O většině věcí, které již nějakou dobu trvají, se nyní říká, že jsou post. Tak se mluví (už dlouho) o postmodernismu, o postdemokracii, o době postmediální, o době postevropské… Všechno, co už má něco za sebou, co tady nějakou dobu bylo, je ve stavu jakéhosi dojezdu, fáze, které se v medicíně říká terminální, konečná. Stále to přitom ještě existuje, možná dokonce v podobě nebývale rozbujelé, ale už je to nějak divné, přerostlé, přezrálé, překonané, prostě post.

Platí to i o turismu, jevu, který tady několik století existoval, nějak se vyvíjel, většinou přinášel lidem radost, potěšení a úlevu. Ale nyní se dostal do stavu… jako v tomto světě pomalu všechno. Prostě z něj právě ta radost a lehkost zmizely. A stala se z něj zátěž světa, obsese těch, kdo ho provozují, kdo si to mohou jen trochu dovolit. Cestování, tedy podstata turismu, mění se v břemeno, vyčerpávající povinnost, v nutnost tím tíživější, čím víc jsme jí propadli a čím víc si jí „užíváme“. Produktem toho stavu je takzvaný overturismus, totální přecpanost atraktivních lokalit, naládovaných davy opatřenými smartphony, jimiž okamžitě plní sociální sítě, čímž se teprve naplňuje smysl jejich cesty. Ta vlastně nemá začátek ani konec, požírá další a další atrakce a lokace, které stále víc splývají v jednu homogenizovanou kaši, připravenou ke konzumaci globální populací. Postturista cirkuluje po planetě, zanechává po sobě ekologickou a elektronickou stopu a těmito svými výtrusy pomazává celou planetu, jež se proměnila v kulisu jeho těkavé obsese.

Přitom to kdysi tak nadějně a hezky začínalo. V knize Slunce, voda, vzduch se historik Jan Pezda obšírným a precizním způsobem zabývá „zrodem moderního turismu“, tedy oné skutečnosti, která uvedla do chodu celou škálu praktik, jež se staly neodmyslitelnou součástí tzv. civilizovaného světa. Turismus je, v tom s ním lze zajisté souhlasit, fenomén, který se zrodil až v moderní době, přestože lidé se samozřejmě přemisťovali od počátku, různé kultury a etnika migrovaly, pokojně i násilně, obchodovaly, hledaly a budovaly cesty, po kterých se lidé vydávali z různých důvodů, nikoli jen utilitárních. Cestovatelé a cestopisy existovali od antiky, lidé proudili na kultovní místa, ve středověku byla Evropa protkána hustou sítí cest a cestiček, po kterých jako mravenci putovali poutníci, obchodníci, elita i žebráci.

Mladý filozofující historik Pezda má za to, že turismus (a je tím asi míněno cestování jako takové) není nezbytnou a geneticky vrozenou potřebou, nýbrž jde o „kulturou vštípené jednání“. Čili společenský konstrukt, na který také tak nazírá. Pomocníkem mu jsou stovky různých dobových textů, deníků a zápisků, z nichž zhusta cituje, přičemž někdy poněkud krkolomně rozvádí či interpretuje věci, jež by se daly považovat ze zjevné, například to, že cestování je někdy únavné, hygiena je někde velmi špatná a lid hrubý. Devatenácté století, zlatý věk turistiky (bylo opravdu co objevovat a časy v Evropě byly relativně klidné a hranice prostupné), kterému se věnuje vlastně výhradně, mělo tu výhodu, že lidé tehdy nevěděli nic o politické korektnosti; když se jim cosi nelíbilo, či se jim zdálo třeba zaostalé, primitivní, barbarské, prostě to tak popsali, aniž si uvědomovali, že se tím dopouštějí stereotypizace, ba dokonce rasismu. Badatel našeho věku na to již tak hledět nemůže a nesmí, musí to vyložit jako projev evropské nadřazenosti, jež se pak projeví v širším rámci koloniální expanzí, jež samozřejmě s turismem také souvisí.

Tato „kultura“ porovnávání, srovnávání a poměřování je přitom tím, z čeho vlastně turismus na konci 18. století vzniká. A to v okamžiku, kdy západní civilizace, její nejvyspělejší část – nejprve Anglie, pak západní Evropa, kterou na konci 19. století předhoní Amerika –, nalezne „dějinnost všeho přítomného a relativnost všech názorů“. Vlivem toho se otvírá „horizont budoucnosti“, který už není předurčen Božským plánem a úsilím o křesťanskou spásu, ale je v rukách „společenského vývoje“. Ten nabízí obavy a nejistoty, stejně jako naděje a víru v pokrok. Autor tomu říká „zčasovění“, tedy, rozumíme-li tomu dobře, jde o to, že začne „fungovat“ čas: lidé si opatří hodinky, začnou odměřovat hodiny, pak i minuty, když začnou jezdit vlaky, vzniknou jízdní řady, jež určí rytmus nástupů a výstupů: samozřejmě už existovaly dostavníky, ale přece jen železnice je něco jiného. Pezda dokonce tvrdí, že turistika byla tím, díky čemu se vlaky rozjely, i když je to asi podobné jako spor o vejce či slepici. Jisté je, že technický rozvoj a moderní vnímání času uvede do pohybu komplex faktorů, které otřesou jistotou předmoderního člověka a vytvoří bytost nového typu. Jeho příkladnou podobou je moderní turista, který se stále někam přemísťuje, stále na něco zírá, stále potřebuje něco stihnout. Již to není poutník nebo obchodník či diplomat, ale člověk, který se vydává na cesty z individuálních důvodů, zdánlivě bezúčelně, ve volném čase a se smyslem nasát co nejvíc zážitků a vjemů. Zprvu si to mohou dovolit jen aristokrati (lord Byron), ale brzy se přidává buržoazie, pak třeba i lidé jako náš Mácha, o kterém kupodivu není v knize ani zmínka, a cestování se demokratizuje.

Ten, kdo se na cesty vydává, pohlíží na svět jinak než jeho předek, je dítětem moderního věku, vnímá čas v perspektivě stálého vývoje a proměny. Rodí se v dějinném okamžiku, který se kryje s převratnými historickými událostmi (Francouzská revoluce, napoleonské války, romantismus), takže během několika desetiletí se proměňuje psychika vyspělého Evropana. Vznikají dva základní emoční vztahy k času, Pezda je rozděluje na optimistický a pesimistický. Tyto postoje, zakotvené pravděpodobně v lidské mentalitě, se pak projevují v tom, co vlastně člověk na svých cestách hledá a nalézá: buď jde o „cesty do minulosti“, na ty se vydává pesimista, nebo jde o „cesty do budoucnosti“, což je něco pro optimistu.

Tak se i dělí Pezdova kniha na dvě části: v té první se autor zabývá důvody cestování, které by se daly nazvat jako nostalgické. Turista na svých cestách hledá to, co již ztratil: nalézá zálibu na místech slavné historie, v rozvalinách antických i středověkých, na hradech a zříceninách, které uspokojují jeho sklon melancholický a na nichž může snít o pomíjivosti všeho. Spolu s tím směřuje do přírody, kterou již v industrializovaných městech začíná postrádat, objevuje divočinu a horstva, dřív budící spíš děs a obavy. Pezda zastává známou tezi, že předmoderní člověk neměl cit pro přírodní krásy, což je sice tradovaný, ale zvláštní výrok, který popírá evidentní schopnost středověkého, natož barokního (ale už i antického – viz Delfy…) člověka harmonizovat architekturu s přírodními sceneriemi, což je patrné například u sakrálních staveb, které jsou často zasazeny s ohledem na horizont v přírodním prostředí, někdy přímo geniálně. Ale je nejspíš pravda, že až moderní člověk se naučil patřičně „zírat“ a prožívat patřičné emoce, z nichž nejsilnější byla emoce „vznešena“. Šlo o vysoce prožívaný cit, který uchvacoval turisty při pohledu na štíty velehor (první turisté se vydávají do Alp, u nás do Krkonoš – zas postrádáme v knize Máchu), při zírání na vodopády, hladinu horských jezer a podobně.

Moderní turista objevuje i les, který do té doby byl vyhrazen temným silám a lidu zvláštního druhu, nyní je předmětem obdivu a citu. A také moře, dosud spíš odporný živel, vyhrazený obludám a statečným národům, Angličanům, Portugalcům, před nimi Vikingům. I to se v 19. století mění: zírání na moře, procházky po dunách nebo písečných plážích se stanou oblíbenou činností na cestách, k čemuž se až mnohem později přidá tělesný vstup do vodního živlu. Zvyk koupání a vyvalování se na pláži s úmyslem vrátit se domů s osmahlou pokožkou patří až do velmi pokročilé fáze turismu.

V té klasické má mimořádnou roli železnice, prostředek pro „cesty do budoucnosti“. Pokrokově laděný turista s optimistickým vztahem k světu miluje vlaky a vše, co technika 19. století přináší. Takový člověk dává prý před zříceninami přednost dýmajícímu Londýnu, mondénní Paříži, futuristickému Berlínu, přičemž na konci století už všechno evropské předhoní New York a Amerika vůbec. Ještě předtím svitne jedna zvláštní evropská vymoženost, totiž lázně. Je hezké, že jim Pezda věnoval patřičnou, byť zbytečně kritickou pozornost. Píše, že šlo o místa, v nichž měšťanská třída vedle ozdravných úmyslů realizovala své „perverze“, na kterých de facto stál celý hodnotový systém měšťáckého světa. „Lázeňský hřích na cestách musí existovat, aby ho bylo možné doma okázale popřít a veřejně zavrhnout.“ Ano, možná, ale k té perverzi si měšťáci uměli vybrat a vybudovat opravdu krásné prostředí. Kam se naše perverze na ně hrabou…

Jan Pezda: Slunce, voda, vzduch / Zrod moderního turismu. Nakladatelství Paseka a Ostravská univerzita, 400 str.