Na hlavním náměstí (Markt) v Žitavě sedí člověk v cukrárně, jí zmrzlinu, kterou mu nabrala rukou poněkud neobratnou (musela ji vytlačovat palcem) ukrajinská slečna. Hledí naproti na radnici, jež je žlutá jako žito před sklizní, členitá, opatřená štíhlou věží, cimbuřím a gotickými oblouky. Má působit jako mocný středověký hrad, ale spíš vypadá jako umělecky pojatá sýpka na obilí, ale je to samozřejmě romantické devatenácté století, které se již po středověku jen nostalgicky ohlíží.

Středověká Žitava byla na vrcholu slávy a bohatství, patřila k mocnému spolku lužického Šestiměstí, takového městského ministátu ve státě, jenž byl formálně státem českým. Pouto ke Koruně české se přetrhlo v roce 1635, Lužice padla do Saska, Žitavě (ale i jiným lužickým městům) z těch časů zůstali aspoň dva čeští lvi ve znaku. Žitavsko protnula „naše“ peážová (to znamená, že vede skrz cizí stát) železnice z Hrádku nad Nisou do Varnsdorfu přes Žitavu, která ovšem začala jezdit až o dvě stě let později, což bylo i tak na středoevropské poměry velmi brzo, roku 1848. Teď je ovšem mezi Žitavou a Libercem výluka, jezdí se autobusy, neboť se opravuje kus trati, jež se táhne deset minut Polskem, se kterým tehdy nikdo nepočítal.

Jméno Žitava zní tak česky, že to snad víc ani nejde. Kdyby si to Němci chtěli pojmenovat po svém, nezůstali by u zkomoleniny Zittau, ale asi by tomu říkali po žitu (der Roggen) Roggendorf nebo tak nějak. Konstatování, že se někdo má jako prase v žitě, sice se Žitavou asi přímo nesouvisí, ale faktem je, že díky své poloze na důležité obchodní cestě a díky přičinlivosti obyvatelstva to zde kvetlo, bohatlo a bujelo, což je pořád ještě trochu znát, i když hlavně v muzeích. Je jich tu víc, ale to hlavní je v bývalém františkánském klášteře (Kulturhistorisches Museum Franziskanerkloster) s pobočkou v Muzeu kostela svatého Kříže (Kirche zum Heiligen Kreuz), což jsou mimořádně krásná místa, kam se ten člověk, co dojedl na náměstí zmrzlinu, právě chystal. Už tam kdysi byl, ale ví, že to stojí za to.

Ze Žitavy byl Petr Žitavský, jeden z prvních „českých“ intelektuálů, i když to byl rodem Němec, po kterém je na Zbraslavi pojmenovaná hlavní ulice, neboť jako opat tamějšího cisterciáckého kláštera sepisoval Zbraslavskou kroniku (Chronicon Aulae Regiae), což jsou vlastně paměti Petra Žitavského, neboť byl u toho, když u nás začínala éra lucemburská, což zařizovali právě cisterciáci ze Zbraslavi. Nutné je však říci, že ne ze všeho, co se v Čechách vymyslelo, byli Žitavané nadšeni, což se projevilo za husitských válek, takže jestli se mohl Zikmund na někoho spolehnout, tak určitě na věrně katolickou Žitavu, na kterou si husité raději ani netroufli. Žitava byla hlavním útočištěm české protihusitské emigrace, tady našli azyl kanovníci z pražského arcibiskupství, na které by nejspíš doma čekal dosti drsný osud. Pak se to za baroka zase poněkud obrátilo, takže sem přicházely z Čech protestantské rodiny, kterým Žitavané poskytovali azyl, z čehož byl oboustranný užitek, neboť Češi tehdy byli zbožní, pilní a přizpůsobiví. To v nějaké podobě pokračuje i v dnešní době, kdy se sem Češi stěhují nikoli ale už z náboženských důvodů, ale proto, že jsou tady levnější nájmy než třeba v Liberci, přičemž se tu pořád ještě dodržuje německý ordnung. Na to téma jsem si povídal s majitelem penzionu v pěkně opravené vile, který mi diskrétně pošeptal, že Češi jsou v Žitavě o. k., přičemž ještě diskrétněji naznačil, že poněkud složitější to je s jinými, ehm, novými obyvateli, chápete, takže Češi jsou tady samozřejmě vítáni, ty mi může jen doporučit.

Pán nejspíš nevěděl, že přivlastnění Žitavy Čechy mohlo být ještě radikálnější, kdyby vyšly plány českých generálů těsně po poslední válce, když se zdálo, že Němci se nebudou bránit, takže je pravá chvíle na heroický obchvat za účelem zmocnění se nejen Žitavy, ale možná i kusu Lužice, čímž by se pěkně zarovnala ta ostudná kapsa mezi výběžkem šluknovským a frýdlantským. Nakonec z toho, podobně jako z invaze do Kladska, nic nebylo, kolektivní Stalin rozhodl jinak, naše armáda zůstala nečinná a do Lužice se ještě vecpal kousek Polska, které si ho tam celé vybagrovalo a na zbytku postavilo Biedronky, pompy benzynowe a sklepy papierosowe.

Tím vzniklo tzv. trojmezí, punkt u soutoku Lužické Nisy a jednoho potoka, kde lze demonstrovat evropskou sounáležitost. Každý stát to tam pojal podle svého: Němci jsou nejzdrženlivější, takže tam mají obyčejný nenápadný dřevěný kříž, Poláci také kříž, ale třikrát větší, mramorový podstavec, na něm slitinový a velmi patetický Kristus a pod ním nápis, že Ježíš Kristus je král a pán našich dějin. A my, my tam máme takovou kamennou pyramidku s cedulkou s výzvou od ctihodného Sriho Chinmoye, abychom se věnovali meditaci, čímž podpoříme mír. Skoro by to bylo vhodné pro kulturologickou studii.

Idylu všeobecného souzvuku poněkud narušovala zostřená kontrola na místech hraničního styku. Na německé straně stál u kraje silnice zaparkovaný policejní vůz s jedním ležérním strážníkem, zatímco na polské postávali v plné polní żołnierzy se samopaly, v helmách a s maskami na tváři, z nichž jim byly vidět jen štěrbiny očí, jimiž hleděli na německou stranu. Výjev z léta 2025 nejspíš ilustroval předpokládanou fázi éry německých otevřených hranic. Stát, který se rozhodl do sebe nasát statisíce, možná miliony příchozích, se je nyní pokouší pro změnu vypuzovat, čemuž se jeho soused se vší polskou odhodlaností snaží zabránit. Na české straně byl klid a volno jako vždy. Češi mají pohodu a svého Šrího Činmoje.

Tehdy, v těch bouřlivých časech husitských, našli pražští kanovníci azyl v žitavském františkánském klášteře, takže tam vlastně sídlila církevní exilová vláda: Žitava byla pro české katolíky něčím, čím byl za francouzské revoluce pro aristokracii a reakci Koblenz v Porýní… Exil tam zůstal do roku 1476, kdy se konečně mohl úřad vrátit do Prahy. V tom klášteře je nyní muzeum se sbírkou nádherných epitafů, pohřebních obrazů, na kterých se bohaté žitavské měšťanstvo nechávalo vymalovat ve zbožných rodinných scénách. Rodina se shromáždila u krucifixu, všichni jsou v černém, otec a matka, průměrně deset dětí, nad tím ukřižovaný Kristus. Nikde ve střední Evropě neexistuje taková kolekce těchto rodinných portrétů určených pro záhrobní paměť. Pohledy vážných mužů a přísných žen jsou upřené do budoucnosti, pro niž nám tady nechávají své zbožné tváře.

Tím nejpodivnějším, co lze v Žitavě vidět, je ale Velké žitavské postní plátno (Großes Zittauer Fastentuch), obrovská textilie zavěšená v kovovém rámu před oltářem v kostele svatého Kříže. Kdo to neviděl, přišel o největší žitavský klenot. Pochází z roku 1472, je to dar jednoho bohatého obchodníka s obilím a kořením, který zahaloval v době mezi Popeleční středou a velikonoční Bílou sobotou oltářní prostor v kostele. Byla to vlastně velká opona či snad učební tabule, na níž byla jako ve velkém pexesu zpodobněna na devadesáti polích biblická historie světa, od stvoření až po poslední soud, od Boha oddělujícího z chaosu čtyři elementy po vyhnání z ráje, od Kaina s Abelem (Kain bratra zabíjí hráběmi…), od Babylónské věže a Sodomy a Gomory po smrt Abrahámovu. V prostřední části od činů Mojžíšových po narození Krista jsou výjevy sotva viditelné, což má svou pozoruhodnou, a přitom typickou příčinu: od 19. století bylo Velké postní plátno přechováváno v Historickém královském muzeu v Drážďanech jako velmi cenný kus německého sakrálního umění. Tam bylo až do jara 1945, těsně před bombardováním Drážďan bylo převezeno do sklepení na hrad Ojvín, asi patnáct kilometrů jižně od Žitavy. Tam ho ovšem na jaře našli vojáci Rudé armády, kteří, prosťáčci svatí, plátno roztrhali na kusy a udělali si z něj výplně mezi prkna do parních lázní, do baně, jak tomu Rusové říkají. Když pak odtáhli, zůstalo plátno z konce patnáctého století v zuboženém stavu v lese, kde ho našel starý muž při sbírání dřeva. Přinesl ho ojvínskému faráři, který poznal, o co jde. Východoněmecký stát měl jiné starosti než restaurovat biblickou dějepravu z konce středověku. Čas a peníze na to byly až po roce 1989: od roku 1999 zakrývá plátno presbyterium v kostele svatého Kříže. Na jeho stavbě se prý podílela huť Petra Parléře. Z Prahy je to sem k hranicím nejblíž…