Uběhlo to rychle. Před deseti lety se rozjela událost, které se vzápětí začalo říkat velká uprchlická krize. Od jara 2015 přicházely zprávy, že výrazně posílil uprchlický proud jak po tradiční cestě přes Balkán, tak přes Středozemní moře. Pořád šlo ale ještě o desetitisíce, tedy zvladatelná čísla. Během léta poskočila na statisíce a na přelomu srpna a září již stálo na hranicích především do evropského schengenského prostoru skoro milion uprchlíků, takže do konce roku jich jen do Německa přišlo jeden a půl milionu.

Tehdy, bylo to 31. srpna, zazněl slavný výrok Angely Merkelové „Wir schaffen das!“ (Zvládneme to!), který dosud rezonuje a vyvolává zcela protichůdné reakce. Pro jedny je příkladem téměř heroického optimismu, aktivního humanistického přístupu, podle něhož by měl demokratický politik jednat. Pro druhé naopak projevem nezodpovědnosti, naivity, pýchy a přecenění sil, kdy je jasné, že náklady na toto „zvládnutí“ bude nést někdo jiný než ten, kdo ho tak lehkomyslně vysloví. Otázka je samozřejmě, jestli mohla tehdy paní Merkelová dělat něco jiného, jestli tedy byla (a dále jsou) jiná řešení, zda se prostě některé věci v dějinách stanou bez ohledu na to, jestli to někdo chce, nebo nechce zvládnout.

Stáhnout MP3

Fakt je, že léto 2015 toho strašně moc změnilo. Myslím, že se tomu říká game changer. Ta změna se projevila na úrovni řekněme politické a civilizační (padly hranice, zachvěl se princip občanství, výrazně se začalo proměňovat etnické složení staré Evropy…). Ale i na rovině osobní. Mnoho lidí zjistilo, že jejich názory jsou odlišné od názorů jejich přátel, někteří zjistili, že jsou extremisté, i když si vlastně nemyslí nic zvláštního, jiní zase začali propadat pocitu, že jejich bližní jsou strašní, ať v tom, či onom směru. Někteří se začali bát, jiní se naopak začali těšit na „jinou Evropu“. Zvláštní přitom byla role médií, která možná tehdy zažívala svou poslední velkou chvíli. Brzy ji zcela převzaly sociální sítě, kde se nyní odehrává většina bouřlivých „diskusí“.

Já jsem ovšem pozval kolegy z tehdy ještě „mocných“ klasických médií, kteří nepsali výkřiky na sociální sítě, nýbrž byli a jsou zvyklí události komentovat s jistou kompetencí, odstupem, v souvislostech, tedy jaksi postaru. Komentátory Jefima Fištejna, Petra Holuba, Zbyňka Petráčka a německo-českou publicistku Alexandru Mostýn.

Co pro vás léto a podzim 2015 znamenaly, profesně i osobně? Z jaké pozice a s jakými dojmy jste to tehdy sledovali?

Mostýn: Tehdy to všechno bylo velmi emocionální. Rozum bylo to poslední, co by přišlo na řadu. Možná si pamatujete, jak Němci stáli na nádraží, měli transparenty Uprchlíci, vítejte!. Někteří měli slzy v očích. Opravdu převážná část Němců věřila, že vzít uprchlíky, postarat se o ně je správná věc. Což určitě je. Zároveň se ale o tom zakázalo pochybovat. Od začátku, když se ozvaly hlasy, jestli to přece jenom není problém, pustit tolik lidí bez kontroly, tak ty hlasy byly okřiknuté jako pravicové, jako nenávistné, antihumánní, někdy třeba i jako „náckovské“. To bylo hned od začátku a hrozně dlouho trvalo, než se to začalo trochu měnit. Ale taková byla převládající atmosféra. Lidé byli opravdu přesvědčení, že je to správné a že Německo dělá dobrou věc. Když Merkelová řekla tu větu „Wir schaffen das!“, tak tomu hodně lidí věřilo, znala jsem lidi, kteří plakali a byli dojati. Nebyla to doba na diskusi a kladení otázek. Všechno bylo buď bílé, nebo černé. Ujal se názor, že kdo nesdílí přesvědčení, že všichni lidé mají v Německu právo požádat o azyl a pak ho i dostat, nepatří do slušné společnosti.

Čili že všichni z celého světa mohou přijít do Německa…

Mostýn: V podstatě ano. Moc se to tehdy neřešilo.

Opravdu si to myslela většina Němců, nebo to bylo tak, že ti hlasití umlčeli pověstnou mlčící většinu?

Mostýn: Tehdy v tom létě si to myslela opravdu většina Němců. Pak se to začalo měnit, když se přece jen ukázalo, že to jen růžové nebude. Ale ten hlavní tón byl udán v létě 2015 a ještě dlouho se držel. A pořád je dost silný.

Fištejn: Když jsem tehdy v létě a na podzim 2015 pozoroval příchod nekonečného množství migrantů – nebyli to žadatelé o azyl, byli to lidé s nárokem na život v Německu a prakticky nikomu nebyl ten nárok zamítnut –, tak jsem věděl, že je to hrubá civilizační chyba. Na tom jsem nemusel za těch deset uplynulých let nic měnit. Už tehdy jsem říkal, že to není jen tak nějaký přehmat nebo omyl, ale že je to zásadní civilizační chyba, která povede naši západní civilizaci k neblahým důsledkům. A za těch deset let se to jen potvrdilo. Viděl jsem v tom spouštěč velmi neblahých trendů, které se později ozřejmily. Dnes už to dochází i těm, kdo se tomu tehdy bránili. Je přece evidentní, že něco, co překračuje rozumnou míru, nemůže být prospěšné. A míra byla překročena mnohonásobně. Co je to míra? Míra je nějaký božský princip, podle kterého se řídí další vývoj. A když je překročena, vývoj se vydá neblahým směrem. Bylo to jako v tom starém vtipu: Co je to marxismus-leninismus? Je to vítězství marxismu-leninismu nad zdravým rozumem. Ale co zvítězilo nad čím? Zvítězila představa, že svět se může a musí vyvíjet jenom v souladu s etickými požadavky bez ohledu na požadavky racionální. Jenže to je, jako by třeba vynálezce konstruoval letadlo, ale přitom prohlásil princip zemské přitažlivosti za nepodstatný. Důležité je, aby to bylo inkluzivní, přátelské, pohodlné, ekologické, v souladu s každou rasou, náboženstvím, kulturou… Jestli to může vzlétnout, je vedlejší. Člověk, který uvažuje v souladu etiky a racionality, to musel vidět. Muselo mu být jasné, že to nepoletí, že to ani nevzlétne! Takže ten princip míry a racionality byl hrubě porušen. A to na dlouhá léta, s trvalými následky. Etika a racionalita nikdy nemohou fungovat jedna bez druhé. Jen samotný etický ideál nestačí. To je, jako by na policejní služebně byl nápis: Udeří-li tě do pravé tváře, nastav mu levou. Co pak s takovou policií? To je rozdíl mezi ideálem a realitou. A ten rozdíl byl porušen. Paní Merkelová, od které si nyní v Německu ani pes kůrku nevezme, naprosto přecenila etický princip: lidé jsou v nouzi, musíme jim pomoci. To je jistě správné, ale musí se znát míra! Nikdo nemá právo k vám přijít do bytu a říci musíte mě pustit a vy ho pustíte a on vám začne říkat, jak se máte vy chovat. To je špatně! Ale stalo se. Víte, v té události se zrcadlí jako v kapce vody všechny problémy, kterými naše západní civilizace trpí. A výsledkem je, že naše civilizace má už delší dobu pocit, že je ve slepé uličce. Že zabředla do neřešitelných problémů. Ty se řeší tím, že se řeší surogátní, náhražkové problémy. Hlavní směr jsme ztratili, tak budeme řešit gendery, alarmismus, vnitřní psychologii… Jsme jako cyklista, který ví, že musí šlapat, jinak by spadl. Ale proč jsme na kole, když můžeme být v autě? To má čtyři kola, takže nespadne, a může hodit i zpátečku. Ale my jsme na tom kole… To berte metaforicky.

Ano, jako cyklista to beru metaforicky. Ale v Německu to mohlo být vnímáno i tak, že uprchlíci Němcům poskytují možnost „napravit dějiny“. Po těch strašných věcech, co Němci způsobili ve dvacátém století, teď mohli ukázat: Podívejte se, byli jsme zločinci, teď jsme šampioni humanismu…

Fištejn: Ano, a odnese to nejen Německo, ale i celá Evropa.

Holub: Nad tím, co tady bylo řečeno, trochu kroutím hlavou. Mám za to, že hlavní důvod, proč se Němci k tomu rozhodli, byl ekonomický. Takže v tom bylo víc racionality než emocionality. Německo je továrna, na které stojí prosperita Evropy, má však nízkou porodnost, tak se logicky poohlíží po někom, kdo by měl Němce nahradit. To dělá od šedesátých let, že neustále bere nějaké migranty. Nejdřív to byli Turci, Jugoslávci, po sjednocení východní Němci, teď to jsou lidé z Blízkého východu a Afriky, ze Sýrie, z Afghánistánu… Ten hlavní argument, proč otevřít hranice, byl, že nebylo už dál kde brát. Prostě se doufalo, že se osvědčí to, co už se tolikrát osvědčilo. Když se k tomu přidá nějaká etická nebo ideologická nadstavba, tak proč ne… Čili já jsem to tehdy sledoval s jistými sympatiemi, to se tu přiznávám. Vždyť v roce 1968 jsme migrovali na Západ my, v roce 1956 Maďaři…

Jenže ani Čechoslováků, ani Maďarů nebylo tehdy jeden a půl milionu. A také to mělo konec. Nehledě na jiné rozdíly.

Holub: To je pravda, ale na druhé straně, my, tedy Západ, jsme nesli nějakou zodpovědnost za arabské jaro, které bylo de facto spouštěč migrace, takže teď holt musíme nést následky. Přiznám se ovšem, že jako Čech jsem to sledoval s jistým cynickým klidem, protože mi bylo jasné, že u nás jsou poměry pro uprchlíky nastaveny tak přísně, že sem stejně žádná vlna nedorazí, jednoduše proto, že se sem nikomu nebude chtít. Takže jsem si říkal, že je to dobré, že se Němci postarají o ty chudáky, nás se to netýká, tak jim aspoň zatleskejme. Nic nás to nestojí. No, tenhle postoj se začal poněkud bortit, ostatně brzy se to dělo i v Německu: začalo to u policejních velitelů, pamatuju si, jak jeden říkal: Nemám nic proti migraci, ale aspoň jsme mohli zjistit totožnost těch, kdo k nám přicházejí.

Když jich na hranici stojí milion, tak se to asi dá dost těžko…

Holub: Ale občanky zkontrolovat mohli…

Mostýn: Mnozí už žádné občanky neměli. Nebo je vyhodili před kontrolou.

Protože věděli, že nejvýhodnější je vydávat se za nedospělého Syřana. Angela Merkelová tehdy na konci srpna prohlásila, že všichni lidé ze Sýrie jsou vítáni. Náhle byli všichni lidé z Blízkého východu Syřani. Pochopitelně. A když někdo něco namítal, byl umlčen, že kontrolou „kdo je kdo“ snižuje lidskou důstojnost. Prosadil se princip, že všichni jsou přece lidé.

Holub: No, zkontrolovat identitu snad mohli. To je jednoduchá byrokracie, kterou Německo vždycky zvládalo. A když se na to rezignovalo i v Německu, tak jsem si říkal, že tady se něco opravdu mění. A další takový detail bylo, když se člověk dovídal, jak se ti Syřani, Albánci, Somálci a další dostávali přes Balkán a jakou roli v tom hrály různé nevládní organizace, které jim přímo říkaly, jak mají přejít hranice, aby se vyhnuli kontrole. Ony je vlastně vyzývaly k protiprávnímu jednání, přitom byly často přímo financovány německou vládou. To jsem si říkal, že to přestává fungovat podle pravidel.

To už se naopak tito lidé stávali celebritami humanismu… V souvislosti s citem pro míru, o kterém mluvil pan Fištejn, mě napadá, že v německé mentalitě byl vždy sklon k tomu, věci přehánět, hnát do extrému. To mělo i své zajímavé plody: německý romantismus, Hölderlin, Nietzsche, expresionismus… Ale vedle toho byl velmi německý požadavek „uměřenosti“, Mäßingung, který byl ideálem pro Goetha, jenž tak nesnášel výstřelky a přehánění. A říkám si, jako by ten „uměřený“ duch němectví byl tím rokem 2015 i lety dalšími úplně popřen. Vždyť tam nešlo už jen o to, někomu pomoci, ale hlavně se předvést, kam až v tom jsme ochotni zajít.

Petráček: Vzal bych to z takové umírněnější stránky. Mně se před léty mnozí lidé divili, proč jsem tak kritický ke kancléřce Merkelové. A dnes pro ty samé lidi platí, co tady řekl pan Fištejn, že by si o ni kolo neopřeli. Takže já bych ji tady nějakým relativním způsobem hájil. Třeba to heslo Zvládneme to!, kterému se dnes skoro každý vysmívá. Mně se tehdy docela líbilo. Speciálně v českém prostředí, kde kvetou úplně jiná hesla. Typický Andrej Babiš: Tohle a tohle neuděláme, pět procent na zbrojení dávat nebudeme, emisní povolenky odmítneme… Nechme stranou, jestli má, nebo nemá pravdu. Ale v té rétorice to vyznívá jako čistý nihilismus. Ale aby u nás někdo vyrukoval s nějakým programem, s nějakou pozitivní výzvou, tak to aby rovnou spáchal sebevraždu. V tomto smyslu mi to před těmi deseti lety přišlo jako plus. Ale já opravdu nejsem advokát Angely Merkelové.

Pro mě snad ještě větší zádrhel nebo problém, než co řekli a udělali politici, byl to, jak se v té době chovala média. To bylo snad ještě větší selhání než selhání exekutivy, pokud pominu, že měla provádět kontroly. V roce 2017, tedy po začátku „vítací kultury“, Nadace Otty Brennera, která se věnuje výzkumu médií, vydala studii o chování médií v čase utečenecké krize. Shrnuli to v pěti bodech, já jsem si to tady pro jistotu vypsal. Tak zaprvé: noviny se proměnily v brožury lidové osvěty, zadruhé nekontrolovaly činy politiků, jak mají noviny běžně dělat, ale myšlení občanů. Zatřetí: místo aby média pěstovala otevřený diskurz, dusila ho. Začtvrté: výpadek kritické publicistiky přispěl k rozdělení společnosti. A zapáté: aby člověk nepůsobil tzv. špatně, vznikala „spirála mlčení“. Tohle bylo, myslím, stejně důležité jako samotný příchod milionu uprchlíků. Protože to byla strana před deseti lety víceméně marginální. Nejpozději od roku 2017 to bylo přitom zřejmé. Je to přesně to, z čeho profituje AfD, která by bez toho nebyla ani na polovině svých už snad pětadvaceti procent. To kdyby někdo v té době řekl, tak bude za blázna.

Mostýn: Já bych to tehdy řekla – a taky jsem to říkala. Že AfD bude profitovat ze selhání celospolečenského dialogu, muselo být jasné každému, kdo neměl klapky na očích.

Někdo může ale zase říct, že převýchova společnosti ještě nebyla tak důsledná, takže by se mělo přitlačit, lidovou osvětu zesílit a opoziční hlasy potlačit. O to se ostatně dost sil snaží, a nejen v Německu. Vždyť vezměte si, jak se vysvětluje úspěch AfD v bývalém východním Německu: že tam žijí zaostalí lidé, kteří ještě nedorostli ve svém občanství, kam by měli.

Mostýn: Však taky se už plánuje, jak AfD zakázat. Což tedy bude dost složité, když mají tolik procent.

Holub: Já to zas trochu zmírním. Ono se to s tím náborem pracovních sil docela povedlo, byť ne tak, jak se doufalo. Dneska už většina Syřanů začíná někde pracovat a docela to funguje, jak v Německu, tak v Rakousku. Ostatně u nás o ně byl taky ze strany velkého průmyslu zájem.

Ano, kapitál má zájem o levnou pracovní sílu. Nevím ale, proč by o to měla mít zájem společnost.

Holub: To jsou ale ekonomické záležitosti, a když funguje ekonomika, funguje i společnost. Ostatně zase si nemůžeme představovat, že celé Německo nebo Rakousko je zaplaveno migrací. Jsou velké oblasti, kde se to nijak neprojevilo.

Ano, venkov. Tam opravdu moc migrantů není. Ale města se naopak změnila razantně.

Holub: Ano, přiznávám, že ve Vídni, kterou docela dobře znám, se ty čtvrti, které dřív patřily k chudším, nyní staly čtvrtěmi lidí z Blízkého východu, takže se tam večer nedoporučuje chodit, to ano, občas se tam i střílí, jsou tam drogové kartely, to je všechno pravda. Ale vejdete do sousední čtvrti a tam je všechno při starém.

Tak to je uklidňující.

Mostýn: Ale i menší města se proměnila. Já pocházím z menšího města v jihozápadním Německu, tam opravdu lidé z muslimské komunity už převzali veřejný prostor. Rodilých Němců je na ulici menšina.

To na východě Německa ještě nikoli, proto asi volí tu strašnou AfD… Ale k tomu argumentu ekonomikou: ony nepřicházejí pracovní síly, ale lidé. A lidé si nesou spolu nějaké návyky, nějakou kulturu, nějaké požadavky, které se logicky budou snažit prosadit. Takže není divu, že to změní Evropu, některé čtvrti ve Vídni se prostě budou podobat spíš čtvrtím v Istanbulu. Nebo jinde třeba v Mogadišu. O. k. Otázka je, jestli to bylo v Evropě nutné. Jestli si to Evropané přáli. Někteří ano…

Mostýn: Ano, v Berlíně už se vážně diskutovalo, jestli oddělit třídy klučičí a holčičí, když tam převládají děti z muslimských rodin, které si to přejí.

Holub: Ano, to je důsledek konceptů, které se podařilo prosadit skrz akademické prostředí, které opravdu ovládla levice. V osvícené Vídni se to taky prosadilo, tam je otevřená snaha dostat do Vídně co nejvíc migrantů, neboť se má za to, že to městu ekonomicky pomůže. Samozřejmě zaostalý venkov to nesdílí. Ten se dívá podezřele na kohokoli cizího. Ten zůstává stále stejný.

Ano, to je nesporný příznak zaostalosti, že chtějí zůstat stejní – a mít smíšené školní třídy.

Fištejn: Co je trendem ve velkých městech, bude brzy trendem v menších. Směr je jednoznačný a nedá se představit, že to bude obráceně. Stát, když pustil na své území nekontrolovatelné množství lidí, tak rezignoval na svoji základní povinnost. A to je ochrana hranic. Německo nebylo v posledních letech žádnou uzavřenou zemí. Naopak, vždyť jsem tam žil. Jugoslávci, Španělé, Italové tam pracovali, žili, někteří se vrátili, jiní zůstali. To nebyl problém. Tady ale nekontrolovatelné množství lidí přišlo nezákonně, ilegálně, bez ověření – a to se stalo na dlouhé měsíce i roky normou. A, Petře, argument, že migranti přišli, protože je německá ekonomika potřebovala, je zcela falešný. Protože podle toho by německá ekonomika měla vzkvétat. Jenomže ona z nějakého důvodu nevzkvétá. Kde je tedy logika? A kde je řečeno, že zítra, až ti Syřané ovládnou stroje, bude všechno v pořádku a Německo bude vzkvétat? Právě že vůbec ne! Společenský přínos přece není jenom v tom, že je pracovní síla, jednotka. Člověk je mnohem složitější soustava a ne každý je adaptabilní na civilizaci, ve které se ocitne. V té se buď adaptuje, splyne s ní, začne se na ní podílet. Anebo se jí protiví, není schopen s ní splynout, vzdoruje jí, nakonec ji i ničí. A ruku na srdce, k jakému módu mají lidé z muslimského světa v Německu blíž? Takže mluvit o nějaké racionalitě, že to bylo ekonomickými důvody, je prostě falešné. Ne, bylo to dáno etikou, která byla společnosti vnucena. Bohužel, to má dopady i v jiných okolnostech. V neposlední řadě právě kvůli tomuto přístupu se změnil politický obraz světa i Evropy vůbec. Zmizelo programové dělení politických stran. Převládl princip: jsi na straně dobra a pravdy, nebo na straně zla a lži. A my, kteří o tom rozhodujeme, nemůžeme připustit, abyste měli úplně stejná práva jako my, kteří jsme na straně dobra a pravdy. Proč by zlo mělo mít stejná práva jako dobro? Přitom v demokratické politice platilo, že není žádné dobro a zlo, ale jsou různé možnosti a nabídky. Dnes už to neplatí. Bohužel.

Petráček: To bych připomněl, že před těmi deseti lety, přesněji koncem srpna 2015, kdy spolkový prezident Joachim Gauck, člověk s velkým renomé, příklad pevného charakteru, pronesl projev, kde výslovně mluvil o tom, že jsou v dějinách dvě Německa: světlé a temné. Ono to vypadá normálně. Každý zodpovědný státník se snaží, nebo by se měl snažit, apelovat na lepší stránku lidské povahy. Ale tehdy se to nedalo číst jinak, než že to světlé Německo uprchlíky přijímá a to temné je odmítá. Tím je jakákoli diskuse předem rozhodnuta. Jsi buď na straně temna, nebo světla. No, kdo by chtěl být na straně temna? Člověk v tom těžko může nevidět projev toho, čemu se říká „rozdělování společnosti“. Nebo jiný příklad: předseda SPD Siegmar Gabriel, tehdejší vicekancléř, nazval lidi, kteří protestovali proti migraci, slovem Pack, to znamená lůza, chátra, v podstatě pakáž. Tyhle a podobné výroky vytvořily situaci, že lidé se rozdělili na skupiny, které spolu nemohly komunikovat. Vždyť kdo by se chtěl bavit s pakáží, s temným Německem, s lidmi, kteří patří k odpadu společnosti? A tohle je problém, který vyústil v to, že v Německu existují dvě většiny: politická většina a společenská většina. To se projevilo v posledních volbách: v nich jasně zvítězila pravice, CDU/CSU a AfD. Jenže politická většina sestavit vládu nemůže, protože AfD není normální politická strana, AfD je zlo, proti němuž je nutné se postavit a udržovat proti němu protipožární zeď. Takže tak jako tak, v Německu bude navždy vládnout velká koalice, která přitom nereprezentuje vůli většiny. A tak to bude podle všeho nadále.

Holub: Já bych se s dovolením ještě chtěl vyjádřit k tomu, jestli ty ekonomické důvody byly lživé. To musím odmítnout. V ekonomice nejsou lživé důvody a rozhodnutí, tam jsou jen správné důvody a nesprávné důvody. To, že je nedostatek pracovních sil, je prostě realita a s tou je nutné se vyrovnat. Buď šikovně, nebo nešikovně. A pokud se u nás a v Evropě vůbec nezvedne porodnost, tak to bude největší ekonomický problém, proti kterému byla migrační krize jen drobná komplikace. A pokud jde o tu krizi evropské politiky, tak já si naopak myslím, že evropské společnosti docela elegantně vyřešily problémy posledního desetiletí, protože to, co je tady kritizováno, je důsledek levicového diskurzu, který ovládl akademické prostředí a většinu médií, ale když se podíváte, jak dopadají poslední volby, tak všude na Západě vyhrávají pravicové strany, buď liberálně pravicové, nebo radikálně pravicové strany. Levice všude prohrává. Konflikt je mezi tou umírněnou a radikální pravicí. Logicky i proto ty vítězné pravicové strany berou jako koaličního partnera poraženou levici.

Takže stejně vyhrává levice…

Holub: To právě vůbec ne! Levice naopak taktak přežívá a není vyloučeno, že v některých zemích úplně zanikne. Doplácí právě na ty chyby, které udělala v kulturních otázkách.

Což je na jedné straně škoda, protože někdo by zájmy chudých lidí hájit měl, což kdysi právě levice dělala. Místo toho se dala na pochod institucemi, ovládla média, vysoké školy, nevládní organizace – a jak německý příklad ukazuje, stala se nedílnou součástí koalice, kde radikální agendu Zelených přejímají strany jako SPD nebo i CDU. Takže vlastně je to to nejlepší, co se mohlo levici stát. Ve volbách nic moc, ale její vliv nikdy nebyl tak silný.

Mostýn: Podívejte se, jak volí v Německu mladí lidé. To je velmi zajímavé. Čtyřicet procent mladých lidí mezi osmnácti a dvaceti čtyřmi lety volilo skoro z poloviny AfD nebo die Linke, tedy komunisty. Z toho je vidět, jak se mladí radikalizují.

Fištejn: Zcela souhlasím s představou, že stará levice je na odchodu z dějin. Její klientela opravdu mizí či zaniká, je to podobné jako třeba s voliči strany agrární, živnostenské a tak podobně. Jiná věc je, že v rámci politického spektra různých možností vzniká spektrum složené z dobra a zla, což je něco zcela jiného. Vede to k tomu, že strany se pak nedávají dohromady kvůli podobnosti politických programů, ale proto, aby nepřipustily nějakou třetí sílu. Kouzelný příklad je právě v tom Německu, kde se vládní strana SPD, která skončila ve volbách se šestnácti procenty, zavázala, že pokud jen bude moci, bude usilovat o zákaz AfD, která v těch volbách měla skoro pětadvacet. Takže demokratická strana chce v rámci boje za Dobro zrušit jinou stranu, která reprezentuje čtvrtinu všech obyvatel Německa. A to v zájmu demokracie – a Dobra. A demokracie a Dobro je to, za co je označíme my, sociálnědemokratická strana Německa. Samozřejmě že to není žádná demokracie, je to snaha o vládu Dobra, která je nad demokracií, vlastně demokracii ani nepotřebuje. Z toho není východisko.

Prosím vás, ale jak se to všechno projevilo u nás?

Fištejn: Lidé si ne vždy uvědomují vlastní požehnání osudu, jehož jsou objektem. Česká republika je nesporně objektem nečekaného požehnání, kterým je pět set tisíc tzv. uprchlíků z Východu, tedy především Ukrajinců. Ti narovnávají populační úbytek a nahrazují chybějící pracovní síly. Ale to požehnání nespočívá jenom v tom narovnání, ale také v tom, že jsou to lidé mimořádně adaptabilní, kteří mají dobrou schopnost se do příštích českých dějin propsat jako jejich součást. Ve druhé, maximálně třetí generaci se stanou nerozlišitelní od většinové populace, od které se téměř nebudou lišit, a když, tak jen minimálně a jako takové zajímavé zpestření. Srovnejte to, prosím, s tím, co se děje a ještě bude dít v Německu…

Nebo to raději nesrovnávejme. V každém případě vám děkuji.