Také při výstupu na radniční věž v Paczkówě, kterému tady budeme říkat Pačkov, mi byl přidělen mladý muž. V Čechách, kde též lezu na každé cimbuří, je člověk obvykle po zaplacení vstupného ponechán sám sobě, v Polsku je spíše zvykem, že je vám přidělen průvodce. Když se štracháte po starých strmých a úzkých schodech, snažíte se proto působit křepce a čerstvě, berete to na jeden zátah a dech udržujete klidný. Pak ho málem vypustíte. Aspoň já to tak dělám, s úmyslem Polákům ukázat, že Čech, byť na to nevypadá, není žádná měchuřina.

Mladík, který měl dlouhé vlasy svázané do copu a představil se mi jako Zbyšek, mi pak řekl, že má Čechy moc rád, protože je s nimi legrace čili rozrywka, načež mi začal vypočítávat, kolik zná v Praze rockových klubů, v čemž jsem mu nemohl konkurovat. Řekl pak, že v Pačkově moc zábavy není, ale mají tady muzeum plynárenství a kilometr a půl středověkých hradeb, které si můžu bezplatně obejít, ale už bez doprovodu. Já se toho nijak nedožadoval, spíš jsem se soustředil, abych nepřepadl z ochozů, které se mi zdály docela nízké, asi tak po pás.

Pačkov je hezké nemoderní městečko, které mělo štěstí, že v něm zamrzl čas. Nachází se kousek od hranic s odlehlými kraji české periferie: nejbližší obec na české straně je Bílý Potok a pak o trochu větší Javorník, kdysi Jauernig zvaný. Nyní je to nejodlehlejší výspa Čechie, ale historicky to žádný zapadákov nebyl, nýbrž kraj dosti rozvinutý a kulturně vyspělý, bohatší část Mitteleuropy. Bohémie zde přecházela plynule do Silésie, přičemž je od středověku spojoval společný útvar, Niské knížectví čili Nisko, pojmenované po nedalekém městě Nise, německy Neisse. To byl jeden z těch slezských státečků, které se ke Koruně české střídavě přidávaly a zase se od ní odlučovaly. K odtržení a rozdělení na pruskou a rakouskou část došlo až v polovině 18. století, ale hranice byla pořád dost propustná, koneckonců mluvilo se tedy stejným jazykem, který vymizel až po roce 1945. Dneska už z toho všeho moc nezbylo, ale myslím, že na polské straně existuje přece jen jakési větší povědomí, kam tento kraj kdysi patřil, což bude i tím, že polská strana je i po roce 1945 více obydlená, neboť již leží v rovinatější a tady jaksi pro život příznivější části onoho Niska, kam jsem měl teprve namířeno.

Z úrovně radniční věže jsem zatím hleděl přímo před sebe na velkolepý gotický chrám s mohutnou cihlovou věží, která vypadala jako obrovský temně rudý špalek zaražený nad městem. Snad aby nepůsobil tak hrůzostrašně, vybavila renesance jeho vnější ochoz volutovými oblouky, také to vypadalo, jako by měl kolem hranatého krku bílý krajkový krejzlík. A v každém případě se kostel sv. Jana Evangelisty skvěl jako nějaká výstřední pevnost strážící dobytou kótu. To už nebyl vlídný kostelík, na který je zvyklý našinec z našich krajů, to byla pevnost postavená s úmyslem bránit se nepřátelům, odstrašit nájezdníky, posloužit jako citadela. Hordy Mongolů, kterým dezorientovaní Evropané říkali Tataři, se v roce 1241 přehnaly východem střední Evropy jako ďábelský roj zanechávající za sebou spálenou a krví nasáklou zem. Dlouho a dlouho zůstal tento pekelný nájezd v paměti a mentalitě zdejších krajů. Nás minul zázračným zásahem Panny Marie pod Hostýnem, čehož si snad ani neumíme vážit, jaké jsme měli štěstí. Ale tady jako když se prožene stádo apokalyptických slonů. Po bitvě u Lehnice 9. dubna 1241, kde Mongolové rozjezdili na svých konících a svými šípy rozstříleli slezské rytířstvo, ale pak se přece jen stáhli, se musela země znovu osídlit, začít se vším znovu, na tom zeleném drnu. Z toho povstaly ty hradby, brány, kostely se strážními věžemi, které sloužily zároveň jako pevnosti a skrýše, jako majáky vyhnané do výše nad pláněmi, jimiž se kdysi ta orientální sběř blížila.

Tak na tohle jsem z výšky hleděl s tím Zbyškem s copem, pak jsem mu poděkoval, řekl, že mám ještě v úmyslu dojet do Otmuchova, města vzdáleného asi patnáct kilometrů. Zvuk toho jména mě již mnoho let lákal, na mapě leží u velkého jezera, které jsem si představoval jako bažinu plnou hemžících se komářích larev, jež se pak proměňují v malarický hmyz, tedy i v mouchy, které městu daly jméno. Takové představy úplně neodpovídají skutečnosti, neboť ona vodní plocha se sice jmenuje Jezioro Otmuchowskie, ale je to přehradní nádrž, kterou tam na Kladské Nise postavili na začátku třicátých let ještě Němci, Poláci po válce přidali ještě Jezioro Nyskie, které přiléhá k Nise, takže tam jsou nyní přehrady dvě vedle sebe, mezi nimi tedy ten Otmuchów, k němuž jsem se toho srpnového večera blížil, již se trochu šeřilo, nebe bylo pořád zatažené, chvílemi i něco skáplo, jindy se zase skrz mraky prodral sloupec slunečního světla. Krajina působila díky tomu velmi romanticky a melancholicky, jel jsem kilometry podél kamenitého břehu, nikde nikdo, zaradoval jsem se, když asi po kilometru jsem zahlédl jednoho choulícího se rybáře s nahozenou udicí. Byl jsem pořád nedaleko, bylo to nějakých deset kilometrů od hranic s mou vlastí, a přesto jsem měl pocit, že jsem v dosti jiné, neznámé, ba jaksi prapodivné krajině, která měla jiné barvy, jiné odstíny a jinou světelnost.

Sluneční svit vždy na chvíli ozářil pás mně neznámých hor, které ohraničovaly jižní stranu krajiny, pohledem do mapy jsem odhadl, že by to mohly být Žulovská pahorkatina s Boží horou, Gotthausberg, na jejímž vrcholu se zableskla věžička poutního kostela z jiných časů.

Ale blížil jsem se k Otmuchovu, německy Ottmachau, jehož středověký ráz mu ale vtiskla východní kolonizace, po níž tady zůstalo čtvercové náměstí, zbytky městských bran a především hrad vratislavských biskupů, feudálních správců a obhospodařovatelů tohoto kraje. Hrad se impozantně zvedá přímo na pahorku uprostřed městečka, takže tvořil jeho jaksi filmový reliéf. Kdyby někdo odstranil polské nápisy a trochu dodal flairu čili šmrncu a patiny, domníval bych se, že jsem se ocitl v nějakém piccolo villaggio v Lombardii nebo tam někde, v renesanční severní Itálii. Vjel jsem nejprve na pozvolna se svažující náměstí, v jehož horní části se zvedal mohutný narůžovělý barokní kostel se dvěma věžemi a čtyřmi nikami se sochami svatých. Baroko tam stálo ve své triumfální podobě zalité studeným podvečerním světlem slezského nebe. Od něj vedla kamenitá cesta na nádvoří hradu s velkou gotickou věží a cimbuřím, na kterém jen chyběli trubači se slavnostními fanfárami. I bez nich jsem vkráčel po schodech širokých jako pro koně. Ty schody, jak jsem se později dozvěděl, jsou skutečně místní raritou a opravdu jsou zvány „koňské“. Dostavil jsem se k recepci zámeckého hotelu, neb jsem si zde obstaral přenocování. Cena byla velmi slušná, tedy snesitelná. A snad že jsem se paní recepční jevil jaksi tajemně a melancholicky, nabídla mi apartmá „dla kochanków“, tedy pro romantické páry. Já, byť jsem byl sám, nabídku přijal, takže jsem strávil noc v naparfemované komůrce s postelí s nebesy a růžovými volány, jež v noci vlály jako nějaké podivné spodní prádlo, jež tam rozvěsil personál. Ale snídaně byla polsky vydatná a bylo možné ji zkonzumovat na zámecké terase, z níž byl jedinečný výhled do krajiny, která opět, zdálo se mi, měla v sobě cosi malebně teskného, což bylo těmi nevysokými horstvy v dáli, pod nimiž se leskla hladina jezera, jíž byla ovšem ta přehrada se zasmušilými rybáři.

Postával jsem tam, jak dlouho se jen dalo, než se dostavil pocit, že by to již stačilo. Otmuchove, Otmuchove, pronesl jsem si pro sebe potichu, kdo by to do tebe řekl: já tedy nikoli, takové divné muší jméno – a takové pěkné a zvláštní místo. Šel jsem pak na náměstí chvíli se ještě kochat, vešel do onoho růžového chrámu, který byl uvnitř ještě snad bombastičtější než zvnějšku, několik obrazů Michaela Willmanna, jehož svatí spojují Slezsko s Čechy, tam obhlédl a pak si zašel do obuvi koupit skarpetky, což je ideální suvenýr z cest. Chtěl jsem si koupit růžové, což se řekne stejně jako česky, ale bohužel neměli, ani v národních barvách biało-czerwoných nebyly na skladě. Koupil jsem si běžné kolory, seriozne dla pana. Poděkoval jsem plynně a ani nezeptal na ty muchy.