Zděděný sad neuděláte výstavním za rok, ba dokonce možná nikdy. Třeba se prostě smíříte s tím, že je to svérázný obraz krajiny, a vaše vůle věci „zglajchšaltovat“ do jediného obrazu světa se poněkud obrousí. Tu šrámem na noze, tam převrženým traktorem, onde újmou na duši. Každopádně jakkoli si téma nastudujete sebelépe a pohovoříte se zkušenými, jimž je denním chlebem, překvapení vás potká větší halda, než by se kdo nadál, a to všeho druhu. Člověka nepřestává udivovat obrovská vůle stromů růst a v téže chvíli se vám šťourá ve svědomí fakt, že ačkoli uděláte všechno dobře, nemusí to být dost. Vždycky přijde chvíle na zúčtování školného. Které zkušenosti byly ty nejdražší?

O peníze a čas jde vlastně nejméně. Přestože jde o klíčové faktory, ve světě stromů na ně běžný smrtelník má podezřele malý vliv. Zatímco u zásahů do starých stromů máte pocit až zoufalého bezčasí, kdy se hodiny vaší práce na stromě projeví zdánlivě nepatrně, u nových je to jinak. Ty žijou ve vaší době svou mladostí a do toho bezčasí přejdou až s někým, kdo přijde po vás. Proto je asi fajn vysadit si alespoň zčásti svou generaci a mít několik svých současníků. Smůla je v tom, že tyto počiny nás obvykle nenapadají ve věku náctiletých, kdy by se to nejlépe hodilo. Nějakou logiku to ale má i tak. Jsme holt trpělivější a méně sobečtí.

Naše první zásahy do starých stromů byly poněkud brutální. Snížit těžiště, všechno suché pryč a necháme je ukázat, co v nich je. Po pěti sezonách máme docela slušné houští, z něhož znovu budujeme strom. Tak jsme postupovali u poválečných stromů, které byly poškozené přioráváním a přísušky z minulých let. Předválečné stromy s výrazně většími korunami zdaleka tak poškozené nebyly, ale přehoustlé konce větví už byly místy tak těžké, až vedly k hrozivým zlomům kosterních větví. S nimi je to docela jiná práce. Necháváme celý objem koruny a pracujeme uvnitř. Odlehčujeme. Musím říct, že bez jednoho by nám nedošlo druhé. Všechno má svá pro a proti. Experimentálně jsme pod nejstarší hrušeň nastlali listí s trochou koňského hnoje a reakce byla naprosto překvapivá. Úplně pookřála.

Ve věci nových stromů bylo těch poznání mnohem více. Vysadili jsme jich osm desítek a dostali mnoho dobrých rad. Ohledně kotvení, zálivky a ochrany proti okusu bych vše podepsal, protože bez toho by nebyly výsledky žádné. Jsou tu ale i další „drobnosti“. Zdálo se mi například skvělé hnojit rohovinou. Učinil jsem tak ovšem příliš velkoryse a ledabyle. Všimly si toho myši a udělaly si v kořenovém prostoru nových stromů důlní program. Takových drobných přešlapů se holt člověk dočká často z nečekané strany.

Coby zahradník jsem ovšem docenil podstatu kvality školkařského výpěstku. Vysokokmeny hospodářských hrušní a jabloní z Francie nám trochu přischly při přepravě a dlouho se jim nechtělo rašit. Po třech letech jde ovšem o nejkrásnější stromy s přírůstky bezmála půl metru. Kmeny krásně drží a nemusím se bát chvíle, kdy mi kůly uhnijí. Na výchově v korunce jsem strávil u každého sotva pár minut. Vím, že jsou dobře zakořenělé a jejich závislost na mojí zálivce je už jen v kritických chvílích. Ano, stály dobře dvojnásob co místní výpěstky. Nicméně ve volné krajině to má strom násobně těžší než někde na zahrádce. Se zapěstováním korunky mě čeká ještě několik let práce, než se dočkám jedince, který udrží sám sebe při životě i bez nějaké speciální podpory. Raději bych si tuhle fázi odbyl ve školce, zaplatil za ni a sázel do krajiny už hotový strom. Tam se šance blíží jistotě.