Jevišovice vypadají ze silnice jako fádní městečko kdekoli u nás, ale pak trochu zabočíte a najednou jste někde na Sicílii nebo možná v Kastilii, každopádně na jihu katolickém a románském, jihu vyprahlém, sluncem vyšisovaném, drsném a přitom malebném. Rozkládají se na krásně položené planině se zářezy a hlubokými žleby, kolem jsou naštěstí už zas hlavně obilná pole a borové lesíky, sem tam nějaká tůň a kapličky a boží muka u cesty. Mentálně a vizuálně je to vlastně ta nejlepší forma Moravy: klid a na všechno dost času, žádný hluk, natož řev, cizích lidí poskrovnu, něco mezi kořalkou a vínem, ale ani jedno nevyhrává, spíš nenápadný soulad přírody a lidí, osídlení harmonizované s reliéfem krajiny a patinované časem a povětrností, přirozenou elegancí z dob, kdy se lidé museli spoléhat sami na sebe a na své ruce a řídit se autoritou těch, kteří za to zodpovídají: klidně se tomu dá říkat feudální útlak vrchnosti vlídně splynulé s moravským plebejstvím – jednalo se vždy o obec etnicky českou, tedy moravskou, jazyková hranice začínala pár kilometrů směrem na Znojmo.

Jevišovice by tedy mohly být příkladem, jak je pro obec prospěšné, když poddaní padnou pod správu dobrých a starostlivých a rozumných hlav, jež vědí, jak se má kde co postavit a jak o to pečovat. Jsou tu dva zámky, jeden renesanční, druhý eklektický, kde jsou teď penzisté, kteří mají výhled do anglického parku s barokními sochami a šiškovitými dřevinami, dále velikánský klasicistní kostel svatého Josefa, patrona nás, otců, o což se postaral hrabě Ugarte z rodiny, jež sem na Moravu spadla snad dokonce odněkud z Baskicka. Na piazzettě před zámkem je hezká kamenná kašna s piniovou šiškou (ta je obzvlášť italská), ve staré části důstojné domy a domky, ve kterých by mohly bydlet maminky kluků z Cosa nostry, a nahoře u školy velký klasicistní dům Komenium, který pro „blaho lidu“, jak stojí na štítě, nechal zbudovat předposlední majitel velkostatku Vilém rytíř Ofenheim z Ponteuxin ještě dva roky po vzniku republiky. Posledním majitelem byl Bedřich hrabě Larisch-Mönnich, se kterým to v květnu 1945 skončilo. Pak přišly nové časy. Ale to už byly Jevišovice vlastně hotové.

Ještě je dobré zmínit přehradu, snad nejstarší na Moravě (to jsem si dosud myslel o „své“ plumlovské), která je schovaná pod městem, takže kdo neví jak, tak k ní nemusí trefit. O moc tím ale nepřijde, neboť je tam hned už na začátku léta zelená voda, čímž se ztrácí polovina jejího smyslu. Přitom by bylo možné se vsadit, že za Ugartů, kterým Jevišovice patřily od poloviny osmnáctého století do konce devatenáctého, by to bylo čisté. Na to by panstvo dohlédlo. Lid by to pak ocenil, že by tam nepouštěl močůvku. To by si nedovolil, teď mu ale nemá kdo poroučet, tak to asi dělá.

Ty žleby a vrypy do krajiny vryla říčka Jevišovka, která je v létě skoro neviditelná. Obtéká hlubokým kaňonem ostroh, na kterém kdysi stál hrad loupeživého rytíře Hynka z Kunštátu a Jevišovic zvaného pro svou povahu a fyziognomii Suchý čert. Je o něm několik dobrodružných románů, které se psaly, když se ještě takové věci četly. Dnes by možná mohl být postavou nějaké mordýřské hry na počítači, což se, myslím, i stalo. My ale zůstaneme u literatury, která ho zpodobňuje jako vyzáblého dlouhána s podkovovitým knírem a huňatým obočím, něco jako byl Frank Zappa… Na obraze od akademického malíře Josefa Štěrby (1858–1918), jenž visí na zdi v jevišovickém zámku a který je (či byl) v kraji všeobecně znám, jede na koni po boku jiného lapky, Jana Sokola z Lamberka, přičemž ukazuje směrem ke Znojmu, kde se cosi násilného a dobrodružného chystá. Ten Jan Sokol se potom stane jednou z hlavních postav Slovanské epopeje Alfonse Muchy, neboť to jako žoldnéř dotáhl až k bitvě u Grunwaldu, kde spolu s bratry Poláky porazili teutonské rytíře. Z toho je patrné, že to bylo na začátku 15. století, na Moravě velmi neklidného, neboť lucemburské příbuzenstvo proti sobě navzájem vedlo záškodnickou válku, takzvanou válku markraběcí, o které se toho v Čechách málo ví, i když je otázka, jestli je to na Moravě lepší. Suchý čert v ní sehrál nemalou roli, byl na straně markraběte Prokopa, protivníka Jošta, a málem přišel o krk právě u toho Znojma, kde mu pověsili a postínali chasu, ale on sám nakonec zemřel pravděpodobně sešlostí věkem v roce 1408. Nejspíš tady v Jevišovicích. Starý hrad byl rozbořen roku 1421, to už se vedly války husitské, pak už se neobnovil a zůstala po něm hromada kamení na takovém kopečku.

Na něj je zajímavý pohled z oken novějšího hradu, kterému se ale říká Starý zámek, jenž byl vybudován naproti. Ten je hlavní jevišovickou atrakcí. Spravuje to tam Moravské zemské muzeum, jež tam umístilo to, co se mu nevešlo do depozitářů, třeba stará rozvrzaná piana, pianina, cembala, klavichordy a takové věci. Na stěně větrají gobelíny a v podkroví mají hejno netopýrů, na které je možné dívat se na monitoru, což mi nepřijde moc slušné. V jednom pokoji je vystavena sbírka starých rozbitých hrnců a kultovních figurek, jak je do skříní nacpal pan řídící František Vildomec, významný archeolog amatér z blízkého Boskovštejna. Spolu s Jaroslavem Palliardim, notářem z Moravských Budějovic, tady před sto lety vykopávali jevišovickou kulturu, jejíž přítomnost dokazuje, že lidé měli už za eneolitu, tedy před nějakými čtyřmi tisíci lety, důvod tady na jihu Moravy setrvávat. Jevišovická kultura pokračovala pak různými ochotnickými kroužky, jež tu snad dosud existují. Jim se věnuje muzeum naproti zámku, které, jak jsem pochopil, zřizuje město. V něm mají ve vitríně zachovalou kostru ženy oděnou pouze v bronzové náramky na zápěstí a na kotnících. Stáří ženy je prý čtyřicet let, ovšem v této poloze již ty čtyři tisíce let, neboť jde o ženu jevišovické kultury, nalezenou před sto lety při stavbě cihelny u Hlubokých Mašůvek, což je kousek směrem na Znojmo. Na kostru lze dlouho hledět, aniž člověk riskuje, že bude obviněn voyeurismu. Prohlédnout si na ni může všechno, kotníky, stehenní kosti, hrudník i pánev.

Pro někoho jsou ovšem přitažlivější pohledy na Starý zámek, jež se nabízejí z nejrůznějších stran obce a vždy stojí za to. Říká se mu tedy zámek, ale je to spíš hrad, jen mu chybí pořádná věž. Postavili ho pánové z Kunštátu, potomci onoho Suchého čerta a vzdálení příbuzní Jiřího z Poděbrad. Nejzajímavějším majitelem však byl galské kohót, po němž tady na zámku zbyla kaple svatému Ludvíka, což je jediná kaple tomuto francózskymu kingovi na Moravě i v Čechách. Tím se dostáváme k Jeanu-Louisi Raduitovi de Souches, o němž tu ale něco povíme v jazyku, jenž se na to nejlépe hodí, tedy v hantecu. Tož ten Raduit de Suš byl betálné borec, galské kohót a hygenot, které přirazil do štatlu v šestnáct kilo pětaštyricet. Po tem, co ho namichli Šveďari a začal slóžit Habsburgům. Hned hókl štatlařům, ať zbóraji všecky bódy vokolo hradeb a kopajó krtči ďóru na Špilas. Štatlaři remcali, že mu nevěřijó, že je kalvinské baran, ale pak byli vysmati, dyž z hradeb do Švéďařů pálili jak do vrabcu. Když bóchali do glokny vo hodinu dřiv, Švéďaři hodili štatlu mávačku i Torstenson valili pali. Po tom šrumcu pak vařili velké radovanec a všeci hékali zdarec galskymu kohótovi, jednomu jezovitskymu páterovi a vobrazu Černy Bohorodičky. Raduit kópil od kajzra heršaft v Jaišpicu, vyfachčil titul grófa a už gomal jak papeženec. Nehodil habruvky na tyš a slóžil dál Habsburgovi. V Paprikášově tlačil Turka za Dunaj. Až dyž z něho byl staré pedál, trochu si vorazil v těch Jevišovicách a znovu se vygógloval s mladó hajfó. Dal postavit kirch u léčivy vasrůvky v Mašuvkách. Zatnul v šestnáct kilo dvaaosmdesát v tom Jaišpicu a funus měl ve štatlu u Jakuba. Za rok nato už Turek šajsoval do Vidně, ale tam zase zasáhl špicové polské hétman Žanek. Tož hustém borcum zdarec!

Kapírovali snad všici, a jestli nee, jejich chyba, ať si zajedó do Jaišpicu, třeba jim to tam přeloží, Švédům.