Existuje takové poutní vzpomínkové místo pro nostalgiky i masochisty, což jsou emoce, jež k sobě jaksi patří. Tím poutním místem je chebské Retromuseum, pobočka Galerie výtvarného umění, s nímž sousedí v renesančním domě na náměstí Jiřího z Poděbrad. Je to ředitelem galerie Marcelem Fišerem vzorně a odborně spravované „vetešnictví“, shromažďující a vystavující předměty, jejichž někdejší uživatelé se sami pomalu mění v mizející druh. Čas plyne a vytrácejí se nejen lidé, kteří bezpečně poznají třeba sifonovou bombičku, znají plastové pohárky na domácí zmrzlinu, vědí dobře, jak je příjemné, když vám nehet zadrhne o chemlonové vlákno, a tak dále, ale s předměty a lidmi mizejí i citové vzpomínky na atmosféru těch dávných let. K nim patřila také specifická forma servility a loajality projevované na oficiálních, režimem organizovaných akcích, jež se zároveň těšily jisté popularitě. Pro generaci vyrůstající a dorůstající za normalizace byl jedním z takových signálních bodů Festival politické písně, který se konal od roku 1973 do roku 1988 v Sokolově.

Jemu je právě věnována výstava v chebském Retromuseu, uspořádaná ve spolupráci s Muzeem Sokolov, místem činu. Spolu s výstavou autoři připravili knihu Jen řekni Sokolov…, která důkladně, čtivě a věcně mapuje historii tohoto „podniku“, který se konal ve městě, jež tím získalo jistou – problematickou – celorepublikovou známost, ne-li proslulost, a v němž své mládí prožil i autor tohoto článku.

Výstava není rozsáhlá, neboť není moc co vystavovat. Hmotného toho ostatně příliš nezůstalo. Obaly gramofonových desek, na kterých vycházely kompilace z písní provozovaných na festivalu (měly pěkné názvy Pojďte žít, Vyzvání na cestu, Řeka života…), si pořizoval opravdu jen člověk zvláštního druhu – i když i takoví se našli. Ty tam některé jsou. Zachovaly se nějaké televizní záznamy, něco je ostatně na YouTube, na výstavě se promítá čtvrthodinový sestřih, škrobenost a tuhost je patrná, ale to byla obecná norma, tím spíš u něčeho takového. Merchandising, tedy výroba přidružených předmětů, se tehdy moc nepěstoval, i když logo s kytarou se zaťatou pěstí bylo známé a výrazné. Jeho autorem byl grafik Ivan Strnad, což nebyl žádný amatér, a tahle kreace svou kvalitu měla. Jiných suvenýrů moc nebylo: pořadatelé vydávali „festivalové noviny“, v Sokolovské jiskře vycházela slohová cvičení o „koncertech solidarity“ v halách průmyslových závodů, což bylo jistě velkým zpestřením pracovní doby, účinkující to také milovali. Samozřejmě existují fotografie, na kterých lze vidět zpěváky, zpěvačky a skupiny, i dnes známé tváře o čtyřicet let mladší v dobových kostýmech, ty z let sedmdesátých ještě třeba s motýlkem a v obleku, pak se přece jenom přešlo na větší civilnost. Interpreti postávají způsobně před mikrofony, na některých je možná vidět, že se necítí úplně nejlépe, někteří naopak působí, jako by se vlastně nic nedělo a oni netoužili po ničem jiném než zpívat o míru a štěstí života v socialismu. Ale z fotografií opravdu není radno nic vyvozovat, snad jen to, že tam ti lidé, umělci i velmi kvalitní a nesporní, opravdu byli, přičemž jich tam bylo víc, než by si člověk, který by si přál, aby tam nebyli, představoval. Jezdili tam od začátku až do konce, který nastal vlastně poněkud komickým způsobem – čtrnáct dní před datem, kdy se měl festival konat, ho hlavní pořadatel, tedy ústřední výbor SSM (Socialistický svaz mládeže), zrušil. V Praze v lednu byla palachiáda, tedy demonstrace na Václavském náměstí, a svazákům na ústředí nějak došlo, že na zjevně prorežimní akci není ani mezi estrádními umělci právě doba a chuť. V Praze… V Sokolově se možná těšili, tam byli zaskočeni. Ale co mohli dělat? Nic. O ně vlastně nikdy moc nešlo.

Byla to ale opravdu podařená kašpařina, ten festival. V jednom zničeném, chemickým pachem pročpělém a až na kraj výsypek a důlních jam přivedeném městě se na týden – koncem února, to bylo výročí převratu a obvykle obzvlášť hnusně – sjeli pop-zpěváci a pop-zpěvačky se svými pop-kapelami, přičemž pro většinu z nich bylo hlavním účelem žehlit si zde kádrový profil, dělat si to dobré, prostě vlézt svým úslužným vystoupením do tesilových zadnic příslušných soudruhů. Smyslem této činnosti bylo pak vymoci si nějaký ústupek, nějakou možnost výjezdu do zahraničí, do NDR, Polska, možná na Kubu, případně domoci se lepší aparatury, možná natočení desky nebo prostě jen tak, z preventivních důvodů, aby to měli dobré, kdyby něco. Možná některý z těch umělců smýšlel i tzv. pokrokově, ale spíš to byl prostý oportunismus. Já pojedu do Sokolova, zahraju jim tam něco, vystoupím v nějaké fabrice nebo na velkorypadle, však co by ne, a oni mi dají na rok pokoj. To za to stojí. Obvykle to ostatně zařizovaly agentury a manažeři, a umělci, které měli na starosti, se nějak dohodli, někdy se jim podařilo vymluvit, ti odolnější přijeli jen jednou nebo dvakrát, ale obecně žádný velký odpor proti režimnímu angažmá nebyl, mělo se spíš za to, že kariéře to neuškodí, spíš jí to trochu pomůže.

Tyto české a slovenské profesionální cyniky a oportunisty doplňovaly skupiny zmatených nebo již také pragmaticky smýšlejících amatérů, různých těch folkových (ty zpočátku převažovaly) a rockových kapel, které se toužily zprofesionalizovat a tušily, že cesta přes „angažované písně“ je nejméně trnitá. Pamatuju si třeba na vítěznou skladbu, myslím, z roku 1983, jmenovala se Libanon a pranýřovala agresivní politiku Státu Izrael, a to tak, že kdyby to slyšel, nechtěl by nikdy být založen. Zpívalo se v ní s velkým opovržením: „Izrael, co ještě umí: používat tanky, pumy.“ Skupina měla nekonformní jméno Keks a doposud snad jezdí po vesnických tancovačkách, možná hraje i tenhle hit – propalestinští aktivisté by o něm měli vědět. Nebo mi utkvěla píseň bratislavské skupiny Ventil RG Radšej budem dnes aktívny ako zajtra radioaktívny, ale to byli sympatičtí kluci, polovina z nich pak krátce nato emigrovala na Západ. A mezi touto domácí skvadrou se proplétali zahraniční účastníci, z nichž pozornost poutali především ti ze Západu, neboť vypadali exoticky. Byli to dílem naivní idioti, nebo zas totální cynici, kteří dostali zaplaceno, nejspíš obojí. Mohli tam však také zažívat pocity gulliverů, kteří se ocitli v podivném světě, kde ničemu nerozumějí, ale kde neuvěřitelně laciný alkohol teče proudem a pokrokové dívky (možná i chlapci) jim lezou samy z pokrokových důvodů do postele, takže opravdu mohli mít pocit, že se sjeli na jednom hodně pokrokovém halucinačním tripu. Takto mám v paměti například početnou levicovou skupinu z Finska, jejíž smíšený sbor byl od rána do večera naložen v bufetu u sportovní haly, takže když mělo dojít na netrpělivě očekávané vystoupení finských dělnických písní, museli jejich vedoucí své členy dovézt na pódium na vozíku a křísit je ledovou vodou.

Podstata té věci, jakoby festivalu, byla bizarní, cynická a vlastně odporná, neboť režimu, který hudbu, jež něco opravdu říkala a něčím oslovovala, šikanoval a zakazoval, se tu předstíral nějaký „politický postoj“. Vážně to mohl brát opravdu jen zjevný pitomec, ale i ti se jistě našli. Sokolovské publikum však proti festivalu asi nic nemělo, to se šlo podívat na hvězdy z Prahy nebo až z Bratislavy, co by nešlo: bylo to laciné a většinou zpívaly to, co v televizi – a to publikum chce především. Nutno říci, že ta největší hvězda, Karel Gott, do Sokolova nejezdila, na tu si pořadatelé nejspíš ani netroufli, u ní odhadli, že je přece jen někde jinde. Ale jinak to nebylo špatně obsazené, opravdu ne. Ale nyní tu napíšu, že my, co jsme chodili tehdy na gympl, jsme se na ty dny docela, no ano, těšili. Sokolov se oblepil plakáty a večer se rozezněl slovy písně „Jen řekni Sokolov a ozve se ti píseň, jen řekni Sokolov a kola roztočí se, jen řekni Sokolov a to znamená chleba, jen řekni Sokolov a to znamená mír“, kterou jsme vyřvávali při cestě z hospody. Přece jenom se něco dělo.

A pak: přitažlivost spočívala v tom, že bylo možné přihlásit se jako pořadatel a tím se ulít ze školy. Za cenu, že na sobě máte svazáckou košili, k níž jste vyfasovali takovou malou látkovou kytarku ve tvaru zaťaté pěsti, jste pak mohli celý den sledovat zkoušky a pak i koncerty a hlavně se večer dostat na mejdany, kde se to vše slilo v alkoholovém mumraji. Mezi reakčním a pokrokovým chlastáním, jak známo, je málo rozdílů. Přiznávám, že jsem se toho také toužil účastnit. Moje kariéra však nebyla dlouhá. Trvala asi dva dny. Při koncertním vystoupení sovětské pěvecké skupiny, která nacvičila pro české publikum rytmizovanou podobu písně „Travička zeljona, to je našje potěšjeně, to je našje pjeržina“, jsem to nevydržel a začal se do taktu plácat dlaní do čela… Po chvíli jsem ucítil na ramenou železný stisk vrchního pořadatele, svazáckého funkcionáře, proslulého svými plísňovými džínami, knírem a účesem ve stylu východoněmecké deky. „Tohle si vypiješ… Okamžitě vrať kytarku pořadatele a vypadni…“ Tak jsem šel druhý den zas do školy s hrůzou z průšvihu. Když přišla do školy stížnost, moje moudrá třídní profesorka si jen povzdychla a řekla mi: Máš to zapotřebí? A tak se skončila moje účast na Festivalu politické písně v tom bájném městě Sokolově, v tom bájném čase našeho mládí.

Jen řekni Sokolov… Festival politické písně 1973–1988. Koncepce Marcel Fišer, Aleš Palán, Michael Rund. Retromuseum Cheb. Od 25. 9. 2025 do 8. 3. 2026.