Vypadá jako neškodný tlustý klaun, ale to je právě jeho silná zbraň, která mu pomáhá dosáhnout toho, co chce. Lidé na něj pobaveně pohlédnou a pak před ním začnou mluvit otevřeněji a příměji, než jsou zvyklí, takže z nich vypadávají věci zajímavější a upřímnější, než by svěřili sociologickým průzkumům. Jeho neprůhledná identita (je to blonďatý izraelský Žid, takže jeho mateřštinou je hebrejština, ale vedle angličtiny a němčiny ovládá i arabštinu) mate jeho oběti, které pak zapomínají na opatrnost a na „taktiku“, kterou právě lidé z Blízkého východu používají jako přirozenou formu chování: muslimové tomu říkají „takíja“, přetvářka, lež sloužící ke klamání nepřítele. Na to jim Tuvia Tenenbom, neboť o něm je řeč, neskáče. On vlastně vůbec neskáče nikomu na nic. A oklamat jej, nabulíkovat mu něco, pověsit něco na jeho židovský nos je asi zcela nemožné.

Dobrácká vizáž Tuvii Tenenboma (nar. 1957), kterému česky vyšlo už sedm knih, všechny s veselými obálkami, by ale neměla klamat ani čtenáře, kteří by snad měli pocit, že je to jen nějaký „humorista“ nebo „satirik“. Já ho považuju za jednoho z několika opravdu autentických „intelektuálů“ dneška, tím spíš, že ho sami intelektuálové, tedy ti, kteří se za ně proklamují, mezi sebe jen tak nevezmou. Je to tím, že Tenenbom hraje podle jiných not, ideologicky je opravdu mimo prostor a čas, nepoužívá fráze a floskule, je vždy srozumitelný a přímočarý, a přitom mimo dogmata taková nebo maková. Termín jako „politická korektnost“ pro něj nemá význam, neboť mu nepřijde ani na mysl, přičemž samozřejmě velmi dobře ví, oč jde. Vlastně všechny jeho knihy se kolem ní nějak točí, protože v našem světě to už ani nejde jinak. Ale není jí spoután, ani ve smyslu, že by měl být „nekorektní“. Jediné, na čem trvá a o co mu opravdu v jeho knihách jde, je dostat se k jádru věcí, k tomu, co je za řečmi a proklamacemi a co lidmi opravdu „cloumá“.

Základním nástrojem je něco, co se nenosí a co naše civilizace opustila: zdravý rozum a smysl pro realitu. Tu tento veselý chlapík s divadelním a matematickým talentem, hédonik, který má rád jídlo, cigarety a kolu, nikdy nelakuje narůžovo, ale ani nenatírá načerno. Je to realista se smutkem v židovské duši, která má v sobě geneticky zakotvený humor s pogromem dohromady. V rozhoru pro knihu Fauda / Izraelská apokalypsa, vzniklou po masakru 7. října, odpovídá na nejotřepanější otázku po řešení izraelsko-palestinského konfliktu takto: „Není žádné řešení. Proč by to mělo mít řešení? Pokud tě nenávidím a tu nenávist si užívám, proč bych se měl měnit? Když se mi tě líbí znásilňovat, upalovat zaživa, a svět mě nazývá aktivistou, skutečným kulturním člověkem, a dokonce začne nosit mé vlastní oblečení, proč bych se měl měnit? To zaprvé. A zadruhé, na Blízkém východě, v arabském světě, věci neřešíme. Nic se nevyřeší.“ A pak dodá, že jediné, co je snad možné, je donutit je, ať řežou hlavy někomu jinému než nám. Když už tak strašně touží ty hlavy řezat. Ale určitě se budou řezat dál, to už je taková tradice.

Spíš než za humoristu by bylo tedy vhodnější považovat Tenenboma za terénního výzkumníka nebo performera v oboru politologie a jiných společenských věd. Na rozdíl od těch cejchovaných akademických hodnostářů s jejich hatmatilkou, narativy a diskurzy on je maskovaný prosťáček boží s computerově výkonným mozkem: jak sám říká, je „vyléčený intelektuál“, dobromyslný chlapík, který chodí světem (tedy spíš létá a jezdí Uberem), klade otázky a vyptává se. Za jeho vlídnou tváří je však těžký skeptik, kritický pozorovatel a nesentimentálně myslící realista. Chrlí jednu knihu za druhou a dělá jakoby nezávazné rozhovory s kdekým, s obyčejnými lidmi i politiky, pacifisty i teroristy, aktivisty levými i pravými, Židy, Araby, Němci, Američany, Brity, rabíny, homosexuály, džihádisty, osadníky, inteligentními lidmi i zjevnými idioty (těch není málo), přičemž výsledkem je zdánlivě chaotická mozaika, která je složena ze stovek a stovek hlasů současného světa, především té jeho části, kde cítíme a vidíme, že jde o hodně.

Psal o předtrumpovské Americe (Všechny jejich lži), pobrexitovské Británii (Krysy Jejího Veličenstva), o merkelovském Německu (Spím v Hitlerově pokoji a Čau uprchlíci!). Právě Německo, kde Tenenbom zčásti žije, je po tzv. uprchlické krizi pro Žida zvláštním soustem s natrpklou chutí. Mnozí lidé do té doby k té zemi kritičtí (šlo přece jen o Německo, to je problém an sich, a o kapitalistickou a západní zemi) mu začali fandit a vidět v něm maják pokroku a humanity. Jiné, kteří oceňovali německou racionalitu, spořádanost a smysl pro konsenzus, naopak zaskočilo konání, které jako by právě tyto vlastnosti popíralo. Heslo „Zvládneme to“ jedny nadchlo, druzí si klepali na čelo. Jedni i druzí se přitom zásadně neposlouchali a nechtěli slyšet argumenty, ať takové, či makové. Buď jim nevěřili, nebo pro ně nic neznamenaly. Tenenbom v roce 2016 projel Německo křížem krážem a mluvil s kdekým. S politiky, aktivisty, novináři, příznivci migrace, odpůrci migrace, s lidmi známými i anonymními. A také díky zmíněné znalosti arabštiny s migranty a uprchlíky, kteří mu říkali pozoruhodné věci. Že by třeba chtěli vilu a že doufají, že ji dostanou, samozřejmě zadarmo, neboť přece Němci jim ji slíbili. Nejzajímavější jsou ovšem hovory s Němci. Tenenbom se jich ptá zpravidla přímo: proč Němci přijímají s takovou horlivostí uprchlíky a zda to má limity. A příznivci i kritici se v podstatě shodují, že je to kvůli německé minulosti. Němci to musejí dělat, protože se v historii strašně provinili a migrace jim nabídla úžasnou příležitost před celým světem svůj temný obraz napravit. Stín minulosti má být definitivně rozptýlen, ovšem, a toho si Tenenbom jako Žid všímá s obzvláštní hořkostí, prostřednictvím někoho jiného! Vražda na Židech má být odčiněna vzorným „transportem“ (zase ty transporty!) obyvatelstva, které samo má Židy ve značné nelibosti a Židům způsobí velký problém. Domyšleno pak Němci, kteří demonstrují vstřícnost k migrantům z Blízkého východu, zaprvé ukazují svou nápravu a zadruhé tím znovu „vítězí“ nad Židy, kteří se naopak „zkazili“. Poté, co je Němci téměř vyvraždili, převzali Židé jejich kruté prostředky a nyní se k Palestincům chovají podobně, jako se Němci chovali k nim. Němci se napravili, Židé zkazili, jak mu sdělí jeden „vítač“. Jde o nehoráznou drzost, ale nutno přiznat, že má svou ďábelskou logiku. Uprchlíci mají tedy Němce především spasit před nimi samými. Bavit se pak o limitech, zda se „zvládnou“ dva miliony, tři miliony, deset milionů, je proto podružné a vlastně nemístné. Kdo to nechápe nebo odmítá, je rasista, xenofob a nemá ve slušné německé společnosti co dělat.

Centrálním tématem Tenenbomových knih je tedy to, co se týká i jeho osobně, přičemž on je v pozici aktivního pozorovatele. To téma je samozřejmě existence Židů v tomhle světě, respektive jak je možné, že právě Židům se děje to, co se jim děje. To není naivní otázka a není možné na ni odpovídat frází: Protože Izrael… Tedy ano, ale „Izrael“, kterému věnoval knihu Chyťte Žida a další (Z Jeruzaléma do Prahy a Z New Yorku do Brna), je uprostřed bojiště civilizací a zároveň je symptom iracionality západní civilizace, kterou ten malý stát zastupuje uprostřed jiné civilizace, která je s tou západní v těžkém konfliktu. Přičemž součástí toho konfliktu je zrada toho, kdo je tomu konfliktu vystaven nejsilněji a nese největší rizika. Ta zrada má v současnosti podobu tzv. kritiky Izraele, která se projevuje na nejrůznějších úrovních, od stupidně aktivistických (nic o věci nevědí, jen strašně fandí Palestincům) po rafinovaně intelektuálně-akademické (vědí o tom všechno, ale vycházejí z absurdních východisek a docházejí k ještě absurdnějším závěrům). Tenenbom prochází zástupy těchto představitelů odvěké vášně proti Židům (včetně té, která postihuje „sebenenávidějící“ Židy) a poskytuje jim prostor, ať se vypovídají. A oni se mu svěřují a obnažují se před ním, on je poslouchá, občas něco doplní nebo namítne, někdy je to zarazí a hovor ukončí, ale mnohým ani nedojde, že byli právě přichyceni u něčeho tak zakořeněného a zřejmě nevykořenitelného, jako je – antisemitismus.

Dávná nenávist k Židům se přestěhovala do Izraele, země, která není zajisté bez chyb, ale snažila se vytvořit domov lidem, kteří měli být v Evropě vyhubeni. Nyní antisemité usilují znovu a její zničení, přičemž forma této nenávisti má podobu deklarativního soucitu s jejími „přirozenými“ nepřáteli, tedy Araby, kteří ani po sedmdesáti letech nemohou připustit, že v poušti mezitím vyrostl nesmírně úspěšný stát. Pro tuto nenávist Tenenbom pochopení má, je to vlastně přirozená animozita poraženého a méně úspěšného. Co naplňuje jeho židovskou duši smutkem a zoufalstvím, jsou jejich západní (a tedy také židovští) spojenci, stylizovaní do obránců slabších, do role bojovníků humanity, jejímž cílem je nějaké nové „konečné řešení“.

Všechny knihy Tuvii Tenenboma vydává nakladatelství Zeď.