Jiří Peňás - redaktor a komentátor

/

Narozen v Prostějově, vyrostl v Krušných horách, studoval v Praze. Od roku 1992 v různých redakcích, které měnil zhruba vždy po sedmi letech (Respekt, Týden, Lidové noviny...). Od roku 2016 v Echu. Jak sám uvádí, píše především o měkkých a neškodných tématech. Vydal několik knih, dostal několik cen, v posledních letech mu vychází každý rok kniha cestopisů Výpravy. (zatím vyšel už šest díl s názvem Výpravy v nejlepších časech).

Články autora

Čisté češství v Přerově nad Labem

Čelákovice jsou tak blízko od Prahy, že si tam Pražák může zajet třeba odpoledne. Proto jsem se tam nechtěl příliš zdržovat, místní muzeum v mnohokráte přestavované vodní tvrzi je stejně v přestavbě, vrátím se tam, až ho otevřou. Byl jsem tam před lety, pamatuju si, že tam měli pěkná diorámata, myslím, že se tomu tak říká, ze života labské zvířeny. Vycpané kachny a jiní vodní ptáci předstírali, že plavou po hladině z plexiskla, pod ní byly zavěšené ryby, dole raci, možná i nějaká vydra a bobr, všichni naaranžovaní jakoby realisticky, včetně hnízd s vajíčky, z kterých se nejspíš nic nevylíhne.

Slovenský Antigott

Představa, že se jednou natočí nadupaný film o Karolu Duchoňovi (1950–1985), kde bude tento „šohaj“ stylizován jako podtatranský Elvis Presley, by se generaci, jež ho zažívala v reálném čase, jevila jako poněkud bláznivá. Duchoň byl pro ni vzorný představitel tesilového popu, té nejoficiálnější a nejkoženější odrůdy socialistické popkultury, do které dobře zapadaly jeho vypjaté kantilény v národně-patetickém stylu a k jejíž prkennosti přispíval jeho bačovský zjev navlečený do krimplenu s největším možným motýlkem. Samozřejmě že tento dojem mohl být povrchní a nespravedlivý.

Kde je na Ukrajině Mnichov?

Kolem pátečního setkání Donalda Trumpa s Vladimirem Putinem na Aljašce se neodbytně vynořuje jméno města, jež je od nás nesrovnatelně blíž: Mnichov. Člověk jen s elementární znalostí historie a s elementárním citem pro spravedlnost musí jednání těch dvou mužů očekávat jaksi nedůvěřivě, s obavami, s nevolností, jež vzniká, když se připravuje a předpokládá nějaká křivda na někom třetím, na někom, koho se to týká, ale on není u stolu. Jako tehdy u stolu nebyli Češi. Mnichov je synonymem zrady a pro civilizovaný svět, který aspoň trochu ví, o co šlo, pedagogickým důkazem toho, že se zlu nemá ustupovat – a nejspíš s ním ani vyjednávat.

Letní bahno ve středním Polabí

Hned jak člověk vyleze z konečné metra na Černém Mostě, spadne z něj břemeno pražského života a s úlevou šlápne do pedálů vstříc dobrodružství a svobodě. Má před sebou asi deset dní volného pohybu, který bude určován jen jeho výdrží a možnostmi elkola. Den předtím si ho nechal zkontrolovat v servisu, kde mu doporučili, ať nejezdí po mokré trávě, neboť zadní pneumatika jevila se již dosti sjetá, ale jinak dobrý, i řetěz, jezdcovo trauma, neboť mu již dvakrát rupnul, by měl vydržet.

Polsko je jak Německo (než spáchalo sebevraždu)

Čtyřicet let jezdím do Polska, což neznamená, že ho znám podrobně a se vším všudy, ale přesto je mi asi nejbližší zemí za hranicemi, ostatní snad prominou. Kdysi dávno to byly dobrodružné cesty za svobodou, která se tam urputně vybojovávala. Byly to cesty romantické, jak to má v mládí být, skoro bez koruny či zlotého, což ale tehdy moc nevadilo. Porovnávat dvě zbídačelé socialistické země ekonomicky mě tehdy snad ani nenapadlo, o to tehdy věru nešlo. Na první pohled bylo ale jasné, že Polsko je chudá země, chudší a zaostalejší, než byla ta naše, což se projevovalo skoro ve všem: nejen v obchodech, ale snad ještě víc ve stavu domů a ulic, v děravosti silnic a chodníků, v obecné omlácenosti a omšelosti, v celkové ošuntělosti, ze které vybočovaly jen ženy. ,

Moravský Krumlov zadními vrátky

Proč zadními vrátky? Protože za těmi předními se vám postaví do cesty velký billboard zvoucí na výstavu slavného obrazového cyklu. Už dlouhý čas je Slovanská epopej v Moravském Krumlově tak medializována, že představuje to, čemu se říká synekdocha: část zde zastupuje celek, takže je to vlastně paraván zakrývající pohled na město v jeho podivuhodné rozmanitosti. Slovanská epopej, to jsou nepochybně pohádkově nádherná monumentální plátna, avšak bohužel taky oslava slavjanofilství, iniciovaného Ruskem, k jehož velikému dubisku se musejí povinně přichýlit všechny slovanské národy.

Zírání na vznešenost v éře páry

O většině věcí, které již nějakou dobu trvají, se nyní říká, že jsou post. Tak se mluví (už dlouho) o postmodernismu, o postdemokracii, o době postmediální, o době postevropské… Všechno, co už má něco za sebou, co tady nějakou dobu bylo, je ve stavu jakéhosi dojezdu, fáze, které se v medicíně říká terminální, konečná. Stále to přitom ještě existuje, možná dokonce v podobě nebývale rozbujelé, ale už je to nějak divné, přerostlé, přezrálé, překonané, prostě post.

Povadlá ňadra Evropy

Nemusí to být ani Donald Trump nebo někdo z jeho party, aby nás Evropany upozornil na úpadek našeho milého kontinentu. Evropa se evidentně nalézá v dekadentní fázi své dlouhé historie, zjevně ztrácí dech a výdrž, vadne a chřadne, pustne a churaví. Přestává stačit světu, jeho střemhlavému pádění někam, kam ona už ani nedohlédne, protože ten šílený závod ona už sama neřídí, spíš se tak plete někde u konce, ráda, že je vůbec ještě na nohou. Byla to přitom kdysi velká krasavice, které se klaněl celý svět, se kterým si ona mohla dělat, pomalu co chtěla.

Půvaby nenápadnosti v předpolí Prahy

Každé léto začínám s nadějí, že by se mi mohlo podařit naplnit zásadu Nulla dies sine natatio, tedy Ani den bez plavání, což je vodní varianta hesla, které razil, bez ohledu na následky, surrealistický spisovatel Pavel Řezníček: Nulla dies sine gaudium, tedy Ani den bez legrace. S jeho smrtí jí opravdu hodně ubylo. Principy, byť zdánlivě nenáročné, jsou však jedna věc, skutečnost věc jiná. Do plánů se připlétá mnoho rušivých vlivů, jako je počasí, povinnosti, sinice, sociální fobie, tělesné neduhy, lenost a další okolnosti provázející věk, kterému se kdysi říkalo důstojný.

Nová verze nejstarší nenávisti

O tom, co se děje v Gaze, se pomalu už i v mainstreamu píše a mluví jako o genocidě. Každou chvíli nějaký další expert pronese – že je to genocida. A samozřejmě tu genocidu páchá Izrael, který se na to zaprvé dlouho připravoval, pravděpodobně i 7. říjen 2023 byl součástí těch příprav, a zadruhé to vyplývá z jeho podstaty – a tou je jeho genocidní, rasistický a koloniální charakter. S ním ten stát vznikl, s ním se udržoval a s ním nyní vstupuje do své vrcholné fáze, kdy provádí cosi jako palestinský holocaust.

Biblické plátěné pexeso z Žitavy

Na hlavním náměstí (Markt) v Žitavě sedí člověk v cukrárně, jí zmrzlinu, kterou mu nabrala rukou poněkud neobratnou (musela ji vytlačovat palcem) ukrajinská slečna. Hledí naproti na radnici, jež je žlutá jako žito před sklizní, členitá, opatřená štíhlou věží, cimbuřím a gotickými oblouky. Má působit jako mocný středověký hrad, ale spíš vypadá jako umělecky pojatá sýpka na obilí, ale je to samozřejmě romantické devatenácté století, které se již po středověku jen nostalgicky ohlíží.

Božská míra byla neblaze překročena

Uběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu. Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce.

Román avantgardního manželství

Kunsthalle na pražském Klárově poskytuje svými tematickými výstavami dějepisné lekce z (u nás) zanedbaného oboru evropské výtvarné moderny. Loni tam nabídli opravdu objevnou retrospektivu Lucie Moholy (1894–1989, rozená Schulzová v pražské německy mluvící židovské rodině), fotografky Bauhausu a ženy (o hodně slavnějšího) Lászlóa Moholy-Nagye (1895–1946), klasika předválečné avantgardy. Výstava měla rehabilitovat umělkyni „ve stínu“ – a zároveň nabídla vysoce kvalitní vhled do slavných časů, v němž ještě šlo v umění skoro o všechno.

To pravé, co Francie potřebuje

Tragédie v Gaze bude mít pokračování v Evropě, kde se o ni nyní masochisticky přihlásila Francie. Francouzský Národní azylový soud (CNDA) v pátek udělil status uprchlíka palestinské ženě a jejímu synovi, neboť byli vystaveni násilí v důsledku izraelské operace v Gaze. Verdikt je považovaný za přelomový a může vést k tomu, že status uprchlíka tak mohou ve Francii dostat hypoteticky všichni Palestinci z Pásma Gazy, i ti, kteří jimi podle definic Úřadu OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě (UNRWA) nejsou. Tento precedent může spustit masovou migraci.

U Joviše! To jsou Jevišovice!

Jevišovice vypadají ze silnice jako fádní městečko kdekoli u nás, ale pak trochu zabočíte a najednou jste někde na Sicílii nebo možná v Kastilii, každopádně na jihu katolickém a románském, jihu vyprahlém, sluncem vyšisovaném, drsném a přitom malebném. Rozkládají se na krásně položené planině se zářezy a hlubokými žleby, kolem jsou naštěstí už zas hlavně obilná pole a borové lesíky, sem tam nějaká tůň a kapličky a boží muka u cesty. Mentálně a vizuálně je to vlastně ta nejlepší forma Moravy.

Jak se z vlků stali beránci

Rudolf Vrba (1924–2006), kterému se podařilo na jaře 1944 utéct z Osvětimi a pak ještě za války sepsat zprávu o tom, k jakému strašlivému vraždění tam dochází, mi kdysi, když jsem s ním jako mladík dělal rozhovor, řekl: „Od 8. května 1945 nebyl v Německu jediný nacista, dokonce už ani jediný antisemita tam nebyl! Já, Žid s tmavými vlasy, jsem se tam cítil bezpečněji než jinde v Evropě. Němci jako kdyby svlékli kůži a byli z nich úplně jiní lidé. Ani jeden hitlerovec, všichni Hitlera najednou hrozně nenáviděli.

Vraťme se k našim vodám!

Léto má poněkud přestávku, což je pravá chvíle na výzvu, aby se lid český a moravský, případně slezský vrátil k rybníkům, řekám, koupalištím, přehradám a tůním, prostě k vodě domácího druhu a původu. Tato země navzdory nejrůznějším poškozením stále ještě oplývá místy, kde se udržuje voda, ať již ve stavu tekoucím, či stojatém. Ne všechno zatím vyschlo, ne všude jsou sinice a nudistické pláže, které ne všem vyhovují. Absenci mořského pobřeží dostatečně nahrazují právě rybníky, které by, kdyby se svými břehy spojily, vytvořily souvislé pobřeží, byť dejme tomu nikoli písečné. Voda v rybnících přitom dosahuje podstatně lepších kvalit než mořská

Pokoj a dobro v Obděnicích

„Hele, ty jezdíš po těch kostelích, tak bys měl konečně přijet do Obděnic! To je přesně pro tebe: kostel, krásnej, snad ještě románskej, a vedle fara, už dávno opuštěná, ale v dobrým stavu, můžeš tam přespat. A sloužil tam farář Hlad, úžasná postava, hrdina, světec, znáš ho, ne? Tak to bys ho teda měl znát. Já ho taky neznal, ale udělal jsem o něm představení, takový dokumentární pásmo, tak jednou za měsíc se to dává, na té faře, to bys měl vidět. Je to tam fakt moc zajímavý, Sedlčansko, kameny, žula, lesy, kousek Husova kazatelna… Můžeš pak o tom napsat do těch svejch zápisků... nebo co to píšeš.“

Konec lidského faktoru v éře umělé inteligence

Kdysi jsem přišel s velmi vážně míněným návrhem, že by bylo dobré ke každému článku, který člověk vypotí, napsat kurzivou poznámku, jak se autor při psaní cítil a v jakém stavu ho psal. Jestli den předtím pil, a má tedy kocovinu, jestli ho bolí zuby, jestli se právě doma nepohádali... a tak dále. Dobré by byly také poznámky, jak dlouho článek psal, kolik mu věnoval příprav, zda si něco načetl, zda o tom, o čem píše, něco ví, nebo vaří z jedné vody načisto, což je, mezi námi, většinou ku prospěchu věci. A když by byl fér, jestli ho třeba opsal. Nebo aspoň kus.

Pravda paní Pohlové aneb Normální lidé „hejty“ nepíší

Pronikavost slavného výroku paní Věry Pohlové „Já bych všechny ty internety a počítače zakázala“ z roku 1999 se prokazuje po každé události, na kterou je možné mít vypjatý názor. Okamžitě se jím „všechny ty internety a počítače“ (paní Pohlová v roce 1999 ještě neznala „sociální sítě“, ale myslela je) zaplaví, okamžitě se přes ně přeleje vlna hnusu a nechutností, špinavý proud lidského kalu a zloby. A může jít o tak rozdílné skutečnosti, jako je tragická smrt slavné horolezkyně nebo obvinění kontroverzního politika ze zavrženíhodných skutků, které se měly odehrát před patnácti a snad i více lety.

Padnu v lese, přijdou srnky, stanu se pařezem

Každý kraj by měl mít svého básníka, kronikáře a poutníka. Zcela jistě ho má Vysočina, jejíž nejnovější literární dějiny jsou spjaty s Milošem Doležalem, který přitom není žádný regionální autor, ale jedna z nejčtenějších a nejrespektovanějších osobností celé české literatury. Jeho dokumentární knihy vznikají vedle poezie, poezie vedle dokumentárních knih. Miloš je spontánní a zemitý vypravěč, odkrývač zasutých vrstev a neúnavný pátrač. A také člověk s horoucím srdcem a hurónským smíchem. Vždy když ho potkám, mám pocit, jako bych se ocitl u zvonů, které právě začaly bít.

Znamení zvěrokruhu ve Stochově

Schválně, milé děti, kdo by – bez googlování – odpověděl na otázku, kde se narodil svatý Václav? Lze pochopit, že taková otázka většinu z vás netrápí, nejspíš ani nezajímá, ale přece jenom: národní světec a patron by nějaké rodiště mít měl, ideálně na nějakém významném místě – a vy byste ho měli znát. Myslíte si, že je to Praha? Vyšehrad nebo – to by možná tipovali ti trochu zasvěcenější: Levý Hradec, nebo snad Budeč? Samá voda!

Stará strašidla v Novém Strašecí

Člověk zasažen neodbytnou touhou spatřit po letech Nové Strašecí ji ukojí jednoduše prostřednictvím Buštěhradské dráhy, která v Praze začíná na dejvickém nádraží. Původně tam vozy táhli koně, pak pára, teď tam jezdí takové namodralé vagony na vodu. Já si sedl do tichého oddílu, kde každou chvíli někomu zazvonil mobil, do kterého pak jeho majitel hlasitě mluvil.

Obhajoba falešného zubaře

Všechny veterány zubařského křesla musela zaujmout zpráva o výskytu falešného zubaře v Havlíčkově Brodě. Tři roky trhal zuby, dával anestezii, čistil kořenové kanálky atd., aniž by měl vystudovanou medicínu. Bylo mu dvaadvacet, ale nosil vousy a vypadal starší. Když si nevěděl rady, učil se z internetu. Spolu se dvěma příbuznými spravoval zuby desítkám pacientů a vybral miliony korun. Až na jeden osudový případ si na něj nikdo nestěžoval, dokonce se o něm pacienti vyjadřovali, že měl „zlaté ruce“. Lidé byli prý vděční, že nějakého zubaře sehnali. Nyní mu hrozí osm let vězení.

Hoře z rozumu tlustého klauna

Vypadá jako neškodný tlustý klaun, ale to je právě jeho silná zbraň, která mu pomáhá dosáhnout toho, co chce. Lidé na něj pobaveně pohlédnou a pak před ním začnou mluvit otevřeněji a příměji, než jsou zvyklí, takže z nich vypadávají věci zajímavější a upřímnější, než by svěřili sociologickým průzkumům. Jeho neprůhledná identita (je to blonďatý izraelský Žid, takže jeho mateřštinou je hebrejština, ale vedle angličtiny a němčiny ovládá i arabštinu) mate jeho oběti, které pak zapomínají na opatrnost a na „taktiku“, kterou právě lidé z Blízkého východu používají jako přirozenou formu chování

Jak reagují Peršané na vlastní krev

Ve skvělé knize o Íránu slavného polského reportéra Ryszarda Kapuścińského Šáhinšáh jsou nezapomenutelné pasáže, v nichž se snaží pojmenovat něco, co tam viděl a zažil na vlastní oči. Protože to psal začátkem 80. let minulého století, kdy se politická korektnost nenosila, píše otevřeně o kultu násilí, které je podle něj hluboce zakořeněno v íránské společnosti. Tato, řekněme, perská „nelítostnost“ je doplněna duchem šíitské verze islámu, v jejímž středu je ponurý a dosti sadomasochistický kult mučednictví, v němž prolitá krev hraje zásadní roli: smrt Alího a jeho syna Husajna.

Budějovice, ale ne ty s Budvarem

Stav světa poněkud vybízí k tomu, aby si člověk vytipoval místa, kde by se dal přežít jeho konec. Zatímco svět se bude hroutit, zemská kůra praskat a vše pohltí plameny, tam si nikdo ničeho nevšimne, bude zachován klid a mír, takže tam bude možné blížící se apokalypsu nenápadně přežít. Tak takovým místem jsou třeba Moravské Budějovice, městečko, o kterém by se s Hrabalem dalo říct, že se tam jako v jeho Nymburku „zastavil čas“. Když se tam jednou za ten čas zastavím, jako bych vjel či vstoupil do nějaké zóny klidu a věčnosti.

Ženy jdou po pěšince a dívají se pod nohy

Do tohoto velmi specifického Salonu Echa se mi podařilo shromáždit crème de la crème čili smetánku zdejšího výtvarného umění. A podrobil jsem ho pohlavnímu výběru – u stolu tedy sedí samé dámy, renomované umělkyně, malířky a výtvarnice, podle abecedy: Erika Bornová, Ivana Lomová, Anna Neborová, Kateřina Štenclová a Kamila Ženatá. Skvělou záminkou pro naše setkání byla minulý týden zahájená výstava Národní galerie ve Valdštejnské jízdárně, která se jmenuje Ženy – mistryně – umělkyně.

Jak jsem slavil Den Ruska

Včera se v jedné šestině světa, jak se tomu útvaru o trošku většímu než dnes kdysi říkalo, slavil Den Ruska. Z jakýchsi zprvu nejasných důvodů mě o tom informovala moje sociální síť, pro což jsem pak našel zdůvodnění. Já se vlastně jednou osobně oslav Dne Ruska zúčastnil a snad si mě tam vyfotili nebo už naskenovali a od té doby jsem registrován, možná jako příznivec, možná jako nepřátelský agent, čort znájet. To bylo v roce 2011, byl jsem s jedním brněnským divadlem (proč to tajit, byla to Husa na provázku, tehdy se ještě jezdilo) v Petrohradě, v tom magickém a zároveň děsivém městě postaveném na močálech a kostech desetitisíců nevolníků.

Novější články Starší články