Románový deník Ludvíka Vaculíka z roku 1979 jako by předjímal deníkový román George Orwella 1984. V ušmudlané normalizaci Gustáva Husáka, opřené o bodáky Leonida Brežněva, se rozeznívá úděsná Oceánie Velkého bratra. Autora, prototyp Valacha, jsem v samizdatovém fejetonu k jeho padesátce oslovil: S tebou se musí každý rozhodnout, bude-li tě mít rád, jaký jsi, nebo trhnout mezi dveřmi!

V tom čase jsme s ním ve Viole sedávali u vínečka, jak je zvala studentka FAMU, má budoucí choť, s Vašíkem, jak se říkalo budoucímu prezidentu republiky, a s Landym, budoucím otcem budoucího velvyslance u NATO. Často k nám přivrávoral režimní kat nakladatelství Čs. spisovatel Kristek, aby na celou kavárnu křikl: Vymažeme vás z čítanek!

To se, přestože jeho záhy vymazala cirhóza jater, zdařilo. Vtip, v němž se učitel přírodopisu mstí za mrzký plat tím, že zatají žákům plazy, vskutku fungoval. Režim zatajil téměř dvěma generacím občanů existenci většiny písmáků. Zhoubný proces pak – to jsou ty paradoxy! – dovršila sametová svoboda, která zmrtvýchvstalé živoly učinila maturitní otázkou…

Avšak stejně jako se zazelení spálený les, uchytila se i vymazaná tvorba. Spisovatel se stal opět svrchovaným vládcem nad každým svým slovem, připsaným či škrtnutým, a to, dle světové úmluvy, na sedmdesát let po svém, jak útěšně šeptají pojišťováci, odžití. A právě zde, na prahu věčnosti, musí zaznít (v Saudkově překladu) Hamletův úlek: Aj, tu je kaz! Tím jsou dědici z přízně, jimi povolaní editoři, či drzí úkradci. Čímž jsme u jádra švestky.

Osud mě učinil kmotrem Vaculíkova Českého snáře. Když můj záměrně předčasný návrat z legálního angažmá ve vídeňském Burgtheatru skončil na české hranici výkopem do exilu, začal mi posílat oklepky rukopisu, jak pro jistotu činili všichni cejchovaní ztroskotanci. Byl jsem jím dokonce vyzván k polemice, kterou i pojal do finálního textu. Četl jsem si tedy vaculíkovsky bezohledně podrobné líčení, jak ve chvíli, kdy vrcholí drama jeho souvztahu s manželkou a milenkou, vzplane blouznivou láskou k mladé ženě Ester. Ta ale má za pár dnů odjet se svým mužem do emigrace, a on ji zapřísahá, aby zůstala jemu. I otrlý čtenář musel podlehnout strhujícímu umanutí zralého muže, který se překonává ve virtuózním kouzlení, dokáže i to – znalec pochopí –, že nevyvenčí svého psíka! Ale na dohmat horoucího cíle ho předhoní neúprosný čas její výjezdní doložky. Poeticky řečeno: laň uniká nepolapena, avšak těžce zraněná…

Ale kniha překonává i tento vrchol. V závěru nabídne ještě úchvatný sen, v němž autor jede vlakem do Brna a cestou přistupují a do rozpravy se vřazují ostatní postavy románu, včetně Kohouta a jeho Jeleny. Nikdy, přes bezpočet nových vjemů, mi nesešel z paměti! Pak zas jednou – slovy Jana Nerudy – čas oponou trhnul a změněn svět. Zdá se mi, že to, v čem právě žiji, jsem už jednou prožil na prahu své puberty v druhé republice. Vnuci ksindlu, který zaťal dech Karlu Čapkovi, rozčvachtávají bahno po sociálních sítích. Musím zažít i další válku světů? A česká literatura kvete tisícem květů jako před kulturní revolucí. Nejvyšší čas dokončit alespoň tento příběh.

Zatímco on ve svém deníku stačil políčit na další laň, budoucí matku jeho dvou dětí, snová Ester na čaroděje zapomíná. Miluje svého muže a staví s ním úporně, ale úspěšně novou existenci v cizí zemi. Pes dávno zemřel a muž se vydřel na špici své profese, když mu kdosi doporučí, aby si koupil Snář. Zástupnou přezdívku Ester v něm však nahradilo křestní jméno jeho ženy… Kdo vydal pokyn k této (p)opravě, zavinil osobní tragédii, kterou se štěstím odvrátil tentokrát milostivý čas.

A teď já a dnes: Jelikož mým očím stačí, co už viděly, zaskakují audioknihy. Koupil jsem si též Český snář. Že i z něj zmizela Ester, zastoupena pravým jménem, už nepřekvapilo. Šok se dostavil, když právě jejím výstupem četba skončila, oloupena tak o scénu, která celému dílu dávala smysl. Jedinečný umělecký odkaz na život jedince, zápasícího o normální život v hnusné nenormálnosti, vzal zasvé, jeho hrdina se proměnil v tuctově stárnoucího Fauna.

Ten, jenž pro literární pravdu i zraňoval, byl teď literárně zabit.

Ludvík Vaculík: Český snář, audiokniha, Radioservis, 2017, 6 h 18 min.