Význam pevného místa ve vesmíru nelze docenit. V literatuře je tomu stejně: odhadem dobrá polovina prozaických děl, především románů, spočívá na základech nějakého místa, ze kterého vychází děj. Ten se kolem něj točí, vrací se do něj, postavy se nějak k němu vztahují, přicházejí, odcházejí… Ideální je samozřejmě dům, pokud možno větší, trochu třeba i tajemný, s bohatou historií, s rozličnými osudy obyvatel, kteří se nějak stýkají, potýkají, proplétají etc…

Vlastnictví, nikoli hned nutně fyzické, takového domu je pro spisovatele terno. Zvlášť pro spisovatele, jehož metodou je sběr faktů a jejich beletristické zpracování pro záměry řekněme umělecké. Takovou autorkou je Tereza Boučková: její život je pro ni základním literárním materiálem, se kterým ovšem nakládá tvůrčím, řekl bych odvážným a až nesmlouvavým způsobem, viz autobiografickou knihu o selhání adopce romských hochů Rok kohouta (2008). Její nová kniha Dům v Matoušově ulici je rovněž zcela osobní, biografická, ovšem psaná z perspektivy již jaksi zklidněné, rekapitulující už nikoli své maléry, ale terén, z něhož pochází.

Pokouší se v ní o dokumentární zpracování osudů obyvatel domu v Matoušově ulici v Praze na Smíchově, domu, v němž vyrůstala, který v dospělém věku opustila, nikdy však natrvalo, a kam se nyní, po smrti své matky, vrací. Teď, na prahu, jemně řekněme, staršího věku, provádí jakousi vzpomínkovou archeologii, vyvolává duchy a stíny obyvatel, pátrá po lidech, kteří v tom domě ve dvacátém století žili nebo jím prošli, a vtahuje je do svého vlastního příběhu, přičemž zároveň píše, jak taková románová reportáž vzniká. Text je to kolážovitý, přerušovaný častými odbočkami a vsunutými odhaleními, které skládají celkový obraz, jenž je ovšem nutně fragmentární a neúplný – jako lidská paměť, která může také zcela zmizet, jako se to stalo autorčině matce trpící Alzheimerovou chorobou, z níž má obavy i dcera…

Pomocníkem při této rekonstrukci není jen paměť, ale i četné dokumenty – a ovšem Google (a také Wikipedie, možná až moc) –, neboť v domě „buržoazního“ typu žili lidé na to dostatečně významní: před válkou bohaté židovské rodiny, profesor lékařství, architekti, advokáti, po válce lidé řekněme umělecky a společensky činní. Mezi nimi tedy i rodina, v níž vyrůstala autorka, dcera Pavla Kohouta, jenž ovšem z rodiny zmizel, takže v knize funguje jako „velký nepřítomný“. Tato anamnéza, trauma nikdy zcela nezhojené a nevyřešené, se vine textem jako jeho spodní, ne vždy vyřčené téma, které přitom na konci knihy směřuje k nečekanému vyústění. V tomto smyslu Dům koresponduje s Indiánským během (poprvé v samizdatu těsně před rokem 1989), v němž Boučková (tehdy Kohoutová) anekdoticky a originálně „žensky“ (což je míněno jako obohacení pohledu) zobrazila spletité okolnosti disidentského mikrosvěta. Zde se objevuje cosi jako pointa těch dávných záležitostí, které vedle toho, že jaksi skrz ně šly dějiny, měly i svou ryze osobní, citovou – a komickou – podobu. Matka autorky, Andulka, jíž je kniha dedikována, byla jistou dobu, abychom tak řekli, „múzou“ Václava Havla, který, když se v domě v Matoušově ulici tehdy (v dobrodružné době před zatčením v květnu 1979) objevil, zažíval nečekané déjà vu: víc v knize. Ze vztahu, naznačuje autorka, zůstala obsáhlá korespondence – a pomalu se vytrácející vzpomínka, a nakonec vlastně ani ta ne.

Osobní dějiny přitom nutně formují ty „velké“, které dorážejí na autorku při psaní textu. Nemůže psát o minulosti a přitom dělat, že se už nic neděje. Aktuální události (válka na Ukrajině, teroristický útok na Izrael, střelba na FF UK) vstupují do autorčiných citů a pocitů, které jsou vypjatě prožívané a sdělované. Minulost proniká do současnosti, nad kterou jako by se opět stahovala mračna, podobně jako se stahovala nad mnoha obyvateli onoho domu: především židovskými rodinami, z nichž válku přežili jen jedinci většinou již různě rozptýlení po světě. „Nikdy člověk neví, jak se dějiny utrhnou,“ píše autorka, která skládá obraz ze střepů toho, co po tom „velkém utržení“ zbylo. Možná v předtuše, že člověk nikdy neví…

Tereza Boučková: Dům v Matoušově ulici. Odeon 2024, 202 str.