Do Poděbrad přijíždí člověk s povznášejícími pocity. Jeho srdce se zde cítí být i bít jako doma, neboť Poděbrady jsou, jak známo, na srdce. To je slogan, který jsem znal už v hlubokém dětství, neboť moje milovaná infarktová babička obdržela lázně v Poděbradech, snad i vícekrát, střídala je s Luhačovicemi a já se o to její srdce velmi bál a strašně moc si přál, aby vydrželo co nejdéle, k čemuž mu měly ty Poděbrady pomoci. Jedna z několika fotografií, jež po ní zbyly, ji zachycují, jak způsobně pózuje před květinovými hodinami v lázeňském parku, kabelku přes ruku, v ní asi pítko, ze kterého usrkávala vodu z pramenů, odhaduju, že to mohlo být asi tak v roce 1975, to má před sebou ještě čtyři roky života.

Bohužel na té fotografii není vidět datum, které tam každý den sestavuje z netřesků příslušný zahradník či zahradnice, prý tam přichází v šest ráno, podívá se, kolikátého je, a naklade tam to rostlinstvo do číslic, říkám si, že z toho mají určitě ty skalničky radost, že s nimi každé ráno někdo tak zacloumá, lepší to mají ty, které drží rok, chudáci jsou ty na dny, ale holt být okrasnou květenou v lázeňském parku něco stojí…

Ty hodiny se musí také každý den natahovat, předpokládám nějakým rumpálem poblíž, dělá se to od roku 1936, kdy byl těmi ciferníky park obohacen. Úprava se měnila, květiny se skládaly do různých konfigurací, také různé nápisy se daly z nich vytvořit, třeba na jedné fotografii z roku 1945 je ze skalniček složen nápis Pravda vítězí, což muselo lázeňské hosty v tom roce potěšit, tehdy možná ještě mnozí věděli, že je to heslo Jiřího z Poděbrad, které je též zlatě vyvedeno na podstavci té nádherné sochy na náměstí, kde je ale ještě uprostřed to důležité slovo Boží, tedy Veritas Dei vincit, že tedy nejen nějaká pravda… O to je dlouhý spor a vlastně je to podstata české a možná i všelidské otázky, co je tou pravdou míněno – a může-li být pravda bez toho Dei, či nikoli.

Skutečnost, že na náměstí sedí na koni můj jmenovec, zesilovala můj vztah k Poděbradům. V Poděbradech se má za to, že se tam poslední král české krve a jazyka narodil, což se někde zpochybňuje, ale lepší místo pro to není. Ten majestátní zámek s helmovitou věží si o porod historického významu přímo říká. Jeho velmi neromantický, robustní vzhled je sice dílem až pozdějších časů, přestavět na pevnost ho nechal po roce 1526 Ferdinand I. a o patro byl zvýšen za Marie Terezie, ale Jiřík se k němu hodí. Sochař Bohuslav Schnirch ho také stvořil důstojně zavalitého, s břichem, které tělo hezky drží v sedle, musí to být i s tou šubou a čabrakami tíha, ale kůň si lehce vykračuje, jako by ho nadzvedávala ta vítězná pravda. Také pravou ruku má pozvednutou, prý je to míněno tak, že ji nabízí k smíru neviditelnému Matyáši Korvínovi, kterého právě obklíčil u zasněženého Vilémova, když se Maďaři v únoru 1469 cpali do země, takže ten kožich, či co to má na sobě, má smysl. Ten Schnirchův pomník se tady odhaloval v roce 1896, tedy za Rakouska, jehož úřadům bylo jasné, oč Čechům jde, ale nebránily tomu. I kníže von Hohenlohe-Schillingsfürst, poslední majitel poděbradského panství, původem princ z Bavorska, nechal zámek slavnostně osvětlit a obložit chvojím, ba nějaké peníze na sochu dal, i když si asi myslel své. Ale v Poděbradech to evidentně měl rád, většinu roku žil na zámku, který byl zpustlý, ale on ho nechal spravit, že se v něm dalo bydlet, z oken se díval na Labe, které tu pěkně teklo, nečeřeno ještě konstrukcí navrženou jako umělecké dílo Engelem Antonínem, architektem elektrárenským. Kníže postaru jezdil po okolí, dával almužny, platil školy a kostely, do toho poděbradského Povýšení sv. Kříže chodil pěšky přes náměstí každou neděli ze zámku spolu se svou zbožnou chotí. Ta se jmenovala Charicléa, měla snědé rysy, byvši národnosti arumunské: Arumuni je zajímavé etnikum balkánské. Rozená byla Ypsilanti a její dědeček byl ohromně bohatý baron Georg Sina, jehož bankéřské rodině Poděbrady patřily předtím. Z toho plyne, že historie toho českého hnízda, jehož jméno může buď znamenat, že někomu dal někdo ránu pod bradu, nebo, a to spíš, že leží „pod brody“, má zajímavě kosmopolitní rysy. V městském muzeu mají dva krásné portréty vznešených manželů von Hohenlohe, Charicléy a Arnošta Filipa od malíře Ludvíka Kuby, rodáka poděbradského, který byl velký slavjanofil a etnograf, jenž se v mládí rozhodl, že sestaví encyklopedii všech slovanských prostonárodních písní a doplní to kresbami, kvůli čemuž začal malovat, což mu šlo lépe než sestavení té encyklopedie. V Poděbradech se po něm jmenuje galerie, ale moc jeho obrazů tam nemají, když jsem se ptal proč, milé dámy kustodky se divily, že se na to ptám, že to zatím nikoho nenapadlo. Ale jinak lze galerii doporučit, jako ostatně celé Poděbrady, to není třeba ani připomínat. Vždyť hezky se o nich vyjadřoval i takový náročný člověk, jako byl F. X. Šalda, který sem jezdil a pak napsal, že ho „bavívalo, když pozoroval, jak se z toho selského městečka, kde některé ulice ještě byly prokládány stodolami a chlévy, vyklubaly lázně“.

A na tom vyklubání má také zásluhu to bavorské kníže, které tady jinak hlavně držela honitba, takže se sem sjížděla krvelačná aristokracie, což opět mělo příznivý hospodářský a možná i genetický účinek. Ony tady už předtím nějaké lázničky byly, ale opravdu se to v Poděbradech rozjelo až od roku 1905 a prý vlastně náhodou, protože původně kníže chtěl navrtat novou studnu, aby mu lid nechodil ke studni na zámecké nádvoří, neboť i filantropie má své meze. Tak pozval do Poděbrad tehdy slavného proutkaře, pruského junkera čili statkáře Caie von Bülow-Bothkamp, který chodil v listopadu 1904 po Poděbradech s virgulí a hledal prameny, pozorován místními skeptiky z řad českých pokrokářů. Prušák s proutkem opravdu označil několik míst, kde by mohla být voda, takže se tam začalo vrtat. Ten vrt, od kterého si slibovali nejvíc, však stále nic, už toho pomalu chtěli nechat, skeptici se radovali, že na nějaké čáry s virgulí oni neskočili, ale přece jen se ještě chvíli vrtalo – a nakonec, erupce jak prase!, pramen vystříkl a Poděbradka od té doby cáká. Pruský statkář a bavorské kníže stojí u původu lázní, jež Češi po roce 1918 právem považovali ze své lázně národní a domovské, protože v Carlsbadu, Marienbadu a Franzensbadu to byl samý Němčour a Izraelita.

To Poděbrady byly naše, v českém republikánském a demokratickém stylu vystavěné, moderní, hygienické, vzdušné a slovansky funkcionalistické, i moje babička se v nich mohla cítit dobře. Nádraží jako bílá škatulka se státním lvem v průčelí, park plný soch ve zdravotně erotických pozicích, květiny v národních barvách. Uprostřed prosklená Libenského kolonáda od architekta Vojtěcha Kerharta s tryskajícím Bočkovým pramenem, minerálkou jemné chuti uhličité, po níž žaludek se stává lehkým a těžká střeva se mění v průchodná. Tak si to určitě babička užívala – a s ní lid té republiky, která měla ze začátku o sobě to nejlepší mínění.

Pak se to poněkud pokazilo. Dva, vlastně tři kluci z Poděbrad si obstarali krochny, jak říkali pistolím, a šli do toho: bratři Mašínové, kteří tady chodili do internátní školy pro válečné siroty, Milan Paumer byl místní. Kraj od Čelákovic po Chlumec nad Cidlinou, mírné Polabí s vlhkým dechem řeky a srdečním tepem pramenů, to je kraj jejich soukromé války s komunisty. Jejich mladší spolužák, který tady dostal přezdívku Chrobák, protože se tak pohyboval a nosil oblek, se mentálně připravoval na jiný druh odporu, tady zatím, jak byl naučen, všem zdvořile odpovídal a nemotorně a uctivě se klaněl. Když ho posadili na kolo a vypustili ze zámku, rozjel se kolem sochy krále Jiřího, a protože nedosáhl na pedály, vypadalo to, že chce ujet někam do Nymburka. Po únoru 48 ho ze školy, která stejně brzo zanikla, vyloučili pro buržoazní původ, a když umřel, pojmenovali po něm školu, už sice jinou než tu, do které Václav Havel chodil, ta už neexistovala, jmenovala se Kolej krále Jiřího. Znělo to anglicky, ale tenhle Jiří byl z Poděbrodů.