Léto má poněkud přestávku, což je pravá chvíle na výzvu, aby se lid český a moravský, případně slezský vrátil k rybníkům, řekám, koupalištím, přehradám a tůním, prostě k vodě domácího druhu a původu.

Tato země navzdory nejrůznějším poškozením stále ještě oplývá místy, kde se udržuje voda, ať již ve stavu tekoucím, či stojatém. Ne všechno zatím vyschlo, ne všude jsou sinice a nudistické pláže, které ne všem vyhovují. Absenci mořského pobřeží dostatečně nahrazují právě rybníky, které by, kdyby se svými břehy spojily, vytvořily souvislé pobřeží, byť dejme tomu nikoli písečné. Voda v rybnících přitom dosahuje podstatně lepších kvalit než mořská, což lze lehce dosvědčit očním pokusem: která voda asi tak způsobuje v očích větší nepříjemnosti? Rovněž vědecký pokus s výplachem ústní dutiny, při němž byla porovnávána voda rybniční s vodou mořskou, dopadl podstatně lépe pro naše tůňku a brčálovníky.

Zdá se, že tento nesmírně prospěšný návyk zdejší populaci opouští. Při cestách po vlasti poutník nejednou narazí na osiřelé břehy rybniční, které si pamatoval ze svých mladistvých let obsypané naháči a polonaháči, lidmi prostými i rafinovanými, dělníky i intelektuály, příslušníky tříd deklasovaných i privilegovaných, straníky i bezpartijními. Místo tohoto zde se vždy sjednocujícího lidu vidí jednotlivce střežící si svůj rajon, osamělce a podivíny, kteří ještě svůj návyk neopustili a navzdory nepochopení většiny dál noří svou fyziognomii do přírodních vod. Vidí opuštěná stravovací zařízení, která občerstvovala výletníky, nalézá zarostlé plážičky a břehy, kde polehávali lidé v plavkách, které odpovídaly kupní síle obyvatelstva, přičemž střih a styl nehrály velkou roli.

Pamětník pamatuje bitvu o lehátka, které se ještě za kuropění obsazovala dekami, jež si málokdo dovolil odnésti, neb toto pravidlo se všeobecně respektovalo i lidem jinak divokým. Pamatuje tu letní namačkanost a hustotu těl v různých stupních opálenosti a vypracovanosti, pamatuje vůni opalovacích krémů značky Nubia a balonky nivea, nafukovací matrace Vulkania s odérem pryže, které se nafukovaly ústně, přičemž po výkonu nejeden nafukovač zůstal omámen ležet a ještě dlouho se mu točila hlava. Pamatuje se též na vtíravý pach rybiny a žabiny, na mrtvoly ryb, které se houpaly u břehu a vzbuzovaly zvědavost, stejně jako dráždivý odpor, který ovšem patřil k létu. Pamatuje také na první záchvěvy čehosi, jako byl pohlavní pud z představ, co se asi děje v dámských převlékárnách, které voněly jaksi jinak než převlékárny mužské, jež páchly močí a pivem. Pamatuje na díry v prknech, kterými bylo do těch převlékáren vidět, byť nebylo možné poznat, o co vlastně jde.

To všechno vystupuje usedavě z paměti, když se ten pamětník ocitne na poloprázdných či úplně prázdných březích, kde zůstali jen ti nejvěrnější. Ostatní pohrdli domácí vodní sladkostí v domnění, že jejich těl je hodna jen voda slaná. Jiní si vyhloubili na svých pozemcích bazénovité jímky, v nichž se uspokojují individuálně, jak to odpovídá době. Někteří už se možná ani nekoupou vůbec, protože tím by třeba ohrožovali planetu, mají nějaký druh environmentálního stesku či prostě mají pocit nepatřící do moderního světa. Kdo ví, čím to je.

Proto volám: Národe, zpět k naši vodám! Vlast je naše voda, voda je naše vlast!