Čechy byly kdysi tak zbožnou zemí, že zde žijící čeládce nestačily běžné bohoslužebné úkony, ale vylepšovala a zkrášlovala je podle svého talentu a umu. A talent český byl spojen s vroucností a muzikálností. Tak vznikly už za časů otce vlasti Karla IV. české roráty, zvláštní ranní zpívaná mše pro dobu adventní, prý unikum v celém světě křesťanském, věc nevídaná a jedinečná, Čechy milovaná, radostně pěstovaná.
Články o tom, jak se někdo zapletl s StB, jsou stále ještě vydatným soustem pro mnohé pamětníky – i nepamětníky, kterých bude již pomalu většina. Dalo by se možná mluvit o posledním pachovém signálu, který dávná mrtvola onoho režimu je ještě schopna ze svého hrobu vyslat. Pro mnohé to jsou přitažlivé zápachy a nemohou jim odolat. Před pár dny jeden takový článek vyšel, byl o „šokujícím a zraňujícím“ odhalení významného filozofa Zdeňka Kratochvíla, profesora Přírodovědecké fakulty UK, předlistopadového účastníka poloilegálních i ilegálních aktivit.
Pár dní před Velikonocemi v roce 2019 zachvátil katedrálu Notre Dame požár. Tehdy měl možná nejeden z nás pocit, že sleduje symbolický zánik západní křesťanské civilizace. Teď v adventu se po pěti letech s velkou slávou katedrála znovu otevřela. Naše doba nemá moc důvodů k nějakým radostným kolektivním prožitkům, ale na tento bychom snad tak pohlížet mohli.
Ema Bovaryová právě ztrácí poslední naději, že se jí podaří získat peníze na zaplacení horentního dluhu. Její věřitel už nepočká ani den. Ema si půjčovala peníze, kde jen mohla, chovala se přitom jako šílená, jako by si vůbec neuvědomovala, že to může mít nějaké následky. Žila představou, že na to má nárok a právo, neboť jí život něco strašlivě dluží.
Včera odpoledne, už se začalo stmívat, se v mailu neodhadnutelného množství adres objevila zpráva od odesílatele hotel.pavouk, předmět: Sdělení. Pavel Kohout, což je ten hotel Pavouk, byl vždycky originální, a tentokrát vlastně taky. Po rozkliknutí se tam objevil text s fotografií Jeleny Mašínové s jezevčíkem v náručí. Byl trochu jako krátká Kohoutova povídka:
Cestou vlakem ze Záhřebu do Lublaně jsem pozoroval krajinu a počítal kozelce. Krajina byla krásná a s počítáním kozelců jsem přestal, když jsem jich napočítal asi padesát. Kozelce jsou seníky, takové jednoduché dřevěné konstrukce rozseté po svažnatých lukách a zelených stráních. Nikde jinde než ve Slovinsku se prý nevyskytují. Tady to dotvářelo krajinný ráz, který byl kopcovitý a spořádaný, louky posečené, bílé statky umístěné v pěkných kompozicích, celkový pohled utěšený a malebný.
„Režim Bašára al-Asada má dobrou šanci přežít svou politickou smrt,“ napsal v knize Arabské jaro (Historické a kulturní pozadí událostí na Blízkém východě) na konci kapitoly věnované Sýrii český arabista Miloš Mendel. Kniha vyšla sice před sedmi lety, ale až na tu citovanou větu v ní mnohé platí i dnes. Důležité je, že ta syrská kapitola se jmenovala „Krveprolití bez konce“.
Veřejným prostorem projela vlna pobouření nad návrhem senátora Zdeňka Hraby kriminalizovat bezdomovectví. Jako obvykle ono pobouření převládlo nad tím, co bylo důvodem a smyslem té ideje. Tím, jak senátor pak již bezmocně vysvětloval, nebylo zavírat lidi za bezdomovectví, ale podniknout něco s tím jevem, který opravdu „chránit“ není v zájmu ani těch lidí, tedy bezdomovců.
Petr Stančík je obr Gargantua současné české literatury, nebo možná rovnou jeho stvořitel Rabelais. Na co sáhne, to pod jeho rukama začne kypět, kvasit, metamorfovat do různých skupenství, podléhat neřízeným chemickým reakcím, bobtnat nápady, bizarnostmi, gagy. Jeho palivem je imaginace výstředního, ba zvrhlého rázu, která je ovšem podepřena mimořádnou sečtělostí a vzdělaností, s čímž souvisí všeprostupující skepse k tzv. pokroku, řízenému dobru a nové uvědomělosti, řekněme, ke stavu, k němuž se civilizace dobrala.
Protože jsem Záhřeb trochu znal, šel jsem najisto. Věřil jsem, že i po třiceti letech budou mít výbornou rybí polívku v jednom takovém malém podniku na trhu u katedrály a ta polévka čili riblja juha se bude jíst na vratkém stolku, kolem budou poskakovat vrabci, žadonit o drobky z bílého chleba a do toho budou z trhu vonět třeba nakládané okurky a ovčí sýr.
Ideálním místem ke čtení tohoto víkendového doporučení je vlak na cestě do Vídně. Pokud v něm právě sedíte, uschovejte si jízdenku, neboť se vám bude hodit v Albertině, kam zajisté směřujete na výstavu Marka Chagalla. Na tu jízdenku dostanete dvacetiprocentní slevu na vstupném, o což je možné požádat při placení. Toto praktické sdělení berte jako nezištnou radu, která se vám možná bude hodit i při dalších cestách na vídeňské výstavy, neboť rakouské platy s těmi našimi jen tak srovnatelné nebudou. Ale cesta za Chagallem se nepochybně vyplatí tak jako tak. Chagall, to je samozřejmě jistota jistot, miláček všech, hojivá koupel očí.
Vlak z Rijeky směrem na Záhřeb rychle za městem vystoupá do závratných výšin. Náhle se otevře impozantní pohled na Kvarnerský záliv, z něhož se vynořují ostrovy Cres a Krk, ty vzdalující se objekty neukojené touhy. Nebylo nám přáno na nich stanout, kola neokusila jejich půdu, odvaha ke zdolání hrozivého mostu Krckého či snad Krkovského, jenž kdysi nesl maršálské jméno Titov most a nějakou dobu byl nejdelší v Evropě, nebyla v našich myslích nalezena. Nyní jsem ho sledoval z dálky několika kilometrů a loučil se s mořskou vidinou.
Právě začala třetí světová válka, pánové. Naše letouny směřují na Rusko a nelze je odvolat. Za čtvrt hodiny začnou bombardovat vybrané cíle. Ruská reakce se dá očekávat brzy poté. Když bude Bůh stát při nás, můžeme tu válku vyhrát. Za předpokladu, že Rusové nepoužijí zbraň posledního soudu. To se pak stane život na planetě zcela nemožný. Vidím to tak padesát na padesát. Nevím, jestli to cituju přesně, ale tak nějak to říká v klasickém filmu Stanleyho Kubricka Dr. Divnoláska aneb Jak jsem se naučil nedělat si starosti a mít rád bombu americký generál, který má skvěle posazený doutník v amerických ústech.
Bez ohledu na to, v jakém stavu se potácí ideové vedení Národní galerie, existuje tam jedna jistota: výstavy připravované historičkou umění Annou Pravdovou. Jejím oborem je Francie, respektive jak se v meziválečné Francii vedlo českým umělcům, kteří si ji zvolili za svou druhou vlast – a ona, tedy ona sladká Francie, tuto volbu víceméně přijala. Po vzorném splnění povinností vůči velkým jménům moderny, Františku Kupkovi, Josefu Šímovi a Toyen (výstavy v letech 2017–2022), přišla nyní řada na jména možná ne tak zvučná a známá.
Pražské Divadlo Na Zábradlí uvedlo premiéru inscenace Ej Áj. Nejde asi mluvit o „divadelní hře“ nebo prostě jakémkoli žánru starého typu, neboť text byl, jak autoři, dramaturg Petr Erbes a režisér Jan Mikulášek, přiznávají, či lépe řečeno oznamují: „kompletně vygenerován pomocí jazykového modelu ChatGPT“. Nic nepřidávali, nic dodatečně nevpisovali, prostě zadali úkol a „umělá inteligence“ jim text vyplivla. Oni pak ho „jen“ editovali, tedy nějak upravovali, možná vylepšovali, ostatně každý, kdo si to s chatem již zkusil, zjistil, že se s tou věcí dá podniknout leccos.
Na Winstona Churchilla, britského premiéra a šéfa válečného kabinetu, byl na jaře 1944 vydán zatykač Mezinárodního soudního tribunálu v Ženevě za válečné zločiny, kterých se dopouští bombardováním civilních cílů v Německu. Letadla RAF totiž nerozlišují mezi vojenskými a civilními cíli, bomby dopadají na centra německých měst, nešetří kostely, katedrály, historické domy, univerzity, školy a tak dále. Pod troskami již zahynuly desetitisíce žen a dětí.
Na stole v zámecké krčmě trůnil hrnec s mušlemi, z něhož se jemně kouřilo. Vedle byl hrnec prázdný, do něhož se měly prázdné skořápky po vydlabání obsahu přemístit. Naproti visel na zdi naivní portrét vlasatého muže s velkým nosem a povislým knírem, takže vypadal jako člen nějaké hardrockové skupiny ze sedmdesátých let. Byl to poslední potomek chorvatského šlechtického rodu Frankopanů, básník a národní hrdina Fran Krsto Frankopan. Své hrdinství potvrdil popravou stětím 18. dubna 1671 ve Vídeňském Novém Městě.
Znáte Emu Bovaryovou? Nemyslím osobně, i když by to bylo jistě zajímavé, ale postavu slavného románu Gustava Flauberta. Je to žena velkých tužeb a velkých nadějí, velkých vášní a velkých iluzí, které ji přivedou do záhuby. Shodou okolností v Národním divadle v Praze právě uvedli divadelní adaptaci té nesmrtelné knihy. Jestli se to povedlo, nebudeme tu řešit, použijeme to jako záminku k jiné věci. V klasické psychologii existuje totiž pojem bovarismus, samozřejmě inspirovaný paní Bovaryovou. Popsal ho už v roce 1892 filozof Jules de Gaultier a lze ho zjednodušeně vystihnout tak, že osoba trpící bovarismem se nevnímá v podobě, v jaké reálně existuje
Asi každý evropský národ měl v minulosti umělce, kterému se podařilo dotknout se nějakého citlivého místa na jeho duši. Dotknout se ho nikoli bolestivě a drásavě, ale naopak vlídně a hojivě, a přitom nikoli lacině a podbízivě. V českém malířství byl a je takovým léčitelem Jakub Schikaneder. Včera od jeho smrti uplynulo sto let. Schikaneder byl umělcem ticha, stmívání, podzimu, západu slunce, stáří a odchodu ze světa. Tedy poloh melancholických, meditativních a duchovně ztišených. Snad žádný jeho obraz není veselý, lehkovážný, natož frivolní. Byla mu naprosto cizí nejen banalita a vulgarita, ale nemaloval ani ženské akty, ani utěšené krajiny, příjemné výjevy ze života a společnosti.
Skoro pětisetstránkový rozhovor, v němž je hlavním, vlastně jediným tématem sám zpovídaný, může vést k předčasnému závěru, že se tu setkáváme s megalomanem, jenž navíc trpí slovním diaré. Takový dojem potvrzuje i název knihy, jímž je příjmení dotyčného, takže kniha by se rovnou mohla jmenovat jen Já nebo Ego… Ale jmenuje se skromněji Reiner, a přestože platí vše, co bylo řečeno v prvním odstavci, jde o knihu v jistém smyslu adekvátní rozměru osobnosti, jíž se týká.
Jak známo, až na výjimky podporoval Hollywood Kamalu Harrisovou a možná i upřímně se děsil Donalda Trumpa. Nejspíš tyto sympatie a antipatie nekončily u herců a hereček, spíš by se dalo předpokládat, že kdo má v Americe blízko k umění nebo se umělcem být cítí, tomu bušilo srdce pro Kamalu. Podle letmých pohledů na sociální sítě to u nás bude podobné, však mi jeden známý režisér, jehož si opravdu vážím, uštěpačně popřál, ať toho Trumpa pěkně v Echu oslavíme.
Noční pohled z výšky asi dvou set metrů na zářící městečko Bakar, jehož světla se odrážela v temnotě mořské hladiny, vypadal romantičtěji, než byla denní skutečnost. Ale pořád to byl pohled hrozivý, přitom krásný. Na mapě jaderského pobřeží vypadá Bakarski zaljev jako takový hluboce vykousnutý oblouček do pevniny, takže trochu připomíná fjord nebo prostě nějakou skrytou zátoku, ne-li přímo zátočinu. Geolog by vysvětlil, že tam kdysi bylo krasové údolí, kterému se nějak provalilo hrdlo, takže ho zalilo moře.
Dva kluci, kteří přijeli z Česka, vylezli na vagon vídeňského metra, na jeho střeše projeli několik stanic, zvláště vzrušující to určitě bylo, když projížděli v tunelu, to byli úplně přitisknuti a museli mít pocit, že jsou v akčním filmu. Pak se vítězoslavně zvedli, otočili se proti směru jízdy, takže neviděli, že vlak bude projíždět pod ještě jedním pilířem. Ten je vzápětí srazil. Všechno to na mobil natáčel za nimi jedoucí kamarád. Zachytil i ta už bezvládná těla, se kterými vlak ve stanici zastavil. Dva dny nato zemřel první kluk, včera agentury přinesly zprávu, že zranění podlehl i ten druhý. Také se psalo, že „bojují o život“. Ne, o jejich životy bojovali zdravotníci. Oni ty své životy zahodili. Na jeho začátku.
Plán to byl dokonalý. Dopravit se do Rijeky, tam se i s bicykly nalodit na trajekt, přeplout na ostrov Cres a pak na těch elkolech dojet na ostrov Lošinj, kde nás čekala kuča zapůjčená od laskavých přátel. Ach, jaký to báječný plán: samozřejmě, kola s sebou, na ostrově se výborně jezdí na kolech, nanejvýš vrazíte do zmatené ovce, provoz minimální, výhledy mořské, prostě úžasné, dobro došli!
Na Národní třídě, kousek od zprzněného obchodního domu Máj, nachází se od čtvrtečního večera výkladní skříň se dvěma vyloženými umrlci. Jest to působivý kontrast s blikajícím světem serepetiček, zapáchajících trdelníků, mechanických zrůdiček a umělých plastových příšerek.
Samozřejmě, kdybych byl přímo otázán, co dělám v Leondingu a co mě sem, do toho zcela všedního městečka na okraji Lince, přivedlo, asi bych se poněkud vykrucoval a říkal, že vlastně nic, že je to čirá náhoda, že se tu jen tak ochomýtám, ale nikdo mi takovou otázku nepoložil a já se s odpovědí na ni nikomu nevnucoval.
Hřbitovy a pohřby byly vždy odrazem a projevem stavu společnosti. Promítal se v nich stav kultury, mravů, samozřejmě náboženství. Pohřeb byl nejen poslední ceremonií připravenou pro odchod člověka, ale byl jedním ze základních tzv. přechodových rituálů, dovršující život člověka na této zemi. Vypadá to přitom, že tato jistota se z naší společnosti ztrácí. Nikdy nebylo tolik pohřbů bez obřadu, nikdy se tolik nebožtíků neprovázelo na poslední cestu bez jediného příbuzného nebo blízkého. Je to trend, který už nelze popřít, přitom se nezdá, že by ho mohlo něco zastavit. Co to ale znamená? Je to znepokojující, nebo prostě jde o přirozený vývoj?
Projev prezidenta republiky Petra Pavla k 28. říjnu netřeba podrobovat nějaké zvláštní kritice. Úkol byl splněn, projev před nastoupenou jednotkou proveden, ústrojová kázeň vzorná, obsahová stránka vyhovující. Prezident není standupový komik ani kazatel, nečekají se od něj nějaké myšlenkové piruety ani že rozesměje nebo rozpláče sál. Sterilita obsahu a prkennost formy je sice nesporná, ale účelu nevadí a většině zúčastněných vyhovuje.
David Zábranský napsal za posledních dvacet let skoro tucet románů. Jiné literární žánry neuznával. Měly úspěch? Ani moc ne. Psal je, jako by šlo o maturitní eseje, a podle toho to vypadalo. Ven a za rok reparát, volali pokaždé recenzenti…
Už v Bad Ischlu měl vlak Rakouských spolkových drah snad kvůli následkům záplav na Solnohradsku slušné zpoždění, takže když jsem přijel do Lince, byla tma a vlak do Prahy už odjel. A protože jsem měl lístek jen do Lince, nemohl jsem žádat po Rakušanech hotel, ten jsem si musel najít a zaplatit sám. Jenže v Linci, věřte tomu nebo ne, mají asi jenom dva hotely, a ty byly plné, prostě žádný normální pokoj pro pána z Čech nebyl volný, tak jsem se pozdě večer ocitl ve městě Wels, kam jsem musel ještě vlakem dojet. Tam pokoj měli.
