Jiří Peňás - redaktor a komentátor

/

Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).

Články autora

Kdo jsou dnešní Peršané? A kdo Řekové?

Občas vyjde najevo, že některé naše instituce, jež jsme zvyklí považovat za důvěryhodné, stabilní a osvědčené, jsou ve skutečnosti docela zkorumpované – nikoli nutně v doslovném, trestněprávním smyslu, ale v tom, že na svou úlohu a zodpovědnost a dodržování standardů kašlou. A pak taky občas vyjde najevo, že některé naše instituce, jež jsme zvyklí považovat za důvěryhodné, či dokonce elitní a prestižní, jsou postiženy dysfunkčností. Je to trochu novější jev. Není způsoben tím, že by na všechno kašlaly, nýbrž naopak tím, že se snaží velice.

Žabák na homoli v Rudné

Na kmeni stromů byly přilepené cedule s nápisem Pozor, žáby! s vyobrazením živočicha v červeném trojúhelníku. Jezdec na elkole proto dával pozor v naději, že by se před ním nějaká vyskytla. V Prokopském údolí, kterým projížděl, začínalo jaro, u čehož žáby chtějí být. Probuzení žáby je jeden z velkých zázraků života a přírody. Nejdříve jsou žabí pohyby pomalé, tělo je scvrklé, jen z něj září nádherné oko. Několik dní nabírá síly. Pak se v ní ozve mocný sexuální pud: svými končetinami žabák objímá vše, co se mu namane, pak nalezne samičku, vleze na ni a za několik dní se to v kaluži hemží pulci.

Don Juan a Don Quijote v Regensburgu

Kousek od staré gotické radnice v Řeznu je ulička s malým pláckem, kde je tak trochu schovaná renesanční socha místního rodáka Dona Juana d’Austria. Ráno, když jsem se na ni šel podívat, byla posypaná sněhem, jenž ležel na baňatých nohavicích a na admirálské holi, kterou ta socha drží v takové zvláštní, jakoby taneční póze. Druhou rukou se dotýká kordu, hlava vylézající z okruží, jak se těm krajkovým límcům říká, je opatřena malým knírkem.

Sebeklam nedělních celebrantů

Všechno má své začátky, takže i silně prožívaný a silně komentovaný odchod Václava Moravce z nedělního televizního pořadu má původ už v dávných letech devadesátých – když měl Václav Moravec ještě před maturitou. Tehdy se z revolučního ducha doby zrodil fenomén nedělních politických seancí, které se zabydlely v českém televizně-společenském životě asi podobně jako třeba vánoční pohádky na Štědrý den. Musí to prostě být, protože se to tak zavedlo. Zpočátku šlo o věc téměř slavnostní, proto také ta neděle v poledne, jako nejposvátnější okamžik týdne.

Když byl na obzoru další Chanov

Už je to hodně dávno, ale ne zas tak, abych si to nepamatoval. Vyrůstal jsem na sídlišti v pohraničí, byly to nově postavené paneláky, dole byla fabrika, téměř všichni obyvatelé toho sídliště tam pracovali. Bylo to vzorové komunistické sídliště, hlavní ulice se jmenovala V. I. Lenina, slavil se První máj, VŘSR a takové věci. Bylo to v pohraničí, takže to mělo přídech exotiky, jehož výrazným zdrojem byli Romové. Ti ovšem nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od odsunu Němců neobydlená osada Smolná-Pechbach. Trochu si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let.

Babylonská věž v Dubaji

Co vlastně je západní civilizace? Katedrály, italská renesance, Beethovenova hudba, věda, umění, vláda zákona, demokracie… Možná kdysi, a pro idealisty. Dnes je symbolem a hlavním výtvorem západní civilizace gigantický obchoďák s nekonečnými klimatizovanými chodbami narvanými butiky prodávající často nevkusné, ba hnusné značkové výrobky ze třetího světa pro lid dovezený letadly ze zemí světa takzvaně prvního. Taková je Dubaj, umělý ráj vydřený na písku prací otroků na pozemcích šejků podle plánů západních manažerů.

Řezenské zářezy v dějinách

Nevím, jestli si na to profesor Putna po těch letech pamatuje, ale já si vzpomínám, že když na jaře 1990 přijel na nádraží v Regensburgu vlak z Prahy, mladý učenec M. C., který z něj vystupoval, vztyčil prst a poněkud divadelním způsobem pronesl ke skupince dívek a hochů poutnického vzezření asi toto: „Vstupujeme na půdu každému českému křesťanovi drahou. Tady to totiž začalo! Sem v mrazivém lednu roku 845 dostavilo se čtrnácte českých velmožů, aby přijalo křest. Tady v Řezně se počíná příběh českého křesťanství!“

Peklo neexistuje, literatura pořád ano

Když v roce 1994 vydal Jáchym Topol (nar. 1962) obsáhlý román Sestra, bylo snad i těm, kdo ho nedočetli (a přitom se o to pokusili), jasné, že jde o dílo, které „mění hru“. Tedy v české literatuře, jež se tehdy ještě mohla brát vážně a od níž se něco očekávalo. V tradičním pojetí to znamenalo, že bude takzvaně odrážet dobu, reflektovat život, zobrazovat svět, v němž literatura měla svou silnou a jasnou pozici – právě díky tomu, že toho ještě byla schopná a že se to od ní chtělo, což spolu souvisí.

Než na kulturu dopadne rána z milosti

Členové komise, jež distribuuje prostředky ministerstva kultury na literaturu, vydali prohlášení, v němž konstatovali, že částka určená pro jejich obor má být letos o čtyřicet procent nižší než částka alokovaná v loňském roce. To by, jak ti úctyhodní (bez ironie!) lidé píší, neproběhla řada literárních akcí, mohla by přestat vycházet zavedená periodika, tedy literární časopisy, vůbec by to znamenalo, jak uvádějí, „ohrožení samotného fungování oboru“. Prohlášení proběhlo sociálními sítěmi, několik jiných úctyhodných lidí dalo najevo své pobouření.

Klíč k věčnosti v Řezně

Goethe, když jel do Itálie, vyrazil brzy ráno z Karlových Varů a druhý den, 4. září 1786, byl o desáté v Řezně. Ubytoval se v hotelu U Bílého beránka, kousek od Kamenného mostu, dnes je tam pamětní deska, vlastně dvě, protože tam přespal také Mozart a Haydn. Večer si Goethe zašel do jezuitské koleje na studentské divadlo, jež zhodnotil takto: „Nehráli hůř než začínající společnost ochotníků…“ Já do Regensburgu přijel v devět ráno Bavorským expresem z Prahy, vyšel před nádraží, zacloumal mnou únorový chlad a vydal se známým směrem k Dunaji.

Byla a je jedna barabizna

Celovečerní dokument režiséra Tomáše Hlaváčka Dům bez východu se od svého vítězného uvedení před dvěma lety na festivalu v Jihlavě vynořuje na různých místech a platformách, nyní se občas promítá třeba v artovém kině Atlas na pražské Florenci, kde ho konečně viděl redaktor časopisu, jenž sociální témata ne snad ignoruje, ale řekněme přenechává jiným. Jde opravdu o film sociální, někdo by řekl aktivistický. Součástí filmu je kolektivní angažmá ve věci jednoho odporného chování „majitele“ domu ke svým nájemníkům, kterým filmaři a lidé z „neziskovek“ pomáhají.

Češi na mnichovském koncilu

Mnichovská disputace ministra zahraničí Petra Macinky byla přetřesena ze všech stran a úhlů, vyjádřil se k ní a postoj zaujal kdekdo. To tady už činit nebudeme, ale přesto si nenecháme ujít možnost dát najevo svůj sklon ve všem vidět nějakou podobnost s něčím, co už tady bylo. Ne že by takové hledání analogií bylo vždy výstižné a přesné, ale k čemu jinému by vlastně historie byla než k nějakým příměrům a podobnostem? Nuže, jde o účast Čechů na basilejském koncilu na začátku roku 1433.

Kulhavý poutník deroucí se na Sněžku

Básník začíná takto: Chýlilo se k večeru. Osamělý poutník kráčel stezkou ouzkou na rozlehlém temenu hor krkonošských pod vrcholem Sněžky. Hučel vítr. K večeru se nechýlilo, ale skoro to tak vypadalo. Bylo poledne, ale prosincově tmavo a ponuro. Vrchol Sněžky byl ještě před chvílí vidět, ale pak jej přikryla stříbřitá mlha, jež jako by vše zabalila do zešedlého staniolového papíru. Poutník také nekráčel sám, jak to předstírá Mácha, který tam ve skutečnosti byl s přítelem Eduardem Hindlem.

Sýr, který se směje

První světová válka sice Francii těžce pustila žilou, ale vyšla z ní jako země, která se pořád chce sama sobě líbit, chce se smát a užívat života. Směje se i kráva na slavném „brandu“ tavených sýrů La vache qui rit, jejíž velkou červenou hlavu s hubou od ucha k uchu právě v roce 1923 navrhl a namaloval malíř reklamních plakátů, specialista na zvířecí „portréty“, Benjamin Rabier (1868–1939). Veselá hlava sýrové krávy shlíží na návštěvníky výstavy L’esprit français ve třetím patře Uměleckoprůmyslového musea v Praze – U(P)M.

Doktor Žilina v Žilině

Žilina je město, o němž slyšel každý, ale myslím, že jednak se u nás obecně moc neví, že je to město docela hezké, zajímavě a dobře položené, a pak se také neví, že má hrad, i když ten správně k Žilině už nepatří. Jmenuje se Budatín a nachází se za tratí a za vodou, tedy za Váhem, do kterého tam bystře vtéká řeka Kysuca. Je to tedy hrad vodní, takže se nevypíná, nýbrž je obtékán a někdy zaplavován. Od vody se prý odvozuje i jeho jméno: Wudatín, Vodatín, Budatín, tak ale Slováci vysvětlují i původ Budy, tedy Budapešti – Vodapešť.

Proč docházím do redakce Echa

Ano, to hlavní, co mě na redakci Echa baví a těší, je, že existuje důvod se tam pohádat. Ne vždycky se to podaří, ne z každé věci a tématu musí být hádka a ne každému se do hádky chce – a vy se také nechcete hádat s každým. Především s tím, kdo vám za to nestojí, jehož názor vás vlastně ani nezajímá, možná ho ani nemá, říká obvykle to, co se tak obecně a všeobecně říká. Takových lidí je ostatně – v médiích – většina, nelze jim to vyčítat, je asi dobře, že to říkají.

Tři z konce patriarchátu

Půjde tu o osudy tří mužů věku, jenž pomalu, tedy spíš rychle, již odchází, vlastně už odešel. Herec, kulturní novinář a fotbalista, postavy, které se ke mně dostaly prostřednictvím tří knížek, jejichž autoři své hrdiny znají velmi důvěrně. Jednou jde o román s biografickými prvky, ten se týká postavy herce, pak o paměti kulturního novináře a nakonec o rodinnou kroniku, kterou sepisuje vnuk dědečka fotbalisty.

Kde vzal Putin inspiraci? V nacistické blokádě svého města

Ruské systematické ničení ukrajinské energetické sítě, zdrojů tepla a elektřiny určené především pro domácnosti, už dostalo svůj název: zimní genocida. S tím slovem, které je právně definované, by se mělo zacházet opatrně, což se vůbec nedělo v případě konfliktu v Gaze, kde byla genocida „prokázána“ ještě předtím, než vůbec Izrael do Pásma vstoupil. Ale má-li to slovo označovat plánovanou, soustavnou a cílenou likvidaci života etnika, tak se jistě Putinův záměr nechat vymrznout, ba třeba zmrznout, velkou část civilního obyvatelstva Ukrajiny jako genocidní záměr uznat dá.

Osudové eldorádo v Rajeckých Teplicích

Není jisté, jestli o tom Donald Trump ví, asi spíš ne, ale kdyby hledal na Slovensku – nebo možná v celé Evropě – nějaké místo, kde by se mu určitě líbilo, byly by to Rajecké Teplice, malé lázničky na jih od Žiliny. Já jsem se tam ocitl během jednoho prosincového zasněženého dne. Dopravil mě tam příjemně vyhřátý vláček, který se hrkotavou cestou přibližoval k tomu rozprávkovému eldorádu, jež jsem ovšem neznal, jen mi bylo doporučeno a slíbeno, že nebudu litovat, že něco takového jsem ještě asi neviděl, ba že tomu snad ani neuvěřím. V čemž ono doporučení nepřehánělo, neboť realita překonala očekávání.

A máte, pane, vůbec něco?

Na prahu šedesátky, jejž jsem překročil včera, jsem se ocitl bez identity. Začalo to tím, že jsem ztratil občanku. Tedy občanský průkaz. Nosím ho po kapsách, neboť jsem už dávno přestal nosit peněženku, a jednoho dne jsem nevěděl, do jaké kapsy jsem ho strčil, a už si nevzpomněl. Nějakou dobu jsem čekal, zda se kapsa přihlásí, ale nestalo se. S ní tedy zmizela i občanka. Nebývám už často perlustrován, jako jsem kdysi za dávných dob dlouhovlasého mládí býval, takže jsem zmizení občanky nepovažoval za něco, co bych musel rychle řešit.

Sladká píseň v krajkovém Plavnu

Po celém Plavnu stojí na ulicích, před obchody, na náměstích figuríny staršího legračního pána s malým klukem, se kterým to ten pán nemá lehké, ale zjevně se mají rádi. Je to Otec a syn, Vater und Sohn, komická dvojice klasického typu, něco jako třeba náš Spejbl a Hurvínek, s nimiž mají společný řekněme generační konflikt převedený do grotesky. Obvykle tam jde o to, že synek otce nějak nenáročně zlobí, ale tatínek, jenž to někdy odnese i tělesně, třeba si namele, mu pak vždy odpustí a vše dobře dopadne.

Planety hlásí: Připravte se, bude to velké

Žijeme v době, kdy se zdá možné všechno, pevné není nic a jistoty jsou ve hvězdách. Ve hvězdách… Tím se obyčejně myslí, že je to vzdálené, neproniknutelné, nedosažitelné. Přitom jestli je něco v našem světě jisté, tak to jsou právě hvězdy, respektive planety – a také Měsíc a Slunce, že ano. To, že na obloze mění své místo, je možná jedna z prvních evidencí v kolektivní paměti lidstva. Pro člověka jsou hvězdy zdrojem úžasu, fascinace, útěchy… Dvě věci naplňují mou mysl obdivem a úctou: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně. Pravil Immanuel Kant v té asi nejznámější větě filozofie.

Socialismus nefungoval, ale ještě to šlo

Historik Jiří Suk napsal už před dvaceti lety dosud nejlepší knihu o roce 1989: Labyrintem revoluce, pak další skvělé knihy o moderních českých dějinách a nyní pro osmnáctý díl „paseckých“ Velkých dějin zemí Koruny české tisícistránkovou fresku o letech 1956 až 1967. Nejde v ní ani tak o popis dějů, ale o rentgenový pohled do nitra tehdejší společnosti, s níž jsme přitom spojeni víc, než si běžně připouštíme. V dobrém i ve zlém. Jde o rozhovor dvou vrstevníků, kteří vzpomínají na něco, u čeho sice nebyli, ale jako by ano. Byl to totalitní stát, ale teror už víceméně ustal.

V čem si Evropa může podat s Trumpem ruce? V narcismu

Co má dělat Evropan, který si myslí, že Evropa nejde správným směrem, a přitom si zároveň myslí, že když to říká Trump, věci to spíš ještě zhorší? Protože Trump je produktem toho samého civilizačního úpadku, který má velmi podobné příčiny, jen se v Americe projevil dřív a silněji. Trump je neurotickou reakcí na ty samé symptomy, jako máme v Evropě, přičemž jeho v mnohém bizarní léčba je může ještě spíš zesílit, rozdráždit a zanítit.

Kadidlo, zvon a hvězda ve Fojtsku

Když se vlak rozjede z kraslického nádraží směrem k německým hranicím, k nimž je to asi pět minut, vzpomenu si na Arnošta Lustiga. Tady někde totiž v půlce dubna pětačtyřicet utíkal z vlaku, na který američtí hloubkaři podnikali nálet, a on ještě s pár kamarády využil zmatku a prchal do lesů. To je ta slavná „fyzická“ scéna z Démantů noci, filmu, který začíná dlouhým úprkem dvou kluků do lesní stráně, za nimi znějí výstřely a výkřiky halt, halt!, ale oni běží o život. Pak padnou vyčerpaní do lesního ticha.

Soucit jako cesta k občanské válce

Můj oblíbený rádce, teolog, dominikán a taky sportovní pilot Józef M. Bochenski (1907–1995) uvádí ve své knize Stručný slovník filozofických pověr takový pěkný případ, jak samo se sebou manipuluje veřejné mínění. V jedné americké věznici došlo ke vzpouře vězňů. Po jejím potlačení zachytili reportéři setkání jednoho vězněného černocha se svou matkou, která ho mohla navštívit ve vězeňské nemocnici. Byla to velmi emotivní a dojemná scéna, fotografie pak vyšly po celé Americe a vyvolaly vlnu sympatií k vězni. Z něj se stal svého druhu hrdina, podepisovaly se petice za jeho propuštění, přimlouvaly se slavné osobnosti.

Zmizelá bohyně u nalezeného chrámu

Když mám to štěstí a ocitnu se před antickým chrámem, vstoupí do mě pocit, že jsem tam už kdysi byl a že to tam znám z dob, kdy to tam ještě stálo celé… Tedy, samozřejmě, nevím, co bych tam dělal, jak bych se měl chovat, co bych asi měl na sobě: asi tedy nějaký ten chiton, ten bych si nešikovně řasil, aby to vypadalo filozoficky, důstojným krokem bych se přibližoval ke svatyni, občas by se mi do té vlněné deky zapletly nohy, ztratil bych rovnováhu, což bych vzápětí stoicky vybral.

Předpokladem přežití je boj. Jako ve starém Řecku

To, co se právě děje se světem, vyvolává obavy snad i u chladnokrevnějších lidí, než jsou komentátoři a glosátoři. Nejde o to, jestli jsme, nebo nejsme ve válce, potenciálně jsme, ale o to, že je stále patrnější, že tím, co určuje podobu světa, je – a stále více bude – neúprosný boj o moc. Nedá se nic dělat, pravdu měl Darwin, když objevil (nebyl první), že lidská společenství jsou uspořádána za účelem vzájemné „soutěže“ o zdroje, přičemž pravidla, podle nichž se hraje, určuje ten nejsilnější. Bohužel.

Talentovaní mravenci na Aigině

Nevím, jestli je to pravda, a ani náhodou jsem ji neověřoval (byla by to krásná náplň života!), ale z každého řeckého ostrova je prý vidět jiný ostrov či ostrůvek, kterých je dohromady, včetně těch úplně miniaturních, kolem tří tisíc. Každopádně z toho, na němž jsem se ocitl, bylo vidět nejen na další ostrovy, ale i na pevninu, takže by se o něm dalo mluvit jako o ostrovu pobřežním či (sucho)zemském. Jmenuje se Aigina, leží v Saronském zálivu, což je na mapě taková vykrojenina do řeckého laloku, a ta pevnina, která se z něj jeví jako bílý pás na úpatí vzdálených šedých hor, jsou Athény.

Poslední archetypální žena zanikajícího světa

Bylo to někdy v polovině sedmdesátých let, nebylo mi možná ještě ani deset, ocitl jsem se sám pozdě večer doma, a abych se nebál, díval jsem se na televizi, kde i v té době občas běžel nějaký zápaďácký film. Moc jsem mu vlastně nerozuměl: jakýsi spletitý děj snad z Mexika nebo odkud, kníratí chlapíci v sombrerech tam bojovali proti bůhvíkomu, byly tam neuctivé narážky na Angličany a Američany, docela chaos a zmatek, ale zároveň to byl trochu western čili kovbojka, což mě tehdy zajímalo v naději, že tam budou střílečky.

Novější články Starší články