S vlastí jsem se na své cestě do Kladska loučil velkou fotografií prezidentského páru ozdobenou stromečky v národních barvách. Mylně jsem se domníval, že břízolitem pokrytý dům, řeklo by se bytovka, před kterou portrét stál, je tím rekreačním objektem v České Čermné, kam manželé Pavlovi jezdí motorkou na chatu, takže jsem z elkola způsobně zasalutoval, když jsem dům míjel. Dodatečně jsem se dozvěděl, že původcem výzdoby je místní občan a že pana prezidenta s chotí bych jako chalupáře nalezl v tradičnějším stavení, což jsem ovšem neměl v úmyslu, neboť ctím soukromí a klid. Brzy už jsem se ostatně ocitl v cizích krajích, v něž plynule Česká Čermná přechází.

První ves začíná hned za hraniční závorou, která už tam dávno není. Polsky se teď jmenuje Brzozowie, Češi, kteří tady žili, ale vinou pruské dobyvačnosti od poloviny 18. století již jako říšští poddaní, takže byli po roce 1945 vyhnáni do Čech, ji znali jako Březová, Němci Birkhagen. Čechů tady a v okolí bylo tolik, že se téhle části Kladské kotliny říkalo Český koutek, Böhmischer Winkel, což bylo i proto, že vody tady stékají do Čech a pak s Labem do Severního moře, zbytek kladských vod teče s Odrou do Baltu. Poslední původní kladskou Češkou byla paní Marie Houšková ze Stroužného (Pstrążna), ale ta už také není: ono stačí pár let – a všechno je jinak. Dle vzhledu zbylých domů je to ale už jedno. Ale občas něco zůstane. Tak hned na začátku obce je pěkný barokní kostelík se zbytky náhrobků okolo. Má opravenou šindelovou střechu, zvonici a je zasvěcen svatým Petrovi a Pavlovi, takže, byť za hranicemi, by mohl být považován za kostelík prezidentský. Zda je s touto okolností těch několik polských obyvatel kdysi podstatně větší obce obeznámeno, bych se nesázel. Ani zda by to na ně udělalo větší dojem. Snad o tom ví náš pan prezident, jestli ne, tak třeba mu to někdo vyřídí. Bude jistě rád. Já byl.

Václav Černý, o kterém jsem tady psal minule, bohužel neměl o nových polských sousedech přivezených po válce z východu zabraného Sověty valné mínění. V Pamětech, které psal koncem sedmdesátých let, se o nich vyjadřuje dokonce jako o „nestmelené sebrance věčně namočené ve wódce, samohonce vlastní výroby: dobrého v nich nebylo ani nitky“. Píše třeba o „šprýmařském kousku“ polských pohraničníků, kteří „starého Jiráska od nás“, nikoli spisovatele, ale souseda, jenž usnul „na senách“ na naší straně brázdy, přenesli ve spánku pár metrů k sobě, tam ho zatkli a poslali na šest neděl do Varšavy na robotu odklízet válečné trosky. O Březové ještě dodává, že tam co týden alespoň dvakrát hořelo stavení, které se Poláci ani nenamáhali hasit. Až během let se všechno upravilo, autobusy začaly jezdit z Kladska do Náchoda, kam vozili celé Kladsko do náchodských fabrik za prací a za výdělkem, třetinu výdělku mohli utratit v Náchodě, doma tehdy neměli nic.

Na polské kobiety v náchodských textilkách si pamatuju ještě já, v osmdesátých letech, to také neměly nejlepší pověst, nevím, co na tom bylo pravdy, že Náchod byl rajonem s největším výskytem venerických chorob, mohly to být také režimem řízené pomluvy, i starý režim měl své fake news a své dezinformační kampaně, jejichž smysl tehdy byl jasný: aby sem nebyla zavlečena jiná polská nákaza než ta, co má na svědomí bakterie gonorea, tedy viry svobody a dělnické revolty. Téhle infekce se režim bál víc než polské kapavky. Mimochodem, ta má hezké jméno rzeżączka, tedy řezačka. Za mého mládí se tomu říkalo tripl, jestli si někdo pamatuje…

Ale to jsem se dostal někam, kam jsem ani nechtěl. Já se chtěl dostat do Chudoby čili do Kudowa-Zdrój, těch prvních kladských lázní za hranicemi, s prameny s arsenoželezitou kyselkou, s polskou atmosférou a polskými šlehačkovými dorty, které prodávají v takové velmi pitoreskní cukrárně v pompézním lázeňském sanatoriu Polonia, původně Kurhotel Fürstenhof, kde se prý ubytoval na své svatební cestě Winston Churchill, z čehož plyne, že Bad Kudowa nebyly jen tak ledajaké lázně. To nejsou ani teď. A jak se Polsko hospodářsky zvedá, zvedla se i Chudoba, staré německé domy, hotely, lázeňská zařízení se opravují, i když ne vždy, jak by si estét přál, cestičky se dláždí a zametají, parky rozkvétají tulipány červenými a bílými, odkudsi hraje tlumeně Fryderyk. A na lavičkách sedí polské penzistky, jejichž zjev se za třicet let změnil naprosto: už dávno to nejsou stařenky chudobné shrbené v šatkách vyspravovaných, ale jsou to veselé blahobytné babky s hlavami v různých chemických barvách vyvedenými, v pulovrech bělostných a kamaších svítivých. Sociální vzestup polských důchodců, jehož si člověk znalý polského vývoje všimne, je jevem nepopiratelným a pro Čecha, jenž trochu se vyzná v poměrech vlastních, snad i zahanbujícím. Zdalipak si takhle budu moci za těch pár let vysedávat já, pomyslel si jeden předpenzista pozoruje skupinku vesele švitořících babčí (nominativ babcia) v kavárně v Pijalni wód minerálních, které si dávaly jeden desertíček za druhým, pili kawu se šlehačkou a testovaly krémy polských kosmetických značek. Pozorovatel se samozřejmě nechystal strávit zbytek života jako polská penzistka, ale ten styl by se mu zamlouval.

V jednom chudobském restaurantu ukojil předpenzista touhy nutriční, pak ještě si prošel park chopinovský a naposledy se ohlédl za vrstevnicemi u šlehačkových dortů. Nasedl na elkolo a hbitě odjel na nádraží nebo dworzec kolejowy, který se možná také jednou opraví, jak by mu přál. Tam už stál pociąg čili vlak drah dolnoslezských v barvách žluto-černo-bílých chystající se vyrazit do Kladska, tedy do města Kladska. Služby této společnosti, jež obnovila v kraji hustou železniční síť v devadesátých letech skoro zlikvidovanou, lze doporučit: vlaky jezdí často, jsou přiměřeně pohodlné, ceny snesitelné, personál slušně vychovaný. Nejcennější je ovšem pohled z okna na krajinu, která je nádherná. Vlak jede po návrší, takže po většinu času pasažér hledí do údolí, na pole a luka, jež jeví znaky stoletého dobrého hospodaření. Současnost se jeví problematičtější, ale to je tak všude.

Louky zůstaly, na některých i krávy, selská stavení, ve kterých hospodařily po generace selské rodiny, ale ve stavu spíše zchátralém a ruinózním. Tady se polský vzestup neprojevil a myslím, že už se neprojeví: města a městečka se opraví, ale způsob hospodaření, k němuž ty nádherné selské dvory, hófy, nutně patřily, už ne. Ty se buď definitivně rozpadnou, nebo se bezohledně přestaví a zprzní, v čemž si Poláci s Čechy mohou ruce podat. V nejšťastnějších případech z nich budou penziony pro agroturistiku, imitující parfémem chlévské mrvy něco, co již není a nebude. Ale jinak je to tady moc pěkné, říkal si ten předpenzista, pohlížeje na krajinu zalitou světlem pozdního letního odpoledne. Vlak se blížil do Kladska, města, ve kterém byl již mnohokrát, před pár lety se tam i prodíral podzemními chodbami Festung Glatz, však tady o tom psal.

Loni na podzim se tady zbláznila říčka Kladská Nisa, která běžně spořádaně teče pod tím hezkým středověkým mostem, o kterém se poněkud přehnaně píše, že je jako pražský Karlův most. Ale Jan Nepomucký tam stojí a pár barokních soch taky. Jedno místo je obzvlášť nádherné, takže si ho ten předpenzista fotil, ještě když byl mladík a do jeho fotoaparátu se strkaly filmy. To tedy udělal teď znovu, bůhví pokolikáté, panorama se neměnilo tak od poloviny osmnáctého století, kdy to tady s celým Kladským hrabstvím převzali po nás ti Prušáci. Ale ti to o dvě stě let později vlastní vinou projeli v mnohem strašnější válce, takže si nemají na co stěžovat, což už snad ani nedělají. Ze zdejší Nisy je zase takový potůček, ten, kdo tohle píše, ho právě na elkole přejel po můstku, vjel na plácek čili rynek (kdysi Markt) před radnicí, kde pořád ještě funguje kavárna cukrárenského typu. Tam si sedl, objednal si nějaké ovocné pivo, vytáhl mapu, opravdovou, papírovou, a zkoumal, jestli to stihne ještě do tmy do Rychleb. Pro ty po válce Poláci vymysleli jméno Złoty Stok. Okamžitě ho napadlo: zlatý streptokok.