Když se Dominik Duka vrátil v roce 1982 z vězení, bylo to o trochu dřív než jeho spoluvězeň Václav Havel. O něm se tehdy v prostředí disentu roznesla zvěst, že na Borech došel k náboženskému probuzení. Dokonce že se z něho prý stal katolík. Vliv na to měl mít právě Dominik Duka, který se tam shodou okolností s Havlem setkal a – dalo by se asi říct – spřátelil. Když se čerstvě propuštěného kněze Havlova manželka Olga zeptala: „Takže Vašek přestoupil na víru?“, Dominik Duka s „nadcírkevně všelidským úsměvem“ odpověděl: „Ono to, paní Olgo, nebude tak horké.“ Tak to koncem osmdesátých let popsal Havlův blízký přítel, překladatel a spisovatel Zdeněk Urbánek.

Dukovu odpověď Olze Havlové lze chápat dvěma způsoby: Nebojte se, nic zvláštního se tam s Vaškem nestalo, vrátí se normální, víceméně jako dřív. Ale také tam kněz, tehdy bez státního souhlasu a tajný dominikán, ve zkratce naznačuje, že víra není žádná legrace, že to je docela „horká“, tedy namáhavá a obtížná věc, která vyžaduje jistý výkon, jisté úsilí a sebezapření. A také třeba zázrak, Ducha svatého. Havel byl zajisté duchovní člověk, zajímal se o spiritualitu, měl i respekt k církvi, věřil v nějaké Něco. Ale s vírou je to ještě trochu jinak. Víru nelze jen tak imitovat a přizpůsobovat si ji podle svých potřeb. Náboženství je také soubor pravidel, dogmat, rituálů. Člověk, který chce víru přijmout a držet, musí v sobě něco změnit, něco se sebou udělat, v něco opravdu „uvěřit“. A také se pak podle toho chovat. Víra není psychické naladění, není to ani soubor nějakých dobrých vlastností: víra je závazek spojený s hodnotami i povinnostmi, ze kterých se nelze jen tak vymluvit. Duka by zajisté byl rád, kdyby se z Havla, stejně jako z kohokoli jiného, stal katolík, ale neměl v úmyslu sobě ani ostatním něco nalhávat, něco předstírat.

Duka byl kněz, který vůbec neměl v povaze něco předstírat a nalhávat, ani sám sobě. Věděl, kde žije. V zemi, ve které křesťanství skomírá, a v Evropě, tedy v civilizaci „Západu“, kde se o jeho zbytky vede možná poslední „náboženská válka“. Dalo by se snad říct, že tu si Duka nevybral, ta si vybrala jeho. A on, to už byl biskupem, arcibiskupem, kardinálem, se jí musel zúčastnit. Jinak by se to příčilo jeho založení, charakteru, představě, jaké má jako kněz poslání: starat se o křesťanskou obec, pečovat o ni, udržovat ji – a šířit Krista. A bránit ji, třeba i některé její části navzdory. Nutně se tím dostával do střetu a nutně to muselo vyvolávat konflikty. Těch se nebál. Měl na to povahu a byl na to svým životem připraven. Nebyl z cukru a život a společnost poznal i z drsnější stránky. Byl vojenské dítě, jeho otec byl v padesátých letech zavřený, jako venkovský farář začínal na sudetské periferii, po odebrání souhlasu patnáct let pracoval v plzeňské Škodovce, dva roky na Borech, pak účast v tajné církvi, teprve po roce 1989 církevní kariéra, ale bez triumfu a reálné moci, byť mu ji kritici předhazovali. Jakápak moc a triumf v odkřesťanštěné zemi, s těžkým dědictvím státního ateismu, v ostře se měnícím světě. Do toho tahanice o restituce, rozpory a rozkoly ve vlastní církvi, boje a strkanice na jejím stále užším prostoru, okopávání kotníků a mocenské přetahování, spory principiální i velmi osobní a nízké. A v posledních desetiletích vpád sociálních sítí a s nimi stav permanentní mediální šikany, v níž se nevede polemika argumenty, ale emočními výbuchy, skandalizováním, chytáním za slovo, úmyslným neporozuměním, výsměchem, dehonestací, celou tou stupiditou a krutostí dnešního veřejného prostoru.

Dominik Duka byl léta ideálním hromosvodem pro nahromaděnou averzi vůči „starému světu“. Jeho nejviditelnější institucí je pořád ještě církev. Ta má sice nastřádaný obrovský kulturně-civilizační kapitál, jenž se ovšem drolí a rozpadá před očima, zčásti i jejím vlastním přičiněním. Zbytky autority i „moci“ církve představují poslední prostor, který ještě není zcela ovládnut liberální ideologií, jež si všechno přizpůsobuje svým představám a normám. Kdo se jí nepodřídí, kdo jí zavazí a kdo s ní polemizuje, sklízí v lepším případě údiv („ten člověk nerozumí světu“), nebo pohrdání, vztek, ba třeba i tu nenávist („jak si to dovoluje, nerozumět světu!“). Na Dominika Duku přilétaly nadávky a vulgarity z mnoha stran, nešetřil jimi obecný lid, ale nepohrdli jimi ani intelektuálové, kteří se o Dukovi zasvěceně vyjadřovali, že je ultrakonzervativec, ne-li klerofašista, což měli nejspíš za politologickou analýzu. I po jeho smrti bylo povinnou figurou těch umírněnějších napsat či prohlásit, že mu „přestávali rozumět“, protože on nerozuměl světu, kterému oni podle všeho samozřejmě rozumějí, což přeloženo znamená jakousi vyšší formu oportunismu. Jako by „rozumět světu“ znamenalo všemu přitakat, ve všem se podvolit a se vším splynout.

Jako emeritní primas české katolické církve i jako otec Dominik byl na zášť zajisté zvyklý a věděl, že to jaksi k roli kněze v Čechách patří. Český antiklerikalismus se pojí velmi dobře s hulvátstvím a bylo málo tak dobrých a standardních cílů pro všeobecně sdílenou, ba i oceňovanou sprostotu, jako byl tento vysoký církevní hodnostář. Starý hustý proud českého antikatolicismu, který má mnohé společné rysy s antisemitismem (je to jeho česká náhrada), si v Dukovi našel ideální objekt své vášně. Projevoval se reflexní potřebou „plivnout si na kněze“. A je pravda, že Dominik Duka se těm plivancům nevyhýbal, byl to opravdu Dominik, jméno, které obdržel po vstupu do řádu dominikánů, Domini Canis, pes Páně, rváč a bojovník zahryzlý do své představy, jak by věci ve společnosti měly vypadat, co s tím může udělat církev a co on, starý kněz, který to nechce vzdát. Tyto představy byly opravdu v mnoha ohledech v ostrém sporu s tím, jak se společnost vyvíjí a jakým směrem se její hlavní proud ubírá. Duka byl v tomto ohledu nonkonformista, ve kterém bylo mnohem víc frajeřiny než v oblíbených mediálních rebelech na poloopuštěné vinici křesťanství.

Říkalo se kdysi, že děti, blázni a starci mají to privilegium, že mohou říkat pravdu. To respektovali i ti, komu se jinak nějaká svoboda nebo tolerance moc nezamlouvaly. Prostě po dětech, bláznech a starcích se nešlo. Vědělo se, že z nich mluví jiná zkušenost, než je ta běžná, že jsou hájeni právě proto, že mluví jiným způsobem než ostatní, netaktizují; nemyslí na to, jestli z toho něco bude, jestli se to bude či nebude někomu líbit, nemyslí na následky, prostě mluví jako děti, blázni a starci. Tohle právo uznávali i tyrani, diktátoři, absolutističtí panovníci, vůdcové různých režimů, třeba i dost nesympatických. Dominik Duka byl ve svém posledním období symbolickým zástupcem dětí, bláznů a starců. Ve svých nejlepších okamžicích říkal věci, které by jinak mohli říkat jenom oni, tedy děti, blázni a starci. Říkal to za sebe, ale i za tu starou církev, která pro nás, hříšníky, bude mít nějaký smysl jen tehdy, bude-li mít odvahu říkat věci, na které si troufnou už jen ty děti, blázni a starci.