Jezdím už čtvrtým rokem koncem léta do Brna na židovský festival Štetl fest, což je jednak zásluha pořadatelů, kteří mě tam zvou, a pro mě záminka pro jistý druh pokání za mého brněnsko-prostějovského dědečka, který byl až do sklonku svých dní moravským antisemitou. Je to ovšem velmi příjemný způsob pokání, neboť babí léto v Brně bývá kouzelné a festival je precizně připravený a nese se v pozdně letní atmosféře vlídné melancholie. Je to totiž vlastně festival po stopách zmizelých, po stopách lidí, kteří kdysi v Brně žili, měli tady své místo a svůj nemalý vliv a význam, podíleli se ve velké míře na brněnském rozkvětu.

Holocaust (židovské) Brno jednou provždy zlikvidoval, skoro jediné, co reálně zbylo, jsou domy, které tam zůstaly stát a které postavili: pro sebe, pro jiné, pro instituce, pro podnikatele, pro veřejnost… Ty domy jsou po celém Brně, některé jsou slavné (vila Tugendhat), jiné méně, některé opulentní (vila Stiassni), jiné spíš nenápadné, přičemž i ty nesou otisk a pečeť doby a svých tvůrců.

Pro mě tedy účast na festivalu spočívá hlavně v procházkách po místech, kam bych se třeba nepodíval nebo je minul bez zvláštního zájmu, přičemž ta místa se v Brně stávají i pro člověka, jenž to velké město trochu zná, objevem a překvapením. Třeba Lipová ulice nebo vlastně celé Pisárky s těmi krásnými předválečnými vilami, které ukazují, že Brno na ně kdysi mělo ekonomicky i mentálně, což se nesejde vždy v jedné době, spíš je to výjimka. Ale nemusí to být jen ty (velko)buržoazní vily, i střední stav měl své elegantní kouty, svůj vysoce kvalitní standard, který do města různě navrstveného přenášely plány a ideje architektů, po jejichž stopách se festival Štetl vždy znovu a jinak vydává. Jako letos po stopách architekta Otty Eislera.

To je osobnost na román, který se možná už píše. Byl by to příběh dvacátého století se vším všudy: původ velmi skromný (narodil se 1. června 1893 v rodině „vesnického žida“ v Bystřici nad Pernštejnem jako nejmladší z pěti bratrů), otec mu umírá ve třech letech, matka s dětmi se stěhuje do Brna, města tehdy spíš německého s významnou židovskou složkou, Otto chodí do škol německých i českých, v první válce slouží na Balkáně, po ní se školí u progresivních architektů v Německu. Pak to můžeme vzít heslovitě: vzestup profesní, stavební boom, emancipace společenská, rodinný stavební podnik bratří Eislerů, moderna, funkcionalismus, purismus, vlivy Bauhausu, republikánské Brno před válkou, okupace, emigrace do Norska, pád Norska, nepodařený útěk do Švédska, Osvětim, kterou přežije u rýsovacího prkna v táborové projekční kanceláři – na rozdíl od svých dvou bratrů Arthura a Lea, kteří v Osvětimi zahynuli… Pak návrat do Brna, ale už velmi jiného, a život vedený až na práh další okupace, neboť Otto Eisler zemřel 27. července 1968. V tom rámci velkých dějin se pak vedou dějiny malé a osobní, takže by v tom románu bylo nutné vykreslit postavu nadaného a kultivovaného intelektuála, člověka, který miluje přírodu, žije s kokršpaněly, pěstuje kaktusy, v teráriu chová chameleona, a dokonce aligátora, ve voliéře papoušky. A tato vášeň pro přírodu se po válce dokonce projeví, když se stane zakladatelem brněnské zoo, pro kterou navrhne některé pavilony, které tam v nějaké podobě dosud stojí. K té románovosti pak ještě přispívá jakési osobní tajemství jeho života, což se tehdy decentně přikrývalo slovem mládenec, vždyť i vilu, kterou v Neumannově ulici v Pisárkách pro sebe a bratra Moritze navrhne, pojmenuje „dům pro dva mládence“.

Jeho domy, tedy stavby, které jako architekt navrhoval, jsou rozmístěny po celém Brně, od prvního prokazatelného autorství rodinného dvojdomu v Lipové ulici z roku 1928 po rodinný dům v Barvičově ulici z roku 1947, jsou jich na dvě desítky, převažují nájemní domy, ale najde se několik velkých staveb pro firmy, banky a obchody: sídlo pojišťovny Phoenix na Běhounské s travertinovým obložením a elegantně zalomenými portály nebo velký rohový obchodní dům na Masarykově ulici, kde ji protíná ulice Orlí, který Eisler v roce 1930 navrhl pro textilní podnikatele Herberta a Friedricha Wittreichovy a na němž je vidět, jak si moderní architekti představovali zářící skleněné město obchodů a kaváren; dnes je tam second hand. V samém centru Brna, na náměstí Svobody čili Svoboďáku hned vedle Mamlasů stál obchodní dům JEPA, na jehož stavbu ovšem byl použit rychletuhnoucí beton, tehdy, v roce 1933, senzační novinka, což se ovšem podepsalo na statice, takže byl v roce 1988 zbořen a na jeho místě je dnes dům Omega s barvy měnící skleněnou fasádou. Nebo třeba nájemní domy na ulici Bří Čapků na Veveří nebo v ulici Novobranské, elegantně jednoduché stavby, které ozvláštňují oblé tvary balkonů, které těm domům jako by dodávaly vzdušnost nadýchaných volánů.

Historik architektury a sám významný brněnský architekt Petr Pelčák píše v eislerovské monografii z roku 1998, letos znovu reeditované, že Eislerovu architekturu určenou většinou pro střední vrstvy charakterizovaly „racionální rys jeho stavitelství a jasná konstrukce, která usiluje především o ideu moderní obytné kultury a solidní technologické budování obytných prostor“. Proto se jeho tvorba dá řadit do kontextu „brněnských funkcionalistů“ s jejich „modelovou typovostí a úsilím o bytovou racionalitu“, čímž se odlišoval od exkluzivní architektury o tři roky staršího Ernsta Wiesnera, autora mj. vily Stiassni, brněnského krematoria a paláce Morava, toho nádherného cihlového polomrakodrapu na brněnské Ringstraße, kterou, jako mnohé jiné, pokazil náš věk. Přičemž je dobré dodat, že Wiesnerovy stavby, stejně jako vilu Tugendhat (!), provozně zajišťovala stavební firma bratří Eislerů, s nimiž jejich bratr Otto samozřejmě spolupracoval.

Brno-Brünn-Bruna mezi válkami bylo ovšem také město vyhrocených konfliktů a pnutí, které se pomalu sunuly ke katastrofě, která přišla 15. března. Ta samozřejmě dolehla nejdrtivěji na brněnské Židy. Do zániku židovského Brna v něm působily na dvě desítky židovských architektů a stavebníků. Zjednodušeně máme sklony zabalit jejich tvorbu pod pojem český funkcionalismus, ale „jejich domy“ byly právě trochu jiné, v něčem odlišné, v něčem spjaté s vlivy a impulzy architektury německé a rakouské, v něčem ale možná specificky ozvláštněné citlivostí pro zvláštní židovský úděl v tom středoevropském městě, kde nebylo nic zaručeno, kde se jednou dařilo dobře, což neznamenalo, že to bude platit i příště.

Eislerovým epilogem za židovským Brnem je snad nejoriginálnější moderní synagoga v Čechách a na Moravě, modlitebna Agudas Achim (Společenství bratří) ve Skořepce 13, postavená byla v letech 1935–1936. Asi jen málokdo by v té bílé kostce s velkým čtvercovým oknem odhadl, že se v ní před válkou scházeli zbožní haličtí Židé, kteří přišli do Brna za první světové války, když jim v Haliči hrozily pogromy od ruských a ukrajinských kozáků. Tito východní Židé ze štetlů přicházeli v kaftanech a působili, jako když přijdou z chasidských legend, tak si na ně vzpomínal můj antisemitský děda, který jim nemohl odpustit, že nemuseli na vojnu, zatímco jeho tata, tedy můj praděda, v zákopech kdesi na italské frontě padl. Tito Židé našli duchovní útočiště v brněnské Skořepce na Trnité, ve městě, ve kterém jejich přítomnost byla také jen epizodou. Holocaust přežilo jen pár jedinců, takže nejmenší brněnská synagoga (celkem byly v Brně čtyři, tři byly zničeny) zcela dostačovala pro poválečnou zdecimovanou brněnskou židovskou obec. V jejím čele stál od roku 1953 rabín Richard Feder, původem z Václavic u Benešova, velká osobnost poválečného judaismu, vysoký impozantní muž, k němuž chodil na náboženství a hebrejštinu Arnošt Goldflam, který na něj vzpomíná jako na „našeho pana rabína“. V tomto modernistickém objektu nonplusultra si zbožný muž při modlitbách vázal na čelo řemínky tfilin, s tou čtvercovou krabičkou se svitkem tóry, které se tajně podobají čtvercovému oknu na fasádě Eislerovy funkcionalistické synagogy. Je to nezaručená hypotéza, ale ty má Hospodin nejraději. Aspoň doufám.