardovala Rudá armáda a šťastně přežil jen zámek, historický Knížecí dům a stranou náměstí funkcionalistická budova gymnázia brněnského architekta Oskara Pořísky. Rudoarmějské zkáze unikla i vzdálená tehdejší sídlištní zástavba, proto přišla k názvu Zachráněná. Až do roku 1990 oficiální verze uváděla vybombardování na konto německého agresora, teprve poté na konto ruského „osvoboditele“. K tomu dodejme, že za německé okupace se stal Moravský Krumlov s převážně německým obyvatelstvem německým městem (Mährisch Kromau), z něhož se čeští obyvatelé raději rychle vystěhovali. A po válce bohužel došlo k neblahému vyřizování účtů.

Sídliště s názvem Sídliště vznikalo v 60. letech a dnes je nejlidnatější částí města, ale s dost fádní architekturou, korunovanou supermarketem Albert. Na Sídliště navazuje Znojemská ulice s příjemně pestrou zástavbou rodinných domků a dominantní budovou městské polikliniky, známější zde pod někdejším socialistickým názvem Dům zdraví.

Tam, kde Znojemská ulice přechází v Zámeckou, je křižovatka se silnicí na Ivančice. Až sem sahají zdi zámeckého parku. A tady, u rohu zámecké zdi, stojí morový sloup s letopočtem 1636. Sto roků před tímto datem postihla Krumlov ta největší morová rána, která pohřbila víc než třetinu města.

Tady je už namístě město představit. Má jednu nepochybnou přednost: podnes si drží svůj středověký půdorys v podlouhlé kotlině mezi rokytenskými slepencovými skalami a v meandru řeky Rokytné. A když vystoupáme na kopec Floriánek, půvabnou městskou dominantu, představí se nám Moravský Krumlov jako pohlednicový obrázek. Floriánek je poutní místo s barokním kostelíkem svatého Floriána, krumlovského patrona.

Při sestupu míjíme renovovaný židovský hřbitov se čtyřmi sty náhrobky a jsme u krumlovského zámku. Poslední šlechtický majitel, hrabě Rudolf Kinský, o něj přišel kvůli svým sympatiím k hitlerovskému nacismu. Italský architekt Leonardo Gara de Bisono je autorem renesanční zámecké přestavby z poloviny šestnáctého století. Doufejme, že přítomnost hojně navštěvované Slovanské epopeje má příznivý vliv na nezbytnou zámeckou renovaci.

A jsme na krumlovském náměstí T. G. Masaryka. Na vybombardované ploše uspořádala po válce místní komunistická strana oslavu „osvobození“. K čemuž později přispěl sochař Konrád Babraj sochou rudoarmějce samopalníka střežícího kalašnikovem celý prostor náměstí Míru, jak se v nesvobodných časech jmenovalo, a to až do začátku 90. let. Těmito rudoarmějci samopalníky tenkrát Babraj zavšivil i další moravská městečka.

Znojemský okres, jehož byl Moravský Krumlov součástí, byl v poválečných letech proslulým rudým okresem. Na slavné znojemské vinobraní přijížděli komunističtí potentáti. A vjezd do Krumlova začínal dlouhou Leninovou ulicí (dnešní Znojemskou), která se na křižovatce se silnicí do Ivančic setkávala s ulicí Gottwaldovou (dnešní Zámeckou). Stojí za pozornost, že Gottwaldova ulice musela být v dialektické zákonitosti o něco kratší než ta Leninova. Na křižovatce, kde se ulice Leninova a Gottwaldova setkávaly, následoval potom – a tady se dovolávám naší normalizační představivosti: polibek Gottwalda s Leninem.

Víc než názvy ulic mi v paměti utkvěla po městě rozmístěná agitační hesla. Například náměstí Míru vévodilo ujištění Se Sovětským svazem na věčné časy!, umístěné na bývalé soudní budově. Na začátku 90. let zmizela agitační hesla i normalizační názvy ulic a náměstí, Babrajův samopalník byl „odstřelen“. Ale ošklivý pozůstatek komunistické epochy přece jen nějaký čas zůstával. Totiž ulice Zdeňka Nejedlého, pojmenovaná po „rudém dědkovi“, komunistickém slouhovi a „reformátorovi školství“, který likvidoval gymnázia a zavedl místo nich socialistické jedenáctiletky. V naší paměti nechť Nejedlý zůstane už jen jako komická figurka, jak ho představil Jiří Menzel ve filmu Skřivánci na niti. Jeho ulici už vystřídala ulice pojmenovaná po Jaroslavu Seifertovi.

Ale krumlovská historie, to samozřejmě není jen čtyřicetiletá komunistická éra. Dějiny, které tudy prošly, mají rozmanitou tvář, tu sličnou líc a tu zas ošklivou škrabošku. Ale nejsa pamětníkem těch rozličných historických faset, musím zde svou procházku městem zaměnit na co nejstručnější historický kaleidoskop, vylovený z vlastivědných knih a sborníků. Bývaly časy, kdy Moravský Krumlov – co sídlo Jindřicha z Lipé, jemuž dal Jiří z Poděbrad svou dceru Barborku a věnem královské město Ivančice – patřil mezi nejpřednější města v zemi. A když jsme u Jiřího z Poděbrad, zmiňme, že Krumlov absolvoval i významnou husitskou epizodu, během níž zde zemřel táborský hejtman Bohuslav ze Švamberka a do Krumlova přijel z Ivančic zemřít také Jan Blahoslav, biskup Jednoty bratrské, překladatel Nového zákona a autor Gramatiky české.

A otvírám knížku Moravský Krumlov v minulosti od Karla Mornsteina-Zierotina: „28. listopadu 1805 si do Moravského Krumlova z příprav bitvy u Slavkova na dvě hodiny odskočil Napoleon Bonaparte a na zámku pokojně pojedl s panující kněžnou z Lichtenštejna a sklepmistrem mu podaného vína upil.“ K tomu přidejme, že o 123 roků později navštívil Moravský Krumlov prezident Masaryk. Ale bohužel o dalších dvanáct roků už visel na krumlovské radnici nápis Wir danken unserem Führer!

Zlých časů bylo víc než příznivých, ale tak už to chodí. Ve vlastivědných sbornících čtu: Vojensky byl Krumlov obsazen za husitských válek husity, za třicetileté války roku 1645 Švédy, roku 1743 Prusy, kteří tu pobyli pět neděl a „obdarovali“ Krumlov cholerou, a za válek napoleonských pak v roce 1805 okupován francouzským vojskem. A kořistničtí Švédové, pod velením generála Torstensona, který neuspěl při dobývání Brna, si zde přišli na své při půlročním řádění. Ale ani francouzské vojsko se nezachovalo zrovna kavalírsky, vypálilo blízké Rouchovany a Krumlov sprostě vyjedlo (na stěně kostelíka sv. Floriána je podnes zachován podpis francouzského vojáka). Tím zdaleka nekončí dlouhá historie utrpení a strastí v Moravském Krumlově. Taky četné požáry, povodně, veliká sucha a kruté mrazy. Ale raději to už uzavřeme. Jen se ještě pozastavíme v klášterním kostele. Roku 1354 požehnal avignonský papež Innocenc IV. ustavení augustiniánského konventu v Moravském Krumlově. A klášter zde ambitem a klášterní chodbou navázal na chrám svatého Bartoloměje a absolvoval složitou historii, definitivně ukončenou josefínskou církevní reformou, rušící augustiniánské konventy. Takže ani pád komunistického režimu už na Klášterním náměstí neumožnil restituci kláštera a jeho přestavěná budova je v majetku městského úřadu. Ale kostel stojí za zhlédnutí, třeba taky kvůli oltářnímu obrazu Umučení svatého Bartoloměje od Johanna Gutweina.

A to už se vracíme na počátek, do přičleněné vesnice Rakšice, a k opravdu významné kulturní památce, jakých už mnoho na Moravě nenajdeme, totiž ke gotickému kostelíku svatého Vavřince. A nedaleko od něho stojí orlovna (dříve nesprávně označovaná jako sokolovna), která vlastní snad největší sál v celém Krumlově. Proto se právě zde pořádaly městské plesy.

Sokolovnu najdeme na Palackého ulici. V její budově bylo od roku 1921 do roku 2011 kino Jas. Kino se nahradit nedá, ani televizí, ani putovním kinematografem. Je jednou z nejvýznamnějších kulturních a společenských institucí, takže jeho dočasné odstavení v Moravském Krumlově je, doufejme, jen napravitelný omyl.