U snídaně v penzionu Šatlava vás osobně uvítá majitelka Jasněna Vláhová, a když dojíte, ale možná ještě předtím, odvede vás na terasu, abyste se podívali, jaký je z ní krásný výhled. Možná to nedělá s každým hostem, ale já tak poctěný byl, neboť si mě paní Vláhová spletla s někým významnějším – druhý den, když už věděla, kdo jsem, vzala mě tam ještě jednou, aby mi to nebylo líto. Výhled byl opravdu působivý, neboť Nové Město nad Metují, kde se penzion Šatlava nachází, je rozložené na skalisku, ze kterého by se mohli svrhávat provinilci, chlípníci a rušiči nočního klidu, přičemž jejich tělo by se nikdy již nenalezlo. Též stěny toho skaliska jsou strmé a holé, takže útěk z věznice čili ze šatlavy po svázaném prostěradle si každý delikvent dobře rozmyslí.

Já byl do Nováče, jak se prý Novému Městu ošklivě říká, pozvaný na Akademické týdny, což je taková pěkná letní akce pro starší a pokročilé publikum chtivé chytrých řečí. Moje role byla moc to nepokazit a působit dojmem, že těch řečí jsem také schopen. Bral jsem to jako snesitelnou daň za možnost být pár dní ve městě, které je opravdu originální a v Čechách výjimečné, neboť je to opravdu město skalní, zajímavé od pohledu zdola i shora, na jedné straně i druhé, zpředu i zezadu. Vedle toho je zasazeno do pitoreskního prostředí, jež obsahuje prohlubně, kaňony, strže, rokle a koryta, jež vylízala svými pěnivými slinami řeka Metuje, která mi tekla hluboko pod oknem pokoje. Ten byl význačný i tím, že tam byl koncem první světové války několik měsíců vězněný Vlasta Burian, když se přišlo na to, že se vyhýbá vojně, ale je možné, že se to tady hostům říká o každém pokoji. Mě to potěšilo, i kdyby měl budoucí král komiků celu úplně jinou, já s tou svou byl zcela spokojen.

Paní Vláhová, kromě toho, že kontrolovala spokojenost svých hostí, též jevila zájem o jejich hodinky. Tedy nikoli zájem zištný, ale odborný. Já jsem to měl dobré, neboť jsem se mohl prokázat vlastnictvím hodinek Prim, tedy značkou spojenou s Novým Městem nad Metují. Paní Jasněna po roce 1990 navázala na novoměstské hodinářství vlastní značkou JVD, se kterou byla tak úspěšná, že vedle penzionu Šatlava si mohla pořídit i zámek Chvalkovice, kde se kdysi mladá Barbora Panklová, tedy později Božena Němcová, učila společenskému chování. Šatlavu, tedy sociální zařízení, kam opravdu v polovině devatenáctého století okresní soud posílal odsouzence, uvedla do stavu, který ocení i dosti náročný nocležník, přičemž jisté rysy arestu, třeba těžké dveře cel, špehýrky, pryčny místo postelí, plechový nočník pod postelí, mu ponechala. Je to, abych tak řekl, luxusní kriminál, jenž lze každému vřele doporučit.

Stejně jako to město a okolí. Já jsem o něm již psal před rokem a půl (Pekelné hnízdečko v Novém Městě), to bylo ovšem v únoru, bylo to tam hezké, ale město bylo půl dne zabalené do mlh, na kopci foukalo a zámek byl zavřený. A bez zámku je dojem z Nového Města jen částečný, protože novoměstský zámek s mohutnou věží Máselnicí není jen tak obyčejný zámek, nýbrž je to výstavní budoár velkopodnikatelské rodiny Bartoňů z Dobenína. Výskyt této rodiny je historickým úkazem náchodského okresu a s moravskými Bati srovnatelným českým fenoménem první velikosti, což si člověk v plnosti uvědomí, když si koupí lístek do novoměstského zámku. Já to udělal a věru užasle jsem na to rodinné mauzoleum v národně aristokratickém duchu během prohlídky zíral. Zámek i s celým panstvím koupil v roce 1908 Josef Bartoň, rytíř z Dobenína, i když ten šlechtický predikát získal od císaře až roku 1912, takže si ho užil jen šest let, ale zámek mu zatím nevzali, to přišlo později… Novoměstský Bartoň byl synem Josefa Bartoně – zakladatele, který se stal během druhé půle devatenáctého století jedním z nejbohatších podnikatelů v zemi: měl tři syny: Ladislava, Cyrila a Josefa Bohumila, těm by se dalo říkat rozmnožitelé a zvelebitelé, neboť vedle toho, že to byli tvrdí kapitalisté, to byli též mecenáši, filantropové a dobrodinci. V Náchodě po nich zůstal velký starobinec, dobře ho znám, neboť tam před pár lety dožil můj otčím Honza. Josef Škvorecký, který vyrůstal v Náchodě a rodinu dobře znal, propašoval zmínku o nich do Zbabělců, takže v době, kdy Bartoňové přestali oficiálně existovat (většinou odešli do exilu), zůstala o nich zmínka v knize, která to taky neměla lehké: „Láďa Bartoňů byl dobrý kluk. Jeho tatík byl bohatý jak Shylock, měli půlku továren v celém kraji a vystavěli skoro všechny chudobince a chorobince a školy v okrese. Ale Láďa byl prima. Starý Bartoň měl rytířský titul, ale Láďa si z toho utahoval. A pak, on šíleně miloval Irenu a ta na něj kašlala, protože byl obludný jako Habsburk. Měl jsem Láďu taky rád.“ „Láďa Bartoňů“ je ovšem Škvoreckého fikce, to ostatní nikoli.

Už dlouho neobývaný zámek, který bratři Josef a Cyril Bartoňové koupili od dědiců majitelů Lesliů a Dietrichsteinů, byl ve stavu zanedbaném, avšak působivě renesančním a barokním. Cyril se potom věnoval Zbraslavi u Prahy, Josef zůstal v Novém Městě, kde začal vytvářet magnátské sídlo, které mělo reprezentovat vzestup českého elementu, jenž se vlastními silami vyšvihl na úroveň tradičních aristokratických rodů. A proto se rozhodl, že jeho sídlo se nebude řídit podle nějakých kosmopolitních předloh, jak by to udělal třeba nějaký aristokrat tradičního starého rodu, myslel bych třeba na Schwarzenbergy, ale Čech, který se nedávno vyšvihnul, a proto ví, co je jeho povinnost k národu.

Josef Bohumil Bartoň si tedy vybral novoměstský zámek jako sídlo, které mělo reprezentovat úspěch české podnikatelské rodiny. Zámek stál v centru bartoňovského textilního dominia, průmyslové krajiny vložené do krajiny českého národního obrození, navíc krajiny na „stráži“ etnických Čech: Náchodem se vcházelo do Čech, často násilně, byl to kraj dotyku s rozpínavým etnikem německým. Továrny českých bratří Bartoňů v České Skalici, v Náchodě, v Novém Městě zaměstnávaly tisíce lidí, živily kraj, vlastně i stát, ke kterému se Bartoňové hlásili, přičemž bylo jedno, zda měl hlavní město ve Vídni, nebo v Praze: velký portrét císaře Františka Josefa ve slavnostním tzv. žebrovém sále byl po roce 1918 jednoduše vyměněn za velký portrét T. G. Masaryka. Jinak ale mohlo všechno zůstat, neboť první republika se k těm svým, tedy k českým, oligarchům, chovala vlídně – a rozumně. Zámek, který od třicetileté války držely různé „cizácké“ rody, měl být vrácen do lůna české historie a naplněn národním obsahem. Zároveň měl být pohodlný, luxusní, moderní, ovšem to všechno v národních barvách a s národní symbolikou. Proto ještě před (první) válkou nový majitel Bartoň angažoval tehdy mladého „slováckého“ architekta Dušana Jurkoviče, který dostal za úkol vnést do zámku „národního ducha“, což se projevilo nejvíce ve výzdobě zámecké zahrady, ze které udělal cosi jako folklorní valašský skanzen. Fantastický most ve stylu perníkové chaloupky, pohádkové altány a bizarní stavbičky se skvěle doplňují s barokními sochami trpaslíků, jež tam zůstaly z předchozích period. Jurkovičovy bizarní kreace mají své pokračování o pár kilometrů dál, proti proudu Metuje, v útulnách Peklo, kde se babojagovská invence pilného slovenského chlapce projevila ve vší divokosti. Ale též interiéry, pro jejichž výzdobu zámecký pán Bartoň najal špičky českého umění, vzbuzují v návštěvníkovi úžas. Je to vlastně cosi jako přidružené oddělení umělecko-dekorativního muzea v ideálních prostorách: architekt Pavel Janák, který tady spojil kubismus s národopisem, dekorativní obrazy a fresky Františka Kysely, nádherné obrazy a grafiky Maxe Švabinského, sochy Myslbekovy, Štursovy, Bílkovy, keramické dekorace a obklady stěn od Heleny Johnové a další skvosty špiček českého soudobého umění, ovšem žádní avantgardisté, ale vysoké řemeslo, vysoký kumšt, solidní vkus pro bohaté vrstvy, která ten vkus ještě měla.

Jezdili sem umělci, špičky politiky, podnikatelé, Josef Bartoň se přátelil s Karlem Kramářem, Antonínem Švehlou, bankéřem Jaroslavem Preissem a dalšími magnáty, politicky to byli především národní demokraté, což byla strana českého konzervativního občanstva a (velko)měšťanstva, dnes něco těžko představitelného. Když v roce 1928 objížděl severovýchodní Čechy TGM, byl hostem u Bartoňů, to samé Beneš, s Masarykem ale byly lepší fotky. Po válce nastal konec. Starý pán Bartoň ale mohl v komůrce na zámku v roce 1951 umřít. Lid je někdy velkorysý.