Sedíme na verandě domu Luďka Veleho v Chotyni, přímo naproti vykukuje kulatá věž hradu Grabštejn. Ten byl v hrozném stavu, avšak Luděk Vele mu pomohl se z toho dostat. Mohutně znělý hlas operního pěvce už k hradu vlastně patří. S tím by jistě souhlasil Grabštejn - a souhlasí s tím i Luděk Vele.

Grabštejn je váš osudový hrad. Vy jste rodák?

Ne, já jsem se narodil v porodnici v Turnově, ale náš rod byl z Líšného u Železného Brodu u Malé Skály. Původně se naše jméno psalo Véle, ale maminka, když jsem se narodil, řekla sestřičce prosím vás, nepište tam to dlouhé é. Tak se jmenuju Vele.

I tak je to zajímavé jméno… Kde se asi vzalo?

Údajně je z Valonska nebo z Francie, snad to měla být nějaký hugenotská rodina, která sem doputovala v osmnáctém století, ale nějak hlouběji jsem se po tom nepídil.

V dětském věku to nabízelo jednoduchou variantu…

To víte, že jo! Luděk Vele hubou mele, to jsem slyšel každou chvíli.

Takže jste vyrůstal na břehu Jizery v Líšném?

Jenom asi do čtyř let. Pak mi umřel táta a my jsme se přestěhovali sem do Chotyně, ke Grabštejnu.

A čím byl otec?

Minérem u barabů, razil tunely a zavalilo ho to.

U barabů? To znám z Jana Nerudy, to byli často Italové nebo Chorvati, tedy v 19. století. Ani nevím, že byli ještě ve dvacátém.

Ano, ještě nějaké party byly. Ale táta byl Čech, on se jmenoval Veleslav Véle, jsem docela rád, že já se jmenuju normálně Luděk… Bohužel si na tátu nepamatuju, bylo mu dvaačtyřicet, když umřel. Potlouklo ho to v tunelu, těžce nesl, že je invalida, a tak se oběsil.

Ach…

No a to nebyla jediná tragédie! Moje máma pochovala za svůj život tři muže a dva syny! Měl jsem ještě dva bratry, Viktora přejelo v dětském věku auto a toho nejstaršího, Jana, zavalila ve Švýcarsku lavina: on byl lesní inženýr, po roce 1968 emigroval a tohle se mu tam přihodilo. Chudák moje máma, muselo to být pro ni hrozné.

To tedy ano. Takže dětství a mládí byly spíš smutné.

Ale vůbec ne! Vlastně jsem měl hezké dětství. Vyrůstal jsem tady v Chotyni, pořád jsem někde s klukama lítal, bylo to tady dobrodružné, v lese se daly najít zbraně z války, byly to tady divoké Sudety, Grabštejn byl obsazený vojáky a totálně nepřístupný, takže vypadal velmi tajemně. Já jsem kromě toho chodil do kroužků, taky do zpěvu, ale to jsem vůbec netušil, že ze mě bude jednou pěvec.

V rodině nebo mezi vašimi předky se vyskytoval nějaký umělec?

Ne, jedině maminka hrála v Líšném v ochotnickém spolku. Měla tam pěkné role, třeba královnu Dagmar, ale bylo to nanejvýš v místní sokolovně. Pěkně ale zpívala, to ano, ale jen pro sebe, že by mě nějak vedla k umění, to ne.

A čím byla?

Tady v Chotyni pracovala nejdřív v čokoládovně, pak byla vedoucí závodní jídelny. Byla to hodná ženská s těžkým osudem. Mnohdy si říkám, když si lidi stěžují na osud a na život, kdybyste tak poznali osud mojí mámy, to byste mluvili jinak. Její poslední manžel byl pak můj náhradní otec, já mu říkal táto, taky hodný člověk, ten maminku přežil, dožil se devětaosmdesáti let, toho jsme pochovali my.

Když váš bratr zůstal ve Švýcarsku, to vám mohlo pokazit rozjezd kariéry, ne?

Samozřejmě. Vždyť já jsem už byl předzpívat v Salcburku pro šéfa Metropolitní opery v New Yorku, slavného Jamese Levina. Ten agent, který to zprostředkoval, měl představu, že bych byl angažován tři roky v Metropolitní opeře, předtím dva roky v Bonnu. Ale k tomu nedošlo.

Nepustili vás?

Nepustili. Nejdřív to zatrhl Pragokoncert, který to odmítl s tím, že musím nejdřív vrátit prostředky, které do mě investovalo socialistické školství. Ale na to jsem samozřejmě neměl. Je pravda, že jsme se ženou uvažovali o tom, že odsud odejdeme, ale den předtím, než jsme měli odjet do Švýcarska, nám sebrali pasy. Přišli si pro ně v šest hodin ráno! Odvezli nás na stanici a celý den nás vyslýchali. Tím naše plány s emigrací skončily.

Potom jste ale jezdil do zahraničí…

No jistě! Později ano, když jsem pak byl v Národním, tak pravidelně, nejraději do Japonska, tu zemi miluju. Když už jsem často zpíval na Západě, tak si mě pozvali dvakrát tady v Liberci na StB, tak si se mnou povídají a pak z jednoho vypadne: A co kdybyste nám, pane Vele, občas pomohl? Já říkám: Jak to myslíte? A on: Jste oblíbený, máte hodně známých, třeba byste nám občas něco zajímavého pověděl… – Jo takhle! Tak to se mnou nepočítejte, já fízla dělat nebudu. – Snad to hned nemusíte nazývat takovým ošklivým slovem. – Možná je to ošklivý slovo, ale já bych se tak cítil, řekl jsem jim. Pak, to už jsem udělal konkurz do Národního divadla, si na mě počkali v Liberci na nádraží a říkají: Pane Vele, tak jsme slyšeli, že jdete do Národního, gratulujeme, ale víte, že vám to taky můžeme překazit? Já jsem jim řekl: Samozřejmě že to vím. A trochu s tím počítám. No ale nepřekazili, dali mi pokoj, takže když jsem slýchal, jak na koho tlačili a jak jim to lidi museli podepsat, tak já bych řekl za sebe, že nemuseli. Já jsem taky nemusel.

Do Národního divadla jste přišel v roce 1983, to se slavilo sto let od otevření…

Ano, tak tam Vele k tomu jubileu nastoupil… Ale to samozřejmě byla náhoda. Pro mě bylo ten rok důležitější, že se nám narodila dcera Adéla. Takže to byl šťastný rok. Do Národního jsem přišel po konkurzu, ředitelem opery tam byl profesor Zdeněk Košler, velká osobnost. Nedostával jsem zpočátku velké role, ale po dvou třech letech už ano. Měl jsem výhodu, že jsem měl nastudovaný repertoár z libereckého divadla, takže když někdo vypadl nebo nemohl, tak se řeklo: Zeptejte se Veleho, ten toho Kecala nebo vodníka nebo Bonifáce (zlomyslný vysloužilec ze Smetanovy komické opery Tajemství – pozn. red.) bude umět. A pan Košler mi jednoho dne říká: Pane Vele, vy jste ale taky zpíval v Liberci Leporela, to je z Dona Giovanniho, vzal byste to? Já říkám: Ano, ale vy to tady zpíváte italsky. A on: To snad zvládnete, ne? Tak jsem to zvládl. Pak už se to rozjelo.

A stal jste se kmenovým sólistou Národního divadla, oporou a stálicí souboru.

Ano, dalo by se to tak říct.

Přeskočili jsme, jak se hoch z Chotyně k opeře dostal. Váš hlas přece musel být slyšet, toho si musel někdo všimnout. Kdy jste si ho všiml vy?

To je zajímavá věc. Já jsem opravdu k opeře přišel až v osmnácti. Původně jsem chtěl být geologem, jako můj pražský strýček, profesor geologie. Tak jsem nastoupil na střední školu, tehdy se to jmenovalo SVVŠ, střední všeobecně vzdělávací škola, prostě gympl. Jenže nebyl jsem žádný velký student, bavila mě čeština, výtvarka, zpěv, ale matika a fyzika mi nešly, dokonce jsem jednou propadl, maminka se trápila, pak mě i vyhodili, nastoupil jsem jako kulisák do libereckého divadla.

Co vojna?

To je taky legrace. Dostal jsem modrou na proražený ušní bubínek. Ano, odzpíval jsem celou pěveckou kariéru s proraženým ušním bubínkem. Zjevně to nevadilo.

Takže jste operu poprvé slyšel až jako kulisák v Liberci – a s proraženým bubínkem.

Je to tak. To bylo koncem šedesátých let, veselá doba, já si oblíbil alkohol, cigarety, zpěv… Byl jsem takový veselý mladík. Chodil jsem do hospody, tam jsme zpívali, já se do toho občas opřel: Já do lesa nepojedu… A asi se objevil anděl, prostě přišel za mnou jeden pán a říká: Pane, vy máte krásný hlas, měl byste s tím něco dělat. Já si říkal no jo, dobrý, dobrý… Ale přece jen jsem si řekl, co kdybych to zkusil.

Znal jste tehdy noty?

Ne, ale šel jsem do lidové školy umění, že se zeptám, jestli by mi někdo poradil. Tam jsem uviděl na dveřích cedulku Josef Brada, učitel zpěvu. Zaklepu, vejdu a říkám: Dobrý den, jmenuju se Luděk Vele a chtěl bych se učit zpívat. A ten Pepa Brada se sotva podívá a říká: Takovejch je… Pak ale přece jen: Tak mi něco zazpívejte. Třeba Já do lesa nepojedu. Tak já spustím a on říká: Dobrý, dobrý, hlas máte. A já: Kdy můžu nastoupit? A on: No, to není tak jednoduchý, nejdřív si musíte dát přihlášku, ale teď sotva začal školní rok, my bereme až od nového. Tak povídám: Děkuju. A jak jdu po chodbě, vidím cedulku Dagmar Bradová, učitelka klavíru. Říkám si, že to bude manželka, co kdybych to ještě zkusil? Zaklepu, zopakuju, co jsem říkal jemu, ona: Tak mi něco zazpívejte, třeba Já do lesa nepojedu… Já spustím, ona poslouchá a pak říká: Pojďte se mnou. A odvede mě zpátky ke dveřím Josefa Brady, otevře a říká: Pepíku, toho si vem… A bylo vymalováno, začal jsem docházet na zpěv. Tak mě Pepík Brada, se kterým jsme se později spřátelili, připravil na konzervatoř.

To asi není typické, že by pěvec v sobě objevil pěvecké sklony tak pozdě, ne?

Ale ne, není to výjimečné. Na konzervatoř se mohlo chodit už od patnácti, ale bylo tam i hodně lidí, kteří tam přišli třeba z průmyslovky nebo i z učňáku. Já byl jedním z nich.

Je to handicap, začít cvičit hlas až od osmnácti?

Ne, není. Je to jedno. Ale není pravda, že bych nikdy předtím nezpíval, chodil jsem několik let do sboru Jitřenka, tam jsem měl i sóla. Ale že bych byl jednou zpěvák, to mě nenapadlo. Až později.

Čili když je dar, tak se projeví.

Ano, projeví.

A dá se mistrovský hlas vypěstovat i z průměrného talentu?

To už je složitější. Z průměrného talentu se většinou stává průměrný zpěvák. Ale když se hodně chce, tak můžete něco vylepšit. Měl jsem žáka, velmi talentovaného zpěváka, ale když jsme začínali, tak měl v hlase něco ošklivého, takový jakoby knedlík. A já mu říkal: Hele, musíš se toho zbavit, dávám ti tři měsíce, když to nepůjde, je mi líto. A on to dokázal. Teď zpívá v Národním divadle.

Takže talent buď máte, nebo nemáte?

Ano. A nic s tím neuděláte.

Může mít člověk krásný hlas a současně nemít hudební sluch?

Ne, to nejde dohromady. Když nemáte hudební sluch, tak vám krásný hlas k ničemu není.

Hrál jste na nějaký hudební nástroj?

V pubertě na kytaru, tu o mě přerazila maminka, když jsem se špatně učil. Od toho jsem měl ten proražený bubínek. Pak jsem se na konzervatoři musel učit na klavír, ale hrál jsme prachbídně.

Není to tedy tak, že když jste výborný pěvec, umíte jaksi automaticky dobře hrát i třeba na klavír.

Ne, vůbec, to s tím nesouvisí. Je ale lepší umět. Ale třeba Václav Bednář, to byl fenomenální pěvec, basbarytonista, tak ten neuměl na nic. Byl vyučený kominík. Nebo slavný Beno Blachut, to byl vyučený kotlář z Vítkovic… V každém operním divadle je profese, jmenuje se korepetitor, a on to do vás natluče.

Nedali by se operní pěvci přirovnat třeba k šachistům? Myslím tím ten druh výjimečného talentu, který z nich dělá poněkud zvláštní druh lidí.

Myslíte, že to jsou tak trochu autisti? No, něco na tom možná bude. Já jsem si to o sobě svého času taky myslel. Třeba nesnáším, když někdo chodí pozdě…

Jako já teď, ale já jsem si jen spletl adresu, jinak bych tady byl včas…

Ale vy jste přišel v normě… Spousta mých kolegů chodí pozdě a já to nesnášel. I svou dceru jsem naučil dochvilnosti. To je totiž tak příjemné, když se můžete spolehnout na to, že člověk chodí včas. Já tím byl proslulý. Mě do liberecké opery angažoval šéf opery František Babický, s ním se jezdilo na zájezdy. On ale všude chodil pozdě. A jednou jsme jeli do Karlových Varů a Franta Babický, který přitom byl na tom zájezdě nezbytný, ne a ne přijít. Tak já se namíchl a zavelel jsem: Jedeme! A odjeli jsme na zájezd bez šéfa. To byla pak slavná historka: Vele zavelel ujet šéfovi opery. Teď si uvědomuju, že Franta Babický byl výborný šachista…

Přemýšlel jste někdy nad tím, že se právě vám „urodilo“ v hlase něco tak jedinečného?

Samozřejmě že přemýšlel, ale moc toho vymyslet nemůžete. Prostě je to dar, asi od Boha. Od koho jiného?

Co to ale vlastně je, ten hlas? Produkt hlasivek?

Ano, v těch se tvoří. Hlasivky, to je takový malilinký sval. Ale s mocným účinkem.

Lákal vás někdy jiný zpěv než operní?

Profesně ne. Ale samozřejmě jsem ho používal.

Mohl byste být třeba popovým zpěvákem?

Asi ano, ale to pokušení jsem nikdy neměl.

A mohli by naopak někteří popoví zpěváci být operními pěvci?

Ne, nemohli.

Karel Gott nemohl zpívat v opeře?

Ne, neměl na to hlasový fond. Měl krásný hlas, ale prostě by to neuzpíval. Zpívání na mikrofon je úplně jiný druh zpívání. Já jsem kdysi občas zpíval s takovou kapelou, ale když jsem se trochu odvázal na mikrofon, tak z toho zvukaři šíleli.

Pokud se nepletu, Karel Gott přece jen zkusil zazpívat si v Národním divadle.

Ano, nastudoval roli Lenského v Evženu Oněginovi, ale když se začalo zkoušet, tak dirigent pořád na něj: Víc, víc… No tak to skončilo po první zkoušce. Už se k tomu nevracel. Karel rozumně uznal, že jeho kvality jsou v něčem jiném než v operním zpěvu. Podobně to bylo s Lucií Bílou, ta chtěla zpívat Mařenku v Prodané nevěstě. Taky to nedopadlo. Karel Gott byl výborný, Lucie Bílá je výborná, ale holt na jiném poli, jedno je žito, druhé pšenice.

Váš hlas je bas… Mně byli basisté vždy nejsympatičtější muzikanti. Jak tedy hráči na basu, tak basoví pěvci. Myslíte, že je pro ně něco typického?

To bych takhle asi neřekl. Příroda to holt někomu nadělila.

Nezáviděl jste někdy tenorům?

To ne. Ale je pravda, že moje maminka mi říkala: Prosím tě, předělej se na barytona. Ti se mamince líbili, to jsou takoví krasavci… Ale já říkal: Ne, já jsem bas a tím zůstanu. Je pravda, že my basisti jsme často zpívali, jak říkal profesor Thein, blbý a vožralý.

Ale je plno krásných basových postav: vodník, Kecal, don Giovanni…

Samozřejmě. Nebo třeba revírník v Lišce Bystroušce, toho jsem hrál taky celý život. Miloval jsem tu roli. Nebo Chrudoš v Libuši, toho jsem taky zpíval mnohokrát.

Nejslavnější český bas před vámi byl Eduard Haken. Nebral vás jako konkurenci?

Ne, vždyť já jsem s ním mnohokrát zpíval na jedné scéně. Edoušek mi jednou říkal: Hlas máš a já jsem rád, že to tady za mě převezmeš. Trochu složitější to bylo s Karlem Bermanem, to byl vynikající basista, ale z nějakého důvodu mě asi považoval za konkurenta.

Kolik basistů se na takové scéně, jako je Národní divadlo, „uživí“?

Za mě nás tam bylo takových osm až deset.

Byly doby – bylo to za komunismu, ale myslím, že to nebylo tím –, kdy Prodanou nevěstu nebo Libuši vysílala televize v hlavním vysílacím čase na prvním programu. Bylo to na Nový rok a 9. května. A lidé se na to opravdu dívali. Svým způsobem nepředstavitelné časy, že?

To ano, to už je ale pryč. Ale nemyslete si, lidi na operu chodí. Masovka to holt není, ale vezměte si, kolik lidí přijde třeba na open air koncerty, co se dělají v Šárce. Taky na Grabštejnu bývalo plné nádvoří.

Ano, ale to je spíš, jak se říká, event. Myslím, že na operu je třeba trpělivost. A to je vlastnost, která je stále vzácnější.

To jste řekl přesně: na operu je nutná trpělivost. Lidi se různě vymlouvají, nejčastější výmluva je, že zpěvákům nejde rozumět. Ale to je fakt jen výmluva. Hlavní je, že jim chybí ta trpělivost.

Je to prostě elitní umělecký žánr.

Ano, je popík a je vážná hudba. To jsou odlišné světy. Podobně jako ve filmu existují filmy Zdeňka Trošky a filmy třeba… Ingmara Bergmana nebo Františka Vláčila. To jsou odlišné věci. Opera, to je celý systém, který je nějak seskládaný a do kterého nemůže proniknout každý. Ale kdo chce, ten do ní pronikne.

Jsou u nás operní pěvci dostatečně vážení – a ohodnocení?

Na to asi nemusím odpovídat. Samozřejmě že ne. Teď už je to trochu lepší, ale za mě byly platy i v Národním divadle tak sotva na přežití. Člověka zachraňovala zahraniční vystoupení. Tam to bylo a je o něčem jiném. Měl jsem to štěstí, že jsem se do ciziny dostával docela často, takže si nestěžuju; a to jsem do revoluce musel osmdesát procent honoráře odevzdat Pragokoncertu, tedy státu. Pak se to změnilo. Ale každý to štěstí neměl. A byli to přitom vynikající pěvci. Ale jejich gáže, to byla ostuda. Ne jejich, ale tohohle státu! A myslím, že to ani teď není o moc lepší.

Měl jste manažera?

Ano, měl jsem agenta ve Švýcarsku, pocházel ze Slovenska, pak si ještě vzal Pištu Margitu, byli jsme takoví jeho koně.

Jak dlouho trvá nastudování opery?

To záleží na opeře. Kecala z Prodanky se člověk naučí za tři měsíce, pak už to umí. Barona Ochse ze Straussova Růžového kavalíra jsem se učil rok. Revírníka taky tři měsíce. Inscenace se pak nacvičuje tak pět týdnů.

Když zpíváte v různých jazycích, naučíte se text podle významu, nebo prostě jen imitujete zvuk?

Myslíte, jestli vím, co zpívám? Obvykle velmi dobře. Ale je to podle jazyků: třeba francouzsky neumím vůbec, přitom jsem francouzsky zpíval. Byla to vždycky trochu hrůza. Německy a italsky se díky operním rolím domluvím. Často jsem zpíval s cizinci v českých operách a musím říct, že se to naučili, ale jestli rozuměli tomu, co zpívali, za to bych neručil.

Zpíváte raději starší, nebo novější opery?

Podle toho, co považujete za starší. Barokní opery jsem moc nezpíval, asi dvě, ty moc nemusím. Ale počínaje Mozartem, kterého miluju, jsem zpíval opery všech časů a žánrů. Jen jsem měl smůlu, že jsem nikdy nezpíval Wagnera, to jsem si vždycky přál, ale nějak mě to míjelo. Nevím, čím to bylo. No, nedá se v životě stihnout všechno. Ale i tak jsem toho stihl dost.

Taky zachránit hrad Grabštejn. Kdyby to šlo, asi by vám poděkoval.

Nebyl jsem na tu záchranu sám… Ale snažil jsem se. On byl opravdu ve strašném stavu, hrozilo, že to bude další ruina. Ale postupně se začal zvedat. Teď už je ve stavu, že se za něj nemusíme stydět. Když už ho mám před barákem, tak jsem s tím něco udělat musel. Každý, kdo může a má třeba nějaký vliv, by měl mít nějaký hrad, kterému se rozhodne pomoct. A já na něj opravdu každý večer koukal odtud z verandy…