Člověk nemusí být buddhista nebo fakír ztuhlý v nehybnosti, aby si uvědomil, kolik zla a špatnosti pochází z představy, že jen nějaká činnost má hodnotu a že jen nějaké směřování k cíli dává lidskému životu smysl.

V reálném životě se takový postoj projevuje jako mánie, jako neustálý neklid a nepokoj, jako nutkání provázené permanentní nespokojeností, věčným pocitem, že život je špatný, že společnost je zlá, krutá, nesnesitelná, proto je nutné se proti ní bouřit, měnit ji, napravovat.

Aktivismus provázel člověka celé dějiny a většinou je to on, tedy aktivismus v různých, víceméně násilných podobách, kdo z nich dělal krvavou fašírku. Jsou filozofické směry, obvykle ty s nejhoršími výsledky pro člověka jako jedince i pro společnost, které přímo vyhlašovaly, že život bez pohybu vpřed je bezcenný, že pouze usilování o překonávání stávajících poměrů ty poměry zlepší, že jen člověk, který koná, tedy o něco usiluje, něco mění a tak dále, je tím pravým člověkem. Že bez toho, tedy bez usilování o něco, nejlépe nedosažitelné – třeba o proměnu muže v ženu a naopak nebo o homogenizaci lidstva –, jeho existence pomalu nemá smysl.

Sama zkušenost žití ukazuje a dokazuje, že je to úplně jinak, že člověk se nejplněji cítí v okamžiku, kdy mu o nic nejde, kdy k ničemu nesměřuje, nic nepřekonává, nic nemění. Když žije jen sám za sebe a za své nejbližší, kdy užívá radosti těla, krásy přírody, bohatství ducha vytvořeného lidmi před námi, žije štěstím z toho, že věci jen jsou, nemění se, trvají. Taková je zkušenost vyrovnaných lidí, že nejplněji člověk žije, když se odevzdá tichu a pomalosti, když nejedná za žádným účelem, když koná nekonáním. Franz Kafka pravil, že člověk potřebuje k plnému životu tři věci: krásu, smysl a stabilitu. To vše zcela odporuje aktivismu, který naopak krásu nevnímá, smyslu nerozumí a stabilitu nenávidí.

Aktivismus vždycky nejvíce přitahoval lidi, kteří byli ve svém životě nešťastní, takže do něj chtěli stáhnout i ostatní. To bylo mylně chápáno jako projev jejich starosti o své bližní, které ve skutečnosti využívali pro své účely. Upírali jim právo těšit se z jejich obyčejných životů a vztahů, kterým nerozuměli a neuměli je vést. Pohrdali běžnými starostmi i radostmi a měli za to, že nejsou hodny jejich respektu. Oni měli a mají vyšší cíle a vyšší ideály, oni přece žijí pro jiné, zachraňují svět a mění společnost. Ve skutečnosti svět i společnost likvidují a činí mnohem nesnesitelnější, než by bez jejich spasitelských zásahů byla.

Jistěže se občas najdou důvody něco podniknout, něco zkusit i ve společnosti zlepšit, samozřejmě že občas opravdu je správné i něčím zatřást, obvykle tím, co předtím nějaký usilovný pokus o nápravu pokazilo. Ale to v případě, že je nutná náprava stavu, který někdo svou nutkavou potřebou věci měnit pokazil. Jak to vidíme už dlouhá léta snad ve všem, co jsme nechali napospas – aktivistům.