Kolem pátečního setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem na Aljašce se neodbytně vynořuje jméno města, jež je od nás nesrovnatelně blíž: Mnichov. Člověk jen s elementární znalostí historie a s elementárním citem pro spravedlnost musí jednání těch dvou mužů očekávat jaksi nedůvěřivě, s obavami, s nevolností, jež vzniká, když se připravuje a předpokládá nějaká křivda na někom třetím, na někom, koho se to týká, ale on není u stolu. Jako tehdy u stolu nebyli Češi.

Mnichov je synonymem zrady a pro civilizovaný svět, který aspoň trochu ví, o co šlo, pedagogickým důkazem toho, že se zlu nemá ustupovat – a nejspíš s ním ani vyjednávat. Což už je tedy přece jen otázka. Hitler byl zajisté zlo, ale byl v roce 1938 absolutní zlo? A Putin? A bylo Československo jednoznačné dobro?

Pro nás, tedy pro uživatele jazyka, jímž je psán tenhle článek, byl Mnichov tragédie a potupa nejvyššího řádu, ale je správné přiznat, že pro jiné obyvatele tohoto státu s jiným obcovacím jazykem to představovalo často již zcela něco jiného. Pro drtivou většinu českých Němců to byla satisfakce a splnění jejich tužeb (práva na sebeurčení), pro Maďary a Poláky příležitost pro totéž a pro mnoho Slováků ostatně taky. Hmatatelná pohroma to byla pro Židy všech jazyků. Ne úplně doceňujeme, že Československo byl zvláštní stát, který vznikl ve výjimečné situaci a za jedinečných okolností.

V tom na tom byla postsovětská Ukrajina, vzniklá na ruině mnohem horšího impéria a v mnohem brutálnějších poměrech, trochu podobně. Československo bylo vytvořeno na troskách části Rakouska-Uherska během prvního půlroku 1919, protože až během něho se podařilo českému vojsku, někde i násilně, obsadit a zpacifikovat rozsáhlé oblasti s nečeským obyvatelstvem, jež se do společného státu nijak nehrnulo. Nepřipomíná to něco na Ukrajině od roku 2014?

Nikdy se „českoslovenští“ občané z donucení nestali loajálními příslušníky onoho státu a nikdy se nepodařilo stmelit Československo do kompaktního celku. To samé se ovšem nepovedlo ani na Ukrajině, jejíž východní, tedy víceméně ruské oblasti nikdy v celku nepřijaly kyjevskou Ukrajinu jako stát, zvláště ne ten stát po událostech, pro které je zaveden termín Majdan.

Podobně jako Československo bylo zmenšenou středoevropskou „říší“, ve které vládli Češi z Prahy, se vláda v Kyjevě dívala na okrajové oblasti jako na něco, co se bude dát přičlenit a pacifikovat třeba i silou. Toto soužití s menšinami, které obývaly velká území, kde byly většinou, byl riskantní projekt a s chladným pohledem se člověk nemůže ubránit dojmu, že se Češi nemohou zas tak moc divit tomu, jak to dopadlo.

Tehdy v Mnichově se mělo válce předejít, což se nestalo, výsledkem byl nejen zánik jednoho státu, ale i rozvázání rukou k přepadení dalších. Teď se ale vede válka už třetí rok: není už vlastně čemu předejít, všechno se může jen zhoršit a prohloubit: teď je proto na řadě naopak ukončení války. A každá naděje na ukončení války je nadějí pro ty, jejichž životy se stroj války živí. Pro ty, kteří ještě nejsou mrtví.

Válku lze dozajista protahovat třeba i z heroických důvodů ještě řadu měsíců nebo i roků, ale pravděpodobně s jediným výsledkem: že uzavřený mír bude vypadat stejně, jen se přidají další desetitisíce mrtvých. A na jaké straně těch lidí bude scházet víc? Není snad nepřípustné po těch třech letech hrdinského boje Ukrajinců napsat, že jejich krve bylo už dost. Ruská je mi po tom všem lhostejná.