Včera se v jedné šestině světa, jak se tomu útvaru o trošku většímu než dnes kdysi říkalo, slavil Den Ruska. Z jakýchsi zprvu nejasných důvodů mě o tom informovala moje sociální síť, pro což jsem pak našel zdůvodnění. Já se vlastně jednou osobně oslav Dne Ruska zúčastnil a snad si mě tam vyfotili nebo už naskenovali a od té doby jsem registrován, možná jako příznivec, možná jako nepřátelský agent, čort znájet.

A když jsem šel už úplně vyčerpaný (vodka byla velmi laciná a dobrá) někdy dopoledne přes to Palácové náměstí (Dvarcovaja ploščaď), kde stojí Zimní palác, uslyšel jsem, že na druhé straně toho obrovského, zlověstně historického prostranství se cosi chystá. Stála tam obrovská tribuna opentlená v ruských barvách a tam, jak jsem pochopil, začínala zkouška na večerní estrádu, jíž se ten den slavil Deň Rassiji, protože bylo 12. června. Byl to tehdy nový svátek, který zavedl před lety Jelcin, protože toho dne v roce 1991 byla přijata ústava Ruské federace, on byl zvolen hlavou státu a definitivně, tedy aspoň to tehdy tak vypadalo, zanikl Sovětský svaz, což byl, pro mě tedy nepochybně a na celý život, důvod k oslavě. Paradoxně později Vladimir Putin, kterého si Jelcin sám vybral za nástupce, prohlásil, že zánik Sovětského svazu byla největší geopolitická katastrofa 20. století, kterou tedy nyní, krví a železem, napravuje.

Náměstí bylo už tehdy plné, ač to byla jenom zkouška, ale jelo se naostro. Já se prodral dopředu, lidé ve mně snad poznali inostranca, tehdy to ještě byla výhoda, tak jsem stanul těsně před pódiem. A asi dvě hodiny užasle hleděl na zvláštní show, která vypadala, jako když se smíchá Baba Jaga, Mrazík a Ilja Murovec s Ejzenštejnovým filmem Alexandr Něvský. Na jedné straně pódia stála jakási žena s malčikem (chlapcem, kdo už neví), na druhé pak jacísi bohatýři z bylin, nikoli rostlinných... A tihle se střídali v recitaci, která spočívala v neskutečně patetickém, dramatickém, ba hysterickém přednesu jen málo se obměňující mantry: Ach, jaká je krásná, úžasná, nekonečná, nádherná, dobrá, udatná, nekonečná, nesmrtelná a neporazitelná... širá ta země, země jediná, kolébka jejich a hrob jejich, země ta nekonečná, Rus svatá, Rassija samojediná, samoděržavná, samospasitelná, největší a nejkrásnější, Rassija, Rassija, Rassija -příšera jedna nesmírná, dodal bych já.

V té ruštině to znělo tak působivě, že jsem nejspíš měl celou dobu otevřenou pusu, mráz mi běhal po zádech, lapal jsem po dechu. A do toho občas přicupitaly tanečnice navlečené do sarafánů a na hlavě měly takové ty čepce, snad se jim říká kokošniky. A pak tam přiskákali maladci a metali kozelce, švihali nohama a dělali dřepy. A pak zase do toho děti se stuhami v národních barvách, tedy i v naší trikoloře, což jsou barvy, které mimochodem přivezl Petr Veliký z Holandska.

A ty děti mávaly těmi fáborky a krasavice dále cupitaly a molodci skákali a pak se najednou všichni seřadili do jedné lajny a náhle zahřmělo: Sajúúúúz něrušímyj...Stará sovětská hymna s novými slovy: „Rusko – náš posvátný stát, Rusko – naše milovaná země. Ohromná vůle, veliká sláva. To je tvůj věčný odkaz.“ Stál jsem tam jak zařezaný, přibit patosem toho dobře známého, i když už zase léta neslýchaného, ale zase již asi hrdě zpívaného chorálu. Otočil jsem se a viděl, že za mnou stojí lidé, zpívají, ženám tečou po tváři slzy, některým mužům taky. Hymna skončila a já se vytratil.

Od té doby na to občas smyslím. A ten mráz po zádech mi zase přeběhne.