Podívejte se, jak nám krásně kvetou růže, letos jsou obzvlášť nádherné, pravil nadšeně profesor Martin Hilský, když otevřel vrátka do předzahrádky u domku nedaleko Pražského hradu. A byla to scéna přesně jak ze staré dobré Anglie, kde hovor o růžích je nejen ideální začátek konverzace, ale i vyjádřením podstaty tamější kultury a mentality. Ať už se nyní s Anglií dějí různé věci, my máme ty její nejlepší rysy jisté v profesorovi Hilském, gentlemanovi, ke kterému by mohl přijít Shakespeare a skvěle si o růžích popovídat, klidně v alžbětinském blankversu. Není vyloučeno, že se tak děje.

Co kdybychom zkusili udělat rozhovor, v němž se nebude vyskytovat jméno Shakespeare?

Haha… Můžeme se o to pokusit, ale bude to asi dost těžké. Moje jméno je spojeno s jeho jménem, to už tak holt je. A já jsem rád, že jsem mohl v životě využít trochu toho slunečního jasu, který na mě z toho jména dopadá. Myslím, že jsem mu sloužil docela pokorně…

Myslím, že by to i on docenil.

To nevíme, snad. On to, co napsal, napsal během dvaceti let, já jsem ho celého přeložil za let dvacet osm. Ono se někdy rychleji píše, než překládá.

Existuje od něj věta, kterou jste nepřeložil?

Ne. Vše, co se považuje za „jeho“, jsem přeložil. Zvláštností toho pána bylo, že na rozdíl od všech jeho píšících současníků, kteří napsali hory pamfletů, spisů, obhajob, dnes by se řeklo publicistiky, tak po něm nic takového nezůstalo a je pravděpodobné, že nic jiného než hry a sonety nenapsal. Jediný rukopis, který po něm zůstal, byl jeden dlužní úpis, kde se domáhá dost malé částky, což také něco vypovídá, a pak vlastnoruční podpis pod poslední vůlí. A pak ještě soudní přepis jeho výpovědi u soudu, kdy podával svědectví při procesu s jeho panem domácím. A to je mimo dílo všechno. Potom ještě existuje rukopis dvou scén ze hry Sir Thomas More, kterou málokdo zná, o němž se soudí, že by to mohl být jeho rukopis.

Žádný jiný rukopis se nezachoval? Celé to ohromné dílo je bez originálu?

Přesně tak. To je ohromná záhada a tajemství. Srdce západního literárního kánonu nemá originál. Takzvané První folio, tedy soubor jeho šestatřiceti her, bylo vydáno roku 1623, sedm let po jeho smrti. Jeho editoři, kteří ho ještě osobně znali, píší, že rukopisy měli k ruce. Co se ale s nimi stalo, to nikdo neví. Já osobně myslím, že shořely. Kdyby je někdo našel, třeba jen část, byla by to světová senzace. Ale nemyslím, že by se to mohlo stát. Prostě nejsou.

Takže všecko, co se o něm dá vědět, soudit, domnívat se, je jen a jen v textech, které přitom nemají originál?

Ano, a on ještě navíc vůbec nebyl autor autobiografický, nikdy nepsal o sobě, a tak se nedá z těch her vydedukovat, co si on osobně myslí. Všechno jsou to jen dohady a interpretace.

Což je vlastně pro interprety ideální… Když k těm všem hrám ještě patří Sonety, které jsou samy o sobě plné záhad (opěvovaný mladík, temná dáma), tak není divu, že vznikají dohady, jak by to mohl napsat jeden člověk.

To ano, jako by to i na génia bylo příliš. U Sonetů mluví v prospěch našeho autora, že báseň Venuše a Adonis vyšla v roce 1609, tedy za jeho života, s jeho jménem. Víte, já osobně si myslím, že to všechno napsal opravdu on, ale svým způsobem je to vlastně jedno: to dílo tady je, Hamlet je, Macbeth je, Sen noc svatojánské je – a někdo to napsat musel. Ale lidi to zajímá, čemuž rozumím, takže je asi dobré snažit se na to najít odpověď. Pro mě je to ale vyřešené.

U nás byli a jsou lidé, kteří mají za to, že Slezské písně nenapsal Petr Bezruč, jsou lidé, kteří bojují za pravost Rukopisů, a když si jejich argumenty poslechnete, musíte vždy uznat, že na tom něco může být…

To samé u něj. Existují velmi vlivní zpochybňovači, říká se jim „oxforďané“, kteří jsou přesvědčeni, že to napsal 17. hrabě z Oxfordu, Edward de Vere, protože byl aristokrat, měl dobré vzdělání a jeho matka si po smrti manžela vzala strýce, podobně jak je to v Hamletovi. Tuto teorii hájil například Sigmund Freud a má pořád dost stoupenců. Proběhly i soudní procesy, které dopadly tak, že soud prohlásil, že popírači autorství nepodali dosti přesvědčivé důkazy. To ale neznamená, že jsou oxforďané poraženi.

Oxforďané nejsou asi obyvatelé Oxfordu…

Ne, ne, to jsou stoupenci oxfordské teorie. Na rozdíl od nás, stratforďanů, kteří si myslíme, že autor byl syn rukavičkáře ze Stratfordu nad Avonou.

Něco jako Montekové a Kapuleti.

Ano, naštěstí se ještě nevyvražďujeme… Ale odpůrci jsou slovutní, Mark Rylance, což je opravdu vynikající herec a režisér, o tom napsal hru, patří mezi ně i slavný Derek Jacobi, my ho známe z role císaře Claudia, a mnozí další. Nejsou to žádné lehké váhy. Nemáme to my stratforďané lehké.

A to ještě připočtěme, že ne všichni velikáni byli jeho obdivovatelé. Známý je ostrý útok Lva Nikolajeviče Tolstého, který ho zavrhl jako nelogického, povrchního, násilného…

Ano, úplně rozcupoval Krále Leara, na něm nenechal nit suchou. Tolstoj byl nepochybně geniální, i tohle stojí za to číst, jen mu vůbec nerozuměl. On nesnesl, že Cordelie umírá náhodou. To mu nemohl odpustit: pro něj bylo nesnesitelné, že někdo jako ona, tedy ztělesnění dobra, zemře náhodou. Jenže v renesančním světě to klidně možné bylo – a ono to klidně je možné v každém světě. Ctnosti nejsou vždy odměněny a zlo není vždy potrestáno. Bylo by to hezké, kdyby to tak bylo, ale bohužel není. V tomto smyslu mu Tolstoj nerozuměl a nepochopil ho.

Bylo by hezké napsat knihu dějin nepochopení v kultuře… Ale setkal jste se s nějakým zapřisáhlým, a přitom vzdělaným odpůrcem toho pána, o němž mluvíme?

Ne, ale znám jednu velmi známou a dobrou divadelní režisérku, která režírovala všechno možné, ale jak mi sama řekla, nikdy by nerežírovala toho pána, jehož jméno tady tedy nevyslovíme. Já její jméno vyslovím: Lída Engelová. A to proto, že byla u toho, když velký Pete

r Brook režíroval Sen noci svatojánské. Došla k přesvědčení, že něco takového už nikdo, natož v Čechách, nemůže udělat. Já jsem jí říkal, že to takhle nejde brát, že přece je tisíc možností, jak to dělat jinak. No, ale to byl takový blok z obdivu. Ale vy myslíte něco jiného: odpor k němu. Ano, setkal jsem se s tím u herců dvakrát. Jednou to bylo v Brně, připravovali jsme tam Jak se vám líbí? a tam opravdu najednou zaznělo: Proč to hrajem? Mě to zaskočilo, nikdy předtím jsem to neslyšel. Naprostá většina herců považuje ty role za skvělé příležitosti, je to zkouška talentu, snad každá role má navíc bohatou historii a kontext, herec se tím stává součástí té historie. Ale tam najednou zaznělo tohle. To jsem zase nepochopil já. A pak se jednou herci skoro vzbouřili, že mají hrát Richarda II., že to je neznámá hra a že nevidí důvod ji hrát. Přitom je to úžasná hra, pan Václav Voska v ní exceloval v Komorním divadle, ještě jsem jej jako mladík viděl. Ale to byly výjimky. Zajisté si lze představit, že ne všechno se povede a že ne vždy je to stoprocentní. A někdy se s textem dělají věci, se kterými mám i já, a já jsem tolerantní člověk, problém. Ale je to spíš výjimka.

Vy jste ovšem nejen překladatel, ale také vykladač a také interpret. Často vystupujete před publikem, vlastně se stáváte hercem.

Ano, postupně se to stalo a vlastně mě to začalo bavit. Já jsem přitom s tím míval zpočátku velký problém, protože jsem trpěl trémou.

Trémou? Vždyť jste přece přednášel na vysoké škole.

To ano, ale i tam jsem to musel překonat. Něco jiného je malý seminář, ale pak když stojíte před plnou posluchárnou, všichni na vás hledí, vy máte spustit… Měl jsem opravdu dlouho problém s vystupováním na veřejnosti, až takový blok. Takže moje začátky byly v tomto ohledu těžké. Asi jsem se to nějak naučil a teď už mívám jen takovou zdravou trému, takové napětí, které spíš stimuluje, ale už to nejde k tomu blackoutu, kterým to dřív hrozilo.

Jsou překladatelé, jistě vynikající, jejichž práce skončí tečkou za poslední větou. Ale u her je to možná jiné i tím, že je to text, který teprve herci na divadle dotvoří. Přirozeně vás divadlo vtáhlo, stal jste se jeho součástí. Vyhovovalo vám to?

To jste řekl přesně: stal jsem se součástí divadla. A poznal jsem mnoho zajímavých věcí. Herci jsou zvláštním druhem posluchačů. Oni nemusí znát ten složitý kontext, ale velmi přesně a po svém vycítí, co je tam důležité, co tam třeba neklape, co se jim bude hrát dobře a co ne. To pro mě bylo velmi přínosné. Také mnohá přátelství s herci nebo režiséry pro mě byla velmi obohacující.

A pak jste ještě vstoupil do světa vykladačů: vaše překlady jsou opatřeny výklady, esejemi, poznámkami, interpretacemi. Stáváte se historikem, teologem, sociologem, kunsthistorikem, když píšete o alžbětinské době, musíte se dotknout alchymie, astrologie, dobové filozofie, mořeplavectví… To všechno v těch knihách je.

Ano, a víte proč? Protože mě to baví. Mě baví překládání, to zajisté. A nemám pocit, že by to bylo „neviditelné umění“, že by člověk mizel za tím textem. Ale přece jenom, tím to ještě nekončí. Alespoň pro mě. A tak jsem šel dál, do té doby, do toho, jak lidé tehdy žili… Víte, vykládat a překládat cizí texty, to je svým způsobem základ kultury, protože kultura nemůže žít jen z vlastních textů, potřebuje stálý přísun cizích. Které si osvojí tím, že je někdo vyloží, zasadí do kontextu. Je to nekonečná rozkoš i nekonečná trýzeň, protože to nemá konce.

Přitažlivé na vašich knihách o Anglii nejen oné doby je, že jsou věcné, předmětné, plné zajímavých faktů a pozoruhodných skutečností. Není to žádná teorie. Což na druhé straně může někoho vést k tomu, že je to takové pozitivistické a že pravá literární věda je nečitelná a složitá. Setkal jste se s tím?

Ale tak lze si takové výtky představit. Možná že pro mladší kolegy jsou opravdu málo teoretické. Ale s tím si hlavu nelámu. Jednu dobu byla taková tendence v univerzitním životě, a bylo to překvapivě i v Anglii, že nejsou důležití autoři a jejich doba a kontext, důležitý je jen text. A vlastně ještě víc než ten text jsou důležitější teoretici! No, já jsem to nikdy moc neuznával. Samozřejmě teorie je dobrá, když něčemu pomáhá, ale když je jí příliš, tak to spíš škodí. Já jsem na takové to teoretizování nikdy moc nebyl. Samozřejmě, zajímá mě, co napsali Jacques Derrida nebo Michel Foucault, proč ne, ale sám k tomu inklinaci nemám.

Francouzům dělá radost věci komplikovat.

Ano, tím se liší od Angličanů. Myšlení Angličanů je založeno na zkušenosti, je to zkušenostní myšlení. Francouzi jsou karteziáni a bytostní teoretici. A já opravdu jsem spíš praktik, překladatel je spíš ten chirurg na sále, který potřebuje tělo na operačním stole, ne ideje v povětří.

Já mám teorii, že povaha se projevuje i v inklinaci k jednotlivým kulturám a jazykům. Anglisté i často vypadají jinak než právě romanisté, ti zase jinak než rusisté a tak dál. Myslím, že vy jste toho potvrzením. A já vám konkrétně řeknu čím: milujete zahrady, květiny, růže…

Ano, naprosto. A souhlasím, že Angličané jsou v tomhle oboru mistry. Krásně o tom píše George Orwell, který byl velký milovník růží a květin. To byla pro něho esence anglickosti. Moje žena, jak víte, přeložila kompletní esejistické dílo Orwella…

Ano, a vy jste o něm napsal eseje, které se myslím staly pro mnohé základními klíči k jeho vidění světa. Pamatuju si, jak jsem je četl ve Světové literatuře v roce 1990.

Požehnaná doba, která má své George Orwelly, lidi, kteří umí jasně a přesně pojmenovat její stav. Jistě, Orwell byl socialista, ale anglický socialista! A základem anglického socialismu byla lidská slušnost – a taky samozřejmě sociální spravedlnost. Ale slušnost byla nezbytnost. A on má krásné eseje o anglické přírodě, Probuzení žáby je nádherný text, nebo o anglické neděli, o anglické kuchyni, kterou brání a obhajuje. On byl vlastenec, který byl schopen ocenit dobré a poctivé věci. Věděl, že základem je slušnost. On byl přitom předurčen pro koloniální kariéru, ale rozhodl se jít proti ní, poznal, že on jí nemůže sloužit, protože v jejím základu je nerovnost, se kterou se nemohl smířit.

Vy jste musel samozřejmě znát Orwella v časech, kdy tento anglický klasik byl v normalizačním Československu dokonalá persona non grata. Čtyřicet let po smrti se jeho jméno nesmělo ani zmínit. Jak jste se s tím jako anglista smiřoval?

Tak to samozřejmě byl absurdní projev doby. Proto jsem velmi toužil o něm něco napsat a seznámit s ním lidi tady. Já jsem tehdy byl na filozofické fakultě, ale katedra anglistiky byla zrušena, byli jsme strčeni pod germanistiku, já tam učil. Orwella jsme z knihovny nevyhodili, i když přišel příkaz se seznamem literatury, která měla být vyřazena. A představte si, to bylo někdy v polovině osmdesátých let, zavolal si mě šéf katedry, že dostal od soudu žádost, ať se vyjádříme k dílu George Orwella, protože byl někdo souzen za opisování knih, mimo jiné George Orwella. A já to dostal za úkol.

To byl tedy orwellovský úkol.

To ano. Já jsem tedy sepsal to, co jsem považoval za správné, tedy že je to významný autor, navíc socialista, že jeho knihy jsou součástí kánonu moderní anglické literatury. Bylo to přečteno na tom soudu, tomu člověku to bohužel nepomohlo, byl odsouzen. Tahle moje soudní expertiza se pak stala součástí mých orwellovských esejů.

Takovou zkušenost by vám leckterý západní profesor mohl závidět.

Ano, ale víte, Orwell není jen antikomunistický autor. Román 1984 je taky varováním před projevy, které nemusí být nutně spojeny jen s komunismem a stalinismem: je to také varování před nadvládou korporátů, před kontrolou myšlení, manipulací propagandou. A tyto věci jsou stále víc a víc aktuální. Pro mě osobně byla velmi formativní kniha Pocta Katalánsku, kde píše, jak tutéž věc, šlo o bitvu, popisují úplně jinak frankistické noviny a úplně jinak komunistické noviny. A jeho zajímala pravda, skutečnost, fakta. A napíše větu: Existuje území neutrálních faktů, které jsou mimo interpretace, a tuhle neutralitu faktů já chci hájit. O to mu šlo. Pro mě byl Orwell ohromně důležitý autor, hrozně si ho vážím.

Znáte esej Milana Šimečky Nás soudruh Winston Smith? Jak tam popisuje tu atmosféru roku 1984 na bratislavském sídlišti.

Samozřejmě, to je nádherná esej! Ale víte, co je zajímavé? Že Britové si myslí, Orwell, když psal o těch rozbitých domech a zapáchajících dvorech a jídelnách, o těch krysách, jak běhají po schodech, tak že popisoval válečný a poválečný Londýn. A ta poválečná léta musela být těžká. Orwell je velký autor i v tom, jak ten výklad není jednoznačný, jak může oslovit člověka v úplně jiných situacích. Já měl po roce 1989 za to, že jeho známost bude upadat, že přece jenom ten lákavý odér zakázanosti vyvane, ale myslím, že se to nestalo, že čtenáře pořád má a jeho aktuálnost neklesá. Možná by se dalo říct bohužel.

Vy teď dokončujete něco, co se možná dá s tím, co jste před časem ukončil, srovnat: brzy vyjde váš překlad monumentálního eposu Johna Miltona Ztracený ráj. Kdysi toto veledílo, ovšem za pomoci překladu z němčiny, přeložil Josef Jungmann. A dalo by se říct, že tím začala nová česká literatura, neboť to mělo být důkazem, že čeština zvládne i nejvyšší vrcholy. Co může takový překlad barokního eposu přinést teď?

Tak především jsem na to měl chuť. On to po Jungmannovi přeložil ještě Josef Julius David, to byl středoškolský učitel z Třebechovic pod Orebem, ale také to vyšlo už před nějakým pátkem: roku 1912, takže už to taky není moc čitelné. Ale víte, proč jsem považoval za nutné to přeložit? Když jsem psal knihu o anglické reformaci, tedy tu Shakespearovu (já vím, že to jméno nesmíme vyslovit) Anglii, tak jsem si uvědomoval, že v jeho dramatech to téma, tedy reformace, to, co hýbalo Anglií, vlastně vůbec není! On vůbec nebyl politicky aktuální autor.

Tak mě napadá: šlo by z těch her poznat, jestli byl velký dramatik katolík, nebo protestant?

To je zajímavá otázka! Tak jeho rodiče určitě byli katolíky, protože ani nic jiného nebylo. Ale pak jako divadelní autor a akcionář měl nad sebou lorda komořího, což byl anglikán, stejně jako celý alžbětinský establishment. V hrách je několik zjevných narážek, které vypovídají ve prospěch protestantismu. Třeba v Macbethovi je narážka na tzv. spiknutí střelného prachu, což byl v listopadu 1605 pokus katolíků provést naprosto neuvěřitelně šílený čin: oni plánovali vyhodit do povětří celý Westminster v okamžiku, kdy se tam sešel král s rodinou, celá vláda a celý parlament. Nepředstavitelná věc, kdyby se to povedlo. Pak má třeba metaforu jedovatý had ukrytý v růži: to je taky narážka na jezuity. Je toho více, ale ne zas tak mnoho.

A Hamlet studoval v protestantském Lutherově Wittenbergu…

Ano, ale jeho otec, tedy jeho duch starého krále Hamleta, přichází na hradby z očistce, který přece protestanti zrušili. Takže byl katolík? A tak dále. Ale zároveň si člověk všimne, že postavy, které určitě jsou katolíci, mohou být velmi pozitivní. Vzpomeňme mnicha Vavřince v Romeovi a Julii. Anebo Kateřina, katolická manželka krále Jindřicha VIII.: Jindřich se s ní chce rozvést, probíhá soudní proces a Kateřina tam vystupuje jako úžasná postava. Čili žádná jednostrannost, žádná ideologie, natož nějaký dogmatismus. Já myslel, že on došel k něčemu podobnému jako Erasmus Rotterdamský, který byl na rozdíl od něj katolík, že je to úplně absurdní a že náboženské války, kde protestant vraždí katolíky a katolík vraždí protestanty, jsou především vraždy křesťana křesťanem, a že je nelze ničím omluvit či ospravedlnit. V tom předběhl svou dobu. Byl to nepochybně křesťan, vždyť hry jsou plné biblických odkazů a citátů, třeba v Learovi, ale nikdy tam není explicitní náboženský postoj, který vylučoval druhou stranu.

A Milton?

Milton byl daleko víc ideolog. To byl náboženský a politický autor a je vidět, jak se mezitím Anglie posunula.

Z renesance do baroka…

Ano, dalo by se to tak říct, i když protestantské baroko, tedy i to Miltonovo, je takové zvláštní. Ale jsou tam andělé a ďáblové, jsou tam kontrasty světla a tmy, celé je to na půdorysu Bible. A Milton byl sice náboženský puritán, ale znal Evropu, žil několik let v Itálii, uměl italsky, byl tam obdivován humanisty, pro které měl jedinou vadu: že nebyl katolík. A to opravdu nebyl! Naopak napsal básně, které jsou přímo propagandisticky protestantské, představuje v nich vize vítězné reformace pro celou Evropu, včetně Itálie, která jednou bude celá protestantská. No dovedete si něco takového představit třeba v Romeovi a Julii?

Doba se posunula… Milton zažil v celém rozsahu anglickou občanskou válku, velmi krvavý střet mezi parlamentaristy a royalisty: vyhráli ti první – a s nimi Milton.

Ano, on se zcela vydal do služeb republiky. Byl dokonce příznivcem popravy krále Karla I. v lednu 1649. Té nebývalé události v celých evropských dějinách. Králové se mohli svrhnout, mohli se zabít a tak dále. Ale nikdy předtím se nesoudili. To bylo úplně nové – a dalo by se říct, že to otřáslo základy společnosti. Royalistická propaganda samozřejmě popravy krále Karla I., který si mimochodem počínal velmi statečně, vydatně využila a brzy získala převahu. A Milton odhodlaně psal na obranu cromwellovského režimu, vyjmenoval všechny zločiny, kterých se Karel dopustil, všechny věrolomnosti, ale měl to marné, protože kult mučedníka Karla už žil svým životem a byl natolik silný, že nakonec vedl k návratu monarchie a nastolení vlády jeho syna Karla II. Válka, která se zdála vyhraná pro parlamentaristy, se po popravě krále obrátila v jejich neprospěch. A republika vydržela pouhých deset let. Milton píše, že Angličané na sebe znovu vzali otroctví, které pro něj představoval absolutismus.

Takže ten „ztracený ráj“, to je republika?

Dalo by se to tak říct. Takzvané slavné revoluce, která opět otočila kormidlo k parlamentarismu, se už nedožil. Zemřel slepý v roce 1674, slavná revoluce, po níž se na trůn dostala oranžská dynastie, proběhla roku 1688. Těsně poté vychází Ztracený ráj ve výpravném vydání a stává se slavným a vlivným dílem, jehož význam nelze v anglosaském prostředí docenit.

Stejně je hezké, jak si Angličané umí pěkně pojmenovat historické události: slavná revoluce, Glorious revolution. Navázali jsme na to sametovou.

Haha, a víte, v čem ta slavná revoluce spočívala? V tom, že sedm anglických činitelů, dva toryové, dva whigové a tři církevní představitelé napsali do Amsterodamu Vilému Oranžskému, aby provedl invazi na podporu – a teď si představte: anglických svobod a anglického parlamentu! A to proto, že syn anglického krále, Jakub II., je katolík a že v Anglii hrozí nebezpečí návratu katolicismu. No Vilém Oranžský to provedl, i když „protestantský vítr“, jak tomu pak říkali, ho zavál nejprve na jihozápad Anglie, takže do Londýna musel dojít se svým početným vojskem pěšky. Legitimní král Jakub II. se stáhl do francouzského exilu, odkud se pak několikrát snažil zvrátit situaci, ale už marně.

Parlamentní systém díky zvacímu dopisu slavně zvítězil.

Ano, je to velký paradox anglických dějin. Ale to se v dějinách stává.

Ale s dovolením se zeptám, může takové dílo jako Miltonův Ztracený ráj najít současného čtenáře? Dá se to číst?

No, já jsem vsadil na to, že se to dá číst. Ale máte pravdu, není to pro každého. Hodnota některých věcí nezáleží jen na tom, jestli to najde odezvu. Ale podívejte se: Ztracený ráj opravdu není četba pro každého a není to ani četba před usnutím. Nečte se tak, že by si člověk vzal knihu a řekl si: Tak jak je to dál. Čtou to studenti na seminářích, miltonisté na několika špičkových univerzitách v Británii a v Americe to rozebírají řádek po řádku. A občas se najde někdo, kdo tomu propadne. Ale já, když jsem se začal psát o Anglii sedmnáctého století, tak jsem si uvědomil, že bez Ztraceného ráje se prostě neobejdu. Tak jsem zkusil citovat z těch dvou starších překladů, a ono to nešlo: už to bylo nesrozumitelné. Tak jsem nejdřív přeložil pár ukázek a pak si řekl: Vždyť je to obrovský překladatelský dluh!

Ano, a kdo jiný by se do toho měl položit než vy. A pragmatická úvaha nakladatele je, že vaše jméno to jaksi postrčí k publiku: překládal to profesor Hilský, to je přece nejlepší doporučení.

Snad na tom, co říkáte, něco bude. Ale víte co, já myslím, že Ztracený ráj vlastně čtivý je. Víte, čemu se to podobá? Fantasy. Je tam nebo, peklo, andělé, ďáblové, bojují spolu na zemi, na nebi, vlastně to jsou hvězdné války ze 17. století. Dal jsem tomu čtyři roky života, no… Ale nelituju. Byly to zajímavé čtyři roky.

Opusťme teď starou dobrou krvavou Anglii a obraťme pozornost – k vám. Pane profesore, kde se vzalo měkké „i“ po „h“ ve vašem příjmení?

Haha… Mě to také zajímalo, protože jsem dlouho musel vysvětlovat, že se nepíšu Hýlský… Takže jsem se trochu zajímal o historii rodu a přišel na to, že ten původ je nejspíš odněkud z Litvy nebo Polska, tedy z Pobaltí, odkud se moji předci vydali do střední Evropy. Docela dost se příjmení Hilsky vyskytuje v Americe, což má zřejmě podobný původ.

Neříkají vám v Anglii nebo Americe „hilskaj“? Nebeský kopec?

To ne, ale před pár lety jsem uváděl v Praze kolegu profesora Martina Elskyho, předního znalce alžbětinské literatury. Hilský a Elsky, taková kuriozita.

Váš otec Václav Hilský byl významný modernistický architekt. Architektura byla vždycky poněkud elitní profese…

Tak to by se o původu mého otce říct nedalo. Otec byl naopak z velmi nuzných poměrů, on pocházel z Valašského Meziříčí, z katolické rodiny, jako chlapec ministroval v kostele, což celý život rád připomínal. Jeho otec, tedy děda, byl sklářský dělník, otec se v Meziříčí vyučil truhlářem, byl výtvarně nadaný, dělal třeba návrhy na koberce pro místní manufakturu, ale pořád to bylo v prostředí velmi chudém. Já jsem díky tomu měl v kádrovém profilu, že jsem dělnického původu. To byla velká legrace, protože matka byla dcera komorníka knížete Lobkovice! No, otec pak odešel do Prahy, bez groše v kapse, jak rád zdůrazňoval. Pak se vypracoval. Přijali ho na umprum, jeho profesorem byl architekt Otakar Novotný. Pak přišla válka, otec pracoval v Beskydech, kde zaměřoval lidové stavby, pak se vrátil do Prahy a těch pár poválečných let byla jeho nejlepší léta. To si myslel, že bude cestovat, studovat soudobou architekturu, on byl obdivovatelem Le Corbusiera…

Tehdy váš otec připravil projekt koldomu (kolektivního domu) v Litvínově. To je monumentální dílo, ještě teď působí jako pozůstatek „ztraceného ráje“…

Ano, na něm spolupracoval společně s architektem Evženem Linhartem, ten pak v roce 1949 zemřel, tak to zbylo na otce. Byl to, jak říkáte, velkolepý projekt, ta inspirace Corbusierem je tam zřejmá, ale není to nějaký plagiát. A není to socialistický realismus, je to kolektivismus. Otec tehdy dostal docela solidní honorář, koupil si za to tatřičku, hadimrška se jí říkalo, to už si jako kluk pamatuju. Otec s ní jezdil do Litvínova třeba i dvakrát týdně, sváděl tam těžké boje s různými krajskými tajemníky a politruky, kteří měli dosti jiné představy než můj otec. Oni to tlačili k dekorativní sorele, ale ten dům byl funkcionalistický, také chtěli šetřit, kde jen mohli, což také ten projekt kazilo. Otce to stálo hromadu sil, přitom to bylo jeho životní dílo.

Je to opravdu velkolepé. Ale také to byla utopie: třeba ty byty neměly kuchyně, protože lidé si přece budou vařit společně nebo se budou stravovat v jídelně. No tak si lidi začali pokoutně vařit doma.

Ano, víra v kolektiv byla součástí tehdejšího myšlení a otce to zajisté nemíjelo. Le Corbusier byl levicový architekt, koldům byl levicový projekt, o tom není sporu. A ten utopický kolektivismus má své limity. V něčem jde proti lidské přirozenosti. Lidé chtějí soukromí, chtějí vlastnit, chtějí si vařit sami. Na to ti teoretici a utopisté zapomínají.

Vizuálně je to ovšem krásné… Ve vás se architektonické sklony v mládí neprojevovaly?

Ne natolik, abych se tomu věnoval. Jakýsi talent na jazyky jsem zdědil po matce, která byla japanistka. Ale s otcem jsem si rozuměl: mě jako studenta přitahoval strukturalismus a ten má mnoho společného s architekturou, s prostorovými vztahy a takovými věcmi. Otec pak dělal mnoho realizací, i tu sorelu dělal pod tlakem. Havířov, divadlo v Příbrami…

Ale to přece není špatná architektura, naopak. A ten vysmívaný socialistický realismus v architektuře může být i krásný. Zvláště když to srovnáte s paneláky, natož s tím, co se staví teď.

To souhlasím. Ty dnešní škatule… Sorela byla poplatná době, ale byl to aspoň styl. A mnoho dobrých architektů se mu věnovalo. Byl to styl, sloh, struktura… Ten se dneska kamsi vytratil. Tím nechci říct, že nevznikají dobré věci, ale je to spíš výjimka. Ale víte, co je zajímavé? Že otec nakonec došel ke skulptuře. Jeho posledním dílem, a to je myslím málo známé, je pomník posledních výstřelů války ve Slivici u Milína na Příbramsku. Bylo to sice jasně ideologicky profilované, ale on se snažil o co nejčistší formu, o abstraktní ztvárnění prostorových vztahů, jsou to takové dva pylony proti sobě, někdo v tom může vidět muže a ženu, tajemníci v tom mohli vidět nás a Sovětský svaz, já v tom viděl a vidím zajímavý pokus starého architekta o čisté tvary. Já jsem si uvědomil, že často staří umělci a mistři končí snahou o co největší zabstraktnění, vemte si Joyce… Ten začíná realistickými povídkami Dubliňané a dospěje proudem vědomí k usínající paní Bloomové na konci Odyssea…

Plačky nad Finneganem nejsou úplně příkladem zjednodušení tvarů…

To zajisté nikoli. To máte pravdu, to je asi nejsložitější text v literárních dějinách, anglistiky určitě.

To jste zkoušel někdy překládat?

Ne, nebo vlastně chvíli jsem nad tím uvažoval. Ale ne moc vážně: zkoušeli to jiní, Jiří Josek, Zdeněk Urbánek, Pavel Hrach to chtěl dělat, samí skvělí překladatelé. A hlavně Adolf Hoffmeister, který přeložil část, Anna Livia Plurabella, Hoffmeister se ostatně se starým Joycem v Terstu setkal, asi jako jediný Čech. Plačky nad Finneganem je schopno přečíst, natož přeložit asi deset lidí na světě. Mě to zajímá, je to krajní mez, až kam lze v literatuře a jazyku zajít. Zkoušel jsem to také, vím asi, jak by se na to dalo jít, ale říkal jsem si, že po třiceti letech radostné služby našemu mistrovi ze Stratfordu mám právo na odpočinek.

Tak jste se dal na Miltona…

Haha… To je paradox, co? Víte, ale ve mně, asi je to geneticky zakotvené, je bytostná potřeba lidem sloužit, něco jim přinášet, to není žádná sebechvála, naopak občas si říkám, že by to už stačilo. Ale ono to asi bude i tím, že mě to prostě baví.

Asi bychom mohli skončit, ale přece jen: co si myslíte o budoucnosti překladatelství po nástupu umělé inteligence?

Co si o tom mohu myslet? Já chápu, že umělá inteligence je technický zázrak, ale mám obavu, aby jednou nevytlačila přirozenou inteligenci lidskou.

To se nejspíš stane.

Asi ano. Ale víte, nedávno jsem si s tím se synem hrál. On mi něco instaloval na počítači a napadlo nás, že tedy zkusíme umělou inteligenci. Tak jsme tam dali kus takové běžné prózy a ono to za vteřinu vyprodukovalo překlad, který se dal po malé úpravě použít. Tak jsem řekl, zkusíme sonet, třeba dvacátý, ten slavný androgynní: Tak krásnou, ženskou tvář, můj milý, máš… A byla to úplná blamáž! Doslovné, bez fantazie, bez pochopení dvojsmyslů, hříček… Vlastně nepoužitelné. V tom já vidím naději.

No, ona se ta AI prý rychle učí…

Ano, vím o tom. Možná opravdu už patříme do jiného světa. Kdo ví. Já zůstanu v tom svém. Je opravdu otázka, jestli technologie, jejíž obrovský vzestup jsme měli možnost během našich životů pozorovat, bude ve prospěch člověka, jeho vzdělanosti, jeho štěstí… To je otázka. Taky si asi myslíte, že spíš ne, že?

Ano, pane profesore, myslím. Ale ještě mě napadlo: neměl jste chuť někdy napsat univerzitní román, v tradici vám blízkých autorů akademiků, Kingsleyho Amise a Davida Lodge? Já myslím, že nikdo vhodnější tady na to není.

No, víte, že nejste první, kdo mě k tomu vyzývá? Asi se nad tím budu muset zamyslet. Je pravda, že po Miltonovi by to chtělo trochu změnu. A pane redaktore, už můžeme říkat Shakespeare, ne?